ECLI:CZ:NSS:2006:4.AS.31.2005
sp. zn. 4 As 31/2005 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: O. ž. p., zast.
JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem, se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, Praha 4,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Praha, se sídlem Pařížská 26, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 8 Ca 86/2004 - 25,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 12. 1. 2005, č. j. 8 Ca 86/2004 - 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené
usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti správnímu
úkonu žalovaného ze dne 26. 1. 2004, č. j. MHMP-158512/2003/OST/So/Čv,
kterým bylo vysloveno, že sdělení prvostupňového správního orgánu, Úřadu městské části
Praha 2, č. j. 3955/03/Cv, že stěžovatel není účastníkem řízení o umístění stavby - stavba
telekomunikačního kabelu pro objekty ostrahy v P. 2, H. s., k. ú. V., bylo vydáno v souladu se
zákonem. V žalobou napadeném úkonu žalovaný především konstatoval, že prvostupňový
správní orgán nevydal ve věci účastenství žalobce v řízení žádné rozhodnutí, přičemž
odvolání lze podat jen proti rozhodnutí, a dále dospěl k závěru, že ve věci nebyly splněny
podmínky pro účastenství žalobce stanovené v ustanovení §70 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a krajiny.
Žalobou se stěžovatel domáhal přezkumu obou správních aktů, přičemž sdělení
(rozhodnutí) prvostupňového správního orgánu považoval za nicotné, a to proto,
že stěžovateli nebylo přiznáno postavení účastníka řízení, a dále proto, že označené sdělení,
byť se jedná podle stěžovatele v podstatě o správní rozhodnutí, neobsahovalo náležitosti
bezvadného správního rozhodnutí; druhému správnímu úkonu pak zejména vytýkal,
že jím byl zkrácen na svém právu na řádný přezkum napadeného rozhodnutí a v právu
na spravedlivý proces.
Usnesením Městského soudu v Praze, ze dne 12. 1. 2005, č. j. 8 Ca 86/2004 - 25
byla žaloba podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odmítnuta. Městský soud v Praze
vyšel z ustanovení §65 odst. 1, ve spojení s ustanovením §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“,
nebo „s. ř. s.“), a dovodil, že v případě žalobou napadeného úkonu, potvrzujícího, že žalobci
nebylo přiznáno postavení účastníka řízení, se nejednalo o rozhodnutí ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s. (pod toto ustanovení by bylo možno podřadit pouze rozhodnutí ve věci samé,
tj. rozhodnutí o umístění stavby), a na takové sdělení (rozhodnutí) se tudíž vztahuje
tzv. kompetenční výluka obsažená v §70 písm. a) soudního řádu správního.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost odmítavého usnesení Městského
soudu v Praze. Nejprve zrekapituloval průběh věci a argumentaci soudu, a dále uvedl,
že s odkazem na znění §70 zákona o ochraně přírody a krajiny má občanské sdružení právo
být účastníkem řízení, přičemž označené rozhodnutí správního orgánu mu je upřelo.
Zdůraznil, že se nejedná o rozhodnutí zatímní, ani rozhodnutí, kterým by se upravovalo
vedení řízení, nýbrž o rozhodnutí meritorní, kterým je rozhodováno o postavení stěžovatele
je-li účastníkem řízení (jak mu toto postavení za splnění podmínek dává zákon), či nikoliv.
Uvedl, že se jedná v materiálním slova o rozhodnutí (§1 odst. 1 správního řádu) a nedostatek
formy nemůže být důvodem pro odmítnutí soudní ochrany. Dovozoval vadnost usnesení
Městského soudu v Praze a protiústavní odepření soudní ochrany. Dále uvedl, že usnesení
Městského soudu v Praze je i vnitřně rozporné, neboť hovoří o „rozhodnutí“, na něž vztahuje
výluku podle ustanovení §70 a) s. ř. s., která platí pro úkony správního orgánu,
které nejsou rozhodnutím, přičemž soud dochází k závěru, že se o rozhodnutí v souzené věci
nejedná. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel odkázal na judikaturu a dovodil nesprávné
právní posouzení věci soudem tím, že rozhodnutí o tom, jestli stěžovatel je účastníkem řízení,
či není, nepovažuje za rozhodnutí, které by zasahovalo do práv stěžovatele. „Zamítnutí
žaloby“ městským soudem bylo podle stěžovatele nezákonné. Navrhl zrušení napadeného
usnesení Městského soudu v Praze a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zrekapituloval dosavadní
řízení, vyjádřil se k povaze věci a zdůvodnil svůj postup ve věci, k čemuž doplnil,
že podle ustanovení §70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny je pro účastenství
třeba splnit dvě podmínky současně. První je, že v řízení musí být dotčeny zájmy ochrany
a přírody, druhou pak oznámení účasti sdružení v řízení do 8 dnů od zahájení řízení,
což se však nestalo. Dále žalovaný uvedl, že proto, že stěžovateli nevzniklo materiální právo
být účastníkem řízení, sdělil stěžovateli, že nesplňuje podmínky účastenství toliko přípisem
(sdělením) a nevydával rozhodnutí, přičemž odvolání lze podat toliko proti rozhodnutí.
Žalovaný tak odvolání posoudil jako podnět k přezkoumání řízení. S odkazem
na výše uvedené žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí
o nepřípustnosti kasační stížnosti, případně ji jako nedůvodnou zamítl.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Vzhledem k tomu, že je Nejvyšším správním soudem přezkoumáváno usnesení
Městského soudu v Praze, kterým byla žaloba stěžovatele odmítnuta, přichází v úvahu
toliko důvod kasační stížnosti vymezený pod ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. písm. e),
tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a nikoliv stěžovatelem namítané nesprávné
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, což je důvod podřaditelný
pod ustanovení písm. a) §103 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 28. 7. 2003 bylo na úřední
desce Úřadu Městské části Praha 2 vyvěšeno oznámení o zahájení územního řízení o umístění
stavby: „Stavba telekomunikačního kabelu pro objekt ostrahy v P. 2, H. s. k. ú. V., na
pozemcích parc.č. 1372 a 1374“, k němuž došlo na základě podaného návrhu dne 14. 7. 2003,
veřejnou vyhláškou. Podáním ze dne 7. 8. 2003 stěžovatel oznámil prvostupňovému
správnímu orgánu účast v předmětném řízení, přičemž z tohoto dopisu vyplývá, že stěžovateli
zřejmě bylo oznámení o zahájení řízení zasláno dopisem (v dopise je uvedeno: Děkujeme vám
za váš dopis č. j. 3442/03 Cv, ze dne 28. 7. 2003 ve věci Stavba telekomunikačního kabelu
H.s. č. p. 1372 a 1374, a sdělujeme Vám, že jsme účastníky řízení.).
Sdělením prvostupňového správního orgánu ze dne 18. 8. 2003 bylo stěžovateli
oznámeno, že v souladu s ustanovením §70 zákona o ochraně přírody a krajiny,
jej není možné považovat za účastníka řízení; nebyla splněna zákonná podmínka přihlášení
se do 8 dnů a dále umístěním uvedené stavby nejsou dotčeny zájmy přírody a krajiny.
Proti tomuto sdělení podal stěžovatel podání nazvané odvolání. Žalovaný
správní orgán v odpovědi na toto odvolání stěžovateli přípisem ze dne 26. 1. 2004,
č. j. MHMP-158512/2003/OST/So/Čv, sdělil, že podané odvolání nebylo posuzováno
v odvolacím řízení, neboť nebylo podáno proti rozhodnutí, nýbrž proti sdělení, toto odvolání
posoudil postupem podle §112 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění
pozdějších předpisů (výkon dozoru k nápravě nesprávných opatření), avšak neshledal žádných
pochybení. Uzavřel, že s odkazem na výše uvedené, že ani on nevydává žádné rozhodnutí.
O žalobě podané proti tomuto sdělení žalovaného bylo rozhodnuto nyní napadeným
usnesením. V mezidobí, a to dne 27. 8. 2003, bylo pod č. j. výst. 3442/Cv, bylo ve věci
„Stavba telekomunikačního kabelu pro objekt ostrahy v P. 2, H. sady k. ú. V,, na pozemcích
parc.č. 1372 a 1374“ vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby bez účasti stěžovatele.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že předmětem sporu tak není posouzení
meritorního rozhodnutí, tj. územního rozhodnutí o umístění stavby ve věci „Stavba
telekomunikačního kabelu pro objekt ostrahy v P. 2, H. s. k. ú. V., na pozemcích parc. č. 1372
a 1374“, nýbrž to, zda úkon žalovaného, kterým potvrdil sdělení prvostupňového orgánu, že
stěžovatel není účastníkem řízení o umístění předmětné stavby, je či není přezkoumatelné
soudem.
Stěžovatel je občanským sdružením, jehož hlavním posláním podle Stanov
(stejnopis Stanov založen ve spisu) je chránit přírodu, krajinu a občany.
Ustanovení §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění
tehdy účinném stanovilo, že:
1) Ochrana přírody podle tohoto zákona se uskutečňuje za přímé účasti občanů,
prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů při orgánech
ochrany přírody.
2) Místně příslušná organizační jednotka občanského sdružení, jehož hlavním
posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (dále jen "občanské sdružení"),
je oprávněna, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy,
aby byla předem informována o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních
řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné
podle tohoto zákona.
3) Občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2
účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů od zahájení řízení
orgánu státní správy, který řízení zahájil; v tomto případě má postavení účastníka řízení.
Ustanovení §14 odst. 2 tehdy platného a účinného správního řádu stanovilo,
že (nad rámec okruhu účastníků vymezených v odst. 1 téhož ustanovení) Účastníkem řízení
je i ten, komu zvláštní právní předpis takové postavení přiznává. V odstavci 1
téhož ustanovení bylo mimo jiné stanoveno, že účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí,
že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech
přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. O tom, že ten, kdo tvrdí,
že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech
přímo dotčen, resp. že je účastníkem, účastníkem není, bylo třeba rozhodovat „rozhodnutím“,
proti němuž nebylo vyloučeno podat odvolání.
V daném případě tak sdělení žalovaného ze dne 26. 1. 2004,
č. j. MHMP-158512/2003/OST/So/Čv, kterým bylo vysloveno, že sdělení prvostupňového
správního orgánu, Úřadu městské části Praha 2, č. j. 3955/03/Cv, že stěžovatel
není účastníkem řízení o umístění stavby, bylo vydáno v souladu se zákonem, bylo vzdor
své formě rozhodnutím v materiálním slova smyslu, a to rozhodnutím o odvolání proti aktu,
který byl v materiálním slova smyslu taktéž „rozhodnutím“. Ustanovení §65 soudního řádu
správního stanoví:
1) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení
svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"),
může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
2) Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení
před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem
správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem,
že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Pokud jde o odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze,
nelze souhlasit s tím, že v případě žalobou napadeného úkonu, potvrzujícího, že žalobci
nebylo přiznáno postavení účastníka řízení, se nejednalo o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s., a že by pod toto ustanovení bylo možno podřadit pouze rozhodnutí ve věci samé,
tj. rozhodnutí o umístění stavby. V daném případě o žalobní legitimaci stěžovatele podle §65
odts. 1 s. ř. s. šlo, neboť stěžovatel tvrdil, že byl na svých právech zkrácen v předcházejícím
řízení úkonem správního orgánu, jímž mu bylo upřeno právo účastenství v předmětném
správním řízení. Právo na účastenství v řízení je sice právo procesní a rozhodnutí
o účastenství je rozhodnutím procesním, ale i jeho porušení je podřaditelné
tomuto ustanovení, neboť rozhodnutí správního orgánu o tom, zda určitá osoba
je či není účastníkem správního řízení, soudním řádem správním výslovně vyloučeno
z přezkoumání soudem není. Uvádí-li městský soud, že režimu §65 odst. 1 s. ř. s.
by bylo možno v dané věci podřadit pouze rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí o umístění
stavby, k tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že pokud by stěžovatel žalobou
rozporoval rozhodnutí o umístění stavby, potom by vzhledem k jeho postavení v řízení
mohlo jít jen o jeho legitimaci ve smyslu §65 odst. 2 s. ř. s., a to za předpokladu, že by tvrdil,
že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí,
takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že napadený úkon žalovaného
je svou povahou rozhodnutím, které není z přezkoumání soudem vyloučeno. Napadené
usnesení Městského soudu v Praze, které stojí na opačném názoru, je v rozporu se zákonem.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je Městský soud v Praze soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.) a žalobu
projedná věcně.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu