ECLI:CZ:NSS:2006:4.AS.48.2006
sp. zn. 4 As 48/2006 - 121
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
T. a. s., proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína
Čermáka 2a, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.
4. 2006, č. j. 6 Ca 183/2005 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2006, č. j. 6 Ca 183/2005 – 72, odmítl
žalobu žalobkyně podanou proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne
24. 6. 2002, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Přezkoumávaným rozhodnutím byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 5. 2001, o částečném zamítnutí přihlášky slovní ochranné známky ve
znění „P. P.“. Městský soud v Praze dospěl v odůvodnění usnesení k závěru, že žalobu
podanou opětovně ve správním soudnictví poté, kdy byla tato Nejvyšším správním soudem
odmítnuta a žalobkyně poučena o možnosti podat žalobu v občanském soudním řízení, je
třeba považovat za ža lobu samostatně podanou a lhůtu pro její podání je třeba počítat od
doručení napadeného správního rozhodnutí. Městský soud v Praze konstatoval, že žaloba byla
podána opožděně, a proto ji podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítl.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
ve které namítala, že Městský soud v Praze odmítl žalobu projednat z čistě formálních
důvodů, neboť nedovodil, že lhůta byla zachována v důsledku podání žaloby k Vrchnímu
soudu v Praze, ačkoliv tak dovodit mohl. Podle stěžovatelky neodpovídá napadené usnesení
principu materiálního právního státu, ani samotnému poslání soudnictví. Stěžovatelka
zdůraznila správnost svého právního názoru na charakter přezkoumávaného správního
rozhodnutí a apelovala na ústavně konformní interpretaci soudního řádu správního,
který nebrání projednání žaloby stěžovatelky. Stěžovatelka připustila své procesní pochybení,
kdy nepodala žalobu k soudu, který byl specifikován v rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu o odmítnutí žaloby, ale právní následky považovala za příliš tvrdé a odporující
principům spravedlnosti, když byl nakonec potvrzen názor stěžovatelky, že napadené správní
rozhodnutí je svým charakterem veřejnoprávní a mělo být projednáno ve správním soudnictví.
Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že ji přístup soudu přivedl do neřešitelné procesní
situace, neboť jí odebral možnost dosáhnout změny napadeného správního rozhodnutí,
což podle stěžovatelky znamená odepření spravedlnosti a porušení jejího práva na soudní
ochranu. Stěžovatelka navrhla, aby bylo napadené usnesení Městského soudu v Praze
bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Kasační stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost je dále nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že původní usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 26. 9. 2003, č. j. 6 Ca 203/2003 – 27, kterým byla podaná žaloba
odmítnuta pro nedostatek pravomoci soudů ve správním soudnictví, bylo zrušeno rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2005, č. j. 4 As 20/2004 – 50. Nejvyšší správní
soud v tomto rozsudku zavázal Městský soud v Praze k posouzení včasnosti podané žaloby
a konstatoval, že stěžovatelka nerespektovala poučení, které jí bylo dáno Nejvyšším správním
soudem, a podala žalobu u Městského soudu v Praze, tedy ve stejné větvi správního
soudnictví, v níž již jednou byla tato žaloba odmítnuta podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s.
V takovém případě nelze ovšem dospět k závěru, že stěžovatelka lhůtu pro podání žaloby
neztratila.
Stěžovatelka postavila svou kasační stížnost na námitce, že lhůta pro podání žaloby
byla zachována v důsledku podání žaloby u Vrchního soudu v Praze a při posuzování
včasnosti žaloby měl Městský soud v Praze zvolit ústavně konformní výklad soudního řádu
správního, který nebrání projednání žaloby.
Nejvyšší správní soud shledal, že podaná kasační stížnost je ve své podstatě
pouze polemikou s právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku
ze dne 24. 5. 2005, č. j. 4 As 20/2004 – 50, vydaném v této věci, kde jednoznačně vyhodnotil,
že stěžovatelka lhůtu pro podání žaloby ztratila.
Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodoval znovu
poté, kdy bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem, a stěžovatelka
nenamítá, že Městský soud v Praze nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního
soudu, a dokonce sama s tímto názorem polemizuje, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že jsou naplněny podmínky ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky podanou proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, č. j. 6 Ca 183/2005 – 72, v souladu
s ustanovením §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona
odmítl jako nepřípustnou ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud nezabýval odstranitelnými vadami
kasační stížnosti.
Nad rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatelku
do této neřešitelné procesní situace nepřivedl jenom jí namítaný formální přístup soudu,
ale o možnost přezkoumání předmětného správního rozhodnutí se stěžovatelka připravila
i sama tím, že nerespektovala závazné poučení obsažené v původním usnesení Nejvyššího
správního soudu o odmítnutí žaloby.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Ne jvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu