ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.90.2006
sp. zn. 3 Azs 90/2006 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: R.
N. N., zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské
nám. 21, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 4/2005 – 45, ze dne 11.
8. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též stěžovatel) v záhlaví citovaný
rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č.j. OAM -1855/VL-19-12-2004, ze dne 28. 12. 2004. Rozhodnutím správního
orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahují překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že rozpory ve výpovědích
stěžovatele jsou podstatné. Hodnověrnost žadatele o azyl a pravdivost jeho tvrzení jsou přitom
základem pro posouzení žádosti žalobce o udělení azylu, neboť skutečnosti, o kterých žadatel
tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu z vlasti a podané žádosti o azyl mohou být ověřeny
pouze rámcově. Krajský soud přitom odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze
č. j. 5 A 746/2000, podle kterého potřebnou věrohodnost sama osoba, a tím i její příběh,
nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost jejich tvrzení opakovaně zjištěna a nasvědčuje tomu,
že k odchodu z vlasti vedly žadatele jiné než jím tvrzené důvody.
Rozpory ve výpovědích stěžovatele se týkaly časových určení (jako datum prvního
zadržení tajnou policií uvedl stěžovatel nejprve říjen 2001, pak říjen 2000 a nakonec
23. 10. 2001; jako datum druhého zadržení pak postupně srpen 2003, říjen 2003, 23. 8. 2003
a nakonec léto 2002), jakož i délky léčby v nemocnici po druhém zadržení (9 dnů, posléze
5 týdnů). Rozporné jsou rovněž popisy jednání po lednu 2004 (podle protokolu o pohovoru
se od matky dozvěděl o tom, že byl otec odveden policií, odjel ke kamarádovi do města L.,
tam se schovával do května, vrátil se domů do města B . za právníkem, který mu pomohl
vycestovat; v doplňkovém pohovoru pak uvedl, že informaci dostal od kamaráda, ihned nato
odjel do L. k právníkovi SCNC a u tohoto se až do odjezdu ukrýval). Patrné jsou podle soudu
rovněž rozdíly ve výpovědích stěžovatele ohledně jeho po hnutek pro vstup do hnutí SCNC,
kdy nejprve označil za popud ke vstupu svou účast na mítinku v roce 1999, jindy pak členství
svého otce v hnutí.
Podle krajského soudu tak správní orgán uzavřel zcela správně, usoudil-li,
že vyjádření stěžovatele nejsou věrohodná. Hodnověrnou soud neshledal ani snahu
stěžovatele o vysvětlení původu rozporů v jeho výpovědích projevenou v žalobě, jakož ani
předloženou fotokopii rodného listu stěžovatele, kterou tento do vydání rozhodnutí
žalovanému nepředložil, ba sám ve správ ním řízení prohlásil, že žádné osobní doklady nemá,
stejně jako nemá nic, co by v řízení doplnil.
Z uvedených důvodů Krajský soud v Praze žalobu podle ust. §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti se stěžovatel dovolává důvodů podle ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje v nesprávném
posouzení aplikace ust. §12 zákona o azylu soudem. Ten se podle něj ztotožnil
s domněnkami správního orgánu ohledně skutečného původu stěžovatele, pro které ovšem
neexistuje ve spisovém materiále žádný konkrétní důkaz. Za takový důkaz pak nelze
považovat ani údajné rozpory ve výpovědích stěžova tele. Soud je dle jeho názoru povinen
více než se jen subjektivně domnívat, že stěžovatel je hypoteticky pouze ekonomickým
migrantem. Případnou nezákonnou perzekuci stěžovatele ze strany kamerunských státních
orgánů pak nelze „ospravedlnit“ odkazem na fakt, že je členem separatistické organizace
a implicite tak schvalovat takový postup jako legitimní.
Soud se zaměřil pouze na popis údajných rozporů ve výpovědích stěžovatele,
aniž by se vůbec zabýval či prověřoval skutečnosti, zda byl stěžovatel skutečně nezákonně
zadržen, opakovaně fyzicky napaden a zastrašován v souvislosti se svou politickou činností,
tedy zda mu skutečně hrozí (zda může mít důvodné obavy) z perzekuce pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož má občanství, jak stěžovatel o pakovaně tvrdil. V této
souvislosti se dovolává článků 196, resp. 203 Příručky k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN,
poukazující na omezenou možnost žadatele o azyl předkládat důkazy pro svá tvrzení,
resp. na zvýšené nároky na posuzovatele co se týká zajišťování nezbytných důkazů. Podle
čl. 203 Příručky je pak sotva možné, aby uprchlík „dokázal“ každou část svého příběhu,
a je pravdou, že kdyby toto stálo jako požadavek, většina uprchlíků by nebyla uznána.
Proto je často nutné uznat žadatelovu věc i v případě pochybností.
Důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v již žalobou namítaném porušení procesních předpisů správním orgánem. Poukazuje
na specifičnost azylového řízení, kdy tíha důkazního břemene nedopadá pouze na žadatele,
ale je rovnoměrně rozdělena mezi něj a rozhodující orgán. Ten pak disponuje rozsáhlým
aparátem ke zjišťování informací relevantních pro azylové řízení a jeho p ostavení je v tomto
ohledu oproti žadateli silnější. Domníval -li se správní orgán, že jsou ve výpovědích žadatele
rozpory, měl se je pokusit v součinnosti s ním objasnit. Správní orgán nedal stěžovateli
možnost k tvrzeným rozporům se vyjádřit ani nevyvinul relevantní aktivitu k tomu, aby si
podklady pro tvrzení stěžovatele opatřil. Zejména tak správní orgán porušil svým postupem
ust. §3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), podle kterého byl povinen zabývat se věcí stěžovatele
svědomitě a odpovědně.
Důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nakonec stěžovatel spatřuje v tom,
že soud dle jeho názoru nedostatečně odůvodnil svůj přezkum ohledně konstatování správního
orgánu, podle něhož nebyly zjištěny důvody pro udělení azylu podle ust. §14 zákona o azylu,
resp. že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle ust. §91 tohoto zákona.
Odůvodnění:
napadeného rozsudku je proto podle stěžovatele v rozporu s ust. §54 s. ř. s.,
jakož i s ust. §64 s. ř. s. za přiměřeného použití ust. §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu.
Z uvedených důvodů žádá stěžovatel Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek
Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá,
aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2006 popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkázal přitom na správní spis, zejm. na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu přitom zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné skutečnosti: Žádost
o udělení azylu podal stěžovatel dne 12. 5. 2004. Pohovor k žádosti byl se stěžovatelem
proveden dne 24. 5. 2004 v p. s. V. L. na žádost stěžovatele v jazyce anglickém za přítomnosti
tlumočníka. Doplňující pohovor k důvodům žádosti o azyl byl proveden dne 11. 11. 2004 v
pobytovém středisku B. B. – J., na žádost stěžovatele opět v jazyce anglickém za přítomnosti
tlumočníka. Stěžovatel opakovaně uvedl, že důvodem jeho odchodu ze země původu bylo
pronásledování jako člena hnutí SCNC, bojujícího za rovná práva obyvatel anglofonních
provincií K. Dvakrát byl vězněn tajnou policií, pak utekl, skrýval se a nakonec odcestoval do
ČR.
Ke druhému zadržení došlo podle žádosti v srpnu 2003, podle protokolu o pohovoru
dne 23. 8. 2003, podle doplňujícího pohovoru v létě 2002. Zdravotní následky si podle
prvního pohovoru vyžádaly devítidenní hospitalizaci s dalšími šedesáti dny v neschopnosti,
podle doplňujícího pohovoru pětitýdenní hospitalizaci s dalšími dvěma měsíci v neschopnosti.
Do jámy, ke které byl stěžovatel doveden, padal kámen podle první výpovědi pět minut,
podle doplňujícího pohovoru deset minut.
Podle prvního pohovoru došlo ke třetí návštěvě tajné policie dne 2. 1. 2004, stěžovatel
byl v té době ve městě T . s kamarády. Když se vrátil domů, nalezl rozbité dveře, zavolal
matce do města B. a dozvěděl se, že odvezli jeho otce. 4. 1. 2004 proto sedl na motorku
a odjel do města L. ke kamarádovi, tam se schovával do 7. 5. 2004. Pak se vrátil zpět do B. a
kontaktoval právníka, jenž mu pomohl zorganizovat odjezd ze země. Podle doplňujícího
pohovoru nebyl v době třetí návštěvy tajné policie doma, našli zde pouze jeho přítele, ten mu
zavolal na mobil. Stěžovatel odjel z T. do L., šel za právníkem a tam se ukryl.
Co se týká práce pro hnutí SCNC, uvedl stěžovatel v prvním pohovoru, že jezdil
po vesnicích a přesvědčoval zde lidi o jejich právech, někdy až desetkrát do měsíce. Nikdo
jej neúkoloval, instrukce dostával na mítincích od vedení hnutí. Rovněž pomáhal s organizací
mítinků. V druhém pohovoru stěžovatel uvedl, že pouze objížděl vesnice, v každé obci
pak byl koordinátor hnutí, který mu řekl, kam má jet. Jezdil někdy až třikrát za měsíc.
Dopravu si hradil sám.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Je nutno předeslat, že úlohou soudů ve správním soudnictví je rozhodování o tom,
zda byl žalobce (stěžovatel) zkrácen na svých právech rozhodnutím správního orgánu
či nikoli. Za tím účelem soudy přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů v tom smyslu,
zda byla vydána v souladu se zákonem, zda si pro ně správní orgán opatřil dostatečné
podklady, resp. zda jsou úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil, logické a konzistentní.
Není tedy účelem řízení před správními soudy primárně prověřovat pravdivost účastníkových
tvrzení, nýbrž posoudit, nakolik je hodnocení správním orgánem v tomto ohledu podložené
a přesvědčivé. V daném případě se pak stěžovatel na soudech domáhá prakticky nemožného,
neboť soud (jakož ani správní orgán) není schopen jen na základě vlastních důkazů najisto
postavit, zda stěžovatel byl či nebyl v zemi původu pronásledován.
Na rozdíl od řízení trestního, jehož analogie se stěžovatel dovolává, je správní orgán
převážně odkázán na výpovědi žadatele, přesněji řečeno jejich přesvědčivost a na informace
o zemi původu, které ve správním řízení shromáždí a s jeji chž obsahem výpovědi žadatele
porovnává. Na takto vymezeném prostoru dokazování pak mohou nastat různé situace,
včetně takové, kdy informace o zemi původu žadatele sice odpovídají informacím
poskytnutým samotným žadatelem, jeho výpovědi jsou však samy o sobě natolik
nepřesvědčivé, že je nutno žádost o azyl přesto zamítnout.
V daném případě stěžovatel sice prokázal dobrou znalost prostředí země původu,
a není tedy větších pochyb o tom, že v K. žil, resp. že odtud pochází. (Nelze však správnímu
orgánu vytýkat, že o původu stěžovatele pochyboval za situace, kdy mu tento nepředložil
relevantní důkaz – rodný list, byť jím ke konci správního řízení již disponoval.) Pochybnosti
naproti tomu existují ohledně skutečností pro azylové řízení nejvíce relevantních, a to ohledně
příslušnosti stěžovatele k hnutí SCNC a jeho pronásledování ze strany státních orgánů z
tohoto důvodu. Zde nelze než souhlasit se závěry žalovaného, jakož i soudu, že výpovědi
stěžovatele jsou krajně rozporuplné, a to ve vícero ohledech [časová určení, důvody členství v
hnutí, jeho působení v něm, popis utrpěných příkoří, jejich zdravotních následků apod.].
Nejvyšší správní soud proto přisvědčuje krajskému soudu, jakož i správnímu orgánu, že
výpovědi stěžovatele jsou nevěrohodné a uzavírá, že důvody kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. a) ani b) s. ř. s. nejsou naplněny.
Na uvedeném závěru pak nemůže nic změnit ani obsah stěžovatelem dovolávané
Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, říká-li se zde,
že je často nutné uznat žadatelovu věc i v případě pochybností. Pomine-li Nejvyšší správní
soud, že Příručka sama o sobě není obecně závazným právním předpisem, je z jejího textu
zřejmé, že pochybnosti mohou v tom kterém případě nad nutností uznat žadatelovu věc
převážit. Tak tomu bylo i v projednávaném případě.
Co se nakonec týká důvodu kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
ani tento není naplněn. Řízení před správními soudy je ovládáno zásadou dispoziční a zásadou
koncentrace řízení. Nelze proto krajskému soudu vyčítat, že se nezabýval rozhodnutími
žalovaného podle ust. §14 a §91 zákona o azylu za situace, kdy stěžovatel tato rozhodnutí
v žalobě nijak nerozporoval.
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadami podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) ani d) s. ř. s. a kasační
stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Vzhledem k tomu, že podle ust. §32 odst. 5 zákona o azylu má podání kasační
stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věcech
azylu odkladný účinek, nerozhodoval již Nejvyšší správní soud o žádosti stěžovatele
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, prokazatelné náklady řízení o kasační stížnosti mu však nevznikly. Soud mu proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu