ECLI:CZ:NSS:2006:4.AS.19.2004
sp. zn. 4 As 19/2004 - 157
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobkyně Dr. L. J.,
proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend,
se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2003, č. j. 28 Ca 470/2001 – 93,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 16. 10. 2001 se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 7. 2001, č. j. MHMP 56156/2001, kterým bylo zamítnuto její odvolání
a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 3 ze dne 24. 4. 2001, č. j. Matr 579/2000.
Tímto rozhodnutím bylo odmítnuto prohlášení žalobkyně o státním občanství České republiky
ze dne 14. 2. 2000. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla
československou státní občankou a žalobu zamítl zejména na základě těchto skutečností.
Za nesporné považoval, že se žalobkyně narodila dne 5. 5. 1919 v Praze jako dcera D. A. K.
E., roz. M., narozené v P., a J. E., narozeného v B., M..V době narození žalobkyně platil
Zákon domovský z 3. 12. 1863, ř. z. č. 105, ve znění zákona č. 222 ř. z. ze dne 5. 12. 1896,
přičemž domovské právo bylo zrušeno až zákonem č. 174/1948 Sb., s účinností od 1. 1. 1949.
Matka žalobkyně nabyla podle §7 zákona domovského právo domovské po svém manželu,
otci žalobkyně provdáním. Archivním šetřením správního orgánu nebylo zjištěno, že by otec
žalobkyně nabyl jiné domovské příslušnosti než v obci B., kde se narodil. Žalobkyně ostatně
v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí domovskou příslušnost otce ve zmíněné obci
v době uzavření manželství s její matkou potvrdila. Ve Státním ústředním archivu v Praze,
fondu evidence obyvatelstva, byly nalezeny policejní přihlášky matky a sestry žalobkyně (A.
E. nar. X), na nichž je uvedeno poslední bydliště V. T., čp. 438, Ž. a v obou případech rovněž
domovská příslušnost v obci B. – U.. Na další nalezené policejní přihlášce je uvedeno jméno
D. E., přičemž bydliště a domovská příslušnost je uvedena shodně jako u sestry a matky
žalobkyně. Podle soudu lze dovodit, že jde o policejní přihlášku žalobkyně, na které je
omylem uvedeno nesprávné křestní jméno, neboť všechny ostatní údaje souhlasí. V každém
případě nalezená policejní přihláška matky žalobkyně potvrzuje, že tuto domovskou
příslušnost získala sňatkem s otcem žalobkyně. Z toho rovněž plyne, že žalobkyně narozením
získala domovskou příslušnost v obci B. – U., a to podle §6 Zákona domovského (obec, kde
měl právo domovské otec v době narození dítěte). Soud nepřisvědčil námitce žalobkyně,
že její rodiče po sňatku žili až do roku 1938 v P. a získali tak (ona s nimi) domovskou
příslušnost v Praze vydržením. Žalovaný správně dovodil, že pro změnu domovské
příslušnosti bylo třeba podat výslovnou žádost a práva domovského bylo možné nabýt
výslovným přijetím do svazku domovského, nikoli pouhým uplynutím doby (§8 Zákona
domovského, §§1 až 8 z. č. 222 ze dne 5. 12. 1896, kterým byla změněna některá ustanovení
Zákona domovského). Žalobkyně nedoložila žádné doklady (např. domovské listy)
dokládající jinou než shora uvedenou domovskou příslušnost svou a svých rodičů. Městský
soud uvedl, že domovské zákony spojovaly domovské právo těsně se státním občanstvím
(podle §2 domovského zákona ze dne 3. 12. 1863, č. 105 ř. z. práva domovského v obci
nabýti mohou jedině státní občané, každý občan má míti v některé obci právo domovské).
Se vznikem samostatného československého státu vzniklo i československé státní občanství
jako osobní právní poměr určitých osob k určitému státu. Československý právní řád neopíral
státní občanství o pouhé bydlení ve státě, nýbrž právě o zásady obsažené v domovských
zákonech. Pro určení, kteří dosavadní občané zaniklého mocnářství rakousko-uherského
se stanou státními občany čsl. republiky, bere §1 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. za základ
právo domovské a prohlašuje za státní občany československé všechny, kteří v některé obci
nyní ležící na území nového státu, mají právo domovské. Pro případ, že tato domovská
příslušnost nemůže být prokázána, stanovil §2 právní domněnku,
že o osobách, které se území čsl. republiky narodily, se má za to, že jsou státními občany
čsl., není-li prokázáno, že narozením nabyly jiného státního občanství (Boh. 1650/22).
Protože rodiče žalobkyně, a potažmo i sama žalobkyně, měli domovské právo v obci B. – U.,
tj. na území, které se nestalo součástí Československé Republiky, nestali se československými
státními občany dle §1 bodu 1. ani bodu 3. zákona č. 236/1920 Sb., přitom ustanovení §1
bodů 2. a 4. na případ žalobkyně vztáhnout nelze. Žalobkyně ostatně ani netvrdila, že by se
její rodiče a rovněž ona sama stali československými státními občany dle §1 bodů 1. až 4.
zákona č. 236/1920 Sb. Namítala, že na ni dopadá ustanovení §2 zmíněného zákona a
poukázala na řadu skutečností, které podle jejího mínění svědčí pro československou státní
příslušnost rodičů (působení otce v letech 1925 až 1935 v plzeňské zbrojovce, vlastnictví
nemovitého majetku v P., sídlo velvyslanectví SSSR v jejím rodném domě). Soud
nepřisvědčil její námitce tvrdící, že žalovaný porušil svou povinnost zjistit přesně a úplně
skutkový stav věci (§32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb, o správním řízení, dále jen „správní
řád“, „s. ř.“). Konstatoval, že správní orgán provedl veškerá v úvahu připadající archívní
šetření, přičemž nalezené policejní přihlášky dokládají domovskou příslušnost rodičů
žalobkyně a tedy i žalobkyně v obci B. – U. (přičemž přihláška na „D.“ E.je nejméně z roku
1919). Šetřením nebyly zjištěny žádné skutečnosti a ani žalobkyně sama nepředložila žádné
doklady svědčící pro závěr, že její rodiče podali žádost o přijetí a nabyli domovskou
příslušnost v Praze.
Z dobové judikatury k ustanovení §2 zákona č. 236/920 Sb. vyplývá, že bylo
vykládáno tak, že zakládá domněnku státního občanství podle místa narození, která platí
potud, pokud není podán důkaz jiného státního občanství na základě původu. Tato právní
domněnka může být vyvrácena jen důkazem, že dotyčná osoba narozením nabyla
jiného státního občanství. To však musí být jiného druhu, než státní občanství v bývalém státu
rakouském nebo uherském, jinak by domněnka v §2 pozbyla významu
a stala by se překážkou, aby československé občanství bylo uznáno u osob,
které nemohou podat průkazu žádaného v §1 bod 3. (Boh. 5336/26). Pro případ,
že nemůže být prokázána domovská příslušnost v obci, která nyní leží na území nového státu,
stanoví §2 právní domněnku, že o osobách, které se v území čsl. republiky narodily,
se má za to, že jsou státními občany čsl., není-li prokázáno, že narozením nabyly
jiného státního občanství (Boh. 1650/22). Právní domněnka podle §2 neplatí o osobách,
jejichž státní, resp. domovská příslušnost jako podklad pro zjištění státní příslušnosti,
může být podle pozitivních předpisů určena. Podle §2 bude skoro vesměs určiti státní
občanství bezdomovce, který má býti přikázán domovským právem k některé obci (komentář
z roku 1967 k zákonu č. 236/1920 Sb. z publikace Státní občanství a domovské právo).
Z uvedeného je zřejmé, že dle tehdejší ustálené praxe nedopadalo ustanovení §2 zákona
č. 236/1920 Sb. na ty osoby, u nichž byla zjištěna domovská příslušnost jako podklad
pro určení státní příslušnosti. Domněnka státního občanství podle místa narození neplatila
tedy v případě podání důkazu jiného státního občanství na základě původu. Dítě manželské
nabývalo státního občanství i práva domovského po otci a podrželo si je potud, pokud samo
nenabylo jiného státního občanství a domovského práva (Boh. 1650/22). Městský soud
poukázal na čl. 56 Mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Maďarskem,
podepsané dne 4. 6. 1920 v Trianonu, podle něhož Maďarsko uznalo za příslušníky maďarské
ipso facto a bez jakékoli formality všechny osoby, které mají domovské právo na území
maďarském v době nabytí účinnosti této smlouvy, a nejsou příslušníky jiného státu.
Dále zmínil čl. 61 téže smlouvy, podle kterého všechny osoby, které mají právo domovské
na území, jež dříve tvořilo část bývalého mocnářství rakousko-uherského, stávají
se, pozbývajíce zároveň státního občanství maďarského, ipso facto příslušníky onoho státu,
který na řečeném území vykonává práva svrchovanosti. Z obsahu této mírové smlouvy
tedy vyplývá, že i maďarské právní předpisy upravující na základě této smlouvy státní
občanství po rozpadu rakousko-uherského mocnářství, vycházely ze zásady, že státními
občany nástupnických států, tj. i státu maďarského, jsou osoby, které mají na území
dotčeného státu domovské právo. Protože v případě žalobkyně byla zjištěna domovská
příslušnost jako podklad pro určení jiné než československé státní příslušnosti, nesvědčí
žalobkyni vyvratitelná právní domněnka československého státního občanství dle §2 zákona
č. 236/1920 Sb. Ze šetření, která správní orgán provedl, vyplývá, že nebyly nalezeny
státoobčanské spisy žalobkyně ani jejích rodičů. Nebylo tedy zjištěno (a žalobkyně
to ani netvrdí), že by rodiče žalobkyně (a spolu s nimi i ona) nabyli československého státního
občanství opcí či na základě žádosti dle části druhé zákona č. 236/1920 Sb. Rovněž nebylo
zjištěno, že by žalobkyně získala československé státní občanství později, tj. do dne
31. 10. 1978, kdy nabyla americké státní občanství naturalizací.
Včasnou kasační stížností žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek
Městského soudu v Praze pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) a rovněž pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.).
Namítala, že rozsudek byl vydán na základě pro ni nepochopitelné interpretace
jistě historicky přežitých právních institutů, snad existujících jako feudální relikt
patriarchálního rodinného práva v zaniklé Rakousko – Uherské říši, ještě dřív, než se narodila.
Uvedla, že si vždy zakládala na tom, že se v květnu 1919 narodila v P. a téměř 20 let
nepřetržitě žila v ČSR a podotkla, že zákon o domovském právu byl zcela zrušen dnem
1. 1. 1949, přičemž v té době se týkal pouze osob, které si předtím podaly žádost o přijetí
do domovského svazku, což ona žijíc v emigraci v době války a následně v období nesvobody
učinit nemohla. Projevila nesouhlas s tím, že český soud i v roce 2003 akceptuje zásady
obsažené v domovských zákonech, tedy i nerovnost ženy stran nabývání a pozbývání
a posouzení existence státního občanství. Poukázala na ustanovení Listiny základních práv
a svobod (zejména čl. 14) v kontrapozici s argumentací soudu ustálenou praxí, že domněnka
státního občanství jako podklad pro určení státní příslušnosti podle místa narození neplatila
v případě podání důkazu jiného státního občanství na základě původu. Dále zrekapitulovala
fakta o své rodině, mezi nimi také to, že se její matka provdala za pana E. z P. (jejího otce),
který se měl narodit v obci B.. Zda tam měl i domovskou příslušnost, neví, protože o tom
rodiče nikdy nehovořili a nepamatuje si, že by s tím místem udržovali nějaký kontakt. Až nyní
zjistila, že by se toto městečko mělo údajně nacházet v Rumunsku. Ona však žila v P. a to, že
jí rodiče na cestu do Paříže obstarali švýcarský „bílý“ pas nebylo v předválečné době
zvláštností. Českou zemi stále považuje za svou vlast, navštěvovala svůj rodný dům, i když
byl minulým režimem neoprávněně zkonfiskován. Upozornila, že ve smyslu článku 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základní ch svobod a Protokolu č. 11, jež Česká republika
ratifikovala, je třeba za spravedlivý rozsudek považovat pouze rozsudek zákonný. Avšak
rozsudek jako formálně právní rozhodnutí, byť i s detailní a brilantní (možnou) interpretací již
dávno přežilých zákonů minulosti, založených na diskriminaci osob podle pohlaví, zakládá
vždy jen nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky správním orgánem a
následně i soudem a je primárním důvodem kasační stížnosti. Soud nevzal v úvahu, že ve
správním ani soudním řízení nebyl obstarán žádný flagrantní důkaz, který by spolehlivě a bez
jakýchkoli pochyb vyloučil domněnku jejího českého státního občanství získaného
narozením. Různě motivované policejní, celní či jiné písemnosti nemohou nahradit příslušné
úřední osvědčení o snad jiném státním občanství, které by vyvrátilo svědčící státní občanství
české. Pokud i takovou skutečnost zjistil, musel by v duchu ústavních principů posoudit
jejich spravedlivost a tudíž i závaznost pro moderní demokratický Český stát a jeho soudy.
Soud tak ovšem nepostupoval a ani nezdůvodnil, proč projev její vůle k pokračování státního
občanství v zemi, která je její domovinou, nemůže být ani na sklonku jejího života
akceptován, a proč jí právě tím má být zabráněno užít si svého majetku , o který byla
její rodina nespravedlivě na dobu více než půl století nezákonně připravena
a z něhož protiprávně po stejnou dobu bohatnou v ČR jiné osoby nebo stát. Navrhla,
aby si Nejvyšší správní soud opatřil také spis Obvodního soudu pro Prahu 3
týkající se jejího restitučního sporu a nenařídí -li dokazování, aby napadený rozsudek
na podkladě této kasační stížnosti zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti k námitce nesprávné aplikace
právních předpisů upravujících institut domovského práva konstatoval, že byly v době
narození stěžovatelky platnou součástí československého právního řádu a ustanovení
o domovském právu byla zrušena až zákonem č. 174/1948 Sb., o zrušení domovského práva,
tj. k 1. 1. 1949. Podle §1 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního
občanství České republiky se při posuzování, zda je fyzická osoba státním občanem České
republiky (popř. do 31. 12. 1992 ČSFR), postupuje podle předpisů platných v době,
kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby. Žalovaný nepovažoval
za oprávněnou námitku, že jde o právní normy zakládající nerovnost ženy ve věci nabývání
a posouzení existence státního občanství. V tomto případě je třeba vycházet
z toho, že aplikované předpisy byly v rozhodné době účinnou součástí právního řádu
Československé republiky. Současně je třeba vzít v úvahu, že zákonem č. 11/1918 Sb.,
o zřízení samostatného státu československého došlo k recepci dosavadních zemských
a říšských zákonů a nařízení, tedy i právních předpisů upravujících institut domovského práva
a domovské příslušnosti. Zásadu rovnosti osob mužského a ženského pohlaví
pak nelze vykládat podle obsahu, jaký má v dnešním vnitrostátním a mezinárodním právu,
a není proto možno poměřovat dnes již neúčinné právní předpisy listinou základních práv
a svobod, na niž stěžovatelka odkázala. Žalovaný zopakoval výsledky archivních šetření
a v duchu odůvodnění napadeného rozsudku vyzdvihl důkazní význam nalezených
policejních přihlášek pro určení domovského práva stěžovatelky. Dodal, že její matka
si patrně současně podržela i své původní státní občanství, neboť z archivních podkladů
vyplývá, že i po uzavření manželství vlastnila švýcarský pas. Námitka stěžovatelky,
že ona a její rodiče vydrželi domovské právo v P., byla vyvrácena poukazem na ustanovení §
1 zákona č. 222/1896 ř. z., podle něhož bylo možno domovského práva nabýt výslovným
přijetím do domovského svazku, nikoli však pouhým uplynutím desetileté lhůty, v jejímž
průběhu se občan na území státu nepřetržitě zdržoval. Možnost změny domovské příslušnosti
rodičů stěžovatelky byla archivním šetřením rovněž prověřována, avšak s negativním
výsledkem. Stěžovatelka sama žádné doklady, z nichž by vyplývala jiná domovská příslušnost
než v obci B. nepředložila. Žalovaný odkázal na znění §1 bodů 1 - 4 ústavního zákona č.
236/1920 Sb. Shrnul, že obec, v níž měl otec stěžovatelky domovské právo, se nestala ke dni
28. 10. 1918 součástí Československé republiky, a proto se její rodiče nemohli od tohoto dne
stát československými státními občany podle §1 bodu 1 zmíněného zákona. Bezvýsledně
byla prověřena i možnost opce pro čsl. státní občanství. Stěžovatelka podle mínění
žalovaného patrně nepovažuje závěr týkající se státního občans tví jejích rodičů za sporný,
namítá však, že jí svědčí vyvratitelná domněnka čsl. státního občanství podle §2 téhož
zákona. K tomu uvedl, že tato domněnka dopadala na určení státního občanství osob, u nichž
nebylo možno určit státní občanství na podkladě domovského práva (např. bezdomovců).
Odkázal na judikaturu a komentáře k této otázce. Žalovaný má za to, že bylo spolehlivě
prokázáno, že stěžovatelka nabyla narozením domovskou příslušnost v obci B.. Žádné
doklady, které by prokazovaly, že u ní či jejích rodičů došlo ke ztrátě nebo změně domovské
příslušnosti, nebyly nalezeny. Žalovaný připomněl poukaz městského soudu na čl. 56 a čl. 61
Mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Maďarskem ze dne 4. 6. 1920
(Trianonská smlouva). Závěrečnou námit ku stěžovatelky, že soud dostatečně nezdůvodnil,
proč není akceptován její projev vůle směřující k pokračování státního občanství v zemi,
kterou považuje za svou domovinu, je nutno považovat za irelevantní, neboť státní občanství
je právním poměrem fyzické osoby ke státu upraveným zákonem, nikoli pouze jejím citovým
vztahem ke státu. Stejně tak majetkové záležitosti stěžovatelky, na které se v odůvodnění
kasační stížnosti odvolává, se zjišťováním státního občanství nesouvisejí
a jsou proto ponechány bez vyjádření. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Na toto podání reagovala stěžovatelka písemnou replikou, kde namítala, že žalovaný
ve vyjádření neuvedl skutková zjištění, kterými by spolehlivě doložil existenci či neexistenci
právní domněnky v §2 zákona č. 236/1920 Sb. Názor, že vlastně až Trianonská dohoda řešila
(ve vztahu k Maďarsku) státní občanství osob narozených na území ČSR v období
od 28. 10. 1918 do 4. 6. 1920, označila za sotva akceptovatelný. Znovu zopakovala historii
rodiny a zdůraznila, že její matka byla české národnosti a měla švýcarské státní občanství
(doloženo pasy), pak české, což je nepřímo doloženo tím, že trvale žila na tomto území,
zúčastňovala se v ČSR v letech 1918 - 1938 voleb, právně nakládala svým majetkem
podle českého právního řádu a nakonec v nucené emigraci získala též státní občanství USA.
Stěžovatelka sama je české národnosti, statusové doklady (pro zápis do školy,
pak pro studium na pražském lyceu) jistě měla české a v roce 1938 jí matka obstarala vydání
švýcarského státního občanství a pasu, aby mohla v době válečných událostí snadněji
cestovat. V emigraci získala také občanství USA. Pokud si vzpomíná, i její otec měl
švýcarský pas. Rodiče nikdy nenavštívili Německo a neměli žádný kontakt s obcí B., za jejího
života tam nikdy nebyli a ani v pozůstalosti nebyl nalezen žádný doklad o tom, že by k této
obci byli v nějakém právním vztahu. Dodala, jakými jazyky se u nich v domě mluvilo, a že
všechny tyto skutečnosti jsou žalovanému jistě známy. V další části se věnovala popisu
významu jejího rodného domu (Vila T.) a důvodům konfiskace majetku její rodiny a neochoty
jej v restituci vrátit. Podtrhla, že se narodila až v květnu 1919 do občanského, demokratického
a pokrokového státu – Masarykovské republiky, ještě tedy před T rianonskými dohodami. Od
28. 10. 1918 do dubna 1920 mělo být posuzováno státní občanství narozených dětí podle §§2
a 14 zákona č. 236/1920 Sb., protože nikdy nebylo prokázáno, že narozením v Praze 1919
nabyla jiného státního občanství. Užitý výklad právních předpisů považovala za účelový a
v rozhodnutí o tom, že nebyla československou státní občankou, spatřovala záminku k tomu,
aby jí nemusel být vydán rodinný majetek.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba zabývat se námitkou stěžovatelky, vytýkající napadenému rozsudku
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již obsah tohoto právního pojmu vymezil
(např. rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44). Půjde o takové rozhodnutí
soudu, z něhož není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč jeho žalobní námitky považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ
žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže pro nesprávnost
odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.
Napadený rozsudek Městského soudu v Praze obsahuje velmi podrobné odůvodnění,
z něhož je zcela zřejmé, která zjištění tvoří skutkový základ jeho rozhodnutí, z jakých důkazů
je zjistil, která ustanovení právních předpisů aplikoval a jakými úvahami byl veden
při jejich interpretaci. Svůj právní závěr opřel rovněž o dobovou judikaturu a literaturu
(komentář). Sama stěžovatelka nakonec ve své kasační stížnosti označuje výklad
tehdy platných předpisů za detailní a brilantní a svůj nesouhlas směřuje hlavně do roviny
právního posouzení. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že Městský soud v Praze
s ve svém rozsudku pečlivě vypořádal s argumentací stěžovatelky pojatou do žaloby
a je přezkoumatelný. Tomuto důvodu kasační stížnosti tedy nepřisvědčil.
Výše uvedený dílčí závěr je předpokladem pro to, aby mohl být napadený rozsudek
ve světle kasační stížností uvedených námitek, podřaditelných pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř .s. (tvrzené nesprávné právní posouzení) vůbec přezkoumán. Stěžovatelka
v zásadě popřela aplikovatelnost zásad uvedených v tzv. domovských zákonech (Zákon
domovský z 3. 12. 1863, ř. z. č. 105, ve znění zákona č. 222 ř. z. ze dne 5. 12. 1896,
kterým se mění některá ustanovení zákona ze dne 3. 12. 1963, ř. z. č. 105, kterým byly
uspořádány záležitosti domovské) na její případ na podkladě tvrzení, že jsou historicky
přežité, navíc založené na diskriminaci osob podle pohlaví. Stejně jako v žalobě nesouhlasila
se závěrem, že by narozením nabyla jiné občanství než československé.
Nesporným zůstává, že stěžovatelka se narodila 5. 5. 1919 v Praze jako manželská
dcera J. E. narozeného v B.. Článek 2 zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu
československého, v zájmu zachování kontinuity právního řádu a předejití zmatkům stanovil,
že dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Proto bylo
třeba v právních úvahách vyjít z tzv. domovských zákonů, jak byly označeny výše, které, jak
správně stěžovatelka podotkla, byly zrušeny (a s nimi i institut práva domovského) až
zákonem č. 174/1948 Sb., účinným od 1. 1. 1949. Při posuzování, zda je osoba státním
občanem České republiky, se postupuje podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít
k nabytí státního občanství této osoby (§1 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a
pozbývání státního občanství České republiky).
Ke státoobčanským otázkám, které po vzniku Československé republiky přinesla
praxe, existuje bohatá judikatura tehdejšího Nejvyššího správního soudu (publikovaná
v Bohuslavově sbírce). Posuzujeme-li naplnění podmínek tehdejších předpisů upravujících
státní občanství a domovské právo, není žádný důvod se od názorů precizovaných
v těchto rozhodnutích vrcholnou instancí správního soudnictví, za předpokladu,
že jsou ustálené, odklonit. Tak právní věta judikátu Boh. A 1065/21 říká, že dnem
28. 10. 1918 vzniklo státní občanství československé pro všecky, kdo v té době byli příslušni
do některé obce na československém území státním a stali se tak od té doby cizinci všichni,
kdo byli příslušni do obcí mimo státní území československé, třeba na území bývalého
mocnářství rakousko-uherského. Pro porozumění situaci, která rozdělením mocnářství
po světové válce vznikla, je užitečné citovat i vybrané pasáže
z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Dle ustanovení §2 zákona o právu domovském z 3. 12. 1863
č. 105 říšského zákona mohou jen státní občané nabýti práva domovského v některé obci,
každý státní občan má však také býti v některé obci příslušen. Tato souvislost mezi právem
domovským a občanstvím státním v §2 domovského zákona stanovená
vedla již před převratem k právnímu názoru, že v případě odstoupení některého dílu
rakouského území státního ztrácejí všichni občané, kteří mají domovskou příslušnost v území
odstoupeném státní občanství rakouské a naopak, když toto území se zvětšilo,
že ti, kdož v přírůstku území měli právo domovské, nabyli státní občanství rakouské. Zákonem
z 28. 10. 1918 č. 11 sb. z. a n. bylo nynější území republiky československé
(až na malé pro tuto věc bezvýznamné výjimky) odloučeno od území monarchie rakousko-
uherské…Recepce (do té doby plativšího právního řádu rakouského) má za následek,
že všechna ustanovení dřívějších zákonů, pokud mluví o rakouských občanech státních
a tuzemských, byla změněna tímto ustanovením (pozn.: čl. II zmíněného zákona) v ten smysl,
že ustanovení ta platí jen o občanech státu československého čili – vzhledem na onu souvislost
§2 domovského zákona mezi státním občanstvím a právem domovským – jen o těch občanech,
kteří v době té právem měli právo domovské v některé obci náležející k území státu
československého. Zákon z 28. 10. 1918 č. 11 sb. z. a n. měl však i ten další korelátní účinek,
že ti, kdož do té doby neměli práva domovského v některé obci na území státu
československého, dnem vyhlášení tohoto zákona stali se zde cizinci, pro něž platí
jen ona ustanovení zákona domovského, která jsou dána pro cizince. Podobné závěry plynou
i z odůvodnění rozhodnutí Boh. A 4714/25 : otázky státního občanství ve státech utvořených
na území bývalého mocnářství rakousko-uherského upraveny byly v mírových smlouvách
na podkladě domovského práva. Mírová smlouva s Rakouskem v článku 70 stanovila základní
princip, že osoby požívající domovského práva na území, jež tvořilo část
někdejšího mocnářství rakousko-uherského, stávají se, pozbývajíce současně státního
občanství rakouského, ipso facto příslušníky onoho státu, který na tomto území vykonává
právo svrchovanosti. Tentýž princip byl vysloven v článku 61 mírové smlouvy s Maďarskem.
Ze zásad těchto stanovena byla úchylka v článku 76 mírové smlouvy s Rakouskem a v článku
62 mírové smlouvy Maďarskem jen potud, že osoby, které nabyly domovského práva
po 1. lednu 1910, nestanou se bez povolení srbsko-chorvatsko-slovinského státu,
pokud se týče čsl. státu příslušníky států těch. Zákon č. 236 z roku 1920, prováděje zásady
ty a zásady stanovené v článku 3 a 4 smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými
a přidruženými s Československem v Saint-Germain dne 10. 9. 1919 podepsané, rozeznává
2 skupiny osob, ty, jež nabyly domovského práva na území nynější republiky čsl. do 1. 1. 1910,
pak ty, které nabyly práva toho po 1. 1. 1910 a uznává z nich jen ony první za státní občany
čsl. od 28. 10. 1918, jestliže domovské právo nepřetržitě mají. O souvislosti státní a domovské
příslušnosti se Nejvyšší správní soud vyslovil v rozhodnutí Boh. A 2949/23 (odkazujícím
na nález Boh. 823)
takto:jedinec nemůže náležeti k některé z nejnižších organických jednotek
čsl. státního svazku, totiž k obci, a býti jejím členem, aniž je zároveň členem státního útvaru
tvořícího souhrn těchto jednotek, takže tyto právní svazky obého druhu, jak domovská
příslušnost, tak i státní občanství jsou ve spojení tak úzkém, pojmově nerozlučném,
že samostatná existence jednoho bez druhého není myslitelná, nýbrž že naopak doplňujíce
se předpokládají i v zákonech, upravujících domovskou příslušnost a státní občanství
podle maďarského práva.
Ustanovení §5 Zákona domovského říká, že práva domovského nabývají děti
narozením, ženy provdáním (odvozené způsoby nabytí) a jiné osoby přijetím ve svazek
domovský a nabytím veřejného úřadu (samostatné způsoby nabytí). Sňatkem s otcem
stěžovatelky tedy její matka nabyla domovské právo svého manžela a tehdejší právní úprava
neumožňovala, aby je za trvání manželství samostatně změnila. Z obsahu správního spisu
se podává, že při rozsáhlém archivním šetření byly ve Státním ústředním archivu v Praze
nalezeny policejní přihlášky matky a sestry stěžovatelky s uvedením domovské příslušnosti
v obci B. – U.. Stejná domovská příslušnost je uvedena i na policejní přihlášce D. E., nar. ,
přičemž Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že se jedná o samotnou
stěžovatelku, jejíž jméno bylo uvedeno chybně. Tyto listiny dokládají, že matka stěžovatelky
získala domovskou příslušnost ve zmíněné obci sňatkem s otcem stěžovatelky a narozením
nabyla tamtéž domovského práva i stěžovatelka (a její sestra). To pramení ze znění
ustanovení §6 Zákona domovského, podle něhož děti v manželství zrozené nabývají
domovského práva v té obci, ve které měl právo domovské otec jejich toho času, když se
narodily. To, že žena následovala, pokud jde o domovskou příslušnost, svého manžela, nelze
pokládat za diskriminaci. Už vůbec nelze spatřovat projev nerovného postavení ženy ve
skutečnosti, že děti nabývaly narozením domovské právo po otci. Stěžovatelka neosvětlila,
z jakého důvodu se cítí být ona (pouze o její občanství v tomto řízení jde) takovým pravidlem
poškozena, jelikož není zřejmé, v čem podle ní ona nerovnost tkvěla. Domovskou příslušnost
po otci následovaly děti bez ohledu na pohlaví. Námitku tvrdící, že by taková skutečnost
mohla ovlivnit zákonnost rozsudku založeného na aplikaci těchto v rozhodné době účinných
ustanovení, je třeba odmítnout. Zrušení práva domovského novým zákonem jistě může být
následkem toho, že se daný institut přežil, to je ostatně obecný princip všech novelizací,
rozhodně však taková skutečnost nemůže otevřít prostor k úvahám, že by takové ustanovení
nemělo být aplikováno. Tehdy bylo platnou součástí československého právního řádu a
v dnešní době nelze v rámci soudcovské interpretace práva hodnotit z pohledu současné
právní úpravy a uspořádání společenských poměrů vyspělost, aktuálnost či nadčasovost
předpisů, které byly zrušeny či nahrazeny jinými. Správní orgány ani soud neměly volbu, zda
příslušná ustanovení budou aplikovat či ne, podřadit zjištěný skutkový základ pod to
ustanovení právního předpisu, který byl platný a účinný a na předmětný právní vztah dopadá,
bylo jejich povinností. Námitka stěžovatelky brojící proti aplikaci právní úpravy domovského
práva tedy není důvodná.
Jelikož je to zcela bez vlivu na právní posouzení věci, správní orgány ani soud
nezjišťovaly, z da rodiče stěžovatelky s obcí B. udržovali nějaký kontakt a na území kterého
dnešního státu leží (je-li nepochybné, že je to mimo území, které po rozpadu Rakouska –
Uherska připadlo Československému státu) ani to, v kterém městě stěžovatelka žila.
Z lidského hlediska lze pochopit vnitřní citový vztah stěžovatelky k České republice jako ke
své vlasti, pramenící z toho, že se narodila v P., kde ve vile postavené jejími předky prožila
dětství a část mládí. Při právním posouzení existence jejího státoobčanského pouta k České
republice to však zohlednit nelze. Zákon totiž hovoří jasně:
Státními občany československými ode dne 28. 10. 1918 jsou osoby, které nejpozději
dnem 1. 1. 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území
někdejšího mocnářství Rakousko – Uherského, jež náleží nyní Československé republice
(§1 bod 1 ústavního zákona č. 236/1920 Sb., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení
o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé).
To, že stěžovatelka léta na území ČSR žila i se zde narodila, je irelevantní,
neboť jak správně oba správní orgány i soud uvedly, státní občanství se podle tehdejší právní
úpravy odvíjelo od domovského práva.
Zbývající body (2.- 4.) ustanovení §1 zákona č. 236/1920 Sb. na stěžovatelčin případ
rovněž vztáhnout nelze. Bod č. 2 se týká bývalých státních občanů říše Německé, bod č. 3
mj. bývalých státních občanů uherských, kteří se narodili na území Československé republiky
jako děti státních občanů uherských, majících tam právo domovské (to stěžovatelčini rodiče
neměli) a bod č. 4 těch, kteří se stali skutečnými úředníky nebo zřízenci Československého
státu či jeho ústavu nebo podniku.
Ústavní zákon č. 236/1920 Sb., bere z základ státního občanství československého
existenci určitého právního nebo faktického vztahu osoby, o jejíž občanství jde,
k Československé republice. To je zřejmé z ustanovení §1 bodů 1 a 4, která předpokládají
domovské právo toho, jenž se podle nich stává státním občanem československým.
Bod 3 téhož ustanovení sice připouští nabytí státního občanství na základě domovského práva
rodičů osoby, o jejíž státní občanství jde, ale jde o ustanovení výjimečné. Podstatou
však v tomto případě není sledování státního občanství rodičů dětmi, ale jde
o zcela samostatný titul nabytí československého státního občanství potomky bez ohledu
na to, zda i rodiče čsl. občanství nabyli.
Z odkazu stěžovatelky na ustanovení čl. 14 Listiny základních práv a svobod
není jasné, jakým způsobem zamýšlela zpochybnit závěr soudu o tom, že domněnka státního
občanství jako podklad pro určení státní příslušnosti podle místa narození neplatila v případě
podání důkazu jiného státního občanství na základě původu (§2 zákona č. 236/1920 Sb.).
Článek 14 Listiny totiž zaručuje svobodu pohybu a pobytu (odst. 1), právo svobodně opustit
území České republiky, resp. ČSFR pro každého, kdo se zde oprávněně zdržuje (odst. 2)
a podmínky omezení těchto práv (odst. 3). Dále deklaruje právo každého občana na svobodný
vstup na území ČR a vylučuje možnost, že by občan byl k opuštění své vlasti nucen (odst. 4).
Konečně (odst. 5) říká také, že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených
zákonem. Souvislost s předmětným státoobčanským sporem není při absenci
další argumentace zřejmá.
Stěžovatelka dále vytýkala soudu, že nepřihlédl k tomu, že zde chybí důkaz, jenž byl
bez pochyb vyloučil domněnku jejího českého státního občanství získaného narozením
(jako např. osvědčení o jiném státním občanství). Nejvyšší správní soud
má za to, že shromážděnými důkazy byla prokázána domovská příslušnost stěžovatelky v den
jejího narození (po otci), jež je určující pro nabytí státního občanství, a naopak stěžovatelka
nepředložila a v řízení nevyšel najevo žádný důkaz nasvědčující, že by nabyla domovskou
příslušnost v jiné obci nebo že by ji později změnila. Přes to, že dochovaných dokumentů
s určitou vypovídací hodnotou pro řešený právní problém, bylo v archivech nalezeno
minimum, lze říci, že jsou ve vzájemném souladu. Pochybnosti mohl vzbuzovat
snad jen jediný z nich – policejní přihláška osoby jiného křestního jména, avšak shodného
příjmení a data narození. Důvody, proč se soud přiklonil k závěru, že jde o žalobkyni,
jejíž křestní jméno bylo uvedeno chybně, již byly vyloženy výše a stěžovatelka
proti shodnému stanovisku krajského soudu ničeho podstatného nenamítla.
V případě, že by rodiče stěžovatelky žádali o změnu domovské příslušnosti,
zřejmě by se o řízení a jeho výsledku záznamy našly. Ona sama nikdy netvrdila, že by rodiče
takové kroky podnikli, proti závěrům o jejich státním občanství nebrojila.
Stěžovatelka setrvává na názoru, že její státní občanství plyne z ustanovení §2 zákona
č. 236/1920 Sb., jež zní: o osobách, které se narodily nebo narodí na území Československé
republiky, má se za to, že jsou státními občany československými, není-li prokázáno,
že narozením nabyly jiného státního občanství. Má za to, že jí svědčí domněnka založená
tímto ustanovením a v archivech nalezené písemnosti nemohou nahradit úřední osvědčení
o jiném státním občanství, které by vyvrátilo státní občanství československé.
Za použití systematického výkladu zákona č. 236/1920 Sb. doplněného konstantní
dobovou judikaturou dospěl Nejvyšší správní soud ke stejnému závěru jako soud krajský.
Ustanovení §2 zmíněného zákona se nevztahovalo na osoby, jejichž státní příslušnost bylo
možné určit na základě domovského práva. Ústavní zákon č. 236/1920 Sb. sestává ze dvou
částí – I. (§1 – 2) definuje okruh osob, které za státní občany uznává,
tedy ty, jejichž občanství vzniklo přímo ex lege (ze zákona) a II. se týká osob, které samy
chtějí nabýt jiné státní občanství, než jim podle části I. přísluší. Upravuje podmínky tzv. opce,
tj. volby čsl. státního občanství. Právní domněnce stanovené v §2 zákona č. 236/1920 Sb.
je třeba porozumět tak, že se zakládá pro ty osoby narozené na území Československé
republiky, u nichž nelze prokázat nabytí státního občanství jinak. Ke shodnému závěru dospěl
také prvorepublikový Nejvyšší správní soud v rozhodnutí Boh. A 5336/26: V ustanovení §2
citovaného zákona byla pro vnitro-státní právní řád recipována zásada vyslovená v článku 65
mírové smlouvy s Rakouskem: „Státního občanství rakouského nabude ipso facto pouhým
narozením na rakouském území každá osoba, která zrozením nenabývá státního občanství
jiného“, a v článku 6 smlouvy s Československem z 10. 9. 1919 uzavřené, který zní: „Státního
občanství čsl. nabude ipso facto již pouhou skutečností, že se zrodil na území Československa
každý, kdo není rodem jiného státního občanství.“ Ustanovení §2 ústavního zákona
jest ovšem dle výkladu podaného v článku 5 Brněnské smlouvy povahy supletorní zakládajíc
domněnku státního občanství podle místa narození, která platí potud, pokud není podán důkaz
jiného státního občanství na základě původu. Pro domněnku státního občanství
čsl. Stačí dle toho důkaz, že se osoba, o jejíž státní občanství jde, narodila na území patřícím
nyní k Československé republice. Tato právní domněnka může býti pak vyvrácena
jen důkazem, že dotčená osoba narozením nabyla jiného státního občanství. Toto jiné státní
občanství musí však býti dle názoru nejvyššího správního soudu v nálezu Boh. 1650
adm., vysloveného a blíže odůvodněného – jiného druhu, než státní občanství v §1 č. 3
uvedené, tj. než státní občanství v bývalém státu rakouském neb uherském, jinak by domněnka
v §2 uvedená pozbyla významu a stala se překážkou, aby čsl. státní občanství bylo uznáno
u osob, které průkazu v §1 č. 3 žádného nemohou podati. Z ustanovení mezinárodních smluv
výše citovaných pak jest zřejmo, že smlouvy ty měly na mysli osoby, při nichž není okolnosti,
které by ve smyslu mírových smluv ipso facto zakládaly již podle původu
jejich státní občanství v některém jiném státě, který vznikl na území bývalého mocnářství
rakousko-uherského aneb v některém státě mimo bývalé mocnářství rakousko-uherské. Právní
domněnka československého občanství by byla založena, pokud by bylo nesporné,
že stěžovatelka narozená v Praze nenabyla státní občanství v některém nástupnickém státě
bývalého mocnářství ani v žádném státě mimo Rakousko-Uhersko. Vyvrátit by ji mohl
pouze důkaz podaný o tom, že stěžovatelka nabyla narozením jiného státního občanství
než v bývalém státě rakousko-uherském. Rovněž závěry v rozhodnutí Boh. A 1650/22,
o něž se opřel i Městský soud v Praze a jeho části v odůvodnění svého rozsudku citoval,
vyznívají shodně. Pro případ, že domovská příslušnost (která pravidelně určuje státní
občanství po rozpadu rakousko-uherského mocnářství) nemůže býti prokázána, stanoví §2
právní domněnku, že o osobách, které se v území čsl. republiky narodily,
má se za to, že jsou státními občany čsl., není-li prokázáno, že narozením nabyly
jiného státního občanství. Z toho, co bylo vysvětleno výše, je zřejmé, že stěžovatelka nabyla
jako manželské dítě po svém otci s domovskou příslušností v obci B. i státní občanství státu,
jemuž připadlo území, kde tato obec ležela. Nebyla proto nikdy osobou, na kterou by bylo
možno vztáhnout domněnku ve smyslu §2 zákona č. 236/1920 Sb. Proto bylo správním
orgánem prvého stupně důvodně odmítnuto její prohlášení o státním občanství České
republiky učiněné dne 14. 2. 2000.
Návrhu stěžovatelky, aby si Nejvyšší správní soud před svým rozhodnutím opatřil
soudní spis týkající se vydání majetku, nebylo vyhověno. Stěžovatelka nesdělila,
jaké skutečnosti vztahující se k jejímu státnímu občanství by z něho měly být zjištěny
a ostatně ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. uplatnění skutkových novot v řízení o kasační
stížnosti ani neumožňuje. Soud by ke skutečnostem uplatněným až po vydání napadeného
rozhodnutí nemohl přihlédnout.
Lze tedy uzavřít, že krajský soud nepochybil, když žalobu stěžovatelky zamítl,
takže naplnění důvodu kasační stížnosti podle §10 3 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud neshledal. Právní posouzení zcela odpovídalo zákonu a žádná z námitek uplatněných
kasační stížností jeho podstatu nezpochybnila.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízen í
příslušelo, náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu