ECLI:CZ:NSS:2006:4.AS.9.2005
sp. zn. 4 As 9/2005 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobců: a) J. K., b) Ing. J. K.,
a c) J. K., všichni zast. Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem, se sídlem v Brně, Gorkého 11,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odboru územního plánování
a stavebního řádu, se sídlem v Brně, Žerotínovo nám. 3/5, v řízení o kasační stížnosti žalobců
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2004, č. j. 29 Ca 111/2003 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením odmítl krajský soud žalobu, jíž se žalobci
(dále též „stěžovatelé“) domáhali přezkoumání úkonu žalovaného ze dne 24. 1. 2003,
č. j. JMK/2890/02/OÚP, označeného jako „odložení podnětu na přezkoumání rozhodnutí
MMB OÚSŘ U 01/40115/Šk/Wi ze dne 3. 10. 2001. Dospěl k závěru, že žalobou napadený
akt není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) a dokonce ani správním rozhodnutím jiného druhu. Jde o neformální úkon
správního orgánu adresovaný konkrétním osobám, který však ve vztahu k nim nevyvolává
žádné procesní ani hmotněprávní důsledky. Jako takový je ze soudního přezkumu vyloučen
podle §70 písm. a) s. ř. s. Jelikož zde není správní rozhodnutí, chybí i předmět přezkumu,
což představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který nezbylo než návrh
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout. Krajský soud konstatoval, že žalobou
podle hlavy II dílu 1 s. ř. s. by bylo možné napadnout až konečné rozhodnutí
po proběhnuvším řízení zahájeném opatřením ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (dále jen „správní řád“, „s. ř.“).
Usnesení krajského soudu napadli stěžovatelé včasnou kasační stížností a uplatnili
důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. Z ustanovení §61 odst. 1 a §65
odst. 2 s. ř. dovozovali povinnost správního orgánu zrušit rozhodnuti, k jehož přezkoumání
byl podán podnět v případě, že je shledá nezákonným. Z obsahu úkonu, jenž napadli žalobou,
je zřejmé, že se žalovaný jejich podnětem věcně zabýval, napadené rozhodnutí přezkoumal,
ale podnět odložil namísto toho, aby rozhodnutí, které bylo v rozporu se zákonem, zrušil.
Přitom blíže popsali, v čem měla nezákonnost rozhodnutí, jehož se týkal podnět
k přezkoumání, spočívat. Nesouhlasili s názorem vyjádřeným v napadeném usnesení,
že by se řízení dle §65 odst. 1 s. ř. zahajovalo až vydáním opatření, jelikož to zákon
nepředpokládá. V postupu krajského soudu i správních orgánů spatřovali zásah do jejich práv
zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Odmítnutím žaloby domáhající
se zrušení rozhodnutí správního orgánu, které je podle jejich mínění jednoznačně nezákonné,
došlo k porušení práva na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy
soudem, garantovaného čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále mají za to,
že je jim upíráno právo vlastnit majetek a nakládat s ním. V jednání zaměstnanců Magistrátu
města Brna spatřovali i spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele.
V závěru textu kasační stížnosti brojili proti postupu Krajského soudu v Brně ve věci vedené
pod sp. zn. 29 Ca 78/2004 (jež byla původně spojena s žalobou v této věci), kdy žalobu
napadající právě rozhodnutí, jež mělo být na základě podnětu přezkoumáno mimo odvolací
řízení, odmítl pro opožděnost. Navrhli zrušení kasační stížností napadeného rozhodnutí
krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé kasační
stížností uplatnili. Přitom neshledal vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížností je napadáno usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu
stěžovatelů z důvodu nesplnění podmínek řízení. Je tedy zřejmé, že soud nezkoumal věc
meritorně, ale protože shledal, že nemůže být předmětem soudního přezkumu, odmítl návrh
z procesních důvodů. Jelikož soud neposuzoval důvodnost návrhu a nerozhodl ve věci samé,
nelze kasační stížností uplatnit důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., jež věcné
projednání předpokládají a z povahy věci připadá do úvahy kasační důvod jediný, a to ten
uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. K tomu lze ještě přiřadit také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla
mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu a dále vada řízení
spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. Nic takového však nebylo kasační
stížností namítáno.
Ačkoli stěžovatelé kasační stížností uplatnili množství výtek, úkolem Nejvyššího
správního soudu je přezkoumat toliko, zda krajský soud rozhodl o odmítnutí návrhu
v souladu se zákonem. Poukazy stěžovatelů na pochybení v jiném řízení (vedeném
pod sp. zn. 29 Ca 78/2004) se proto zabývat nemůže.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatelé podali dle §65 s. ř. podnět
k přezkoumání pravomocného rozhodnutí správního orgánu.
Rozhodnutí, které je v právní moci, může z vlastního nebo jiného podnětu přezkoumat
správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správnímu orgánu, který toto rozhodnutí
vydal (§65 odst. 1 s. ř.). Správní orgán příslušný k přezkoumání rozhodnutí je zruší
nebo změní, bylo-li vydáno v rozporu se zákonem, obecně závazným právním předpisem
nebo obecně závazným nařízením (§65 odst. 2 s. ř.).
V ustanovení §65 a násl. s. ř. je upraven institut přezkoumání rozhodnutí mimo
odvolací řízení. Nejde o řádný ani mimořádný opravný prostředek, neboť účastníci nejsou
legitimováni k zahájení řízení o přezkoumání. Jedná se o zvláštní prostředek ochrany,
který je zcela v rukou správních orgánů, tzn. že přezkum lze zahájit výhradně z úřední
povinnosti. Soud není oprávněn do úvahy příslušného správního orgánu o tom, zda zahájí
řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, jakkoli zasáhnout či ji nahradit
úvahou vlastní. Účastníci řízení zakončeného vydáním rozhodnutí, jehož přezkumu
se na základě podnětu domáhali, měli k dispozici řádné opravné prostředky podle správního
řádu, po jejichž vyčerpání mohli v zákonné lhůtě podat správní žalobu na zrušení
tohoto rozhodnutí. Zvolili-li cestu přezkumu mimo odvolací řízení, je to jejich právem,
avšak nelze překročit rámec daný platnou právní úpravou tohoto speciálního institutu.
Okruh osob, které mohou dát podnět k zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí
mimo odvolací řízení není nijak omezen, za podnět se totiž považuje jakákoli informace
o tom, že při vydání rozhodnutí mohlo dojít k porušení právních předpisů. Může jít
o poznatky z vlastní kontrolní činnosti správního orgánu stejně dobře jako o upozornění
instančně vyššího či nižšího orgánu nebo ze zcela jiných zdrojů, např. od účastníků řízení.
Okamžik zahájení řízení o přezkoumání je ponechán zcela na příslušném správním orgánu.
Dojde-li k závěru, že chybí důvod pro přezkoumání označeného rozhodnutí a podnět pochází
od jiného subjektu než správního orgánu samého (např. od účastníka řízení), vyrozumí
ho o tom, že neshledal důvod řízení zahájit. O tomto zjištění se rozhodnutí nevydává,
neboť není důvodu zasahovat do právní sféry účastníků správního řízení, protože jejich práva
a povinnosti nebyly dotčeny. V podstatě jde pouze o neformální sdělení osobě, jež podnět
podala.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. je k podání správní žaloby legitimován ten, kdo tvrdí, že byl
na svých právech zkrácen úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují jeho práva a povinnosti. Z toho, co je uvedeno výše, je zřejmé,
že v návrhu označený úkon správního orgánu nemá povahu rozhodnutí, jak jej definuje právě
citované ustanovení. Protože stěžovatelé nemají podle zákona právní nárok na zahájení řízení
o přezkoumání pravomocného správního rozhodnutí mimo odvolací řízení, nemohlo dojít
k určení, změně či zrušení jejich práv nebo povinností.
Ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkumu výslovně vylučuje ty úkony
správního orgánu, které nejsou rozhodnutími ve smyslu legislativní zkratky definované v §65
odst. 1 s. ř. s. Proto krajský soud postupoval správně, když návrh žalobců odmítl
pro nepřípustnost. Učinil tak podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek podmínek řízení
(nedostatek předmětu řízení, tj. chybějící přezkumu schopné rozhodnutí), avšak v této věci
by přiléhavějším důvodem odmítnutí byl důvod uvedený pod písm. d) téhož ustanovení,
tj. pro nepřípustnost. Ustanovení §68 písm. e) s. ř. s. totiž nepřipouští žalobu domáhající
se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkumu podle tohoto nebo zvláštního zákona
vyloučeno [viz §70 písm. a) s. ř. s.]. Změna právní kvalifikace důvodu odmítnutí návrhu
však nemůže mít za následek úspěch kasační stížnosti, tj. zrušení napadeného rozhodnutí
soudu, protože zůstává nepochybné, že úkon správního orgánu, jímž byl odložen podnět
stěžovatelů na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, není způsobilým předmětem
přezkumu ve správním soudnictví, a proto musí být odmítnut. Nesprávná kvalifikace
tak nemohla způsobit nezákonnost celého usnesení o odmítnutí návrhu, takže důvod kasační
stížnosti dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. není dán.
K dotčení práv stěžovatelů, která jsou garantována Ústavou či Listinou základních
práv a svobod v této věci nedošlo. Právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
(čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) se totiž také omezuje pouze na ty projevy
správního orgánu, které mají schopnost zasáhnout do práv či povinností dané osoby. Výše
však bylo podrobně vyloženo, proč úkon, který stěžovatelé u soudu napadli, tj. vyrozumění
o tom, že v podnětu označené pravomocné rozhodnutí nebude přezkoumáváno, rozhodnutím
není (jejich právních vztahů se nedotýká), a proto byl namístě postup podle soudního řádu
správního, který zvolil krajský soud, tedy odmítnutí návrhu.
Protože Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost usnesení krajského soudu
napadeného kasační stížností, zamítl ji podle §110 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé ve věci neměli úspěch, a proto nemají
právo na náhradu nákladů řízení, které jim vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení
příslušelo, náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu