ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.41.2005
sp. zn. 4 Ads 41/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: R. O.,
zast. Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou, se sídlem AK Praha 3, Chlumova 20,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2004,
č. j. 12 Ca 38/2004 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatele, Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce, se sídlem
AK Praha 3, Chlumova 20, náleží ve výši 2150 Kč a bude jí vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 4. 2004, č. j.,
byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č.
261/2001 Sb. (dále jen „zákon“). V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že podle ustanovení §
3 odst. 2 zákona bylo třeba nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky uplatnit písemnou
žádostí u orgánu příslušného k rozhodnutí (ČSSZ) nejpozději dne 31. 12. 2002. Žalobce
žádost uplatnil až dne 7. 4. 2004, tedy po uplynutí této lhůty, která je lhůtou prekluzivní
(propadnou), takže jejím marným uplynutím právo na poskytnutí peněžní částky zaniklo;
k této skutečnosti je Česká správa sociálního zabezpečení povinna přihlédnout z úřední
povinnosti. Zkoumáním, zda byly splněny další podmínky nároku, se Česká správa sociálního
zabezpečení nezabývala, neboť by to bylo nadbytečné, zaniklé právo nelze přiznat.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že je bezdomovec
až do současné doby, a proto nevěděl, že v letech 2001 – 2002 měl písemně požádat
o vyplacení odškodného jako politický vězeň. Uvedl, že je od roku 1986 v invalidním
důchodu. Po propuštění z vězení v roce 1977 a 1980 měl podlomené zdraví a byl stále
bez práce. Z tohoto důvodu mu byl v roce 2004 vyměřen nízký starobní důchod. V roce 1996
mu Česká správa sociálního zabezpečení vyřizovala zvýšení částečného invalidního důchodu
na základě soudní rehabilitace. Věděla tedy o tom, že byl nezákonně vězněn. Žalobce
se proto domníval, že měl být upozorněn na to, že má nárok na jednorázový příspěvek.
Z těchto důvodů žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2004, č. j. 12 Ca 38/2004 – 21, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém
rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu, z něhož zjistil, že žalobce podal žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. dne 7. 4. 2004 u České
správy sociálního zabezpečení. V žádosti uvedl, že se jedná o odškodnění za dobu vězení
5,5 roku, pro kterou byl soudně rehabilitován. Požadované doklady doložil k žádosti o úpravu
částečného invalidního důchodu. Soud konstatoval, že při posuzování zákonnosti napadeného
rozhodnutí vycházel z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., kde je stanoveno,
že nárok podle tohoto zákona je nutné uplatnit písemnou žádostí u orgánu příslušného
k vydání rozhodnutí nejpozději do 31. 12. 2002, jinak nárok zaniká. Z tohoto ustanovení
vyplývá, že nárok bylo nutno uplatnit podáním žádosti. V §6 citovaného zákona je stanoveno,
že o nároku, o výši jednorázové peněžní částky a o její výplatě oprávněné osobě rozhoduje
Česká správa sociálního zabezpečení. V §7 odst. 1 zákona je stanoveno, že řízení podle
tohoto zákona se zahajuje na návrh oprávněné osoby. Návrhem je žádost o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle ustanovení §3 odst. 2 zákona. Námitka žalobce, že
žalovaná věděla o jeho soudní rehabilitaci již v roce 1996, a proto mohla podniknout kroky
k tomu, aby mu bylo poskytnuto odškodnění v zákonem stanovené lhůtě, nebyla proto podle
soudu důvodná. Soud konstatoval, že skutečnost, že žalobce podal žádost dne 7. 4. 2004 je
nesporná. Žalovaná v tomto případě proto nemohla postupovat jinak, než jak postupovala
v napadeném rozhodnutí, a žalobcovu žádost zamítnout, protože jeho nárok na poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. po 31. 12. 2002 zanikl. Soud
neshledal v postupu žalované pochybení, a proto žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl. Uvedl dále, že námitky žalobce týkající se jeho osobních a majetkových
poměrů nemohl v rámci soudního přezkumu hodnotit, protože tyto skutečnosti nejsou
rozhodující pro právní posouzení věci. Soud v tomto řízení nemohl posuzovat, zda zákon je
vůči účastníkovi řízení příliš tvrdý. K takovému posouzení totiž není oprávněn.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť se domníval, že Česká
správa sociálního zabezpečení mu měla poskytnout právní pomoc v řízení o uplatnění nároku,
neboť toto právo mu v čl. 37 odst. 2 přiznává i Listina základních lidských práv a svobod
(dále též jen „Listina“). Vzhledem k téměř žádné osvětě, vzhledem k jeho majetkovým,
osobním a zdravotním poměrům (bydlí na ubytovně, kromě důchodu nemá žádný jiný příjem
a má zdravotní potíže) ho mohla Česká správa sociálního zabezpečení přiměřeným způsobem
informovat o platnosti a účinnosti zákona č. 261/2001 Sb., tedy o možnosti podat žádost
o poskytnutí příspěvku. Toto neučinila, i když s ní byl v pravidelném kontaktu. Současně
žádal, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Navrhoval, aby rozsudek Městského
soudu v Praze byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2004, č. j. 12 Ca 38/2004 – 33a,
ustanovil žalobci k ochraně jeho zájmů v řízení o kasační stížnosti zástupkyni Mgr. Dagmar
Dřímalovou, advokátku, se sídlem AK Praha 3, Chlumova 20.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že z důvodové zprávy k zákonu
č. 261/2001 Sb. vyplývá, že při odhadu materiálních nároků navrhovaného zákona
se mj. vycházelo i z údajů orgánů sociálního zabezpečení a evidence složek Českého svazu
bojovníků za svobodu. Podle dostupných údajů se v té době mělo jednat asi o 3700
oprávněných osob. Z této skutečnosti vyplývá, že předkladatelé předmětného zákona
již předem předpokládali určitý počet oprávněných osob, kdy jim již musely být známy
i konkrétní osoby, jejich jména a další nacionále i výše odškodnění, na které tyto osoby mají
nárok. Podle názoru stěžovatele měla žalovaná poskytnout právní pomoc v řízení o uplatnění
nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona, a to z důvodu, že stěžovatel
byl v předmětné době (a je jím i nyní) bezdomovcem a invalidou ve velmi špatném
psychickém i fyzickém stavu, na kterém se podepsalo jeho věznění. Stěžovatel dále poukázal
na čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na právní
pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány, či orgány veřejné správy, a to od počátku
řízení. V této souvislosti poukazoval na to, že byl opakovaně v kontaktu s paní J. N.,
pracovnicí Pražské správy sociálního zabezpečení, která dříve sídlila ve Vodičkově ulici, a
nyní přesídlila do ulice Vyšehradská 34. Tato pracovnice spolu s dalšími osobami mu
pomáhala vyřizovat řadu pro něho potřebných záležitostí, a to žádosti o přiznání plného,
následně částečného invalidního důchodu, předčasného starobního důchodu, jejich zvýšení a
podobně. Stěžovatel se domníval, že vzhledem k jeho osobním, majetkovým i zdravotním
poměrům, a také z důvodu, že předkladatelé zákona počítali s určitým počtem konkrétních
oprávněných osob, měl být ze strany žalované řádně a včas informován o platnosti a účinnosti
zákona, tedy o možnosti podat si žádost o přiznání jednorázové peněžní částky. O této
možnosti byl stěžovatel ale informován pracovnicí sociálního zabezpečení až v roce 2003.
Na podporu svých tvrzení stěžovatel předložil řadu listinných důkazů, které jsou
již součástí spisového materiálu, a to lékařská zpráva MUDr. J. O., lékařská zpráva praktické
lékařky MUDr. K. P. ze dne 13. 4. 2004, sdělení sociálního kurátora pro Prahu 1 P. P.,
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, na základě kterého bylo odebráno užívací právo
k bytu na adrese P. 1, H. n. 1. Navrhoval, aby soud na podporu jeho tvrzení, t. j. že v době,
kdy mohl podat žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky, byl ve velmi
nezáviděníhodné osobní situaci, tedy neměl kde bydlet, byl ve velmi špatném zdravotním i
psychickém stavu, a kdy měl právo být informován o platnosti a účinnosti zákona, provedl
tyto důkazy: výslech paní J. N., výslech bývalého starosty Prahy 1 pana B., výslech lékařů
MUDr. J. O. a MUDr. K. P. a výslech sociálního kurátora pro Prahu 1, P. P. Navrhoval, aby
Nejvyšší správní soud v Brně rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Česká správa sociálního zabezpečení se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a které by mu dovolovaly se od rozsahu a důvodů kasační stížnosti odchýlit.
Po přezkoumání kasační stížnosti shledal Nejvyšší správní soud, že není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že uplatňuje důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Již z citace tohoto
ustanovení je zřejmé, že tento kasační důvod v dané věci nelze použít, neboť napadeným
rozhodnutím v posuzované věci je rozsudek Městského soudu v Praze, nikoliv usnesení.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho žádost o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. byla zamítnuta, protože byla
podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty a v obsáhlých podáních dovozuje,
že se tak nestalo jeho vinou, a že měl být o možnosti žádost podat žalovanou, případně
jejími pracovníky, informován. Nejvyšší správní soud tedy dovozuje, že stěžovatel uplatňuje
důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., t. j. nezákonnost, spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že nesprávné posouzení
právní otázky soudem může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval
na posuzovanou věc nesprávný právní předpis, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu
s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl
sice aplikován správný právní předpis, avšak tento nebyl správně vyložen. O nesprávné
posouzení právní otázky soudem může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní
závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo byl sice učiněn správný právní
závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Městského
soudu v Praze neshledal.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel uplatnil žádost o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. u Pražské správy sociálního
zabezpečení dne 7. 4. 2004, která tuto žádost zaslala na Českou správu sociálního
zabezpečení, kam byla doručena dne 22. 4. 2004. V žádosti je uvedeno, že stěžovatel
je poživatelem částečného invalidního důchodu a že je bezdomovcem. V žádosti uplatnil
nárok jako politický vězeň s tím, že se jedná o dobu věznění 5,5 roku (soudní rehabilitace,
doklady doloženy k žádosti o úpravu částečného invalidního důchodu). Dále je poznamenáno,
že stěžovatel už doklady nemá. K žádosti stěžovatel připojil rozhodnutí žalované ze dne
10. 7. 1996 č. I., jímž mu byl od 1. 7. 1990 upraven částečný invalidní důchod podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a dále rozhodnutí II. z téhož dne, jímž mu byl přiznán
od 24. 2. 1996 částečný invalidní důchod ve výši 3035 Kč měsíčně. Ve správním spise
se nachází lékařské potvrzení MUDr. J. O. ze dne 15. 4. 2004, podle něhož je stěžovatel
sledován na neurologickém oddělení od 6. 12. 1999 pro vertebrogenní potíže, a lékařská
zpráva MUDr. K. P., praktické lékařky, ze dne 13. 4. 2004. K věci se vyjádřil sociální kurátor
P. P. v podání ze dne 19. 5. 2004, v němž mj. potvrzuje, že v době, kdy byla zákonem
stanovena lhůta pro podávání žádosti podle zákona č. 261/2001 Sb., řešil stěžovatel existenční
problémy.
Především je nutno uvést, že na posuzovanou věc aplikoval Městský soud v Praze
správný právní předpis, jímž je zákon č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní
částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám, z rasových
nebo náboženských důvodů, soustředěných do vojenských pracovních táborů, a o změně
zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům
československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 – 1945. Kromě
vymezení okruhu osob, na něž se zákon vztahuje a kromě ustanovení týkajících se výše
jednorázové peněžní částky podle tohoto zákona poskytované obsahuje zákon ustanovení,
podle něhož o nároku a výši jednorázové peněžní částky a o její výplatě oprávněné osobě
rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení, a v případech, kdy důchod z důchodového
pojištění vyplácí orgán sociálního zabezpečení příslušníkům ozbrojených sil
nebo ozbrojených sborů, je věcně příslušným orgánem k rozhodnutí tento orgán (§6).
Podle ustanovení §7 odst. 1 téhož zákona se řízení zahajuje na návrh oprávněné osoby.
Podle §3 odst. 2 téhož zákona je nárok nutné uplatnit písemnou žádostí u orgánu příslušného
k vydání rozhodnutí nejpozději do 31. 12. 2002, jinak nárok zaniká. Podle §12 zákon nabývá
účinnosti dnem vyhlášení – uveřejněn ve Sbírce zákonů byl dne 26. 7. 2001.
V projednávané věci je nepochybné, že orgánem příslušným o stěžovatelově žádosti
rozhodnout byla Česká správa sociálního zabezpečení, přičemž řízení bylo zahájeno na návrh
oprávněné osoby, jíž je v dané věci stěžovatel. Zahájeno bylo dnem, kdy žalované bylo
doručeno stěžovatelovo podání, t. j. dnem 7. 4. 2004. Nejvyššímu správnímu soudu v této
souvislosti nezbývá než konstatovat shodně se žalovanou a shodně s Městským soudem
v Praze, že lhůta uvedená v ustanovení §3 odst. 2 zákona je konstruována jako lhůta
prekluzivní (propadná), jejímž uplynutím nárok zaniká; výslovně se zde uvádí, že nárok,
který nebude uplatněn nejpozději do 31. 12. 2002, zaniká. Pro posouzení věci jsou
pak nepodstatné okolnosti, pro něž ke zmeškání lhůty došlo. Nejvyšší správní soud
pro úplnost dodává, že uvedený zákon byl přijat v červenci 2001 a lhůta k uplatnění nároku
byla stanovena do konce roku 2002 (tedy poměrně dlouhou dobu), v níž měly oprávněné
osoby možnost takovou žádost podat. Není povinností žalované, a ostatně ani není
v jejích možnostech, informovat veškeré oprávněné osoby o přijetí takového zákona,
a to nejen s ohledem na široký okruh oprávněných osob, jichž se odškodnění týkalo.
Přitom stanovení lhůt pro uplatnění nároku je zcela běžným zákonným postupem,
jímž se vymezuje časový rámec, v němž je možné nárok uplatnit, přičemž nesplnění lhůty
jako jedné z podmínek nároku postihuje stejným způsobem všechny, jichž se zákon týká.
Nelze proto stanovení lhůt označit za diskriminační. V této souvislosti nezbývá, než poukázat
na judikaturu Ústavního soudu, např. nález sp. zn. PL. US 46/2000, v němž se mj. uvádí,
že stanovení časového limitu pro uplatnění návrhu podle rehabilitačních zákonů
se nezvýhodňuje žádná osoba na úkor jiné, ani se nediskriminuje některá sociální skupina,
nýbrž se tak dává jen průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě.
Namítá-li stěžovatel, že předkladatelé zákona č. 261/2001 Sb. již předem
předpokládali určitý počet oprávněných osob, kdy jim musely být známy i konkrétní osoby,
jejich jména a další nacionále i výše odškodnění, na které tyto osoby mají nárok, uvádí
Nejvyšší správní soud, že uvedené tvrzení se nachází pouze v rovině úvahy stěžovatele,
a i když se podle dostupných údajů mělo jednat asi o 3700 oprávněných osob, nelze tvrzení
stěžovatele přisvědčit. I kdyby tomu tak však bylo, a žalovaná znala konkrétní jména osob,
kterým odškodnění náleží (jakkoliv je to nepravděpodobné), nutno konstatovat,
že ani tato skutečnost by nemohla ovlivnit výše uvedené právní závěry. Znovu je třeba
zdůraznit, že podle §7 odst. 1 zákona se řízení zahajuje jen na návrh oprávněné osoby
a taková oprávněná osoba musela podle §4 zákona svůj nárok prokázat. Mohlo
se tedy teoreticky stát, že určitá osoba by mohla být (jak tvrdí stěžovatel) zahrnuta do počtu
3700 oprávněných osob, avšak pokud by svůj nárok neprokázala, odškodněna by nebyla.
Pokud stěžovatel poukazuje na čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba
konstatovat, že podle tohoto článku má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy,
jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. V daném případě
se však stěžovatel dovolává aplikace tohoto článku ještě pro dobu před počátkem řízení,
tedy před tím, než podal žádost. Přitom podle výkladu tohoto článku je toto právo třeba
realizovat až pro dobu od počátku řízení, t. j. například od zahájení trestního řízení,
od zahájení občanskoprávního řízení nebo od zahájení přezkumného soudního řízení
ve věcech správního soudnictví, nebo dále v řízení před jinými státními orgány či orgány
veřejné správy. Jestliže řízení dosud zahájeno nebylo (jak tomu bylo v posuzované věci),
nelze se tohoto práva účinně dovolávat.
Pro úplnost, byť to stěžovatel výslovně nenamítal, Nejvyšší správní soud znovu uvádí,
že pro řízení podle zákona č. 261/2001 Sb. platí zásada dispoziční. Pokud správní orgán zahájí
z vlastního podnětu řízení, které lze zahájit jen k návrhu účastníka, překračuje meze dané
článkem 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (shodně
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 A 614/2002 – 36).
Pokud stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že v předmětné době byl ve styku
s paní J. N., pracovnicí Pražské správy sociálního zabezpečení, která mu pomáhala ve
vyřizování žádosti o přiznání plného, částečného invalidního důchodu, předčasného
starobního důchodu a jejich zvýšení, nelze ani z této skutečnosti dovodit povinnost této
pracovnice informovat stěžovatele o tom, že byl vydán zákon č. 261/2001 Sb. Navíc
z rozhodnutí žalované, která stěžovatel pro podporu svých tvrzení přiložil k žádosti
(rozhodnutí ze dne 10. 7. 1996, jímž byl upraven částečný invalidní důchod podle §25 zákona
č. 119/1990 Sb., rozhodnutí ze dne 10. 7. 1996 o přiznání částečného invalidního důchodu)
je zřejmé, že se nejednalo o „předmětnou dobu“, ale o dobu, která výrazně předcházela datu
vydání zákona č. 261/2001 Sb., tedy o dobu, kdy tato pracovnice o vydání takového zákona
nemohla mít vědomost. V každém případě však nutno konstatovat, že se zřetelem k zásadě,
podle níž si každý musí střežit svá práva sám, nelze odpovědnost za to, že stěžovatel nepodal
včas žádost, přenášet na jinou osobu, případně na jiný orgán. Takový postup by byl ostatně
v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit co není zákonem zakázáno,
a nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá. Protože není zakotvena zákonná
povinnost žalované České správy sociálního zabezpečení, potažmo ani jejích pracovníků,
o tom, aby informovala občany v tom směru, že byl vydán ten který zákon, tedy zákon
č. 261/2001 Sb., nelze s námitkami stěžovatele o tom, že měl být informován o možnosti
podat žádost o přiznání jednorázové peněžní částky, souhlasit.
Namítá-li stěžovatel, že v době, kdy mohl podat žádost, byl ve velmi nezáviděníhodné
situaci, což dokládá lékařskými zprávami a sdělením sociálního kurátora, je třeba uvést,
že ze zprávy MUDr. J. O. ze dne 15. 4. 2004 vyplývá, že stěžovatel je na neurologickém
oddělení sledován od 6. 12. 1999 pro vertebrogenní potíže. Ze zprávy MUDr. K. P., praktické
lékařky, ze dne 13. 4. 2004 lze zjistit vývoj zdravotního stavu stěžovatele a aktuální zdravotní
stav k datu vydání této zprávy. Z vyjádření sociálního kurátora P. P. ze dne 19. 5. 2004
vyplývá, že v souvislosti s podanou žalobou lze potvrdit stěžovatelovo tvrzení, že v době, kdy
byla zákonem stanovena lhůta pro podávání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb., řešil existenční problémy.
Ani výše popsané skutečnosti, tedy nepříznivá osobní a sociální situace, nepříznivý
zdravotní stav, nemohou ovlivnit shora stanovené právní závěry. Jestliže zákon č. 261/2001
Sb. uvádí ve svém ustanovení §3 odst. 2, že nárok je nutno uplatnit písemnou žádostí
u orgánu příslušného k vydání rozhodnutí nejpozději do 31. 12. 2002, jinak nárok zaniká,
pak tato dikce zákona neumožňuje přihlédnout k jakýmkoliv okolnostem, které snad
v uplatnění včasné žádosti bránily. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud neakceptoval
návrhy stěžovatele na doplnění důkazního řízení o výslechy osob, které by objasnily
jeho životní a osobní situaci v době, kdy mohla být žádost podána.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že jakkoliv je pochopitelné stanovisko i postoj
stěžovatele ve vztahu k posuzované věci, kdy se cítí být poškozen tím, že mu nebylo
poskytnuto odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb., na které měl podle svého přesvědčení
nárok, nelze uzavřít jinak než tím, že nepodal-li žádost podle tohoto zákona do 31. 12. 2002,
jeho nárok zanikl.
Kasační stížnost proto nebyla shledána důvodnou a Nejvyšší správní soud ji podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Pokud jde o nárok o náhradu nákladů řízení, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, protože žalovaná žádné náklady
neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani žádné jí vzniklé náklady ze spisu nezjistil
a stěžovatel nebyl v řízení úspěšný (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.).
Zástupkyni stěžovatele Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce, ustanovené usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, č. j. 12 Ca 38/2004 – 33a, náleží odměna
za dva úkony právní služby po 1000 Kč (příprava a převzetí zastoupení, doplnění kasační
stížnosti ze dne 29. 3. 2005 - §11 odst. 1 písm. b/ a d/ a §9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb.), k nimž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč ke každému z úkonů
– celkem 150 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy náleží 2150 Kč. Tato odměna bude
vyplacena do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku Nejvyšším správním soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu