ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.87.2005
sp. zn. 4 Ads 87/2005 - 106
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: E. U., zast.
Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Praha 6, Muchova č. 9/223, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, č. j.
4 Cad 54/2004 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatelky, Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna ve výši 650 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá
shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba
směřující proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 6. 2004.
Tímto rozhodnutím byl stěžovatelce od 8. 8. 2004 odňat plný invalidní důchod
s odůvodněním, že podle posudku lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne
21. 6. 2004 již není plně invalidní, neb schopnost soustavné výdělečné činnosti u ní poklesla o
50 % a nesplňuje tak podmínky §39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“).
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, ve které uváděla, že s ohledem
na svůj zdravotní stav (bolesti páteře, zad, kloubů, svalů, končetin, hlavy, očí a psychické
potíže) není schopna vykonávat soustavnou pracovní činnost a starat se o chod domácnosti.
Uvedla, že se nemůže ztotožnit se závěry posudkové komise a navrhuje zrušení napadaného
rozhodnutí.
Městský soud v Praze si vyžádal posudek od Posudková komise MPSV, pracoviště
pro Prahu (posudek ze dne 25. 10. 2004), ze kterého bylo zjištěno, že stěžovatelka
nebyla k datu vydání napadaného rozhodnutí plně invalidní podle §39 zákona
č. 155/1995 Sb. Stěžovatelka vyjádřila s tímto posouzením nesouhlas. Soud proto vyžádal
další posudek Posudkové komise MPSV, pracoviště pro Prahu, (ze dne 2. 3. 2005),
ze kterého opět vyplynulo, že stěžovatelka nebyla k datu vydání napadaného rozhodnutí
plně invalidní podle §39 zákona č. 155/1995 Sb. Komise v posudku uvedla,
že po prostudování veškeré dokumentace i z vlastního prošetření dospěla k závěru,
že se u stěžovatelky jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav způsobený osobnostní
poruchou; jde o anomální osobnost s těžce pithiatickou strukturou, s výrazně zhoršenou
adaptací na zátěž, se sklonem k depresivním reakcím, s masivní polymorfní somatizací,
neurotizací. Zdravotní postižení komise podřadila pod kapitolu V, položku 5, písm. c) přílohy
č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., která stanoví rozmezí 40 – 60 %. S přihlédnutím k častým
reaktivním depresím při snížené frustrační toleranci následně stanovila míru poklesu
schopnosti soustavně výdělečné činnosti na hodnotu 50 %. I s tímto posudkem vyjádřila
stěžovatelka nesouhlas a požadovala další posudek. Městský soud v Praze již další posudek
nevyžadoval a po posouzení věci rozsudkem ze dne 25. 5. 2005, č. j. 4 Cad 54/2004 – 58,
žalobu zamítl.
Proti rozsudku podala stěžovatelka dne 7. 7. 2005 přímo u Městského soudu v Praze
kasační stížnost, prostřednictvím JUDr. Heleny Teissigové, která stěžovatelku zastupovala
v řízení před Městským soudem v Praze. Jako důvod kasační stížnosti uvádí důvody
vymezené v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dál jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti zejména uvádí, že s posudky
Posudkové komise MPSV, pracoviště pro Prahu, nesouhlasí, neboť z nich nevyplývá odborná
kvalifikace předsedů komisí. Stejně tak namítala, že členem komise nebyl, i přes její žádost,
kterou přednesla na jednání dne 17. 12. 2004, oftalmolog a v druhém případě neurolog,
přičemž onemocnění z těchto oblastí je převažující. Doplnila, že v posudku ze dne 2. 3. 2005
je toliko uvedeno, že na základě zapůjčené dokumentace od ošetřující neuroložky byl stav
stěžovatelky zhodnocen a zkonzultován s prof. MUDr. T., avšak stanovisko tohoto lékaře není
uvedeno v celém posudku. Z výše uvedených důvodu stěžovatelka navrhla zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. V samostatném podání
ze dne 6. 7. 2005, doručeném poštovní přepravou Městskému soudu v Praze dne 8. 7. 2005,
označeném taktéž kasační stížnost a sepsaném a podepsaném stěžovatelkou, stěžovatelka
namítla, že „přítomnost soudní znalkyně z oboru alkohologie dokládá, že důchod
byl stěžovatelce odňat na základě udání, obsahující nepravdivé a pomlouvačné údaje
o stěžovatelce, s cílem ji poškodit.“
Dne 27. 7. 2005 doručila stěžovatelka Městskému soudu v Praze další podání,
ve kterém označila účast dr. M. při jednání Posudkové komise MPSV za podezřelé, neboť tato
byla určena k vypracování znaleckého posudku na stěžovatelčinu svědeckou věrohodnost,
vyžádaného orgány činnými v trestním řízení ve věci obviněného policisty.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2006, č. j. 4 Cad 54/2004 – 84,
byla stěžovatelce ustanovena zástupkyně, advokátka, Mgr. Dagmar Dřímalová, která kasační
stížnost doplnila.
V doplnění kasační stížnosti namítala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci,
nedostatečné obsazení posudkové komise (v komisi byla navíc přítomna i MUDr. M.,
alkoholožka, přičemž její přítomnost byla podle stěžovatelky nadbytečná),
neuvedení konkrétní odbornosti u předsedů komisí, jakož i absenci stanoviska MUDr. T. -
neurologa - v posudku. Dále uváděla, že v komisi nebyl přítomen oftalmolog a neurolog,
jakož i to, že komise se nezabývala zásadními zdravotními problémy. Namítala, že nelze
předvídat rozhodnutí komisí, neboť si vzájemně odporují.
Česká správa sociálního zabezpečení podala ke kasační stížnosti vyjádření,
ve kterém uvedla, že se ztotožňuje se závěry rozsudku Městského soudu Praze.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Po přezkoumání napadeného rozsudku Městského soudu v Praze v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných stížnostních důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., má pojištěnec nárok na plný invalidní
důchod, jestliže se mj. stal plně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění.
Podle ustanovení §39 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 155/1995 Sb., je pojištěnec
plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a) poklesla
jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %, nebo b) je schopen
pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek.
(2) Při určování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce se vychází
z jeho zdravotního stavu doloženého výsledky funkčních vyšetření a z jeho schopnosti
vykonávat práce odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem,
s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které vykonával předtím, než k takovému poklesu
došlo, a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem; přitom se bere v úvahu,
zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce,
zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, a schopnost rekvalifikace
pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával. (3) Způsob posouzení
a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a okruh zdravotních
postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek
stanoví prováděcí předpis.
Pro posouzení věci bylo třeba zjistit, zda stěžovatelka, a to ke dni vydání
napadeného rozhodnutí, splňovala nadále podmínky plné invalidity ve smyslu označeného
ustanovení, tj. zda pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u ní činil nejméně 66 %,
nebo zda byla schopna pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti
jen za zcela mimořádných podmínek.
Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující
podstatné skutečnosti:
Z obsahu posudkové dokumentace bylo zjištěno, že dne 9. 5. 2001 probíhalo u Pražské
správy sociálního zabezpečení (Praha 8) řízení podle §94 zákona č. 582/1991 Sb.,
na jehož základě byla stěžovatelka uznána plně invalidní podle §39 odst. 1 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb., a to od 23. 3. 2001. Jako rozhodující zdravotní postižení v dlouhodobě
nepříznivém zdravotním stavu bylo určeno psychické postižení, které způsobovalo pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.,
kapitoly V. položky 5 písm. d) o 70 %. Kontrola invalidity byla stanovena na květen 2002.
Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2001 byl stěžovatelce přiznán od 21. 5. 2001 plný invalidní důchod
ve výši 6869 Kč měsíčně. Při kontrole plné invalidity dne 17. 5. 2002 bylo PSSZ uzavřeno,
že stěžovatelka je nadále plně invalidní s tím, že pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti činil podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitoly V. položky 5 písm. c)
o 60 % a byl zvýšen podle §6 odst. 4 téže vyhlášky o dalších 10 % na celkových 70 %.
Kontrola plné invalidity byla stanovena na květen 2004.
Posudkem lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 21. 6. 2004
bylo vysloveno, že stěžovatelka již není plně invalidní, neboť schopnost soustavně výdělečné
činnosti u ní poklesla o 50 % a nesplňuje tak podmínky §39 zákona č. 155/1995 Sb. Pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla stanoven podle přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb., kapitoly V. položky 5 písm. c) na 50 %, přičemž posudkový lékař
konstatoval, že uvedený pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl stanoven
i s přihlédnutím k ostatním diagnózám.
Následným rozhodnutím žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne
30. 6. 2004, bylo rozhodnuto, že stěžovatelce se odnímá plný invalidní důchod, a to
s odkazem na posudek lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 21. 6. 2004. Proti
tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu. Na základě žádosti městského soudu
zpracovala posudková komise MPSV, pracoviště pro Prahu, posudek (ze dne 25. 10. 2005), ze
kterého opět vyplynulo, že stěžovatelka nebyla k datu vydání napadaného rozhodnutí plně
invalidní podle §39 zákona č. 155/1995 Sb. Komise zejména uvedla, že příčinou dlouhodobě
nepříznivého stavu je dekompenzace anomální osobnosti, kterou komise posoudila podle
kapitoly V., položky č. 5 písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. a v rámci tam
stanoveného rozmezí míry poklesu schopnosti soustavně výdělečné činnosti 20 – 30 %
ohodnotila maximem, tedy 30 %. Komise dále uvedla, že další onemocnění (z oblasti
neurologické) je důvodem pro navýšení této taxace podle §6 odst. 4 citované vyhlášky o
dalších 10 % na celkových 40 %. Komise se skládala z předsedy komise (MUDr. Š.)
odborného psychiatra (MUDr. M.) a odb. neurologa (MUDr. Z.). Stěžovatelka následně
vyjádřila nesouhlas i s tímto posouzením a soud vyžádal další posudek, který byl zpracován
posudkovou komise MPSV, pracoviště pro Prahu v jiném složení, a to k datu 2. 3. 2005.
Z tohoto (srovnávacího) posudku opět vyplynulo, že stěžovatelka nebyla k datu vydání
napadaného rozhodnutí plně invalidní podle §39 zákona č. 155/1995 Sb. Posudková komise
uvedla, že po prostudování veškeré dokumentace i z vlastního prošetření dospěla k závěru, že
se u stěžovatelky jedná o dlouhodobě nepříznivý stav způsobený osobnostní poruchou;
anomální osobnost s těžce pithiatickou strukturou, s výrazně zhoršenou adaptací na zátěž, se
sklonem k depresivním reakcím, s masivní polymorfní somatizací, neurotizací. Označenou
poruchu komise podřadila pod kapitolu V., položku 5, písm. c) přílohy č. 2 vyhlášky č.
284/1995 Sb., které stanoví rozmezí 40 – 60 %. S přihlédnutím k častým reaktivním depresím
při snížené frustrační toleranci stanovila komise míru poklesu soustavné výdělečné činnosti na
hodnotu 50 %. Komise v posudkovém hodnocení dále uvedla, že zhodnocení zdravotního
stavu vypracovala na základě prostudování lékařské dokumentace v posudkovém spisu,
zdravotní dokumentace zapůjčené od ošetřující praktické lékařky MUDr. V., ošetřující
neuroložky MUDr. V. a MUDr. H., ošetřujícího psychiatra MUDr. B. a dokumentace
osteologického pracoviště FN Motol. V posudku jsou pak jednotlivé dokumentace citovány.
Předsedkyní komise byla MUDr. D., členem komise byla MUDr. K., odb. psychiatr.
Z posudku vyplývá, že posudek byl zpracován po konzultaci s odborným neurologem komise
- MUDr. T.. Rozsudkem č. j. 4 Cad 54/2004 – 58, ze dne 25. 5. 2005, byla žaloba zamítnuta.
Městský soud v Praze vyšel zejména ze srovnávacího posudku ze dne 2. 3. 2005,
tedy ze závěrů o tom, že u stěžovatelky se sice jedná o dlouhodobě nepříznivý stav způsobený
osobnostní poruchou, kterou komise podřadila pod kapitolu V., položku 5, písm. c) přílohy
č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., avšak míra poklesu soustavné výdělečné činnosti odpovídá
50 % a stěžovatelka tak k datu vydání napadeného rozhodnutí nesplňovala podmínky
pro přiznání plné invalidity. Na základě takto zjištěného stavu věci Městský soud v Praze
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
S výše uvedenými závěry učiněnými žalovaným správním orgánem, jakož i městským
soudem se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
Předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu je posouzení důvodnosti
kasační stížnosti, a to především z hlediska stěžovatelkou uplatněných důvodů.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se dovolává důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Podle uvedeného zákonného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o nároku na plný invalidní (částečný
invalidní) důchod je závislé především na odborném lékařském posouzení. V přezkumném
soudním řízení ve věcech důchodového pojištění je k takovému posouzení povolána
ze zákona (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) Posudková komise Ministerstva práce
a sociálních věcí, a to nejen pro účely celkového přezkoumání zdravotního stavu a vymezení
dochované pracovní schopnosti pojištěnce, nýbrž i k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě
(částečné invaliditě), jejím vzniku, dalším trvání či zániku, třebaže jde při rozhodování
o těchto nárocích především o pojmy právní. Posudek uvedené komise soud sice hodnotí
jako kterýkoliv jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., nicméně,
nevzbuzuje-li takový posudek z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti žádnou pochybnost,
a nejsou-li v řízení zjišťovány a prokazovány jiné skutečnosti, jimiž by správnost závěrů
posudku byla zpochybňována, je zpravidla v řízení důkazem stěžejním. Zdravotní stav
a pracovní schopnost účastníka je třeba hodnotit k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí.
V případech, kdy je předmětem přezkumné činnosti soudů rozhodnutí, jímž se odnímá
dávka důchodového pojištění, podmíněná dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem,
je třeba, aby posudek PK MPSV ČR obsahoval přesvědčivě odůvodněný závěr,
proč plná či částečná invalidita k datu vydání napadeného rozhodnutí zanikla.
Tak tomu bylo i v posuzované věci. Posudková komise MPSV ČR pro Prahu,
z jejíhož posudku ze dne 2. 3. 2005 soud vycházel, posudek zpracovala v řádném složení
za účasti odborného lékaře psychiatra, jehož specializace odpovídala rozhodujícímu
zdravotnímu postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu stěžovatelky ke dni
vydání přezkoumávaného rozhodnutí. K námitce stěžovatelky, že členem posudkové komise
měl být lékař-oftalmolog, třeba uvést, že tento požadavek soud neshledal důvodným,
neboť posudková komise zasedající v řádném složení zhodnotila rozsah a intenzitu
i očního onemocnění, přičemž vyslovila závěr, že z hlediska posudkového hodnocení
jsou tato chronická postižení nepatrná. Stran účasti neurologa je třeba uvést, že v posudku
jsou citovány a hodnoceny lékařské zprávy neurologů (MUDr. H. a MUDr. Z.), přičemž
druhá komise navíc konzultovala závěry i s neurologem – MUDr. T. Ani v těchto námitkách
Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil. Skutečnost, že o prostudování a zhodnocení
neurologické dokumentace stěžovatelky ve spolupráci s odborným neurologem MUDr. T.
není ve spisu jiný záznam, podle názoru Nejvyššího správního soudu ještě neznamená, že by
toto konstatování nemělo být věrohodné. Nejvyšší správní soud přitom neshledal ani
relevantnost námitky o tom, že by skutečnost, že posudky výslovně neobsahují odbornou
kvalifikaci předsedů komisí mohla způsobit jejich nepoužitelnost, stejně tak neshledal
nedostatečné obsazení posudkové komise. V tomto směru je třeba odkázat na znění §3
vyhlášky č. 182/1991 Sb., které upravuje složení a obsazení komisí a ze které toliko vyplývá,
že posudkovými lékaři a tajemníky posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí
České republiky pověřuje ministerstvo své pracovníky se souhlasem těchto pracovníků.
Dalšími členy posudkových komisí jsou odborní lékaři jednotlivých klinických oborů,
přičemž posudková komise ministerstva je schopna jednat a usnášet se, je-li přítomen
posudkový lékař, který je předsedou této komise, tajemník a další lékař. Pokud jde o námitku
stěžovatelky o nadbytečné účasti MUDr. H. M., CSc., znalkyni v oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, specializace alkohologie, Nejvyšší správní soud především uvádí, že tato lékařka
rozhodovala při 1. jednání posudkové komise dne 25. 10. 2004. Její kvalifikace
byla v posudku označena jako „odborný psychiatr“, přičemž o důvodné přítomnosti
takové odborné lékařky nelze mít s ohledem na charakter stěžovatelčina rozhodujícího
zdravotního postižení žádné pochybnosti. Konečně nelze přisvědčit ani námitce, že se komise
nezabývala zásadními zdravotními problémy stěžovatelky, neb jak vyplývá z posudku
komise, ta k výše uvedeným závěrům došla po vyhodnocení veškeré zdravotní dokumentace,
jakož i po vlastním prošetření stěžovatelčina zdravotního stavu a vzala zřetel
ke všem stěžovatelkou akcentovaným zdravotním obtížím, přičemž dospěla k závěru,
že míra poklesu soustavné výdělečné činnosti nadále neodpovídá plné invaliditě ve smyslu
§39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce o tom,
že rozhodnutí komisí nelze předvídat, resp. že si vzájemně odporují, neb jak z výše uvedeného
patrno, posudky si nijak zásadně neodporují a rozhodující je výrok o celkovém poklesu
soustavné výdělečné činnosti, který ani jedna z komisí neshledala ve výši, odpovídající
plné invaliditě. Navíc jak vyplývá z rozsudku městského soudu, soud se přiklonil k závěrům
posledního, srovnávacího posudku, který se s dřívějším hodnocením dostatečně vypořádal.
Nejvyšší správní soud dále v posuzované věci uvádí, že mezi základní posudkové
závěry při oduznávání plné invalidity či invalidity částečné nepochybně patří závěry o důvodu
zániku plné či částečné invalidity. Dosavadní judikatura se ustálila na tom, že mezi důvody
zániku invalidity patří zlepšení zdravotního stavu, jeho stabilizace, případně posudkový omyl
nebo nadhodnocení při předchozím uznání takové invalidity.
V posudku ze dne 2. 3. 2005, z něhož soud vycházel, uvedla posudková komise,
že hodnocení zdravotního stavu v roce 2001 bylo velice obtížné, neboť se jednalo o těžkou
poruchu osobnosti a posuzovaná nesouhlasila s hospitalizací, avšak posudková komise
zároveň zdůraznila, že záznamy ve zdravotní dokumentaci včetně lékařské dokumentace
ošetřujícího psychiatra jednoznačně dokládají, že stav tehdejší dekompenzace posuzované
měl relativní charakter a rovněž záznamy v dostupné lékařské dokumentaci v žádném případě
nesvědčí pro zvlášť těžce narušenou a dezintegrovanou osobnost, což jediné by odpovídalo
hodnocení podle písm. d) položky 5, tedy plné invaliditě. Lze tedy konstatovat, že důvod
zániku plné invalidity byl dán podle tohoto posudku (ostatně i podle posudku ze dne
25. 10. 2004) předchozím posudkovým nadhodnocením.
Stěžovatelce lze tedy přisvědčit potud, pokud dovozovala, že se její zdravotní stav
nezlepšuje, neboť důvodem zániku plné invalidity nebylo zlepšení jejího zdravotního stavu,
ale posudkové nadhodnocení plné invalidity v záznamu o jednání ze dne 9. 5. 2001,
zejména pak při kontrole plné invalidity dne 17. 5. 2002.
Byť se Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku důvodem zániku
plné invalidity blížeji nezabýval, nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto skutečnost
za takovou vadu, která by způsobovala důvod pro zrušení rozsudku z hlediska důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
S odkazem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal namítaný stížností důvod
či námitky stěžovatelky důvodnými. Nejvyšší správní soud výslovně uvádí, že skutková
podstata, z níž žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela, měla oporu ve správních spisech
a nebyla s nimi v rozporu, ani nebylo zjištěno, že by řízení před správním orgánem
bylo zatíženo vadou, která mohla ovlivnit zákonnost jejího rozhodnutí. Naopak posudky
posudkových komisí, které si soud vyžádal, byla správnost závěru žalované o odnětí
plného invalidního důchodu žalované potvrzena a Nejvyšší správní soud tak stěžovatelce
nemohl přisvědčit.
Závěr soudu přitom nemohlo změnit ani tvrzení, ve kterém stěžovatelka bez bližšího
osvětlení a vztahu k věci uváděla, že přítomnost soudní znalkyně z oboru alkohologie
dokládá, že důchod byl stěžovatelce odňat na základě udání, obsahující nepravdivé
a pomlouvačné údaje o stěžovatelce, když navíc kontrola plné invalidity stěžovatelky
proběhla v termínu, který byl stanoven v záznamu o jednání PSSZ ze dne 17. 5. 2002.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu
s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. ji jako takovou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná a žalované
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona nenáleží (§60 odst. 1, 2 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Odměna zástupkyni stěžovatelky Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce, byla stanovena
za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč [převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační
stížnosti - §9 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byl přičten režijní paušál
ve výši 2 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3 téže vyhlášky, celkem tedy 650 Kč. Uvedená částka
bude zástupkyni stěžovatelky vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu