ECLI:CZ:NSS:2006:4.AS.56.2005
sp. zn. 4 As 56/2005 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. Ř. zast.
Mgr. Olšiakem, advokátem, se sídlem Rakovník, Vysoká 267/I., proti žalovanému: Ředitel
Policie České republiky, Správa Středočeského kraje, se sídlem Praha 5, Zbraslav, Na
Baních 1304, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.
2. 2005 č. j. 7 Ca 123/2004 – 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005 č. j. 7 Ca 123/2004 – 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje ve věcech
služebního poměru (dále jen „žalovaného“) ze dne 11. 6. 2004 č. j. 955/2004 bylo zamítnuto
odvolání žalobce podané proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního
ředitelství v Rakovníku, ve věcech služebního poměru ze dne 11. 2. 2004 č. j. 18/2004,
a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím byl žalobce
propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR pro porušení služební přísahy
zvlášť závažným způsobem podle §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním
poměru příslušníků Policie ČR (dále jen „zákon“). Skutek, pro nějž byl žalobce propuštěn
a který byl posouzen jako porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem, měl spočívat
v tom, že žalobce se měl dne 2. 2. 2004 v marketu Hypernova v R. dopustit pokusu krádeže
zboží. Pracovníky marketu Hypernova R. bylo zjištěno a zapsáno zboží: 2x Stalinovy slzy, 5x
Slivovice zlatá, 3x baterie Energizer, 2x nůž, 1x Slivovice bílá, 2x nůž kuchařský a 3x baterie
Wonder. Celková hodnota zboží, které měl žalobce odcizit, činila 2788,50 Kč. Ve výroku
tohoto rozhodnutí je dále uvedeno, že služební poměr končí pro úmyslné porušení přísahy
zvlášť závažným způsobem dnem doručení rozhodnutí o propuštění.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že z prvostupňového
rozhodnutí nevyplývá, jakou povinnost stanovenou služební přísahou porušil. Z rozsáhlého
a málo srozumitelného odůvodnění lze dovodit, že se tak stalo „úmyslným neukázněným
jednáním“, ale o 2 odstavce níže na straně 4 je porušení služební přísahy spatřováno
v porušení čestného a ukázněného chování a jednání. Žalobce poukazoval na to,
že i kdyby bylo pravdou, že se dopustil přestupku, nemohl se dopustit neukázněného jednání,
které směřuje k dodržování služební kázně. Podle jeho názoru by bylo absurdní označovat
spáchání přestupků ze strany policistů za neukázněnost. Pokud by pak porušil služební
přísahu nečestným jednáním, bylo by nezbytné najít přesně znějící definici nečestného
jednání nebo naopak jednání čestného, kterou však právní řád neobsahuje.
V tomto nedostatku proto spatřoval porušení ust. §124 odst. 1, 3 zákona č. 186/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, neboť kromě ust. §6 tohoto zákona, kde je obsažen text
služební přísahy, se prvostupňový funkcionář neopírá o žádný právní předpis. Navíc
ve výroku prvostupňového rozhodnutí je uvedeno jednání, které je přestupkem podle ust. §50
odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., ale v rozhodnutí není tento skutek nikterak právně
kvalifikován. Prvostupňový služební funkcionář se navíc nevyrovnal s tím, co vlastně dokládá
stav, že žalobce jako policista porušil služební přísahu zvlášť závažným způsobem.
Vyjmenované služební povinnosti, které žalobce navíc neporušil, pouze proklamativně
dokladují porušení služební přísahy (např. policista je povinen zatýkat osoby, které se dopustí
porušení zákona, jako policejní inspektor zařazený na operačním středisku je povinen
mimo jiné koordinovat, řídit a přesně evidovat veškerou činnost policistů, kteří vykonávají
službu v terénu, taková osoba nemůže porušovat zákon a domnívat se, že pokud zákon poruší,
zůstane porušení bez potrestání a podobně). Poukazoval dále na to, že zvlášť závažné
porušení služební přísahy je potom odůvodněno tautologickou větou „podmínka čestného
a ukázněného jednání npor. V. Ř. byla porušena zvlášť závažným způsobem, a to ve smyslu
služební přísahy a proto je nutné ho propustit ze služebního poměru… pro porušení služební
přísahy zvlášť závažným způsobem“. Obdobně je odůvodněno použití ust. §108 odst. 3
zákona č. 186/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, které umožňuje ukončení služebního
poměru dnem doručení rozhodnutí o propuštění, jestliže policista porušil služební přísahu
nebo služební povinnost úmyslně zvlášť závažným způsobem. Konstatování, že „vzhledem
k uvedenému, odůvodněnému a prokázanému jednání a neodkladnosti řešení je nutné použít
ust. §108 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a služební poměr
ukončit dnem doručení rozhodnutí o propuštění, neboť … porušil služební přísahu zvlášť
závažným způsobem“, pak z hlediska odůvodnění úmyslu navíc nemůže obstát v porovnání
s definicí úmyslného jednání obsaženou v ust. §4 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Žalobce dále namítl, že druhostupňový služební funkcionář sice obsáhle konstatuje
v rozhodnutí o odvolání porušení služební přísahy a propouštěcí důvod uvedený v ust. §106
odst. 1 písm. d) zákona, ust. §108 odst. 3 zákona, a vyvrací jeho obhajobu tím,
že jeho tvrzení o průběhu skutkového děje je účelové se snahou se vyvinit, ale důsledně
se nevypořádal s odvolacími námitkami, v nichž žalobce namítal že se nedopustil jednání,
které má znaky přestupku krádeže, protože bezpečnostní služba v hypermarketu ho zastavila
ještě před pokladnou, kde chtěl věci z kartonové krabice od piva vyjmout a zaplatit je.
I když to z odůvodnění druhostupňového rozhodnutí vyplývá jen velmi zprostředkovaně,
pravomocné rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru se opírá o uložení blokové
pokuty, kterou v rozrušení zaplatil. Rozhodnutí o blokové pokutě uložené policistovi
je však rozhodnutím neplatným, protože z ust. §10 zákona č. 200/1990 Sb. a z ust. §32
odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., vyplývá, že jednání, které má znaky přestupku,
jehož se dopustil policista, musí být projednáno v kázeňském řízení. Ostatně rozhodnutí
o přestupku, které vydala v blokovém řízení Městská policie v Rakovníku, bylo zrušeno
v mimoodvolacím řízení Krajským úřadem Středočeského kraje pro rozpor se zákonem.
V důsledku toho pak pro zamítnutí odvolání chybí jakákoliv opora, protože provstupňové
rozhodnutí bylo vydáno na základě neplatného rozhodnutí o vině přestupkem. Žalobce
se dále dovolává rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 253/94, který rozhodoval
v obdobné věci, a konstatoval, že dopustí-li se kterákoliv fyzická osoba jednání,
které vykazuje znaky skutkové podstaty přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb., musí být
o vině, tedy o tom, že určitá osoba toto jednání skutečně spáchala, rozhodnuto způsobem
stanoveným zákonem; v případě policisty tedy podle §30 a následujících zákona č. 186/1992 Sb. Služební funkcionář v řízení podle §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb.
tedy nemůže učinit závěr, že policista se dopustil jednání, které vykazuje znaky skutkové
podstaty přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb. (či znaky skutkové podstaty trestného činu
podle trestního zákona) a posoudit, že toto jednání (tedy jednání o němž dosud nebylo
pravomocně příslušným orgánem rozhodnuto) je zvlášť závažným porušením služebních
povinností či služební přísahy. Tentýž soud v rozsudku č. j. 38 Ca 137/95 – 21 uvedl,
že „pokud by k propuštění ze služebního poměru mělo dojít proto, že policista se dopustil
přestupku, případně trestného činu, muselo by být pravomocně rozhodnuto, že se přestupku
(trestného činu) dopustil“. Navrhoval, aby rozhodnutí obou správních orgánů byla zrušena.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2005 č. j. 7 Ca 123/2004 – 37 žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. K námitkám žalobce uvedl,
že má za to, že obě rozhodnutí správních orgánů odpovídají ust.§124 odst. 1, zákona
č. 186/1992 Sb. včetně úvah služebních funkcionářů, které považoval soud za logické a plně
se s nimi ztotožnil. Ve shodě se služebními funkcionáři též dospěl soud k závěru,
že se žalobce dopustil jednání, které směřovalo k odcizení zboží v hodnotě 2788,50 Kč.
K dalším námitkám žalobce soud uvedl, že je sice pravdou, že se v odůvodnění rozhodnutí
správních orgánů hovoří na jednom místě o tom, že jednání žalobce jako policisty v marketu
je neukázněné ve smyslu služební přísahy a na jiném místě o tom, že toto jednání žalobce
je v rozporu s požadavky čestného a ukázněného chování policisty ve smyslu služební
přísahy, nicméně toto nepřesné vyjádření služebních funkcionářů neměnilo podle soudu nic
na tom, že žalobce porušil svým jednáním služební přísahu. Městský soud vyslovil názor,
že jednání žalobce v marketu (změna obsahu kartonu piva Staropramen, a to vyjmutí 10 lahví
piva, vložením 8 lahví slivovice, 4 nožů a 6 ks baterií, zakrytí výměny opětovným přelepením
kartonu s cílem zaplatit pouze pivo v ceně 89,90 Kč) vykazuje znaky nečestnosti jednání
žalobce. Přestože pojem „čestný“ není žádným právním předpisem definován, význam
tohoto pojmu v českém jazyce dostatečné určitý, stejně jako jeho opak, podvodné
a zavrženíhodné jednání žalobce lze pod tento pojem podle názoru Městského soudu
v Praze podřadit. Jelikož oba služební funkcionáři považovali jednání žalobce
nikoliv jen za neukázněné, ale i nečestné, není důvodu rozhodnutí rušit, ale jen v odůvodnění
upřesnit způsob porušení služební přísahy žalobcem. Městský soud v Praze se neztotožnil
ani s námitkou žalobce, v níž tvrdil, že se služební funkcionáři nevypořádali s námitkou,
v čem žalobce porušil služební přísahu zvlášť závažným způsobem. Soud podrobně rozebral
odůvodnění obou správních rozhodnutí a dospěl k závěru, že jednání žalobce, které bylo
na základě dokazování prokázáno, není rozhodně v souladu s požadavkem čestného
a ukázněného chování příslušníka Policie ČR ve smyslu služební přísahy. Konstatoval,
že jednání žalobce je právem posuzováno za zvlášť závažné porušení služební přísahy
ve smyslu §6 odst. 1 písm. d) zákona. Soud dále uvedl, že služební funkcionáři
neposuzovali jednání žalobce jako přestupek, nýbrž jako porušení služební přísahy zvlášť
závažným způsobem. Přestupkové řízení a řízení ve věcech služebního poměru
jsou dva na sobě nezávislé procesy. V každém z nich se rozhoduje o zcela jiných věcech,
byť na témže skutkovém základě. Pokud tedy služební funkcionáři vyhodnotili jednání
žalobce tak jak ho vyhodnotili, tedy s opatřením po personální linii, není názor vyjádřený
v tomto rozhodnutí nějak relevantní pro orgány projednávající přestupek. K další námitce
žalobce soud uvedl, že ani jedno rozhodnutí služebních funkcionářů se neopírá o pravomocné
rozhodnutí o uložení blokové pokuty. V rozhodnutí je pouze uvedeno, že žalobce byl
po sepsání protokolu o krádeži převezen strážníky Městské policie Rakovník na služebnu,
kde mu byla uložena bloková pokuta ve výši 1000 Kč, kterou dobrovolně a bez nátlaku
zaplatil. Když ale žalobce viděl, že se o jeho jednání dozvěděl nadřízený, začal činit opatření
ke zrušení blokové pokuty, protože ta mu jako policistovi byla uložena v rozporu s ust. §10
zákona o přestupcích bez projednání podle zákona č. 186/1992 Sb. Rozhodnutím Krajského
úřadu středočeského kraje ze dne 22. 4. 2004 č. j. 3514/2004/OVV byla také bloková pokuta
zrušena. Nemá proto žádnou oporu ve spisovém materiálu tvrzení žalobce, že pro zamítnutí
odvolání chybí jakýkoliv podklad, protože prvostupňové rozhodnutí nebylo vydáno
na základě neplatného rozhodnutí o vině přestupkem. Městský soud v Praze poté dospěl
k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného nebylo z hlediska žalobních námitek vydáno
v rozporu se zákonem a proto žalobu směřující proti tomuto rozhodnutí zamítl
jako nedůvodnou (§78 odst. 7 s. ř. s.).
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen „stěžovatel“)
a to z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. (nesprávně uvedeno v §106
odst. 1 a) a b) s. ř. s.). Vyslovil přesvědčení, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu
porušení ani jinou skutkovou podstatu správního či jiného deliktu. K tomu, aby stěžovatel
porušil skutkovou podstatu porušení služební přísahy zvlášť hrubým způsobem, je zapotřebí,
aby zde byla dána jistá míra protiprávnosti jeho jednání. Poukázal na to, že pokud se zaměří
na popis skutku, došlo v marketu k tomu, že stěžovatel jezdil s nákupním košíkem po marketu
a ukládal zboží do nákupního košíku, a to konkrétně do kartonu od piva Staropramen.
Tento způsob ukládání zboží je naprosto běžný a ničím neporušuje platné předpisy.
Vlastnické právo ke zboží, které je uloženo v košíku, nepřechází na kupujícího jeho uložením
do košíku, ale až zaplacením zboží. Z této skutečnosti jednoznačně vyplývá, že zboží bylo
i po uložení do kartonu s pivem stále ve vlastnictví prodávajícího marketu. K pokusu
protiprávnosti jednání mohlo dojít pouze tehdy, kdyby se stěžovatel pokusil se zbožím projít
bez zaplacení přes pokladny marketu. Poté by bylo jeho jednání jednoznačně možno posoudit
jako pokus o odcizení zboží a toto jednání by mohlo být přestupkem nebo i trestným činem
při dosažení vyšší hodnoty zboží. Stěžovatel však nic podobného neučinil a nepokusil
se zboží odcizit tím, že by projel bez zaplacení kolem pokladen. Protiprávnost jeho jednání
proto může správní orgán spatřovat pouze ve způsobu uložení zboží v košíku, resp. v kartonu.
Tento závěr však není správný a způsob uložení zboží nebyl nijak dokladován
či zadokumentován, o tomto chybí jakékoliv důkazy. Stěžovatel vyslovil názor,
že jeho jednání nebylo protiprávní a nebylo ani způsobilé porušit znění služební přísahy.
Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že stěžovatel pod tlakem jakési vyvolané
ostudy, chtěl celou záležitost rychle vyřídit a proto souhlasil s vyřešením skutku
jako přestupku v blokovém řízení. Pravomocné rozhodnutí o přestupku však bylo následně
Krajským úřadem Středočeského kraje zrušeno, což je důkazem zákonnosti postupu
stěžovatele. Stěžovatel namítal, že tyto zásadní skutečnosti správní orgány ani soud nevzaly
v úvahu. Městský soud v Praze nesprávně posoudil výše popsaný skutek jako jednání
porušující zákon a dále, že zjištěná skutková podstata, jak je popsána v odůvodnění rozsudku
nemá oporu v provedených důkazech, když opomíjí zásadní skutečnost, že stěžovatel byl
přistižen při běžném nakupování a nepokusil se zboží převést přes pokladnu. V popisu skutku
není nikde uvedena tato zásadní skutečnost, že k zadržení došlo v prostorách marketu
mezi regály se zbožím a nikoliv po průjezdu pokladny. Stěžovatel navrhoval, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil pro jeho nezákonnost a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti se zcela ztotožnil se závěry
učiněnými soudem v napadeném rozsudku, které obsáhle podpořil. Konstatoval,
že neshledává-li stěžovatel ve svém jednání jistou míru protiprávnosti, pak je nutno
konstatovat, že jako policista naprosto selhal a jeho propuštění ze služebního poměru
je zcela relevantní a plně opodstatněné. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zcela zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti jako její důvody označil důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., avšak z jejího obsahu plyne i to, že se stěžovatel dovolává důvodu
uvedené v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzeného
a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci především konstatuje, že vycházel
z dosavadní judikatury, která s touto věcí v určitých směrech souvisí. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2003 č. j. 6 A 48/2001 – 86 publikovaného
pod sp. zn. 201/2004 Sb. NSS, je-li příslušník Vězeňské služby ČR propuštěn ze služebního
poměru podle §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků
Policie ČR, pro jednání, které je kvalifikováno jako porušení služební přísahy a služebních
povinností zvlášť závažným způsobem, a za totožné jednání je současně trestně stíhán, nelze
dospět k závěru, že propuštěním ze služebního poměru byla popřena presumpce neviny
stanovená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí ve správním řízení
ve věci propuštění ze služebního poměru totiž nikterak nepředjímá závěry, k nimž dospěje
soud v trestním řízení. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003
č. j. A 8/2003 – 32 publikovaného pod sp. zn. 231/2004 Sb. NSS, podle §106 odst. 1 písm. d)
zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve spojení s §12 odst. 3
zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákona č. 113/1997 Sb., může být celník
propuštěn ze služebního poměru, jestliže porušil služební přísahu zvlášť závažným způsobem.
Služební přísahou se celník zavazuje k čestnému, statečnému a ukázněnému
chování. Pokud se celník svým jednáním výrazně odchýlí od požadovaného chování,
a to nejen při plnění služebních povinností, ale i v rámci běžného života (zde: krádež
v obchodě), dopustí se zvlášť závažného porušení služební přísahy. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2003 č. j. 5 A 141/2002 – 21, publikovaného
pod č. 7/2003 Sb. NSS, okamžikem zjištění důvodů pro propuštění celníka ze služebního
poměru ve smyslu §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků
Policie ČR, je nutno rozumět okamžik, kdy se služební funkcionář dozvěděl o skutkových
okolnostech jednání či opomenutí celníka v takovém rozsahu, který umožní i jejich předběžné
právní zhodnocení. Ze zákona nelze dovodit, že by tato informace musela být
zvlášť kvalifikovaná, pocházet jen z určitého zdroje nebo že by okamžik jejího zjištění byl
vázán na pravomocné skončení řízení o uložení kázeňského trestu. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 10. 2004 č. j. 1 As 10/2003 – 58, základem pro úsudek
o propuštění policisty ze služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. d) 186/1992 Sb.,
je úsudek o obsahu a rozsahu neurčitého právního pojmu „porušení služební přísahy
zvlášť závažným způsobem“. Teprve poté, kdy správní orgán tento neurčitý právní pojem
vyloží, může jej konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního případu a posoudit,
zda jednání policisty spočívající v porušení služební přísahy dosáhlo takové intenzity,
že naplňuje zákonný znak zvlášť závažného porušení. Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 29. 9. 1995 č. j. 6 A 186/94 – 58, publikováno pod č. 160, okamžikem zjištění důvodů
propuštění policisty ze služebního poměru je nutno rozumět okamžik, kdy se služební
funkcionář dozvěděl o uvedeném jednání či opomenutí policisty, tedy okamžik vědomosti
o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní i jejich předběžné právní
zhodnocení. Ze zákona nelze dovodit, že by tato informace musela být zvlášť kvalifikovaná,
pocházet jen z určitého zdroje nebo že by byla vázaná na jiné řízení (např. na řízení o uložení
kázeňského trestu). Musí však mít onu nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti,
která zabezpečuje, že řízení o propuštění nebude zahájeno na základě informací
zcela neověřených, zhola nejasných či zjevně nevěrohodných a služební funkcionář
k jeho zahájení může přistoupit zodpovědně. Je-li otázka dodržení lhůty vzata odvoláním
v pochybnost, musí se služební funkcionář, který rozhoduje o odvolání, s dodržením lhůty
vypořádat při právním hodnocení skutkových zjištění.
Nejvyšší správní soud se zřetelem k výše uvedeným judikátům především uvádí,
že základem pro úvahu pro propuštění policisty ze služebního poměru podle §106 odst. 1
písm. d) zákona, je úsudek o obsahu a rozsahu neurčitého právního pojmu „porušení služební
přísahy zvlášť závažným způsobem“. Teprve poté, co správní orgán tento neurčitý právní
pojem vyloží, může jej konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního případu a usoudit,
zda jednání policisty spočívající v porušení služební přísahy dosáhlo takové intenzity,
že naplňuje zákonný znak zvlášť závažného porušení, či nikoliv. K tomu, aby mohlo dojít
k výše uvedené úvaze je však třeba, aby zjištění o skutku, který je podkladem pro posouzení
toho, zda stěžovatel porušil služební přísahu zvlášť závažným způsobem, byla objektivní,
a dále, aby došlo také k jejich objektivní interpretaci. Tak tomu ovšem v posuzované věci
nebylo.
Ve výroku rozhodnutí služebního funkcionáře první stupně je skutek i jeho právní
posouzení uveden způsobem, který nevypovídá o rozhodných okolnostech případu
a je zavádějící. Skutek je totiž popsán tak, že se stěžovatel dopustil dne 2. 2. 2004 v marketu
Hypernova v Rakovníku pokusu krádeže zboží. Pracovníky marketu Hypernova R. bylo
zjištěno a zapsáno zboží: 2x Stalinovy slzy, 5x Slivovice zlatá, 3x baterie Energizer, 2x nůž,
1x Slivovice bílá, 2x nůž kuchařský a 3x baterie Wonder. Celková hodnota zboží, které se
jmenovaný pokusil zcizit činí 2788,50 Kč.
V takovém popisu skutku však není uvedena rozhodující skutečnost,
kterou však namítá stěžovatel od samého počátku tohoto řízení, totiž ta, že stěžovatel byl
podle záznamu o vytěžení Z. P., manažerky Hypernovy R., ze dne 6. 2. 2004, zadržen před
pokladnou, a to proto, že pracovník agentury, který byl na zákazníka upozorněn, nepočkal, až
zajde před pokladnu a bude vyhotoven paragon o nákupu. Neuvedení této skutečnosti, tj.
toho, že stěžovatel byl zadržen uvnitř prodejny ještě předtím, než měl možnost projevit úmysl
jak naloží se zbožím v nákupním košíku, je se zřetelem k jeho obhajobě zcela zásadní a
rozhodující. Popisem skutku shora uvedeným došlo ke zřetelnému zkreslení zjištění
učiněných o jednání stěžovatele a takový popis skutku je v rozporu s tím, co bylo o věci
zjištěno a prokázáno.
Dále nutno uvést, že správní orgány i Městský soud v Praze se postavily
na stanovisko, že pokud by býval stěžovatel přijel k pokladně, zaplatil by pouze zboží,
jehož obsah by byl posuzován podle obalu kartonu, tj. 10 ks piva Staropramen v hodnotě
89,90 Kč. Tento závěr správních orgánů a Městského soudu v Praze je proveden
pouze na základě jakési hypotézy, která ovšem nemá oporu v provedeném dokazování.
Jestliže totiž stěžovatel od počátku řízení tvrdí, že zboží neodcizil a že je skládal do kartonu
od piva proto, aby mu v košíku nepadalo a dále tvrdí také to, že by u pokladny zboží
z kartonu vyskládal a řádně zaplatil, pak závěr, že stěžovatel hodlal zaplatit pouze 89,90 Kč
nemá v ničem oporu a zůstává pouze v rovině úvah jak správních orgánů, tak i Městského
soudu v Praze, což ovšem k usvědčení stěžovatele nepostačuje.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že není orgánem, který by byl oprávněn
k právnímu posouzení skutku, kterého se měl stěžovatel dopustit. Avšak i běžný laik při úvaze
o tom, zda se někdo dopustil krádeže, považuje za krádež situaci, kdy je věc odňata
z dispozice oprávněné osoby, nebo jde případně o pokus odnětí věci z dispozice
takovéto osoby. Podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona se krádeže dopustil ten,
kdo si přisvojí cizí věc s tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoliv nepatrnou.
Podle §50 (přestupky proti majetku) odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb. přestupku
se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem
nebo zničením či poškozením věci z takového majetku, nebo se o takové jednání pokusí.
Jestliže byl stěžovatel zadržen v prostoru hypermarketu před pokladnami,
nelze dovozovat, že by se zboží naskládaného v košíku zmocnil, a tím méně,
že by si je přivlastnil. Tvrdí-li stěžovatel, že by zboží u pokladny z kartonu vyložil a zaplatil,
nelze dovozovat ani závěr o pokusu o zmocnění se a přivlastnění si tohoto zboží.
Pokud je tedy ve výroku rozhodnutí správního orgánu tvrzeno, že se stěžovatel dopustil
pokusu krádeže zboží tam vyjmenovaného, nemá tento závěr oporu v provedených zjištěních.
Nutno tedy konstatovat, že nelze prokázat ani objektivní stránku protiprávního jednání,
za které je stěžovatel stíhán, a to tím spíše, že ve vztahu ke skutkové podstatě přestupku
by muselo dojít k úmyslné škodě na cizím majetku, která však nevznikla (ani nemohla
vzniknout), když není vůbec prokázáno, že by stěžovatel zboží odcizil nebo se o to pokusil.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu pak nelze prokázat stěžovateli ani zavinění
ve formě úmyslu, a to přímého ani nepřímého. Pro prokázání objektivní a subjektivní stránky
nelze zřejmě vycházet pouze z toho, že stěžovatel zaplatil pokutu. Není možné připustit,
aby zaplacení blokové pokuty ve svých důsledcích znamenalo, že tím byla prokázána
jak objektivní, tak subjektivní stránka protiprávního jednání. Takový postup by odporoval
zásadám, na nichž je založeno trestní řízení, přičemž není důvodu, aby se tyto zásady
nedodržovaly se zřetelem k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod
v jakémkoliv řízení, kde je předmětem posouzení, zda jednání bylo protiprávní či nikoliv,
a uložení sankce. (Podle §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují
v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak,
aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné
v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném
řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně
i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby,
proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obvinění mohou na podporu
svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu
obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu
potřebném pro své rozhodnutí).
Nicméně se naskýtá otázka, z jakých důvodů byl stěžovatel zadržen pracovníkem
bezpečnostní agentury. Z obsahu provedených listinných důkazů vyplývá, že stěžovatel
na sebe upozornil personál tím, že si do kartonu od piva Staropramen dával baterie, láhve
alkoholu výše označené a další předměty. Stěžovatel tvrdí, že si tento karton vzal prázdný.
Pokud je dovozováno, že stěžovatel z tohoto kartonu nejprve vyskládal v něm obsažená piva,
není tento závěr prokázán. U takové činnosti ho neviděl nikdo ze svědků a tato činnost nebyla
zjištěna ani z videozáznamu průmyslové kamery. Bližší šetření k této okolnosti nebylo
provedeno, pouze ze záznamu o vytěžení Z. P. ze dne 6. 2. 2004 plyne, že si potom (není
uvedeno kdy) dělali inventuru v oddělení piva a zjistili, že jim přebývalo v lahvích, které se
prodávají jednotlivě, 10 ks piva, což by odpovídalo množství piva, které se běžně nachází
v kartonu, který měl stěžovatel v košíku, ale s jiným zbožím.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že za prokázané lze v posuzované věci považovat
pouze to, že stěžovatel dával zboží do prázdného kartonu od piva Staropramen. Je otázkou,
do jaké míry bylo takové jednání obvyklé, avšak zřejmě nestandardní bylo, neboť stěžovatel
tímto jednáním na sebe upoutal pozornost personálu v hypermarketu. Toto jednání však vůbec
není obsahem skutku, který je popsán v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
a který převzal rovněž žalovaný. Takové jednání nelze považovat ani za pokus krádeže zboží,
jak je uvedeno v rozhodnutí správních orgánů a vychází z něho i Městský soud v Praze.
Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že samozřejmě výrok o vině (zde výrok
– podle správního orgánu o pokusu krádeže zboží v hypermarketu) lze opřít o nepřímé
důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou
a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících,
které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich lze dovodit
pouze jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.
Taková situace však v posuzované věci nenastala. Jestliže byl stěžovatel zadržen
před tím, než by mohlo být najisto postaveno, zda se zmocnil cizí věci či nikoliv,
nebo se o to alespoň pokusil, a stěžovatel od počátku tohoto správního řízení tvrdí,
že pokud by přišel k pokladně, tak by zboží z kartonu vyložil a řádně zaplatil, pak tento závěr
nelze vyloučit, neboť prokázáno bylo nesporně pouze to, že stěžovatel vkládal zboží
do kartonu od piva Staropramen a že byl ještě před pokladnami zadržen pracovníkem
bezpečnostní agentury.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje závěry správních orgánů a soudu o tom,
že na chování příslušníků policie jsou kladeny vysoké nároky, a to i mimo službu. Na druhé
straně však nejsou důvody pro to, aby posouzení popisu skutku a skutek samotný bylo
hodnoceno jinými právními zásadami a úvahami, než jak je tomu u ostatních občanů.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že jednání stěžovatele tak, jak bylo zjištěno
provedenými důkazy, neodpovídá popisu skutku uvedeného v rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, který přejal i správní orgán druhého stupně a následně i soud.
Jestliže však takto popsaný skutek se stal podkladem pro závěr o tom, že se stěžovatel
dopustil pokusu krádeže zboží v hodnotě 2788,50 Kč, a následně pro závěr o úmyslném
porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem, pak nutno především dospět k závěru,
že skutková podstata (skutek popsaný v rozhodnutí správních orgánů) nemá oporu
ve správním spisu, přičemž skutek, který byl objektivně zjištěn, nelze právně posoudit
jako pokus krádeže zboží. Za této situace pak chyběl základní předpoklad pro úvahu,
zda stěžovatel porušil služební přísahu nebo služební povinnost zvlášť závažným způsobem
ve smyslu §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb. Městský soud v Praze proto měl
napadené rozhodnutí žalovaného (případně napadená rozhodnutí) správního orgánu zrušit
pro vady řízení uvedené v §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Neučinil-li tak, je jeho řízení zatíženo
vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná
a proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení bude soud vycházet z právního názoru
Nejvyššího správního soudu uvedeného v tomto zrušujícím rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení této kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu