ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.21.2005
sp. zn. 4 Ads 21/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: L. b. d.,
zast. JUDr. Danem Holubkovem, advokátem, se sídlem Praha 1 - Staré Město, Dlouhá 16,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2004,
č. j. 28 Ca 354/2002 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2004, č. j. 28 Ca 354/2002 – 32,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 4. 2002,
č. j. 332-6003-508/21.3.2002/Kom, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzen platební
výměr Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 1. 2002, č. 45/2/1182/01, kterým byl
žalobci předepsán k úhradě nedoplatek pojistného ve výši 96 056 Kč (a penále
z tohoto nedoplatku ve výši 36 162 Kč), a to z důvodu, že žalobce nezahrnul
do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti odměny poskytované statutárním orgánům družstva v měsících duben,
květen a červen roku 1999, v měsících leden, únor a březen roku 2001; dále nebylo odvedeno
pojistné z odměny plynoucí z dohody o provedení práce.
V žalobě, o níž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, žalobce rozhodnutí žalované
zejména vytýkal, že vychází z nesprávného právního posouzení věci a že zjištění skutkového
stavu je v rozporu s obsahem spisu. Stejně tak dovozoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nedostatek důvodů. Žalovaný správní orgán se podle žalobce dostatečně nevypořádal
se skutečnostmi a argumenty, uvedenými v odvolání, o tom, že plnění vůči členům
jeho orgánů zčásti vůbec nebyla odměnou, nýbrž paušální náhradou hotových výdajů,
které není možné či účelné vyúčtovávat, a že vyplácení žalobcových plnění členům
jeho orgánů nebylo nárokové, pravidelné a výše žalobcových plnění nebyla fixní, neboť fixně
byla určena pouze horní hranice těchto plnění, nikoliv jejich výše, a ani horní hranice nebyla
určena fixní částkou, nýbrž násobkem proměnlivé veličiny, minimální mzdy. Žalobce
dále rozhodnutí žalované vytýkal nezákonnost a nepřezkoumatelnost závěrů o obsahu,
platnosti a právních následcích dohod o provedení práce uzavřených mezi žalobcem
a jeho ředitelkou. Podle žalobce je i v rozporu s právem závěr žalované o nepřípustnosti
čestného prohlášení žalobce, týkajícího se časového rozsahu jednotlivých schůzí a účasti
členů žalobcova představenstva na nich.
Závěrem žalobce namítl, že žalovaná náležitě nehodnotila námitku žalobce spočívající
ve vytčení nedostatku předepsaných náležitostí platebního výměru, tj. nedostatku odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu I. stupně. S odkazem na výše uvedené pak žalobce navrhl,
aby soud rozhodnutí obou správních orgánů zrušil.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 25. 6. 2004,
č. j. 28 Cad 354/2002 - 32, byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění městský soud zejména
uvedl, že v řízení bylo sporné, zda orgány České správy sociálního zabezpečení vyměřily
dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a penále
z tohoto dlužného pojistného oprávněně, či nikoliv. Tato otázka spočívala v posouzení,
zda žalobcova plnění vůči členům jeho statutárních orgánů byla odměnou,
tedy započitatelným příjmem ve smyslu §29 vyhlášky č. 165/1979 Sb., který měl být zahrnut
do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti. Z podkladů správního řízení vzal soud za prokázané, že výše
předmětných odměn, vzhledem k tomu, že jsou tvořeny podle stanov žalobce určitým
násobkem minimální měsíční mzdy, stanovené vládou pro zaměstnance odměňovaného
měsíční mzdou, je stanovitelná výpočtem odvíjejícím se od určité konstantní částky,
a je tedy co do výše určitelná a tedy takto i předem určena. Správní orgány tak podle soudu
postupovaly v souladu se zákonem, když správně posoudily na základě stávající platné právní
úpravy, že odměny poskytované statutárním orgánům lze považovat za započitatelný příjem,
a proto měly být podle §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb. zahrnuty do vyměřovacího
základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti. Ke druhé skupině námitek týkajících se dohody o provedení práce ze dne
28. 5. 1999, uzavřené mezi žalobcem a Ing. D. K., městský soud uvedl, že žalovaný správní
orgán nepochybil. Soud zejména uvedl, že dohodu nelze považovat za dohodu o provedení
práce uzavřenou podle §236 zákoníku práce, neb svým obsahem spíše jde o dohodu o
pracovní činnosti (§237 zákoníku práce), která zakládá účast na nemocenském pojištění.
Soud se ztotožnil se žalovaným v názoru, že odměna vyplacená podle této dohody měla být
zahrnuta do vyměřovacího základu pro odvod pojistného podle ustanovení §5 odst. 2 písm. a)
zákona č. 589/1992 Sb., neboť v daném případě vzhledem k rozsahu práce měla být uzavřena
dohoda o pracovní činnosti, která zakládá účast na nemocenském pojištěni podle ustanovení §
2 odst. 1 písm. d) zákona č. 54/1956 Sb. S odkazem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
Kasační stížnost stěžovatel podal z důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), tedy z důvodu
nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, a dále z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
a pro tuto vytýkanou vadu soud měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. V kasační
stížnosti zejména uvedl, že odměna členů jeho orgánů nebyla předem určena. Zopakoval
žalobní argumentaci, tedy odkázal na měnící se znění §29 vyhlášky č. 165/1979 Sb.
a na své Stanovy, ze kterých dovozuje, že částka poskytovaná členům orgánů žalobce zčásti
vůbec není odměnou, ale paušální náhradou jejich hotových výdajů, samotné poskytování
částky není přitom předem jisté, předem určené, nárokové ani pravidelné,
a rovněž ani v případě, že se částka poskytuje, není její výše předem určena,
protože se odvozuje od minimální měsíční mzdy stanovené vládou, která se často mění.
Dále uvedl, že o tom, že výše poskytovaných částek není předem určena, svědčí i praxe
při poskytování částek. Stejně tak uvedl, že smyslem úpravy ve stanovách stěžovatele
je stanovení horní meze poskytované částky, nikoliv zavedení nárokových předem určených
odměn.
Stěžovatel dále namítá, že soud nesprávně posoudil i otázku týkající se dohody
o provedení práce, kterou stěžovatel uzavřel dne 28. 5. 1999 s ředitelkou Ing. D. K. o tom, že
měl místo dohody o provedení práce uzavřít dohodou o pracovní činnosti, a tom zda
v souvislosti s tím vznikly stěžovateli nedoplatky na pojistném. Soud přejal podle stěžovatele
nesprávnou argumentaci žalované, přičemž nebylo prokázáno, že by práce jmenované
přesáhla stanovenou dobu.
S odkazem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení
věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Napadený rozsudek městského soudu Nejvyšší správní soud přezkoumával v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Předmětem sporu je vyložení poslední věty ustanovení §29 vyhlášky č. 165/1979 Sb.,
která, ve znění účinném v rozhodné době, stanovila, že za započitatelný příjem člena družstva
se považuje příjem náležející od družstva za práci, kterou pro ně vykonává, který se zahrnuje
do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti. Za započitatelný příjem člena družstva se však nepovažuje
taková odměna za práci, která vyplývá pouze z výkonu působnosti orgánu družstva
podle stanov, pokud výše odměny za ni není předem určena.
Nejvyšší správní soud posoudil citované ustanovení a dospěl k závěru,
že pro to aby se nejednalo o započitatelný příjem člena družstva je třeba splnit dvě podmínky.
První podmínkou je, že se musí jednat o odměnu za práci, která vyplývá pouze z výkonu
působnosti orgánu družstva podle stanov, druhou současnou podmínkou pak, že výše odměny
za ni nesmí být předem určena.
Sousloví nesmí být předem určena i podle Nejvyšší správní soudu,
stejně jako podle Městského soud v Praze znamená, že odměna nesmí být stanovena
pro futuro (dopředu), tedy nesmí být dopředu zjistitelná, jinými slovy nesmí být dopředu
stanoven ani její výpočet.
Stanovy přitom, jak tvrdil stěžovatel i v kasační stížnosti, uvádějí v bodě 10.8.,
že členům představenstva a kontrolní komise se poskytuje paušální odměna, obsahující
i náhradu běžných hotových výdajů, spojených s jejich činností podle těchto stanov, které není
možné nebo účelné vyúčtovávat a náhrada za promeškaný čas. Tato hrubá odměna
za kalendářní měsíc je rovna minimální měsíční mzdě, stanovené obecně závazným předpisem
pro zaměstnance odměňované měsíční mzdou. Vyplácí se měsíčně zpětně za každý kalendářní
měsíc činnosti; ke zlomků měsíců se nepřihlíží.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že výše odměny byla odvislá od minimální mzdy,
tedy od skutečnosti dopředu existující a zjistitelné. Za situace, kdy však odměna byla
stanovena dopředu, byť neurčitě, kdy se pro její určení vychází z násobků minimální mzdy,
nelze hovořit tom, že odměna nebyla určena předem a stěžovateli nelze přisvědčit.
Městský soud tak správně uvedl, že ze z důvodu, že výše odměn byla odvislá
od minimální mzdy, lze výši odměny považovat za předem určenou, neboť i výše minimální
mzdy je dána pevnou částkou. Ze Stanov vyplývá, že výše paušální odměny stanovena byla
a sice násobky minimální mzdy pro jednotlivé členy statutárních orgánů. O určení výše
odměny se nepochybně jedná i tehdy, pokud je její výše provázána s „objektivní“ kategorií
a sice s minimální mzdou. Výše paušální odměny (která je dle stanov vyplácena zpětně)
je tak Stanovami přesně dána. Na tom nic nemění ani to, že výše minimální mzdy stanovené
vládou se v průběhu času mění. Pro výpočet konkrétní výše odměny je totiž vždy k dispozici
konkrétní výše minimální mzdy a konkrétní výši odměny tak lze vždy určit.
S tímto hodnocením Městského soudu v Praze se Nejvyšší správní soud ztotožňuje
a odkazuje na ně. Nemohl proto přisvědčit námitkám stěžovatele stran toho, že odměna členů
jeho orgánů nebyla a není předem určena. Závěry stěžovatele o tom, že ze Stanov vyplývá,
že částka poskytovaná členům orgánů stěžovatele zčásti vůbec není odměnou, ale paušální
náhradou jejich hotových výdajů, samotné poskytování částky není přitom předem jisté,
předem určené, nárokové ani pravidelné, a rovněž ani v případě, že se částka poskytuje,
není její výše předem určena, protože se její výše odvozuje od minimální měsíční mzdy
stanovené vládou, která se často mění, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil a plně odkazuje
na závěry Městského soudu v Praze, které považuje za správné.
Nejvyšší správní soud neshledal z praxe při poskytování částek stěžovatele, že by výše
poskytovaných částek nebyla předem určena, jak tvrdil stěžovatel. Naopak shledal, že částky
byly určeny předem, k tomu více viz výše. Stejně tak Nejvyšší správní soud nepřisvědčil
ani závěru stěžovatele o tom, že smyslem úpravy ve stanovách stěžovatele je stanovení horní
meze poskytované částky, nikoliv zavedení nárokových předem určených odměn, a odkazuje
na výše uvedené.
Ve výše uvedených námitkách tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil.
Pokud jde o námitky, které se vztahují k otázce „dohody o provedení práce“,
kterou stěžovatel uzavřel dne 28. 5. 1999 s ředitelkou Ing. D. K., je třeba podle názoru
Nejvyššího správního soudu především vycházet z úpravy tohoto institutu zakotvené
v zákoníku práce. Podle §236 odst. 1 tohoto zákona dohodu o provedení práce může
zaměstnavatel s fyzickou osobou uzavřít, jestliže předpokládaný rozsah práce (pracovního
úkolu), na který se dohoda uzavírá, není vyšší než 100 hodin. Do předpokládaného rozsahu
práce se započítává také doba práce konané zaměstnancem pro zaměstnavatele v témže
kalendářním roce na základě jiné dohody o provedení práce; vláda může stanovit nařízením, v
kterých výjimečných případech se do předpokládaného rozsahu práce tato doba nezapočítává.
Podle komentáře k tomuto ustanovení lze dohodu o provedení práce sjednat
na předpokládaný rozsah 100 hodin. Hranice 100 hodin se započítávají
u téhož zaměstnavatele za kalendářní rok., aby se zabránilo obcházení zákona. Které práce
se do této hranice započítávají, je upraveno v §38 prováděcího nařízení č. 108/1994 Sb.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že zaměstnavatel by si měl vést evidenci rozsahu práce
na tyto dohody u jednotlivých zaměstnanců. Kdyby byla uzavřena dohoda o provedení práce
nad tuto hranici, byla by neplatná.
Z obsahu správního spisu plyne, že první dohoda o provedení práce ze dne
15. 4. 1999, kde byl rozsah práce stanoven na 98 hodin, odpovídá výše uvedenému
zákonnému ustanovení. Jinak je tomu však u dohody o provedení práce ze dne 28. 5. 1999.
V této dohodě totiž nebyl stanoven rozsah práce, došlo pouze ke sjednání výše odměny
za každou domovní schůzi a za přípravu podkladů a výstupů ve výši 333 Kč. Předmětných
schůzí bylo 21. Lze jen stěží předpokládat, že účast Ing. D. K. na těchto schůzích (včetně
přípravy podkladů a výstupů) trval celkem dvě hodiny, to znamená, že by na 21 schůzí
včetně přípravy podkladů a výstupů připadly celkem pouze 2 hodiny provedené práce, což je
rozsah práce, který vzhledem k prvé dohodě o provedení práce ze dne 15. 4. 1999 sjednané
na 98 hodin, zbývá ve smyslu §236 odst. 1 zákoníku práce do předpokládaného rozsahu práce
100 hodin.
Nejvyšší správní soud tedy sdílí názor Městského soudu v Praze o tom, že odměna
vyplacená podle této dohody ze dne 28. 5. 1999, měla být zahrnuta do vyměřovacího základu
pro odvod pojistného podle §5 odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., neboť ze skutkového
stavu nelze prokázat, že šlo o příjmy z dohody o provedení práce, a proto je třeba vycházet
z toho, že tyto příjmy, které jsou příjmy z činnosti, kterou je třeba považovat za dohodu
o pracovní činnosti, jsou příjmy zakládající účast na nemocenském pojištění
podle ustanovení §2 odst. 1 písm. d) zákona a 54/1956 Sb.
Nejvyšší správní soud dále k věci podotýká, že rozdíl mezi dohodou o provedení
práce a dohodou o pracovní činnosti spočívá především v jejich účincích spadajících
do oblasti sociálního zabezpečení. Zatímco dohoda o provedení práce podle §236 zákoníku
práce nezakládá účast na důchodovém pojištění (jak ostatně vyplývá z výše uvedeného)
dohoda o provedení činnosti podle §232 účast na důchodovém pojištění zakládá.
Ani v této námitce tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nemohl přisvědčit.
Stěžovatelem namítanou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, a dále vady řízení, spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, takže soud měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit,
tak Nejvyšší správní soud neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s, ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaná, která v řízení úspěch měla,
žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani žádné jí vzniklé náklady ze spisu
nezjistil, proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu