ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.103.2005
sp. zn. 4 Ads 103/2005 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A.
O., zast. JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, se sídlem Brno, Pekárenská 330/12,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor sociálních věcí
a zdravotnictví, se sídlem Brno, Žerotínovo náměstí 3/5, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, č. j. 22 Cad 46/2003 – 20,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, č. j. 22 Cad 46/2003 – 20
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Zástupci stěžovatele JUDr. Milanu Bedrošovi, advokátu, se sídlem Brno,
Pekárenská 330/12, se p ř i z n á v á odměna ve výši 774 Kč a bude mu vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 30. 1. 2003 č. j. 19571/2/BMB-1/6 byla
stěžovateli odňata dávka státní sociální podpory, a to příspěvek na bydlení od 1. 1. 2003
s odůvodněním, že nárok na dávku k tomuto dni zanikl. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno,
že průměrný měsíční příjem za 4. čtvrtletí činil 8958,33 Kč. Životní minimum činilo 4100 Kč
a součin částky 4100 Kč a zákonného koeficientu 1,60 činil 6560 Kč, kterážto částka je nižší
než průměrný měsíční příjem žadatele, tj. 8958,33 Kč. Z těchto skutečností bylo dovozováno,
že nárok na dávku ke dni 1. 1. 2003 žalobci zanikl.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž rozhodl žalovaný
rozhodnutím ze dne 17. 3. 2003 č. j. JMK 5590/2003 OSVZ-Sm. V odůvodnění rozhodnutí
je uvedeno, že podle ust. §24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“) nárok na příspěvek na bydlení má vlastník
nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže rozhodný příjem
v rodině je nižší než částka součinu životního minima rodiny a koeficientu 1,60. Rozhodným
obdobím, ze kterého se zjišťuje rozhodný příjem je u příspěvku na bydlení období
kalendářního čtvrtletí předcházejícího kalendářnímu čtvrtletí, na které se nárok na tuto dávku
uplatňuje (§6 zákona). Příspěvek na bydlení se přiznává na období od 1. 7. do 30. 6.
následujícího kalendářního roku nebo v rámci tohoto období na dobu kratší, jsou-li splněny
podmínky nároku na tuto dávku jen po kratší dobu, přičemž pro každé kalendářní čtvrtletí
je nutné prokázat výši rozhodných příjmů. Ust. §5 cit. zákona taxativně vymezuje okruh
započitatelných příjmů pro účely státní sociální podpory. Mezi tyto příjmy patří i dávky
důchodového pojištění a do rozhodného příjmu se započítávají, je-li rozhodným obdobím
kalendářní čtvrtletí, v tom kalendářním čtvrtletí, kdy byly vyplaceny. Žalovaný dále uvedl,
že žalobci započetl do rozhodného příjmu za 4. čtvrtletí 2002 dávky důchodového pojištění
ve výši 26 875 Kč na základě písemného potvrzení České správy sociální zabezpečení
vydaného dne 22. 1. 2003. Z důvodu objektivního posouzení odvolání pak opětovně požádal
Českou správu sociálního zabezpečení o další vyjádření. Dne 12. 3. 2003 ČSSZ písemně
potvrdila, že žalobce v tomto období obdržel celkem částku 26 875 Kč (v měsíci říjnu 2002
6665 Kč, v listopadu 2002 ve výši 6655 Kč, v prosinci 2002 také ve výši 6665 Kč a dne
19. 12. 2002 bylo poukázáno 6880 Kč, což je výplata uvedené dávky za leden 2003. Žalovaný
dále poukázal na ust. §65 odst. 1 zákona podle něhož nemá krajský úřad právo přezkoumávat
správnost a úplnost podkladů předložených jinými státními orgány. Žalovaný poté
konstatoval, že postup Magistrátu města Brna byl správný, a proto rozhodnutím výše
uvedeným odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž především namítal, že částka,
která mu byla vyplacena Českou správou sociálního zabezpečení, neodpovídala výši
26 875 Kč. Dovolával se toho, že celkový příjem za 4. čtvrtletí roku 2002 činila pouze
18 621 Kč. Namítal, že platby důchodového pojištění byly nižší z důvodu neoprávněné
exekuce na tyto dávky a částku na leden 2003 obdržel až 4. 1. 2003. Dovozoval, že výpočet
je proveden nesprávně a že mu dávka příspěvku na bydlení měla být ponechána.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2004 č. j. 22 Cad 46/2003 – 20 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Ve svém
rozhodnutí se ztotožnil s názorem žalovaného a do výše příjmů rozhodných pro nárok
na dávku započetl za období říjen 2002 až prosinec 2002 částku vyplacenou z důchodového
pojištění v celkové výši 26 875 Kč (říjen 2002 – 6665 Kč, listopad 2002 – 6665 Kč, prosinec
2002 – 6665 Kč a leden 2003 6880 Kč – vyplacený poukázkou ze dne 19. 12. 2002). Dospěl
pak k závěru, že částka 6660 Kč (4100 x 1,6) je nižší než průměrný měsíční příjem žalobce
za období říjen až prosinec 2002, který činil 8958,33 Kč, a tudíž nárok na dávku (příspěvek
na bydlení) ode dne 1. 1. 2003 zanikl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž namítl, že částka 26 875 Kč mu vyplacena nebyla a dovolával se toho, že mu nárok
na dávku (příspěvek na bydlení) nezanikl. Současně požádal o ustanovení zástupce z řad
advokátů.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 7. 2004 č. j. 22 Cad 46/2003 – 31 žádost
stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl. Ke kasační stížnosti stěžovatele
bylo toto usnesení zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2005
č. j. 4 Ads 50/2004 – 51 a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud
v Brně poté usnesením ze dne 19. 5. 2005 č. j. 22 Cad 46/2003 – 56 ustanovil stěžovateli
zástupce pro řízení o kasační stížnosti, a to advokáta JUDr. Milana Bedroše, se sídlem Brno,
Pekárenská 330/12.
K doplnění kasační stížnosti prostřednictvím zástupce stěžovatele stěžovatel uvedl,
že kasační stížnost podává z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal,
že soud pochybil a nesprávně posoudil právní otázku tak, že nevzal v úvahu skutečně
vyplacené finanční prostředky Českou správou sociálního zabezpečení, a to v měsíci říjen,
listopad a prosinec 2002. Vyslovil názor, že v říjnu 2002 mu bylo vyplaceno 6665 Kč. K tomu
uvedl, že nemá k dispozici doklad o vyplacení této částky a z tohoto důvodu bude vycházet
z částky tak, jak je uváděna žalovaným, i když má za to, že jemu vyplacená částka byla nižší.
Rovněž v listopadu 2002 ze stejných důvodů vycházel z toho, že mu byla vyplacena částka
6665 Kč. Pokud jde o prosinec 2002 vyslovil názor, že mu byla vyplacena pouze částka
5291 Kč s tím, že má k dispozici doklad o vyplacení této částky, a to poštovní poukázkou,
který byla vyplacena dne 28. 11. 2002. Stěžovatel tedy vycházel z toho, že mu ve 4. čtvrtletí
bylo vyplaceno pouze 18 621 Kč, což v průměru činí 6207 Kč a jednoznačně nepřevyšuje
zákonem stanovenou částku ve výši 6560 Kč a zakládá tedy nárok na dávku – příspěvku
na bydlení.
Stěžovatel vyslovil dále názor, že do rozhodného kalendářního čtvrtletí není možné
započítat částku 6880 Kč, což je výplata dávky za leden 2003, která mu byla poukázána dne
19. 12. 2002, ovšem tento den mu nebyla vyplacena. Opakovaně tvrdil, že předmětná
částka mu byla vyplacena až dne 4. 1. 2003. V této souvislosti poukázal na ust. §535
a násl. občanského zákoníku, podle něhož je poukázka trojstranný vztah mezi poukazníkem
(žalobce), poukázaným (Česká pošta, a. s.) a poukazatelem (Česká správa sociálního
zabezpečení). Poukázka opravňuje poukazníka k vybrání plnění od poukázaného. Vzniká
tím tedy oprávnění k výběru a povinnost poukázaného vyplatit. Poukázku samotnou
(resp. poukázání) tedy nelze samu o sobě chápat jako řádné splnění závazku do okamžiku,
než byla vyplacena. Navíc adresát těchto dávek ve formuláři souhlasí s výplatou formou
poukázky (která předpokládá jak poukázání, tak vyplacení), nikoliv již poukázáním (což samo
o sobě nezahrnuje předání hotovosti, o které koneckonců v sociálních dávkách jde).
Stěžovatel dále uvedl, že bude-li se vycházet ze zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách,
pak v ust. §2 – vymezení základních pojmů – je stanoveno, že [písm. b)] poštovním
poukazem je poštovní služba, jejímž účelem je dodání poukázané peněžní částky,
pak i toto ustanovení dokládá jeho názor, že výše uvedenou částku za měsíc leden 2003 není
možno započítávat do daného rozhodného kalendářního čtvrtletí. Navrhoval tedy,
aby Nejvyšší správní soud v Brně zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ke kasační stížnosti byla přiložena xerokopie poštovní poukázky, z níž je patrno,
že byla vydána 28. 11. 2002, odesilatelem je Česká správa sociálního zabezpečení a částka
činí 5291 Kč. Pro adresáta je uvedeno, že jde o doplatek na důchodu od 4. 12. 2002
do 3. 1. 2003.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 20. 10. 2004 uvedl,
že ke skutečnostem uvedeným v doplnění kasační stížnosti uvádí tolik, že dávky důchodového
pojištění byly započteny podle potvrzení vydaného Českou správou sociálního zabezpečení
s tím, že z předloženého potvrzení bylo zjištěno, že důchod za leden 2003 byl vyplacen
v prosinci 2002. Tuto skutečnost měl žalovaný za prokázanou, a to v souladu s ust. §65
odst. 1 zákona, který stanoví, že orgán státní sociální podpory není oprávněn přezkoumávat
správnost a úplnost podkladů předložených jinými státními orgány. Žalobcem uváděné nižší
skutečně vyplacené částky dávky důchodového pojištění z důvodu prováděné exekuce, nelze
ze strany orgánu státní sociální podpory zohlednit s poukazem na ust. 5 odst. 2 uvedeného
zákona, podle něhož se každý příjem započítává do rozhodného příjmu do posouzení nároku
na dávku státní sociální podpory samostatně a nelze jej snížit o ztrátu z jiného druhu příjmu
ani o ztrátu ze stejného druhu příjmu, k niž došlo za jiné období než za období, za nějž
se rozhodný příjem zjišťuje. Podle názoru žalovaného je tento jako orgán veřejné správy
vázán obecně závaznými právními předpisy a může činit pouze to, co mu tyto předpisy
ukládají. Z uvedeného vyplývá, že postupoval v souladu se zákonem, když vzal potvrzení
ČSSZ za dostatečný podklad pro zjištění výše rozhodného příjmu žalobce IV. kalendářním
čtvrtletím 2002 a rovněž tak i při nezohlednění probíhající exekuce na dávce důchodového
pojištění.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Postupoval přitom i podle ust. §109 odst. 3, podle něhož je sice vázán důvody kasační
stížnosti, to však neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)]
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud po přezkoumání věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, byť částečně i z jiných důvodů, než tvrdil
stěžovatel.
Předmětem přezkumného soudního řízení bylo rozhodnutí správních orgánů o odnětí
dávky státní sociální podpory, a to příspěvku na bydlení od 1. 1. 2003. Nárok na tuto dávku
podle ust. §24 odst. 1 věty první zákona vzniká, jestliže rozhodný příjem v rodině je nižší
než částka součinu životního minima rodiny a koeficientu 1,6. V dané věci není sporu o tom,
že tato posledně uvedená částka činí 6560 Kč (4100 x 1,60).
Od počátku řízení je však sporná částka tvořící rozhodný příjem stěžovatele
za rozhodné období, a to za situace, kdy není sporu o tom, že rozhodným obdobím je období
října 2002 až prosince 2002, což ostatně zákon č. 117/1995 Sb. stanoví v §6 písm. b)
–období kalendářního čtvrtletí předcházejícího kalendářní čtvrtletí, za které se nárok
na výplatu dávky prokazuje, popř. nárok na dávku uplatňuje.
Z obsahu spisu a z ostatních důkazů je pak dále zřejmé i to, že stěžovatelův
prokazovaný příjem jsou pouze dávky důchodového pojištění vyplácené Českou správou
sociálního zabezpečení a to v souladu s ust. §5 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb. v platném
znění, podle něhož ČSSZ jednak rozhoduje o dávkách důchodového pojištění a jednak
zařizuje výplatu těchto dávek.
Od počátku správního řízení je předmětem sporu otázka, kolik činil rozhodný příjem
stěžovatele v období od října do prosince 2002, konkrétně, kolik bylo vyplaceno stěžovateli
na dávce důchodového pojištění Českou správou sociálního zabezpečení, neboť podle §5
odst. 1 písm. c) a odst. 4 písm. g), jde-li o dávky důchodového pojištění, započítávají
se v tom kalendářním čtvrtletí, v němž byly vyplaceny.
Z obsahu správního spisu plyne, že Česká správa sociálního zabezpečení v potvrzení
ze dne 27. 1. 2003 Magistrátu města Brna sdělila, že potvrzuje, že stěžovatel obdržel
na dávkách důchodového zabezpečení za období říjen až prosinec 2002 částku 26 875 Kč.
Ze sdělení téhož orgánu ze dne 6. 3. 2003 plyne, že stěžovatel obdržel na dávkách
důchodového zabezpečení za období říjen až prosinec 2002 částku 26 875 Kč s tím, že v říjnu
2002 obdržel 6665 Kč, v listopadu 2002 částku 6665 Kč, v prosinci 2002 částku 6665 Kč
a v lednu 2003 – 6880 Kč poukazem ze dne 19. 12. 2002. Již takto formulované vyjádření
není zcela přesné, neboť po ČSSZ mělo být požadováno a také tak měla odpovědět,
jaká částka byla stěžovateli vyplacena za rozhodné období.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí správního orgánu vycházel jak správní orgán
tak i žalovaný při posuzování nároku na dávku státní sociální podpory z toho, že stěžovateli
byla vyplacena částka 26 875 Kč v rozhodném období s tím, že podle §65 odst. 1 zákona
č. 117/1995 Sb. krajský úřad a okresní úřad, který o dávce rozhoduje nebo jí vyplácí, nemá
právo přezkoumat správnost a úplnost podkladů, které jsou předkládány státními orgány.
Stěžovatel však výši uvedených dávek zpochybňuje, a to jak výši dávek v jednotlivých
kalendářních měsících, a také se dovolává toho, že částka 6880 Kč mu byla vyplacena až dne
4. 1. 2003, tedy nikoliv v rozhodném období.
Byť se krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku námitkami stěžovatele
v tomto směru vůbec nezabýval, je třeba uvést, že již ze žaloby je zřejmé, že stěžovatel tvrdí,
že v měsíci říjnu, listopadu a prosinci 2002 mu bylo vyplaceno na jednotlivých
částkách pouze 5291 Kč, a to zřejmě z důvodu neoprávněné exekuce (stěžovatelova žaloba
totiž není zcela srozumitelná), o které nezákonně rozhodla přestupková komise s tím, že toto
je „v jednání u Městského soudu v Brně“ pod sp. zn. 3 Nc 154/2002 a 6 Nc 109/2002.
V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel uváděl, že za měsíc říjen a listopad 2002 bude
vycházet z toho, že mu byla vždy vyplacena částka 6665 Kč, neboť nemá doklad
(i když si myslí, že částka byla nižší) a pro měsíc prosinec 2002 vychází z částky 5291 Kč
s tím, že předkládá xerokopii poštovní poukázky, podle níž dne 28. 11. 2002 vyplaceno
5291 Kč.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci především uvádí, že i pro řízení o dávkách
státní sociální podpory platí, že se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení,
pokud se v tomto zákoně (zákon č. 117/1995 Sb.) nestanoví jinak.
Podle ust. §3 odst. 4 správního řádu musí rozhodnutí správních orgánů vycházet
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Řízení je třeba vést tak, aby posilovalo důvěru občanů
ve správnost rozhodování, aby přijatá rozhodnutí byla přesvědčivá a vedla občany
a organizace k dobrovolnému plnění jejich povinností. Podle ust. §32 odst. 1 správního řádu
je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a zatím účelem si opatřit
potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud má za to, že v dané věci tímto způsobem správní orgány
nepostupovaly. Především je nutno konstatovat, že jak správní orgány, tak následně i soud,
vycházely při posuzování podmínky dosaženého rozhodného příjmu stěžovatele z potvrzení
ČSSZ, která jsou nepřezkoumatelná. Časově první potvrzení je ze dne 22. 1. 2003,
z něhož lze vyčíst pouze to, že v období od října do prosince 2002 bylo stěžovateli vyplaceno
26 875 Kč. Ve druhém potvrzení ze dne 6. 3. 2003 ČSSZ tvrdí, že stěžovateli bylo vyplaceno
v říjnu 2002 6665 Kč, totéž v listopadu a v prosinci, přičemž za vyplacenou částku považuje
i částku za leden 2003 6880 Kč, která byla poukázána dne 19. 12. 2002. Aniž by se Nejvyšší
správní soud v tomto stádiu řízení hodlal zabývat tím, kdy se považuje dávka za vyplacenou,
konstatuje, že na první pohled z potvrzení ze dne 6. 3. 2003 je patrno, že ve 4. čtvrtletí roku
2002, což je rozhodné období pro posuzování nároku na dávku, byly stěžovateli vykázány
za vyplacené čtyři dávky důchodového pojištění. Tato skutečnost zůstala správními orgány
i soudem prakticky bez povšimnutí, ačkoliv podle §116 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.
se dávky důchodového pojištění vyplácejí dopředu v pravidelných měsíčních lhůtách
určených plátcem dávky, nestanoví-li se dále jinak. Pokud tedy vycházely správní orgány
a následně i krajský soud z toho, že za vyplacenou považovaly i dávku na leden 2003,
která byla poukázána dne 19. 12. 2002, pak se naskýtá otázka, jak to bylo s dávkou za říjen
2002, protože by podle logiky věci měla být poukázána již v září 2002 a při stejném principu
započítávání dávek důchodového pojištění již jejich poukázáním, by měla být tedy započtena
do rozhodného období předcházejícího, tj. do 3. čtvrtletí roku 2002. V každém případě
skutečnost, že za rozhodné období 4. čtvrtletí roku 2002, tedy ta období říjen až prosinec 2002
byly posouzeny jako vyplacené čtyři dávky důchodové pojištění, vyvolává výrazné
pochybnosti o správnosti postupu správních orgánů i soudu, avšak především pochybnosti
o správnosti a objektivitě potvrzení vydaného ČSSZ.
Nejvyšší správní soud přitom nesouhlasí s názorem správních orgánů o tom,
že ust. §65 zákona č. 117/1995 Sb. jim brání přezkoumat správnost a úplnost podkladů
předložených státními orgány, v tomto případě ČSSZ. Takové pojetí tohoto ustanovení
by prakticky znemožňovalo vést řízení podle správního řádu, neboť v jeho ustanoveních
je naopak kladen důraz na úplnost skutkových zjištění a povinnost opatřit si potřebné
podklady pro rozhodnutí.
Pro správnost těchto úvah Nejvyššího správního soudu svědčí i systematické zařazení
ust. §65 v zákoně č. 117/1995 Sb. Toto ustanovení je zařazeno v dílu třetím hlavy druhé
tohoto zákona označeném jako „kontrolní činnost“. V rámci této kontrolní činnosti může být
právnické nebo fyzické osobě uložena pokuta za porušení povinností uvedených v §63
zákona (§65 odst. 4, 5 a 6 zákona č. 117/1995 Sb. jeho znění k 1. 1. 2003). Skutečnost,
že ust. §65 odst. 1 věty druhé uvádí, že právo přezkoumat správnost a úplnost podkladů
podle věty první se nevztahuje na podklady předložené jinými státními orgány, pak ve svých
důsledcích znamená, že krajské úřady a obecní úřady s rozšířenou působností nemohou uložit
pokutu za porušení povinností uvedených v §63 státním orgánům, jak ostatně vyplývá
z dalších odstavců ust. §65. Z tohoto důvodu jejich kontrolní činnost nezahrnuje kontrolu
podkladů předložených státními orgány.
Naopak organizace a řízení ve věcech státní sociální podpory je upravena v jiné hlavě
tohoto zákona, a to v hlavě třetí dílu prvním, v jehož rámci je zařazeno i ust. §73,
podle něhož se v řízení podle tohoto zákona postupuje podle obecných předpisů o správním
řízení, pokud se v tomto zákoně nestanoví jinak. Protože v hlavě třetí dílu prvním není žádné
ustanovení o způsobu zjišťování skutkového stavu věci, je třeba vycházet z příslušných
ustanovení správního řádu. Není totiž důvodu, aby v řízení o nárocích na dávky státní sociální
podpory byla stanovena nějaká jiná zásada při zjišťování skutkového stavu a úplnosti
a objektivnosti podkladů, než je v ostatních řízeních, v nichž se postupuje podle správního
řádu. Se zřetelem k tomu, že tyto dávky žádají občané z relativně nízkými příjmy, mělo
by naopak úsilí správních orgánů směřovat ke zjišťování objektivního skutkového základu.
Tvrdí-li tedy stěžovatel od počátku řízení, že dávky mu byly vyplaceny v nižší částce
než ČSSZ uvedla, k čemuž ostatně doložil o poštovní poukázku o výplatě ze dne 28. 11. 2002,
a dále, že částka 6880 Kč mu byla „vyplacena“ až 4. 1. 2003, měly správní orgány žádat
od ČSSZ další přesné vyjádření, v němž by mělo být uvedeno, jaké částky a kdy byly
stěžovateli vyplaceny (konkrétní data výplaty), příp. ke kterému datu byly poukázány,
zda byly vyplaceny v plné výši, nebo ve výši nižší v důsledku exekuce, o níž se zatím
stěžovatel zmiňuje pouze v žalobě, ale objektivní důkaz o této případné exekuci ve spise není.
Pokud tak správní orgány neučinily, postupovaly v rozporu s ust. §3 odst. 3 a 4 a §32 odst. 1
správního řádu, což je v daném případě nutno považovat za podstatné porušení ustanovení
o řízení před správním orgánem, které mohlo mít (zřejmě i mělo) za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Teprve totiž na základě vyčerpávajícího vyjádření ČSSZ o datu a výši
výplaty dávek důchodového pojištění se může správní orgán udělat objektivní úsudek o tom,
které dávky byly vyplaceny v období od října 2002 do prosince 2002 a které nikoliv.
Z výše uvedených důvodů měl tedy krajský soud napadená rozhodnutí zrušit
a to z důvodů uvedených v ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Neučinil-li tak, trpí jeho řízení
jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, k níž musí
Nejvyšší správní soud přihlédnout se zřetelem k ust. §109 odst. 3 věty za středníkem,
a to i v situaci, kdy by nebyla namítána. V této souvislosti ostatně Nejvyšší správní soud
dále podotýká, že ani správní orgány, ani soud se nevypořádaly s námitkami stěžovatele.
Za takové vypořádání totiž nelze považovat argumentaci správních orgánů s odkazem na §65
odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., neboť uvedené ustanovení nelze pro řízení o dávkách
podle zákona o státní sociální podpoře použít, jak bylo naznačeno shora.
Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost byla důvodná, byť částečně z jiných důvodů, než byly namítány, a proto napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil k tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1
s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
zrušujícím rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Odměna zástupce stěžovatele JUDr. Milanu Bedrošovi, advokátu, byla stanovena
v celkové částce 774 Kč, a to za dva úkony právní služby po 250 Kč (příprava a převzetí
zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) a doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s ust. §9 odst. 2 téže vyhlášky) a dále náhrada hotových
výdajů za dva úkony ve výši celkem 150 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem
tedy 650 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou
je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně
vypočtená podle tohoto zákona činí 124 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznávají
náhrady nákladů v celkové výši 774 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu