ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.110.2005
sp. zn. 4 Ads 110/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
M. J., zast. JUDr. Jaroslavem Mejzlíkem, advokátem, se sídlem Třebíč, Bráfova 24, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o zvýšení
důchodu pro bezmocnost, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 15. 9. 2005, č. j. 22 Cad 49/2005 – 30,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2005, č. j. 22 Cad 49/2005 – 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 3. 2005, č. j. xx, snížila žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žalobkyni od 8. 5. 2005 částku zvýšení důchodu pro bezmocnost podle §70 odst.
1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., v platném znění, na 472 Kč měsíčně. V odůvodnění
rozhodnutí je uvedeno, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení
v Třebíči ze dne 14. 1. 2005 odpovídá zdravotní stav žalobkyně pouze částečné bezmocnosti.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že rozhodnutí
žalované je nezákonné. Poukazovala na to, že od vydání rozhodnutí dne 6. 3. 2003,
jímž jí byl přiznán II. stupeň bezmocnosti, nedošlo ke zlepšení jejího zdravotního stavu,
které by odůvodňovalo bezmocnost pouze částečnou. Namítala, že v jejím zdravotním stavu
dochází naopak ke zhoršování na všech úsecích. Je stále více odkázána na pomoc někoho
jiného při běžných životních úkonech, sama není schopna se o sebe bez pomoci postarat.
Nemůže již chodit, chodí pouze o dvou francouzských holích a jedině za podpory další osoby
udělá s obtížemi nějaký krok. Není schopna bez pomoci používat WC ani s nástavcem,
neudrží moč, několikrát denně potřebuje zajistit osobní hygienu, včetně výměny hygienických
potřeb. Sama se neobleče, neumyje, neudrží nic v rukou, potřebuje i pomoc při podávání
stravy. Objevují se u ní i postupující artróza a další vady a nemoci trvale značně ztěžující
pohybovou schopnost a tím i schopnost se sama o sebe postarat. Trpí rovněž nemocemi
interního charakteru, protože se léčí pro vysoký tlak a užívá léky na srdce. Absolvovala
opakovaně operace křečových žil i bércových vředů dolních končetin. Namítala dále,
že posudek ze dne 14. 1. 2005 byl proveden naprosto neadekvátně, neboť posudková lékařka
ji vůbec nezná a zdržela se v jejím bytě pouze tři minuty. Posudek provedla, aniž by znala
aktuální zdravotní stav a vyžádala si nálezy od odborných lékařů nebo praktické lékařky.
Žalobkyně dále namítala, že nemůže pochopit, na základě čeho je nyní konstatováno,
že se její zdravotní stav zlepšil do té míry, že odpovídá pouze bezmocnosti částečné. Uvedla,
že nesouhlasí s napadeným rozhodnutím a žádala, aby její zdravotní stav byl přezkoumán
posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, po předchozím novém vyšetření
jejího zdravotního stavu na odborných pracovištích. Dovolávala se toho, aby jí byla
ponechána převážná bezmocnost.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, č. j. 22 Cad 49/2005 – 30, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutí vycházel z vyjádření žalobkyně u jednání soudu dne 30. 6. 2005,
z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, ČR, pracoviště v Brně,
ze dne 9. 6. 2005 a jeho doplnění ze dne 25. 8. 2005 a z obsahu posudkové dokumentace.
Podle názoru soudu byla kritéria stupně bezmocnosti posudkovou komisí komplexně
zhodnocena, byť jmenovaná se pohybuje obtížně s oporou dvou francouzských holí,
nepozbyla schopnost sebeobsluhy, nepotřebuje pravidelnou pomoc ani soustavný dohled jiné
osoby při hlavních životních úkonech, potřebuje dlouhodobě pomoc jiné osoby při některých
nezbytných životních úkonech, např. při mytí, česání a oblékání. Nejedná se o osobu
prakticky nebo úplně nevidomou. Soud dospěl k závěru, že na základě uvedených zjištění
nejsou splněna kritéria ve smyslu §2 odst. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění,
nýbrž kritéria ve smyslu §2 odst. 1 citované vyhlášky. Soud na základě zjištěného
skutkového stavu zaujal právní názor, že žalobkyně k datu vydání napadeného rozhodnutí
nesplňovala podmínky převážné bezmocnosti podle §70 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1998 Sb. v platném znění a §2 odst. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., ale pouze jen částečné
bezmocnosti podle ustanovení §70 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. a §2 odst. 1
citované vyhlášky. Z těchto důvodů žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala kasační stížnost žalobkyně (dále též jen stěžovatelka)
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka namítala,
že praktická lékařka MUDr. P. zpracovala svou zprávu bez toho, že by žalobkyni odborně
zdravotně prohlédla za účelem zjištění jejího současného zdravotního stavu. Lékařská zpráva,
o kterou se tedy opírá posudek, je proto nevěrohodná, neboť neodráží skutečný zdravotní stav
žalobkyně k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí. Stěžovatelka dále namítala, že
považuje za nezákonný i posudek posudkové komise MPSV ČR, neboť zdravotní stav nebyl
prověřován komisionálně, ale žalobkyni navštívila pouze MUDr. B. D., která nevykonává
praxi ortopeda. V případě řádného přezkumu by posudková komise nemohla dojít k závěrům
uvedeným v posudku, neboť by musela zjistit, že žalobkyně se sice o dvou berlích pohybuje,
ale že sama ze židle nebo postele nevstane, tedy ke každé chůzi potřebuje pomoc jiné osoby.
Rovněž by musela zjistit, že i pro potřeby fyziologické potřebuje pravidelnou neustálou
pomoc. Stěžovatelka dále upozornila na zásadní rozpor mezi posudkovým hodnocením a
vlastním posudkem. Uvedla dále, že soud žádal zpracování doplňujícího posudku, a zcela jistě
předpokládal, že zdravotní stav bude přezkoumán za její přítomnosti. Tuto verzi podporuje i
dotaz soudu, zda je žalobkyně schopna se dostavit k přezkumnému řízení do Brna. Žalobkyně
potvrdila, že za pomoci dcery a zetě je schopna v invalidním vozíku se k přezkumu dostavit a
že by u přezkumu ráda byla, aby mohla posudkové komisi své zdravotní problémy uvést a
přiblížit. Toto právo jí bylo odepřeno a celý přezkum probíhal z nevěrohodné dokumentace,
která nemohla věrohodně obsáhnout zdravotní stav žalobkyně. Stěžovatelka rovněž
nesouhlasila se závěrem komise, že závěry posudku a závěry nálezu MUDr. Z. K. jsou
totožné. Stěžovatelka dovozovala, že se zřetelem k tomu, že jí nebylo umožněno vyjádřit se
ke zdravotnímu stavu, neboť původní komise, tak i komise přezkumná, vycházela
z nesprávného posouzení zdravotního stavu ošetřující lékařkou, je jak původní, tak i
doplňující posudek posudkové komise MPSV ČR nezákonný. Vyčítala soudu porušení čl. 31
LPS (zřejmě Listiny základních práv a svobod), neboť nebyla zajištěna možnost žalobkyně se
vyjádřit a hájit tím, že posudek byl zpracován na základě neaktuálních a nevěrohodných
informací ošetřující lékařky. Navrhovala, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla
vrácena soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení se k podané kasační stížnosti
nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud částečně postupoval i podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení
před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodu rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Přestože stěžovatelka v kasační stížnosti namítala důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., je Nejvyšší správní soud přesvědčen o tom, že v posuzované věci byl
spíše napaden důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k němuž přihlédl se zřetelem
k ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání věci k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, byť částečně z jiných důvodů, než v ní byly namítány.
Rozhodnutí o nároku na dávku, jejíž přiznání je podmíněno zdravotním stavem,
je závislé především na odborném lékařském posouzení. V přezkumném soudním řízení
pak posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost občanů, jakož i skutečnosti rozhodné
pro přiznání, odnětí, eventuelně změnu zvýšení důchodu pro bezmocnost, posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. v platném znění).
Uvedené komise jsou přitom ze zákona povolány nejen k celkovému posouzení zdravotního
stavu, dochované pracovní schopnosti, eventuelně rozsahu a charakteru pomoci, dohledu,
popř. ošetřování jinou osobou při úkonech braných v úvahu pro posouzení bezmocnosti,
ale i k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě (plné či částečné), jakož i bezmocnosti
(a jejího stupně) ve smyslu ustanovení §vyhlášky č. 284/1995 Sb., třebaže jde v oblasti
rozhodování o zákonných nárocích ve věcech důchodového zabezpečení (pojištění) především
o pojmy právní. Posudek komise ovšem soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad
upravených v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s., nicméně se zřetelem k jeho mimořádnému
významu v tomto řízení, plynoucímu z uvedené zákonné úpravy, nevzbuzuje-li takový
posudek z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti žádnou pochybnost a nejsou-li tu ani jiné
skutečnosti nebo důkazy, jimiž by správnost posudku mohla být zpochybněna, bývá zpravidla
v řízení důkazem rozhodujícím. Krajský soud proto nepochybil, jestliže v projednávané věci
o takový posudek požádal Posudkovou komisi Ministerstva práce a sociálních věcí ČR
(pracoviště v Brně); Nejvyšší správní soud však nesdílí jeho závěr o úplnosti a přesvědčivosti
v posudku uvedených posudkových závěrů.
Předně je třeba uvést, že podle ustanovení §70 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb.
v jeho platném znění, se zvyšuje důchod z důchodového pojištění, popř. úhrn těchto důchodů
tehdy, je-li důchodce trvale tak bezmocný, že potřebuje ošetření a obsluhu jinou osobou;
při částečné bezmocnosti se zvyšuje o 20 %, při převážné bezmocnosti o 40 % a při úplné
bezmocnosti o 75 % částky, která se podle zákona o životním minimu považuje za potřebnou
k zajištění výživy a ostatních základních potřeb osoby, která není nezaopatřeným dítětem
[§3 odst. 2 písm. e) a §7 zákona č. 463/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Základní
podmínkou bezmocnosti ve smyslu citovaného ustanovení je její trvalost a potřeba ošetření
a obsluhy jinou osobou. Trvalostí se přitom rozumí soustavnost poskytované péče, ošetřením
jinou osobou je míněno přímé poskytování nezbytné péče v souvislosti s domácím léčením
(např. podávání léků, obkladů apod.), při osobní hygieně (mytí, česání, výkon fyziologické
potřeby); za ošetření posléze třeba pokládat i nepřetržitý dohled, pokud to stav osoby stižené
bezmocností vyžaduje. Obsluhou je pak míněna nezbytná pomoc směřující k usnadnění úkonů
sebeobsluhy, např. podávání připravených pokrmů a nápojů, pomoc při chůzi, při oblékání,
přenášení a odnášení různých potřeb, apod. Jednotlivé stupně bezmocnosti jsou pak rozlišeny
v ustanovení §2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění.
Částečně bezmocnou (odst. 1 citovaného ustanovení) je fyzická osoba, která potřebuje
dlouhodobě pomoc jiné osoby při některých nezbytných životních úkonech, např. při mytí,
česání a oblékání; za částečně bezmocnou se vždy považuje osoba prakticky nevidomá.
Převážně bezmocnou je pak osoba, která potřebuje kromě pomoci uvedené v odst. 1,
pravidelnou pomoc, popř. soustavný dohled jiné osoby při hlavních životních úkonech,
např. při chůzi a při výkonu fyziologické potřeby. Za převážně bezmocnou se vždy považuje
osoba úplně nevidomá (odst. 2 téhož ustanovení).
Z obsahu ustanovení §2 odst. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění, je zjevné,
že rozhodujícím pro uznání převážné bezmocnosti je kromě dlouhodobé pomoci jiné osoby
při mytí, česání a oblékání, i pravidelná pomoc, popř. soustavný dohled jiné osoby
při hlavních životních úkonech, např. při chůzi a při výkonu fyziologické potřeby.
K výše uvedenému bylo z obsahu posudkové dokumentace zjištěno, že stěžovatelka
byla uznána převážně bezmocnou od 3. 2. 2003, a to na podkladě záznamu o jednání Okresní
správy sociálního zabezpečení v Třebíči ze dne 21. 2. 2003. V posudku bylo konstatováno,
že se u stěžovatelky jedná o závažné postižení pohybové, chůze na minimální vzdálenost
o dvou francouzských berlích. Lékař Okresní správy sociálního zabezpečení uzavřel,
že stěžovatelka potřebovala pomoc při hlavních životních úkonech a že je převážně
bezmocná, s tím, že dosud nebyla ani částečně bezmocná. Dále je v posudku uvedeno,
že vzhledem k plánované „TEP“ byla stanovena kontrolní lékařská prohlídka na únor 2005.
Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2003 bylo stěžovatelce přiznáno zvýšení důchodu pro bezmocnost
od 3. 2. 2003 podle §70 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb. na 928 Kč měsíčně. Podle záznamu
o jednání ze dne 14. 1. 2005 byl posouzen zdravotní stav a schopnost sebeobsluhy
v nepřítomnosti stěžovatelky z dostatečné zdravotní dokumentace a po návštěvě posudkovým
lékařem. Podle zjištění posudkové lékařky se jednalo o závažné postižení pohybové, chůze
na minimální vzdálenost o dvou francouzských berlích, samostatná, váhu přenáší na berle,
obě DKK střídá, na WC dojde, zde se obslouží – ve dne. Pohybové postižení v důsledku
extrémní obezity a zvláště degener. potíže nosných kloubů. Náznak varozity levého kolene,
bez postižení smyslů komunikace. Bylo konstatováno, že vyžaduje pomoc při některých
nezbytných životních úkonech, je tedy již jen částečně bezmocná. TEP nebyla provedena
pro rizikovost, hybnost po bytě zachována, došlo ke stabilizaci, při minulém posouzení chůze
nejistá, přisouvala jednu DKK k druhé, jinak nedošlo v oblasti bérců ke zhoršení. Bylo
uzavřeno, že stěžovatelka není převážně bezmocná podle §70 odst. 1 písm. b) zákona
č. 100/1988 Sb., ale je již jen částečně bezmocná podle §70 odst. 1 písm. a) téhož zákona,
neboť nepotřebuje pravidelnou pomoc popř. dohled jiné osoby při hlavních životních úkonech
a ani nejde o občana nevidomého, potřebuje však dlouhodobě pomoc jiné osoby při některých
nezbytných životních úkonech. V posudkové dokumentaci se dále nachází lékařský nález
pro zjištění bezmocnosti ze dne 15. 12. 2004 učiněný v bytě stěžovatelky praktickou lékařkou
MUDr. H. P.. Podle tohoto nálezu šlo u stěžovatelky o stav trvalý, kdy stěžovatelka byla
schopna chodit jen se dvěma berlemi, byla schopna se dorozumět. Nebyla schopna se obléci a
svléci, obout se a obléci a svléci si ponožky, punčochy. S obtížemi byla schopna se posadit,
postavit na lůžku a postavit se u křesla, umýt si ruce a další úkony, nebyla schopna se
vykoupat ve vaně a s obtížemi byla schopna otevřít a zavřít okno a dveře. Byla schopna se
sama najíst a napít.
Při posouzení lékařského nálezu ze dne 15. 12. 2004 a lékařského nálezu ze dne
3. 2. 2003, (oba vypracované stejnou lékařkou), lze konstatovat, že podle údajů
tam uvedených se zhoršila schopnost sebeobsluhy stěžovatelky při osobní hygieně a poněkud
zlepšeny byly úkony za pobytu na lůžku (bod A. nálezu ze dne 15. 12. 2004).
Podle lékařského nálezu ze dne 3. 2. 2003 nebyla schopna stěžovatelka sama použít WC,
podle nálezu ze dne 15. 12. 2004 byla schopna WC použít obtížně.
Za výše uvedené situace bylo stěžejní otázkou posouzení důvodu snížení stupně
převážné bezmocnosti stěžovatelky, když oba záznamy o jednání ze dne 21. 2. 2003 i ze dne
14. 1. 2005 popisují schopnost sebeobsluhy stěžovatelky ve vztahu k úkonům rozhodným
pro posouzení převážné bezmocnosti v podstatě shodně.
Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pracoviště v Brně, v obou
posudcích uvedla, že posuzovaná byla převážně bezmocná od 3. 2. 2003 proto, že byla
plánovaná operační léčba kyčelního kloubu vlevo s plánovanou KLP, což posudková komise
považovala za nadhodnocené posouzení zdravotního stavu s tím, že plánované operační
léčení, následná rehabilitace a rekonvalescence nejsou důvodem pro převážnou bezmocnost.
V obecné rovině lze jistě souhlasit s tím, že dřívější nadhodnocené posouzení
zdravotního stavu a schopnosti sebeobsluhy může být důvodem pro snížení stupně
bezmocnosti. Nutno však zdůraznit, že posudkové závěry o takovém nadhodnocení (stejně
tak o zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu a schopnosti sebeobsluhy) musejí být
přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo. Nutno
totiž zdůraznit, že odůvodnění, které použila posudková komise o dřívějším nadhodnocení
zdravotního stavu stěžovatelky, nelze z obsahu posudkového spisu dovodit. V záznamu
o jednání ze dne 21. 2. 2003, na jehož podkladě byla stěžovatelka uznána převážně
bezmocnou, je totiž výslovně uvedeno, že se u stěžovatelky jedná o závažné postižení
pohybové, chůze na minimální vzdálenost o dvou francouzských berlích. V části posudkové
zhodnocení je uvedeno, že stěžovatelka vyžaduje pomoc při hlavních životních úkonech.
Dále bylo konstatováno, že stěžovatelka je převážně, dosud nebyla ani částečně, bezmocná.
Vzhledem k plánované TEP je určena KLP za dva roky.
Z výše uvedeného tedy plyne, že stěžovatelka byla uznána od 3. 2. 2003 převážně
bezmocnou nikoliv proto, že ji očekávala operace TEP, jak tvrdí nyní posudková komise,
ale proto, že vyžadovala pomoc při hlavních životních úkonech. Tento závěr podporuje
i lékařský nález pro zjištění bezmocnosti ze dne 3. 2. 2003. Rovněž z lékařského nálezu
ze dne 14. 12. 2004 lze dovodit, že stěžovatelka potřebuje pomoc jiné osoby při hlavních
životních úkonech.
Za této situace, se pak jeví závěr posudkové komise o předchozím nadhodnocení
zdravotního stavu jako nepřezkoumatelný a tím i nepřesvědčivý, neboť důvod nadhodnocení
– očekávaná operace TEP – z obsahu posudkové dokumentace nelze zjistit, spíše naopak –
uvedená skutečnost byla pouze důvodem pro stanovení kontrolní lékařské prohlídky na únor
2005.
Vzhledem k výše uvedenému, kdy jeden ze stěžejních posudkových závěrů
je nepřezkoumatelný, nelze považovat posudky Posudkové komise MPSV ČR v Brně
za objektivní a přesvědčivé. Přestože krajský soud vyvinul maximální úsilí pro objektivní
zjištění důvodu snížení stupně bezmocnosti, nekonfrontoval posudkové závěry s obsahem
posudkového spisu, a pro své posouzení vycházel z posudku, jehož závěry nelze dosud
považovat za objektivní a přesvědčivé.
V dalším řízení proto krajský soud vyžádal od posudkové komise MPSV ČR
doplňující posudek, v němž posudková komise sdělí skutečné důvody snížení stupně
bezmocnosti (zlepšení, stabilizace zdravotního stavu a schopnosti sebeobsluhy, případně
dřívější nadhodnocení), které musí být přezkoumatelné a přesvědčivým způsobem
odůvodněné. Krajský soud bude muset zvažovat se zřetelem k průběhu řízení
před tímto soudem a se zřetelem k námitkám uplatněným v kasační stížnosti, zda by nebylo
vhodné, aby stěžovatelka byla přítomna při provedení doplňujícího posudku posudkové
komise.
Nejvyšší správní soud tedy se zřetelem k výše uvedenému zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně z důvodů uvedených především v ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. se zřetelem k ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., neboť skutečnost, že soud vycházel
z dosud neobjektivního a nepřesvědčivého posudku, považuje Nejvyšší správní soud za jinou
vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
zrušujícím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu