ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.86.2005
sp. zn. 4 Ads 86/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
M. spol. s r. o., zast. JUDr. Vladimírem Lamaczem, advokátem, se sídlem Praha 1,
Týnská 21, proti žalované: Ředitelka Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, se sídlem
Praha 3, Orlická 4/2020, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 15. 3. 2005, č. j. 12 Cad 9/2004 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Okresní pojišťovna VZP ČR Mladá Boleslav na základě kontroly plateb pojistného
za období září 1999 – červenec 2002 a vyúčtování pojistného za období od 16. 1. 1999
do 27. 8. 2002, zahájila vzhledem k prodlení v platbách pojistného správní řízení a platebním
výměrem č. 2140200936 ze dne 7. 10. 2002 vyměřila žalobci dlužné penále ve výši
502 360 Kč ke dni 28. 8. 2002. Platební výměr byl doručen žalobci dne 10. 10. 2002.
Žalobce svým podáním ze dne 20. 11. 2002, které bylo Okresní pojišťovně doručeno
dne 25. 11. 2002, (plátce je podal k poštovní přepravě dne 22. 11. 2002) podal odvolání
se žádostí o navrácení lhůty, aby mohl podat řádné odvolání k Rozhodčímu orgánu VZP ČR.
Žádost odůvodnil tvrzením, že někdo z jeho pracovníků platební výměr v obchodní
korespondenci zaslal jiné společnosti, která jej zaslala dne 29. 10. 2002 zpět žalobci. Žalobce
vyslovil názor, že pro tuto překážku, která byla způsobena nezaviněně, mu byla zachována
lhůta pro odvolání.
Rozhodčí orgán VZP ČR svým rozhodnutím ze dne 19. 3. 2003, č. j. 302-20/03/Hr
žádosti o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání nevyhověl. Vyslovil názor,
že ze žádosti nebylo patrno, kdy pominula příčina zmeškání lhůty. Z této skutečnosti správní
orgán dovodil, že nemohl posoudit, zda byla zachována patnáctidenní lhůta pro podání žádosti
o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že žádosti
plátce o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání nebylo vyhověno a podle ustanovení
§28 odst. 3 správního řádu se proti rozhodnutí o návrhu na prominutí lhůty nelze odvolat,
platební výměr nabyl právní moci dne 26. 10. 2002.
Žalobce podal návrh na obnovu řízení ve věci nevyhovění žádosti o prominutí
zmeškání lhůty k podání odvolání. Návrh odůvodnil tím, že neměl vědomost o tom,
kdo a kdy předmětnou zásilku od Hasičského servisu přijal, a nemohl tedy uvést rozhodné
datum, kdy pominula příčina zmeškání.
Rozhodčí orgán VZP ČR rozhodnutím ze dne 27. 8. 2003, č. j. 302/03/0/Hr obnovu
řízení nepovolil z důvodu, že není dán ani jeden z taxativně uvedených důvodů pro obnovu
řízení podle §62 správního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad. Rozhodnutím ředitelky VZP ze dne
29. 1. 2004, č. j. R/18/2003/Hr/302-ZL/03/302/0 nebylo rozkladu žalobce vyhověno a bylo
potvrzeno rozhodnutí rozhodčího orgánu, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení.
Žalobce ve včas podané žalobě především namítal, že správní orgán porušil ustanovení
§32 správního řádu, protože nezjistil úplně skutečný stav věci. Dovolával se toho, že uvedl
rozhodující důkazy k prokázání svých tvrzení. Správní orgán, aniž by se navrhovanými
důkazy blíže zabýval nebo je provedl, odmítl je s tím, že se jedná o důkazy, které již žalobce
uvedl a tyto důkazy by nepřinesly nová zjištění.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2005, č. j. 12 Cad 9/2004 – 34, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku dospěl k závěru, že v daném případě není dán ani jeden z důvodů obnovy řízení
ve smyslu §62 správního řádu. Důkazy, které žalobce označoval jako nové skutečnosti, byly
známy již v době, kdy žalobce požádal o prominutí zmeškání lhůty, avšak žalobce
tyto skutečnosti v podané žádosti neuvedl. Žalobcem navržené důkazy výslechem svědků
a zprávou pošty nemohou v žádném případě podle názoru soudu odstranit pochybnosti o tom,
kdy pominula příčina zmeškání. Podle doručenky, týkající se doručení platebního výměru
ze dne 7. 10. 2002, byla zásilka žalobci doručena 10. 10. 2002. Od tohoto dne počala běžet
lhůta k podání odvolání a vzhledem k tomu, že žalobce nevedl knihu jemu doručené pošty,
nebylo možno zjistit, kdy jím tvrzený rozhodný dopis Hasičského servisu ze dne 29. 10. 2004
byl doručen. O důkazech, o kterých žalobce hovořil v návrhu na obnovu řízení, se nedá říci,
že vyšly nově najevo, a že se jedná o nové skutečnosti. Není možno rovněž tvrdit,
že bez zavinění žalobce nebyly v řízení uplatněny. Žalobce v návrhu na prominutí zmeškání
lhůty tyto důkazy neoznačil, i když ze znění §28 odst. 1 správního řádu je zřejmé,
že dodržení patnáctidenní subjektivní lhůty je podmínkou pro rozhodnutí o prominutí
zmeškání lhůty. Soud konstatoval, že v postupu žalovaného neshledal žádné pochybení.
Podle názoru soudu postupoval žalovaný v souladu se zákonem a na základě správně
zjištěných skutečností. Z těchto důvodů žalobu zamítl jako nedůvodnou podle §78 odst. 7
s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel),
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Uvedl, že již v žalobě
namítal, že došlo k porušení §3, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, neboť měl za to,
že správní orgán nepostupoval tak, jak mu ukládala příslušná ustanovení zákona
a jeho rozhodnutí nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Podle stěžovatele bylo
povinností správního orgánu provést důkazy účastníkem navržené a ověřit tvrzení
jím předestíraná (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 81/92). Vyslovil názor,
že povinnost vycházet v rozhodnutí ze spolehlivě zjištěného stavu věci, je vyjádřením
materiální pravdy. Uvedená zásada by měla odrážet specifičnost a spolehlivost rozhodování
v oblasti správy, při níž lze vždy oprávněně požadovat, aby její rozhodnutí byla zákonná
a správná. Podle stěžovatele správní orgány se nemohou zprostit odpovědnosti za vadná
či nekvalitní rozhodnutí poukazem na chyby nebo nevhodné postupy jiných osob. Spolehlivě
zjištěný stav věci je podmínkou perfektnosti všech vydaných rozhodnutí v oblasti státní
správy. Podle stěžovatele zákonnost rozhodnutí státní správy vyžaduje také její aktivní roli
při rozhodování. Proto také zákon upravuje zásadu vyhledávací, podle které za účelem
úplného zjištění skutečného stavu věci je správní orgán povinen opatřit si potřebné podklady
pro rozhodnutí, a není vázán jen návrhy účastníků řízení, a současně i zásadu součinnosti
s účastníky řízení a s jinými osobami. Obecná úprava, kterou je správní řád pro správní řízení,
tak vychází z požadavku aktivity správních orgánů, včetně možného působení ve vztahu
k dalším osobám, aby byly nápomocné vyřešení věci. Podle stěžovatele zákonem stanovená
povinnost orgánu veřejné moci zjistit správně a v dostatečném rozsahu skutkový stav
v jimi rozhodované věci, bez ohledu na případnou obtížnost, představuje nejen jednu
ze základních podmínek pro zákonu odpovídající rozhodnutí, ale je také jedním ze znaků
ústavně stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a ochrany práv (čl. 90 Ústavy).
Podle stěžovatele, postupoval-li správní orgán a potažmo i soud způsobem, který nemůže vést
k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného stavu, dochází k porušování principu
legality a k ohrožení principu spravedlivého procesu a v konečném důsledku může takový
postup vyvolat i zásah do práva chráněného čl. 11 Listiny. Stěžovatel má za to, že Městský
soud v Praze v rámci žalobního návrhu stěžovatele se vůbec nezabýval otázkou,
zda skutečnosti uváděné v rozhodnutí správního orgánu jsou neúplné a měly dopad
na jeho konečné rozhodnutí, což stěžovatel uvedl shora. Stěžovatel je toho mínění,
že Městský soud v Praze v rámci žalobního návrhu stěžovatele, aniž by přezkoumal,
že při zjišťování skutkové podstaty v řízení před správním orgánem byl v neprospěch
stěžovatele porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost tohoto řízení, tj. že předchozí řízení je zatíženo
vadami, žalobní návrh stěžovatele jako nedůvodný zamítl. Na základě těchto důvodů
navrhoval stěžovatel, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a aby byla
věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem a důvody
uvedenými v kasační stížnosti ve smyslu §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Neshledal přitom vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti podle §109 odst. 3 s. ř. s.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost
podat z důvodu b) tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V posuzované věci se stěžovatel dovolával obnovy řízení ve vztahu k rozhodnutí
Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 19. 3. 2003, jímž podle §28
odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen správní řád) nebylo vyhověno
jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání ve věci platebního výměru,
kterým mu byla uložena povinnost zaplatit penále ve výši 502 360 Kč podle §18 odst. 1
zákona č. 592/1992 Sb.
Podle §28 odst. 1 správního řádu správní orgán promine ze závažných důvodů
zmeškání lhůty, požádá-li o to účastník řízení do 15-ti dnů ode dne, kdy pominula překážka
zmeškání, a učiní-li v téže lhůtě zmeškaný úkon. Správní orgán může této žádosti přiznat
odkladný účinek.
Podle komentáře ke správnímu řádu k odst. 1 tohoto ustanovení, může být zmeškání
lhůty způsobeno účastníkem řízení, jeho zástupcem, jinou osobou, i vnějšími objektivními
okolnostmi. Není rozhodující, zda ke zmeškání došlo zaviněně či nezaviněně. Podstatné je,
že ke zmeškání došlo ze závažného důvodu. Žádost o prominutí zmeškání lhůty se podává
u orgánu, u něhož měl být zmeškaný právní úkon proveden. V žádosti je třeba uvést,
kdy pominula příčina zmeškání, aby správní orgán, po případném ověření tohoto tvrzení,
mohl posoudit, zda byla zachována patnáctidenní lhůta.
Nejvyšší správní soud musel nejdříve zkoumat, zda rozhodnutí správního orgánu
podle §28 správního řádu, tedy rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty,
je rozhodnutí, které podléhá soudnímu přezkumu, při vědomí toho, že právní režim soudní
ochrany proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení podle §62 správního řádu nemůže být
odlišný od právního režimu soudní ochrany proti rozhodnutí o věci samé (rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 71/2003 – 35 – EJ 427/2004).
Podle §68 (nepřípustnost žaloby) je žaloba nepřípustná také tehdy a) nevyčerpal-li
žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní
zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému
prostředku jiného, b) jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané
v mezích zákonné pravomoci správního orgánu, c) je-li jediným jejím důvodem tvrzená
nicotnost napadeného rozhodnutí, nedomáhal-li se žalobce vyslovení této nicotnosti v řízení
před správním orgánem, d) směřuje-li jen proti důvodům rozhodnutím, e) domáhá-li
se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona
vyloučeno.
Podle §70 (kompetenční výluky), ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony
správního orgánu a) které nejsou rozhodnutími, b) předběžné povahy, c) jimiž se upravuje
vedení řízení před správním orgánem, d) jejichž vydání závisí výlučně na posouzení
zdravotního stavu osob nebo technického stavu věci, pokud sama o sobě neznamenají právní
překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popř. jiné hospodářské činnosti,
nestanoví-li zvláštní zákon jinak, e) o nepřiznání nebo odnětí odborné způsobilosti fyzickým
osobám, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání nebo zaměstnání
nebo jiné činnosti, f) jejichž přezkoumání vylučuje zvláštní zákon.
Z výše uvedených kompetenčních výluk by bylo možno uvažovat o tom,
zda se nejedná o rozhodnutí předběžné povahy, nebo o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení
řízení před správním orgánem.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu, který vychází i z výkladu uvedeného
v učebnici Civilního práva procesního, druhé aktualizované a přepracované vydání,
jsou rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení rozhodnutími o procesních otázkách,
jejichž pružné řešení vyžaduje zájem na hospodárném a rychlém rozhodnutí ve věci.
Jde o rozhodnutí, jimiž v občanském soudním řízení není soud vázán a může je kdykoliv
změnit nebo vydat rozhodnutí, v němž rozhodne jinak. Podle výkladu tohoto pojmu ve vztahu
k §202 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – dále jen o. s. ř. – pojem usnesení o vedení řízení není
ze zákona přesně vymezen a je třeba zkoumat v každém konkrétním případě, zda dané
usnesení má povahu usnesení o vedení řízení či nikoliv, a to podle obsahu a významu
usnesení, a zejména podle toho, zda dané usnesení zasahuje do práv účastníka. Příkladem
usnesení o vedení řízení je usnesení o odročení jednání (§119), usnesení o nařízení jednání
(§115 odst. 1), usnesení o způsobu provedení důkazu (§125), usnesení o prodloužení lhůty
(§55), usnesení o přiznání osvobození od soudních poplatků (§138), usnesení o prominutí
pořádkové pokuty (§53 odst. 2 o. s. ř.). Podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního
soudu se považuje za rozhodnutí upravující vedení řízení např. rozhodnutí o rozsahu nahlížení
do spisu (usnesení NSS ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 6 A 164/2002 – č. 15/2003 Sb. NSS),
dále rozhodnutí správce daně o vyloučení pracovníka (rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Afs 20/2003 – č. 114/2004 Sb. rozhodnutí NSS).
Z výše uvedeného nutno dospět k závěru, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti platebnímu výměru znaky rozhodnutí
o vedení řízení nenaplňuje, neboť jednak je jím správní orgán zcela jednoznačně vázán
a jednak významně zasahuje do práv účastníka řízení, neboť ve svých důsledcích znamená
nemožnost projednat meritum věci v odvolacím řízení.
Pokud jde o rozhodnutí, která by mohla být posouzena jako rozhodnutí předběžné
povahy, muselo by jít o taková rozhodnutí, kdy by současně bylo zaručeno právo fyzických
a právnických osob na to, že je v pravomoci soudu přezkoumat rozhodnutí správních orgánů,
která mají povahu rozhodnutí konečného. Za rozhodnutí předběžné povahy se považuje
např. rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu – meritorním rozhodnutím je zde rozhodnutí
o vrácení či odnětí zbrojního průkazu (usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003,
sp. zn. II. ÚS 90/03 Sb. ÚS sv. 30 č. 39 str. 379), závazná informace podle §46 celního
zákona, zajištění zboží podle §39 celního zákona, rozhodnutí o předběžné otázce, a další.
I kdyby se teoreticky nabízela úvaha o tom, že rozhodnutí o zamítnutí návrhu
na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti platebnímu výměru představuje jakousi
předběžnost ve vztahu k posouzení včasnosti odvolání samého, nemá toto rozhodnutí znak
předběžnosti a dočasnosti v tom směru, že se jím neupravuje předběžně stav věcí do té doby,
než bude rozhodnuto o věci samé. Předběžnost by měla spíše znamenat jakousi zatímní
úpravu poměrů účastníka do té doby, než bude rozhodnuto o věci samé.
Výše uvedené znaky předběžnosti však rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prominutí
zmeškání lhůty k podání odvolání nevykazuje a lze s největší pravděpodobností dospět
k závěru, že rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti platebnímu
výměru podle §28 správního řádu, je rozhodnutím procesní povahy. Rozhodnutí procesní
povahy však byla zákonem č. 30/2000 Sb. opětovně podrobena soudnímu přezkumu a není
možné cestou extenzivního výkladu o tom, že taková rozhodnutí nezasahují do práv
účastníka, která vyplývají z práva hmotného, opětovně toto rozhodnutí z přezkumu soudu
vyloučit.
Výše uvedené ovšem znamená, že zde byla možnost podat proti pravomocnému
rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 19. 3. 2003 žalobu
a dovolávat se toho, že tímto rozhodnutím byl stěžovatel na svých právech zkrácen ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s., což ovšem nelze v řízení o povolení obnovy řízení, která je mimořádným
opravným prostředkem sloužícím k nápravě zcela jiných vad, a to především k nápravě
skutkových omylů.
Nejvyšší správní soud má ve shodě se stěžovatelem pochybnosti o správnosti
rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání
podle §28 odst. 1 správního řádu, avšak není v pozici, kdy by mohl uvedené rozhodnutí
přezkoumat z hledisek, které stěžovatel uplatňoval v žalobě či kasační stížnosti. Jak vyplývá
ze shora uvedeného, proti rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání lhůty se nelze
ve správním řízení odvolat. Lze však proti němu podat žalobu, což ovšem stěžovatel neučinil
a nevyužil tedy možnosti, kterou mu skýtá postup podle §65 s. ř. s. a násl. Naskýtá
se tedy otázka, zda stěžovatel tím, že zvolil jako způsob obrany návrh na obnovu řízení,
tedy mimořádný opravný prostředek, pro jehož přípustnost jsou stanoveny přísné zákonné
podmínky, postupoval vhodným procesním postupem.
Nejvyšší správní soud má shodně se stěžovatelem za to, že odůvodnění rozhodnutí
o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti platebnímu výměru ze dne
19. 3. 2002, je minimálně nepřesvědčivé a formalistické. Z dikce §28 odst. 1 správního řádu
je zřejmé, že pokud správní orgán posoudí důvody zmeškání lhůty jako závažné, pak musí
toto zmeškání lhůty prominout. Lze sice souhlasit s tím, že podle komentáře by se mělo
v žádosti uvést, kdy pominula příčina zmeškání, avšak v situaci, kdy stěžovatel společně
s návrhem na prominutí zmeškání lhůty doložil dopis ze dne 29. 10. 2002, kterým Hasičský
servis sděluje, že mu byl omylem zaslán platební výměr, a dále připojil obálku, podle níž byla
zásilka od Hasičského servisu dána na poštu dne 12. 11. 2002, působí odůvodnění rozhodnutí
ze dne 19. 3. 2003 naprosto nepřesvědčivě. Správní orgán totiž nevyhovění žádosti
o prominutí zmeškání lhůty odůvodnil tím, že chybělo datum potvrzující přijetí doručení
zásilky a že ani v podání plátce není uvedeno datum, kdy pominula příčina zmeškání,
takže nemohl posoudit, zda byla zachována patnáctidenní lhůta pro podání žádosti
o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání.
Nejvyšší správní soud je ve shodě se stěžovatelem v tom směru, že správní orgán
mohl stěžovatele vyzvat k doplnění návrhu na prominutí zmeškání lhůty o doplnění data,
kdy pominula příčina zmeškání (pokud by to sám nebyl schopen zjistit), ale mohl
zcela jednoznačně vycházet z toho, že příčina zmeškání lhůty pominula nejdříve dnem
13. 11. 2002 a od tohoto data, jako výchozího, posoudit, zda stěžovatel podal návrh
v patnáctidenní lhůtě. Za situace, kdy stěžovatel podal tento návrh na poštu doporučeně dne
22. 11. 2002, musel by dospět správní orgán k závěru, že žádost o prominutí zmeškání lhůty
k podání odvolání byla podána včas, a rozhodnout v meritu věci, tedy rozhodnout, zda promíjí
zmeškání lhůty či nikoliv. Nicméně správní orgán tak neučinil a Nejvyšší správní soud není
v pozici, kdy by mohl přezkoumávat postup správního orgánu případně zákonnost
tohoto rozhodnutí nebo vady řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházely.
Nejvyšší správní soud totiž v tomto řízení přezkoumává pouze to, zda jsou dány
důvody kasační stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku Městského soudu v Praze
a potažmo poté ve vztahu k rozhodnutí Ředitelky Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne
29. 1. 2004, jímž byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Rozhodčího orgánu
Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení
proti výše uvedenému rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání
proti platebnímu výměru.
Stěžovatel se v návrhu na obnovu řízení pod bodem III. dovolával povinnosti
správního orgánu zjistit přesně a úplně skutkový stav věci, a z toho vyvozoval,
že pokud správní orgán nemohl posoudit, zda byla zachována patnáctidenní lhůta, mohl
stěžovatele vyzvat k doplnění podkladů či listin, nebo si je mohl opatřit nezávisle na povinné
sám. Pod bodem IV. návrhu na povolení obnovy řízení vyslovil stěžovatel názor, že po právní
moci rozhodnutí, vyšly najevo nové skutečnosti a důkazy, které mohly mít podstatný vliv
na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění účastníka. Za tuto novou
skutečnost případně důkaz považoval zjištění, že předmětná zásilka od Hasičského servisu,
v níž byl omylem zaslaný platební výměr, byla převzata pracovníkem O. P. dne 13. 11. 2002,
přičemž tímto dnem pominula příčina zmeškání lhůty.
Stěžovatel se tak pod bodem III. dovolává důvodů, které by měly místo spíše
v žalobním řízení. Podle §62 odst. 1 písm. c) správního řádu je sice možno povolit obnovu
řízení, jestliže byla nesprávným postupem správního orgánu účastníkovi řízení odňata
možnost účastnit se řízení, a zahrnuje jak případ, kdy někomu nesprávným postupem
správního orgánu bylo odepřeno postavení účastníka řízení, tak případ, kdy někdo sice mohl
v řízení jako účastník vystupovat, ale neměl možnost řádně uplatit svá práva, zejména nebyl
seznámen s výsledky dokazování a s ostatními podklady významnými pro rozhodnutí
a nebyla mu dána příležitost vyjádřit se k nim a navrhnout eventuální doplnění řízení.
Úspěšné uplatnění tohoto důvodu obnovy řízení přichází v úvahu jen za předpokladu,
že budou dány tyto další podmínky: 1. nesprávný postup správního orgánu mohl mít
podstatný vliv na rozhodnutí. Pro posuzování této otázky platí totéž, jako uplatňuje-li
se důvod obnovy pod písm. a); 2. nemohla-li být náprava zjednána v odvolacím řízení.
Tomuto ustanovení jest rozumět tak, že by k tomu muselo dojít zaviněním účastníka řízení.
Takovým případem by nebylo, pokud byl účastník řízení předčasným rozhodnutím vyloučen
z účasti na projednání věci a nemohl proto podat odvolání.
Z uvedeného plyne, že situaci stěžovatele, který se dovolává v podstatě nesprávného
posouzení důvodů při řízení o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání,
pod toto ustanovení podřadit nelze, neboť neodpovídá zákonným podmínkám tam uvedeným.
Nejde ani o důvod uvedený v ustanovení §62 odst. 1 písm. b) správního řádu,
neboť posouzení včasnosti podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání úkonu, není
předběžnou otázkou ve vztahu ke způsobu rozhodnutí, ale jde o splnění jedné z podmínek
pro možnost účinného uplatnění této žádosti. Pokud jde o důvod uvedený v §62 odst. 1
písm. a) správního řádu, je třeba konstatovat, že pro nové skutečnosti nebo důkazy
se obnovuje správní řízení podle §62 odst. 1 písm. a) správního řádu jen za předpokladu,
že vyšly najevo po právní moci rozhodnutí a že je účastník v původním řízení buď vůbec
neznal, nebo je bez své viny nemohl uplatnit, např. proto, že listina nebo jiná věc potřebná
k provedení důkazu, nebyla dostupná, že důležitý svědek nebyl dosažitelný nebo dodatečně
vypověděl o důležitých okolnostech, ačkoliv v původním řízení odepřel výpověď.
Pokud však účastník řízení doložil požadované doklady, z nichž dovozuje nové skutečnosti,
v průběhu odvolacího řízení, není splněna základní podmínka pro povolení obnovy řízení,
tj. existence nových skutečností nebo důkazů, které nemohly být v řízení uplatněny
bez zavinění účastníka řízení, a proto obnova řízení není možná.
V daném případě se stěžovatel dovolává jako nové skutečnosti zjištění dne
přijetí zásilky obsahující platební výměr od Hasičského servisu jeho pracovníkem
(13. 11. 2002). Jde o skutečnost, která existovala v době podání žádosti o prominutí
zmeškání lhůty, avšak o skutečnost, která jednak byla stěžovateli již známa v době
podání žádosti (je zcela zřejmé, že dne 20. 11. 2002, kdy byla žádost podávána,
resp. sepsána, muselo být stěžovateli známo, že někdo z pracovníků organizace tuto zásilku
převzal, jinak by ani tato žádost nemohla být podána) a navíc tato skutečnost byla v podstatě
uplatněna i v návrhu doloženému příslušnou korespondencí a ofrankovanou obálkou dnem
12. 11. 2002. Na výše uvedeném závěru nemůže ničeho změnit formalistické odůvodnění
rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty ani případně nesprávný postup
orgánu o této žádosti rozhodujícího.
Nejvyšší správní soud tedy zcela souhlasí s námitkami stěžovatele, které se vztahují
k rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání
proti platebnímu výměru podle §28 odst. 1 správního řádu i s vytýkanými vadami v postupu
správního orgánu, který o žádosti rozhodoval, nicméně takové skutečnosti stěžovatelem
namítané nemohou být důvodem pro obnovu řízení podle §62 správního řádu; k nápravě
právních vad pravomocného rozhodnutí správního orgánu měl stěžovatel využít institutu
žalobního řízení, neboť v té době již rozhodnutí procesní povahy byla pod soudní přezkum
podřazena.
Vzhledem k výše uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud důvodnými námitky
stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti, neboť tyto musel posuzovat pouze ve vztahu
k rozhodnutí žalované o obnově řízení, a jak z výše uvedeného plyne, důvody pro obnovu
řízení Nejvyšší správní soud v posuzované věci shodně se soudem ani správním orgánem
neshledal.
Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Pokud jde o návrh na odkladný účinek kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud
o něm samostatně nerozhodoval, neboť v dané věci rozhodl ve smyslu §56 soudního řádu
správního po nezbytném poučení účastníků řízení a provedení dalších nezbytných úkonů.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel nebyl
s kasační stížností úspěšný, a žalované podle obsahu spisu náklady řízení o kasační stížnosti
nevznikly (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu