ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.35.2006
sp. zn. 4 Ads 35/2006 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A. L., zast.
JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, se sídlem Brno, Pekárenská 12, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2005, č. j. 22 Cad 127/2005 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele, JUDr. Milanu Bedrošovi, advokátu, se sídlem Brno,
Pekárenská 12, se u r č u je ve výši 3837 Kč a bude mu vyplacena Nejvyšším
správním soudem do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 10. 2005, č. j. 22 Cad 127/2005 – 20, řízení
zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozhodnutí uvedl, že rozhodnutím žalované ze dne 12. 5. 2005, č. j. x, byl přiznán žalobci
podle §2 odst. 1 nařízení vlády č. 622/2004 Sb., příplatek ke starobnímu důchodu ve výši 450
Kč za dobu věznění od 3. 9. 1949 do 24. 5. 1950. Žádost o poskytnutí příplatku za dobu od
25. 5. 1950 do 24. 5. 1951 byla zamítnuta, neboť za uvedenou dobu nebyly podmínky
uvedené v §1 písm. a) cit. nařízení splněny, protože v této době nebyl žalobce ve vazbě nebo
ve výkonu trestu odnětí svobody, ale byl zařazen v táboře nucených prací. Proti tomuto
rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž poukazoval na to, že zařazení do tábora nucených
prací odporovalo i tehdy platným zákonům a předpisům. Soud dále konstatoval, že žalobce při
jednání dne 20. 10. 2005 ve věci samé sdělil, že žalobu bere zpět a navrhuje zastavení řízení.
Toto prohlášení učinil po právním poučení ve smyslu §5 až 8 hlavy druhé zákona č. 357/2005 Sb. Soud uvedl, že vzhledem k tomu, že o projevu vůle žalobce, jímž byla žaloba ze dne 12.
7. 2005 podaná proti rozhodnutí žalované vzata zpět, nejsou pochybnosti, provedený úkon byl
učiněn svobodně, vážně, srozumitelně a určitě, o čemž svědčí i to, že byl žalobcem
vlastnoručně podepsán, soud za použití §47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád
správní) řízení zastavil.
Proti tomuto usnesení podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen „stěžovatel“)
a současně požádal o ustanovení právního zástupce a osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 12. 2005, č. j. 22 Cad 127/2005 – 29,
ustanovil stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti zástupce z řad advokátů, JUDr. Milana
Bedroše, se sídlem Brno, Pekárenská 12.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že ji podává z důvodů uvedených
v ust. §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. V tomto podání stěžovatel nejprve popsal průběh
jednání u krajského soudu s tím, že mu bylo „doporučeno“ vzít žalobu zpět, což do protokolu
uvedl, avšak po ukončení jednání si uvědomil, že své rozhodnutí učinil pod psychickým
nátlakem ze strany soudu, kdy nebyl schopen posoudit procesní následky takového rozhodnutí
a navíc nemá záruku, že mu bude dávka podle zákona č. 357/2005 Sb., skutečně poskytnuta.
Stěžovatel se domnívá, že nelze považovat za ústavně konformní takový postup soudu,
kdy na účastníka je ze strany soudu vytvořen „psychický nátlak“, který má účastníka k tomu,
aby žaloba byla vzata zpět. Účastník je tak fakticky zbavován práva na soudní projednání věci
ve smyslu článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy,
kdy toto porušení práv není jen teoretickým nebo stěžovatelem „pouze účelově tvrzeným“
porušením práva. Konstatoval, že pokud celá situace bude posuzována ve světle konkrétních
okolností daného případu, musí kasační soud dospět k závěru, že stěžovateli byla fakticky
odejmuta možnost soudní ochrany a odmítnuta spravedlnost (denegatio iustitiae). Namítal
dále, že v daném případě se meritorně jedná o složitý výkladový problém,
kdy problematickou otázkou je, zda lze pobyt v táboře nucených prací podřadit pod věcnou
působnost nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Stěžovateli však nebylo umožněno,
aby se k této otázce vyjádřil, protože ještě před dokazováním v rámci jednání
byl na stěžovatele ze strany soudu vytvořen nátlak, aby žaloba byla vzata zpět. Stěžovatel
dále uvedl, že soud si musí být vědom toho, že v případě zpětvzetí žaloby, které je fakticky
nevratným procesním úkonem, je žalobce v případě uplynutí lhůty k podání žaloby
proti správnímu rozhodnutí zbaven možnosti soudního přezkumu, zatímco v případě
i zamítavého rozhodnutí jsou mu zachovány procesní prostředky na ochranu jeho práv.
Domníval se, že procesní úkon před soudem by měl stejně jako každý jiný právní úkon
vyhovovat základním náležitostem, měl by být zejména učiněn svobodně, bez nátlaku
a měl by vyjadřovat skutečnou vůli účastníka řízení, jinak je takový úkon neplatný
pro nedostatek vůle a neshody vůle s jejím projevem. Stěžovatel dovozoval, že byl soudem
uveden nepřímo v omyl, když mu bylo sděleno, že má nárok na dávku podle zákona
č. 357/2005 Sb., avšak jistotu nebo záruku, že stěžovatel tuto dávku dostane, stěžovateli
nikdo poskytnout nemůže. Dovozoval, že v soudním řízení byla porušena procesní práva
garantovaná v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1
Úmluvy, neboť stěžovateli byla odepřena spravedlnost v důsledku zpětvzetí žaloby,
které učinil pod nátlakem. Stěžovatel se dále domníval, že bylo porušeno jeho ústavně
zaručené právo podle článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kdy byla postupem
soudu významným způsobem narušena rovnost stran. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení Krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. Podle citovaného ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, e) nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení a postupu jeho vydání
předcházejícímu, neshledal.
Z obsahu soudního spisu plyne, že stěžovatel podal dne 14. 7. 2005 žalobu směřující
proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 5. 2005, kde zcela pregnantně a zřetelně formuloval
žalobní body. Podáním ze dne 31. 7. 2005 reagoval na výzvu soudu a zaslal napadené
rozhodnutí žalované. Podáním ze dne 30. 9. 2005 se podrobně vyjádřil ke stanovisku žalované
a ve svém vyjádření uvedl mj. i výsledky předchozího řízení ve vztahu k rozhodnutí žalované
ze dne 19. 3. 2003 včetně právních názorů vyslovených Vrchním soudem v Olomouci
a Městským soudem v Praze.
Podle protokolu o jednání u Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2005 bylo jednání
u tohoto soudu zahájeno v 8.30 hodin. Před zahájením jednání byli oba účastníci poučeni
podle §8 odst. 5 s. ř. s. a po sdělení výsledků přípravy jednání se vyjádřili k žalobě. Žalobce
se podrobně vyjadřoval k období let 1949 – 1951 a to zejména ve vztahu k výkonu trestu
a k zařazení do tábora nucených prací. Poté samosoudkyně poučila žalobce ve smyslu §5 – 8,
hlavy druhé, zákona č. 357/2005 Sb., který nabyl účinnosti dnem vyhlášení a vztahuje
se k přiznání zvláštního příspěvku k důchodu. Žalobce poté uvedl, že vzhledem k tomu,
že byl poučen o nové právní úpravě, podle které může uplatnit nárok na přiznání zvláštního
příspěvku k důchodu, prohlašuje, že žalobu ze dne 12. 7. 2005 bere zpět a navrhuje zastavení
řízení. Toto své prohlášení vlastnoručně podepsal. Nato bylo vyhlášeno usnesení,
jímž bylo řízení zastaveno a rozhodnuto dále o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Jednání bylo skončeno v 9. 30 hodin.
Podle §47 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhoval
svůj návrh zpět; šlo-li však o společný návrh více osob, vezme předseda senátu
toliko zpětvzetí návrhu jedním z navrhovatelů usnesením na vědomí.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Ve výkladu k tomuto ustanovení
je uvedeno, že právní úkon není učiněn svobodně, jestliže účastník jednal pod nátlakem
násilí, psychického donucení, bezprávné výhružky apod. Jednání v omylu a tísni
samo o sobě nezpůsobuje neplatnost právního úkonu, ale pouze možnost odstoupit
od smlouvy podle §49. Právní úkon není učiněn vážně, jestliže je zřejmé, že účastník
nechtěl způsobit právní důsledky s ním spojené. Jde např. o úkon učiněný v rámci vyučování,
při hře, žertem apod. Právní úkon je nesrozumitelný tehdy, jestliže je vyjádřen
takovým způsobem, že nelze identifikovat jeho obsah. Právní úkon je neurčitý tehdy,
jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout
ani s použitím interpretačního pravidla podle §35 občanského zákoníku.
Podle dosavadní judikatury ve vztahu k ustanovení §96 o. s. ř., kterou lze se zřetelem
ustanovení §64 s. ř. s. použít, o zpětvzetí návrhu jde jen tehdy, jestliže projev účastníka
nezanechává pochybnosti o svém obsahu a smyslu (R 82/1970). Každý procesní úkon
je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven,
nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího
je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil,
a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádného vlivu.
II. Občanský soudní řád nemá speciální ustanovení o obsahových a formálních náležitostech
písemného zpětvzetí návrhu ve věci samé; i pro tento dispozitivní úkon tedy platí ustanovení
§42 odst. 4 o. s. ř. O zpětvzetí návrhu přitom půjde jen tehdy, jestliže projev účastníka
nezanechává pochybnosti o svém obsahu a smyslu (SJ 69/1997). Zpětvzetí žaloby
je jednostranným procesním úkonem účastníka, jehož účinky nastávají tím, že dojde soudu;
stane-li se tak, nelze zpětvzetí odvolat (nyní je možné procesní úkon, tedy i zpětvzetí žaloby,
odvolání, dovolání apod., odvolat, ale jen tehdy, jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději
současně s tímto úkonem (srovnej §41a odst. 3 – SJ 49/2002).
Úprava obsažená v ustanovení §47 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §96
o. s. ř. (za použití §64 s. ř. s.) vychází ze zásady volné dispozice účastníka řízení s procesním
prostředkem, jímž je návrh na zahájení řízení. Vezme-li účastník takový návrh zpět,
jde o procesní úkon vůči soudu, jímž projevuje vůli, aby se v řízení dále nepokračovalo
a o věci nebylo rozhodováno. Nutno dále konstatovat, že soud musí takový projev vůle
bez dalšího respektovat a řízení zastavit. Projev vůle o zpětvzetí žaloby je neodvolatelný.
Předmětem přezkoumání usnesení krajského soudu o zastavení řízení je za takového stavu
pouze to, zda projevem učiněným žalobcem nastaly účinky spojené s vlastním zpětvzetím
žaloby, tj. zda skutečně došlo ke vzetí žaloby zpět.
Shodně s krajským soudem i Nejvyšší správní soud vychází z toho, že projev vůle
stěžovatele, učiněný u jednání dne 20. 10. 2005, nelze vykládat jinak, než jako vzetí žaloby
na přezkoumání rozhodnutí žalované zpět. Jeho obsahem je výslovný projev o zpětvzetí
žaloby, přičemž stěžovatel současně žádal o zastavení řízení, což znamená, že si důsledku
zpětvzetí byl vědom. Jednoznačně tedy projevil vůli v řízení nepokračovat.
Z obsahu spisu pak nevyplývají žádné skutečnosti, jež by svědčily pro závěr,
že stěžovatel svůj projev vůle o zpětvzetí žaloby neučinil svobodně, vážně, určitě
a srozumitelně a tento právní úkon by byl proto úkonem neplatným (§37 odst. 1, §38 odst. 1
o. z.). Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele uvedeným v kasační stížnosti,
že by zpětvzetí žaloby bylo učiněno pod psychickým nátlakem krajského soudu. Z obsahu
protokolu o jednání ani z obsahu spisu nic takovému tvrzení nenasvědčuje. Navíc stěžovatel
v kasační stížnosti ani blíže nespecifikoval, v čem by se měl psychický nátlak soudu
projevovat. Skutečnost, že byl stěžovatel poučen o nové právní úpravě,
podle které může uplatnit nárok na přiznání zvláštního příspěvku k důchodu, nelze rozhodně
za psychický nátlak považovat. Pokud jde o osobu stěžovatele, je sice pravda, že je narozen
v roce 1925, ale v posuzované věci je zcela orientován, jak o tom ostatně svědčí jeho reakce
na výzvy krajského soudu a obsah jeho podání. Rozhodně nelze dovozovat, že by stěžovatel
byl osobou, na kterou by poučení krajského soudu o nové právní úpravě mohlo působit
jako psychický nátlak soudu. Nejvyšší správní soud tedy nesouhlasí s názorem stěžovatele,
že postupem soudu bylo porušeno právo zakotvené v ustanovení článku 36 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod. Podle citovaných ustanovení se každý může domáhat stanoveným
způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné
správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li
zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí
týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Nutno však zdůraznit, že podle odst. 4
tohoto článku podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel zcela využil možností, které jsou upraveny
ve výše uvedeném článku, avšak vzal-li žalobu u jednání krajského soudu zpět,
nezbylo krajskému soudu postupovat jinak, než řízení zastavit. Za této situace i krajský soud
postupoval zcela v souladu s platnou právní úpravou uvedenou v ustanovení §47 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v postupu krajského soudu a v napadeném
usnesení neshledal pochybení. Námitky uvedené v kasační stížnosti tedy za důvodné
nepovažuje, a proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti právo,
neboť stěžovatel nebyl s kasační stížností úspěšný a žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepožadovala (§60 odst. 1).
Odměna zástupce stěžovatele v řízení o kasační stížnosti byla stanovena za tři úkony
právní služby po 1000 Kč [příprava a převzetí zastoupení, další porada s klientem ze dne
27. 1. 2006, doplnění kasační stížnosti ze dne 16. 2. 2006 - §11 odst. 1 písm. b), c), d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a tomu odpovídající náhrada hotových výdajů 3 x 75 Kč (§13
odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 3225 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se mu tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně, vypočtená podle §37
písm. a) a §47 zákona 235/2004 Sb., činí 612,80 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 3837 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu