ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.38.2006
sp. zn. 4 Ads 38/2006 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A. L., zast.
Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Praha 6, Muchova 9/223, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2005, č. j. 12 Ca 75/2004 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce, se sídlem
Praha 6, Muchova 9/223, se u r č u je částkou 2150 Kč a bude ji vyplacena
Nejvyšším správním soudem do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 13. 7. 2004, č. j. x, rozhodla žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení tak, že I. podle §5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. přiznala jednorázovou peněžní
částku 60 000 Kč za dobu neoprávněného věznění od 3. 9. 1949 do 24. 5. 1950, a II. žádost o
poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 25. 5. 1950 do 24. 5. 1951 zamítla.
V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že splnění podmínek uvedených v §2 odst. 1 prokázal
žalobce za dobu od 3. 9. 1949 do 24. 5. 1950, tj. za 8 měsíců. Za tuto dobu věznění má nárok
na jednorázovou peněžní částku 60 000 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. Splnění podmínek
uvedených v §2 zákona s přihlédnutím k §4 odst. 4 zákona, však žalobce pro dobu od 25. 5.
1950 do 24. 5. 1951 neprokázal, protože zákon č. 261/2001 Sb. se na zařazení do tábora
nucené práce nevztahuje. V rozhodnutí bylo uvedeno, že tímto je realizován rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, č. j. 7 Ca 93/2003 – 23. Rozhodnutí žalované
dále obsahuje oznámení o výplatě, poučení o tom, že proti tomuto rozhodnutí se žádné
opravné prostředky v řízení správním nepřipouštějí, a na konci rozhodnutí je uvedeno
upozornění na možnost soudního přezkumu obsahující, že proti tomuto rozhodnutí je možno
podat žalobu k Městskému soudu v Praze do 30-ti dnů od jeho doručení.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž mj. uvedl, že žádá o prominutí
prodlení lhůty k podání žaloby na přezkoumání rozhodnutí žalované, což odůvodňuje tím,
že přehlédl upozornění na možnost soudního přezkumu, které bylo uvedeno pod podpisem
textu rozhodnutí a razítkem, přičemž pod upozorněním není ani podpis, ani razítko.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2005, č. j. 12 Ca 75/2004 – 16, žalobu
odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutím vycházel z toho, že žalobci bylo rozhodnutí žalované doručeno dne
16. 7. 2004 a lhůta k podání žaloby uplynula dne 16. 8. 2004. Jestliže tedy žalobce podal
žalobu dne 30. 11. 2004, podal ji opožděně. Soud dále konstatoval, že podle §72 odst. 4
s. ř. s. zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Dále uvedl, že přezkoumávané
rozhodnutí žalované obsahovalo náležité poučení žalobce o tom, u kterého soudu
a v jaké lhůtě může podat žalobu proti přezkoumávanému rozhodnutí. Zdravotní důvody,
které žalobce v odůvodnění svého požadavku na prominutí zmeškání lhůty uvádí,
jsou pro posouzení jeho požadavku irelevantní, neboť zmeškání lhůty pro podání žaloby
nelze prominout. Soud konstatoval, že v daném případě lhůta k podání žalobci uplynula
marně dne 16. 8. 2004, a proto mu nezbylo, než žalobu jako opožděnou odmítnout
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
a požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2005, č. j. 12 CA 75/2004 – 29,
ustanovil stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti zástupkyni Mgr. Dagmar Dřímalovou,
advokátku, se sídlem Praha 6, Muchova 9/223.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že se domnívá, že postup žalované
je v rozporu se zákonem, když rozhodnutí žalované nesplňuje formu řádného rozhodnutí,
tj. že poučení o možnosti soudního přezkumu předmětného rozhodnutí je uvedeno
až pod razítkem žalované, pod jménem odborného referenta i pod jménem osoby odpovědné
za správnost vyhotovení. Toto poučení bylo navíc napsáno velmi malým písmem tak,
že stěžovatel, s ohledem na svůj věk, nepříznivý zdravotní stav i psychické zatížení z důvodu
složité životní situace, mohl toto poučení zcela jednoznačně přehlédnout. V této souvislosti
poukázal stěžovatel na rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2002, které je součástí spisového
materiálu, v němž bylo řádné a správné poučení o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí
opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Olomouci. V případě, že by stěžovatel
byl v rozhodnutí žalované ze dne 13. 7. 2004 řádně a správně poučen o možnosti podání
žaloby k Městskému soudu v Praze, nepochybně by tak učinil. Stěžovatel dále namítal,
že způsob vyhotovování jednotlivých rozhodnutí žalované odlišným způsobem v případě
rozhodnutí ze dne 5. 2. 2002 a rozhodnutí ze dne 13. 7. 2004 je zmatečný, zavádějící
a dezorientující. Stěžovatel dovozoval, že přezkoumávané rozhodnutí ze dne 13. 7. 2004
neobsahovalo náležité, správné, řádné a srozumitelné poučení o možnosti podání žaloby.
Stěžovatel se tak domníval, že postupem žalované byl poškozen na svých právech,
neboť podle jeho názoru je právně závazným to, co je uvedeno nad podpisem a razítkem
žalované. Stěžovatel konstatoval, že namítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené
usnesení Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
uvedla, že správní řád stanoví správnímu orgánu povinnost, aby vydaná rozhodnutí
obsahovala poučení, které musí obsahovat údaj, zda proti rozhodnutí je přípustné odvolání
(v rámci správního řízení), v jaké lhůtě ho lze podat, od kterého dne se tato lhůta počítá,
u kterého orgánu se podává a který orgán o něm rozhoduje. Není však obligatorní povinností
správního orgánu poučovat v rámci odvolání o mimořádných opravných prostředcích,
když takové poučení jdoucí nad rámec zákona nezakládá nezákonnost vlastního rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v daném případě zákon nestanoví povinnost poučovat účastníka řízení
o možnosti soudního přezkumu jeho rozhodnutí, je kasační stížnost nedůvodná a žalovaná
navrhovala, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovateli bylo napadené rozhodnutí
žalované doručeno do vlastních rukou dne 16. 7. 2004, což stěžovatel potvrdil na doručence
vlastnoručním podpisem. Z obsahu soudního spisu plyne, že žaloba byla osobně podána
u Městského soudu v Praze dne 30. 11. 2004.
Podle §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, účinný od 1. 1. 2003,
žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením
písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní
zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu,
proti jehož rozhodnutí směřuje. Podle §72 odst. 4 téhož zákona zmeškání lhůty pro podání
žaloby nelze prominout. Podle §7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. lze proti rozhodnutí orgánu
uvedeného v §6 podat opravný prostředek k Vrchnímu soudu, v jeho obvodu je obecný soud
oprávněné osoby.
Z výše uvedeného nutno dovodit, že žalobu proti rozhodnutí žalované České správy
sociálního zabezpečení ze dne 13. 7. 2004 bylo nutno podat nejpozději ve čtvrtek dne
16. 9. 2004. Zmeškání lhůty k podání žaloby nelze prominout. Jestliže žalobce podal žalobu
až dne 30. 11. 2004, je třeba uzavřít, že žaloba byla podána opožděně. Jakkoliv Městský soud
v Praze dovozuje ohledně lhůty k podání žaloby jiné nesprávné závěry, nemá tato skutečnost
vliv na správnost jeho úvahy o tom, že žaloba byla podána opožděně. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud podotýká, že kasační stížnost, která by směřovala jen proti důvodům
rozhodnutí, by byla považována za nepřípustnou (§104 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatel se však v kasační stížnosti dovolává především toho, že poučení o možnosti
podat žalobu bylo napsáno velmi malým písmem a teprve až pod razítkem žalované
a pod jménem odborného referenta, z čehož dovozuje, že byl tímto způsobem poškozen
na svých právech. S tímto názorem stěžovatele nelze souhlasit.
Nejvyšší správní soud již vyslovil, že z ustanovení tehdy platného §47 odst. 1 a 4
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, neplyne
povinnost správního orgánu poučit účastníky správního řízení o možnosti podání
mimořádných opravných prostředků v rámci právní úpravy správního řízení (viz. rozsudek
NSS ze dne 22. 10. 2003, č. j. 7 Ads 42/2003 – 25, zveřejněný pod číslem 297/2004 Sb.
rozhodnutí NSS). Náležitosti rozhodnutí vydaného správním orgánem ve správním řízení
jsou stanoveny v §47 odst. 1 správního řádu, podle něhož musí rozhodnutí obsahovat výrok,
odůvodnění a poučení o odvolání. Podle §47 odst. 4 správního řádu obsahuje poučení údaj,
zda je rozhodnutí konečné, nebo zda se lze proti němu odvolat. Zákon tedy stanoví,
aby správní orgán ve svém rozhodnutí poučil pouze o odvolání (případně rozkladu),
tedy pouze o řádném opravném prostředku správního řízení. Pokud v rozhodnutí žalované
bylo uvedeno, že proti tomuto rozhodnutí se řádné opravné prostředky v řízení správním
nepřipouštějí, odpovídá takto formulované poučení ustanovení §47 odst. 4 správního řádu.
Zákon správnímu orgánu neustanovuje povinnost poučovat účastníka řízení o tom,
že jeho rozhodnutí může být za splnění předepsaných podmínek přezkoumáváno ve správním
soudnictví; toto musí vědět účastník sám, případně je něm, aby se o takové možnosti
informoval u jiné osoby znalé práva. Ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s., které k podání žaloby
proti rozhodnutí správního orgánu obecně stanovuje poměrně dlouhou lhůtu dvou měsíců,
dává i práva neznalým osobám dostatek času k tomu, aby k ochraně svých subjektivních
veřejných práv učinily patřičné kroky např. tím, že vyhledají právní pomoc u advokátka
a o možných cestách, jak správní rozhodnutí vydané odvolacím správním orgánem
napadnout, se s ním poradí; právní úpravu poučovací povinnosti v ustanovení §47 odst. 1 a 4
správního řádu proto nutno právě v kontextu relativně dlouhé lhůty k podání správní žaloby,
jak je stanovena v §72 odst. 1 s. ř. s., považovat za ústavně zcela konformní, odpovídající
ustanovení §36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod i článku 13 a článku 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolu č. 3, 5 a 8
(vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.). Pokud se stěžovatel řádně nestaral o svá práva a žalobu
podal až za více než 3 měsíce od dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí žalované,
nelze to přičítat k tíži žalované, ale k tíži stěžovatele samotného. (Shodně též rozsudek
NSS ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 – 65).
Nepřípadná je i výtka stěžovatele, v níž poukazuje na to, že v rozhodnutí žalované
ze dne 5. 2. 2002 bylo řádné a správné poučení o tom, že je možno podat opravný prostředek
k Vrchnímu soudu k Olomouci. Především je nutno zdůraznit, že toto rozhodnutí (ze dne
5. 2. 2002) bylo vydáno před účinností právní úpravy obsažené v zákoně č. 150/2002 Sb.,
kdy opravný prostředek bylo nutno považovat za řádný opravný prostředek
proti nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu (§250l o. s. ř. v jeho znění
do 31. 12. 2002). Podle §250m odst. 2 tehdy platného občanského soudního řádu, se návrh
podával u příslušného soudu ve lhůtě 30-ti dnů od doručení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon
nestanovil něco jiného. Návrh byl podán včas i tehdy, byl-li podán ve lhůtě u orgánu,
který vydal rozhodnutí. Neobsahovalo-li rozhodnutí řádné poučení o opravném prostředku,
bylo možno je napadnout do 6-ti měsíců od jeho doručení.
Z výše uvedeného vyplývá rozdílnost procesních právních úprav,
které nelze srovnávat, tím méně pak poukazovat na rozhodnutí správního orgánu vydané
před 1. 1. 2003, tedy podle právní úpravy, která byla překonána vydáním zákona
č. 150/2002 Sb.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud ještě dodává, že pokud není dodržena lhůta
k podání žaloby, nemůže soud zkoumat z jakých důvodů lhůta dodržena nebyla a přihlížet
k důvodům, které vedly k jejímu překročení, popř. zkoumat, čím zaviněním nebo v důsledku
jakých skutečností k překročení lhůty došlo. Soud nemůže svým rozhodnutím zmeškáním
lhůty prominout a žalobou napadené rozhodnutí věcně přezkoumat. Jestliže v předmětné věci
dvouměsíční lhůta k podání žaloby marně uplynula, rozhodl Městský soud v Praze v souladu
se zákonem, když žalobu z důvodu její opožděnosti odmítl.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatel nebyl s kasační stížností
úspěšný, žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.).
Odměna zástupkyni stěžovatele, Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce, byla stanovena
za dva úkony právní služby po 1000 Kč [převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační
stížnosti ze dne 17. 1. 2006 - §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.]
a tomu odpovídající náhrada nákladů hotových výdajů 2 x 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky)
celkem tedy 2150 Kč. Pokud jde o studium spisu, subsumoval tento úkon Nejvyšší správní
soud pod ustanovení §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky, neboť studium spisu ve správním
soudnictví není jako samostatný úkon v tomto advokátním tarifu uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu