ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.111.2005
sp. zn. 4 Azs 111/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: O. B., zast. JUDr.
Jitkou Šmídovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Koněvova 150, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2003,
č. j. 7 Az 130/2003 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Jitky Šmídové se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60-ti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba
žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2003, č. j. OAM-728/VL-07-P11-2001,
jímž bylo rozhodnuto, že se žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon
o azylu), neuděluje a na cizince se podle §91 téhož zákona nevztahuje překážka vycestování.
Ve věci bylo rozhodnuto podle §51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, protože žalobce stanovené lhůtě nevyjádřil nesouhlas
s takovým postupem, ač byl soudem v tomto směru poučen, a žalovaný s tím výslovně
souhlasil. V odůvodnění rozsudku ve vztahu k souzené věci soud uvedl, že výkon základní
vojenské služby, jíž se žalobce ve své vlasti obával, je jednou z povinností vyplývající
ze státoobčanského svazku a nelze v ní tedy spatřovat pronásledování ve smyslu zákona
o azylu. Taková povinnost dopadá na občany jednotlivých států bez ohledu na jejich
náboženství, národnost, rasu, příslušnost k určité sociální skupině nebo zastávání politických
názorů. Ani špatná ekonomická situace žalobce a jeho rodiny, která mu znemožňovala
studium na vysoké škole, není důvodem pro udělení azylu a v tomto směru ani není právně
významné, že se žalobce narodil na území České republiky. Proto se soud ztotožnil s názorem
žalovaného správního orgánu, že žalobcovy důvody nelze podřadit pod ustanovení §12
písm. a) a b) zákona o azylu. Podle obsahu správního spisu není žalobce rodinným
příslušníkem osoby, které by byl azyl udělen, proto nesplňuje podmínky pro udělení azylu
podle §13 zákona o azylu. Na udělení humanitárního azylu podle §14 téhož zákona není
právní nárok a je na posouzení správního orgánu, do jaké míry skutečnosti uváděné žalobcem
posoudí jako okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jelikož se rozhodování o tom, zda bude
udělen humanitární azyl, děje v absolutní volné úvaze správního orgánu, nejde o právo,
na němž by mohl být žalobce zkrácen. Z informací o zemi původu ani z údajů
uvedených žalobcem soud neshledal, že by mu svědčily překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Soud označil postup žalovaného, kdy při zjišťování skutečností,
které by odůvodňovaly udělení azylu, vzal za základ výpověď žalobce, již posoudil na pozadí
zpráv o zemi jeho původu, zejména Zprávy o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok
2001 ze 4. 3. 2002, za správný. Informace, jež byly podkladem pro rozhodnutí žalovaného,
měl žalobce možnost prostudovat, popřípadě navrhnout jeho doplnění, což však odmítl,
jak je patrno z protokolu o pohovoru. Námitku žalobce vznesenou v žalobě shledal soud
neopodstatněnou, stejně jako jeho tvrzení, že jeho žádost o udělení azylu byla zamítnuta
z důvodu zastávání politických názorů ve státě, jehož občanství má. Nikdy totiž nebyl členem
žádné politické strany a nevyvíjel žádnou politickou aktivitu. Podle soudu žalovaný
nepochybil ve skutkových zjištěních ani jejich hodnocení a právním posouzení, proto žalobu
zamítl jako nedůvodnou.
Včasnou kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl tento rozsudek
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) (nesprávné právní posouzení
soudem) a b) (vady správního řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí, které byly žalobou
důvodně vytýkány a soud měl proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušit) s. ř. s.
Vytýkal soudu i žalovanému, že při posuzování jeho případu vycházely ze Zprávy
o situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2001 vydané Úřadem
pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstva zahraničí USA ze 4. 3. 2002 a aktuálních
informací z databáze České tiskové kanceláře (ČTK), protože má pochybnosti o objektivitě
americké administrativy a má za to, že nelze jako důkaz proti němu použít materiály
pocházející od státu, který není ani zemí jeho původu ani státem, kde o azyl žádá. Databázi
ČTK považuje za sumář subjektivních dojmů jejích pracovníků, kteří ani nemají postavení
znalce, aby mohly být jejich závěry akceptovány. Své slyšení v rámci pohovoru nepovažoval
za vyčerpávající v oblasti, na kterou míří §12, resp. §14 zákona o azylu. Podle jeho názoru
má správní orgán dbát ustanovení §3 odst. 1 až 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(dále též „správní řád“, „s. ř.“) a soud má věc zkoumat s ohledem na §2 s. ř. s. Žalovaný
i soud se měly jeho věcí svědomitě a odpovědně zabývat a použít nejvhodnějších prostředků,
které vedou ke správnému vyřízení věci (§3 odst. 3 s. ř.), měly dosáhnout spolehlivého
zjištění věci (§3 odst. 4 s. ř.) za úzké součinnosti se stěžovatelem a žalovaný mu měl dát
příležitost účinně hájit jeho práva a zájmy (§3 odst. 2 s. ř.). Žalovaný se měl zejména pečlivě
věnovat návaznosti jeho výpovědi na ustanovení §12 a §14 zákona o azylu. Nepostačuje,
pokud žalovaný vycházel z výše uvedených materiálů, k nimž stěžovatel vznesl výhrady.
Stěžovatel má za to, že byl zkrácen na svých právem tím, že se žalovaný podrobněji
nezabýval jeho výpovědí i ve světle §14 zákona o azylu a v odůvodnění se s touto otázkou
náležitě nevypořádal. Žalovaný (a následně i soud) se touto otázkou měl zabývat a vyložit
argumenty, proč u něho neshledává okolnosti odůvodňující aplikaci tohoto ustanovení,
to však neučinil a soud tuto jeho chybu nenapravil. Totéž platí o zhodnocení údajné
neexistence překážek vycestování dle §91 zákona o azylu. Soud se dopustil stejné chyby
jako žalovaný, když neshledal jeho odmítnutí nastoupit vojenskou základní službu důvodem
pro udělení azylu. Je sice pravdou, že jde o jednu z povinností vyplývajících
ze státoobčanského svazku, ale na druhou stranu nelze pominout, že demokratické země
včetně České republiky mají ve svém právním řádu předpisy umožňující vykonat civilní
službu, avšak Ukrajina nikoli. Žalovaný i soud pochybily, pokud se nezabývaly otázkou,
zda má na Ukrajině možnost civilní službu nastoupit. Jinak by se zjistilo, že taková alternativa
neexistuje, což by znamenalo, že by stěžovatel byl v případě povolání k výkonu základní
vojenské služby podroben nucené službě (čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dále stěžovatel namítal, že se cítí být zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím,
že bylo v jeho věci rozhodnuto postupem podle §51 odst. 1 s. ř. s., tj. bez jednání. Byla
mu tím odňata možnost vyjádřit se v tak závažné záležitosti. Má za to, že soud měl
nařídit jednání a v jeho rámci doplnit správní řízení, jelikož to vyžadovala povaha věci
a přispělo by se tak k jejímu objasnění. Argumentace v odůvodnění rozsudku soudu
vykazuje podobnosti s odůvodněním rozhodnutí žalovaného a neobsahuje nic nového,
což podle stěžovatele nasvědčuje tomu, že jeho případu nevěnoval soud náležitou pozornost.
Žádal provedení důkazu svým výslechem. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, jakož i přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Ustanovená zástupkyně se s podanou kasační stížností ztotožnila a podotkla,
že z jejího obsahu jsou patrná tvrzení a důkazy, se kterými se soud nevypořádal,
takže v odůvodnění jeho rozsudku chybí, což svědčí o tom, že soud i správní orgán
v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věci, a proto jsou naplněny důvody
uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítala, že materiál vypracovaný
nezávislým subjektem, z něhož žalovaný vycházel, je obecného rázu a nezohledňuje praktický
každodenní život občanů na území Ukrajiny. Aby podklady co nejvěrněji odpovídaly aktuální
situaci na Ukrajině, mělo by jích být co nejvíce. Vzhledem k důkazní nouzi soud na neúplně
zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní názor, čímž naplnil ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelem vytýkaná procesní pochybení soudu měla podle jejího
názoru vliv na nesprávné posouzení celé záležitosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve uvedl, že výtky zde vznesené měl
stěžovatel uplatnit v žalobě. Ke stěžovatelem zmiňovanému článku 9 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod připomněl jeho odstavec 2 písm. b), který říká, že nejen vojenská,
ale i jiná služba stanovená zákonem namísto ní je ze zásady odstavce prvého, že nikdo nesmí
být podroben nuceným pracím nebo službám, vyňata. Nesouhlasil ani s výtkou, že mu byla
soudem odňata možnost jednat. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost. V reakci
na doplnění kasační stížnosti advokátkou znovu zdůraznil, že stěžovatel nic z toho, co vytýkal
postupu žalovaného správního orgánu, nevtělil do žaloby. Svou nedůvěru k materiálům
americké administrativy měl příležitost poznamenat do protokolu o pohovoru a označil
za mylný jeho názor na povinnosti správního orgánu v řízení o azylu při objasňování věci,
pokud jím mělo být míněno, že měl být sugestivně dotazován na důvody, o kterých sám
nehovořil nebo poučen o tom, jaké skutečnosti má uvádět, aby se svou žádostí o azyl uspěl.
Žalovaný má za to, že výslechem stěžovatele zjistil všechno potřebné pro posouzení
důvodnosti jeho žádosti o azyl. K povinné základní vojenské službě, k jejímuž výkonu
stěžovatel nebyl povolán, takže se žádného odmítnutí nástupu nedopustil, se již vyjádřil.
Poznamenal, že možnost civilní služby, o kterou se však stěžovatel nezajímal, byla
na Ukrajině zavedena již v roce 1991. Trval na zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost
v tom rozsahu, v jakém bude shledána přípustnou.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho úkolem v tomto řízení je především
přezkoumat, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
specifikované stěžovatelem.
Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel sice napadl žalobou rozhodnutí žalovaného formálně v celém rozsahu,
avšak žádal pouze, aby soud přezkoumal toto rozhodnutí v tom směru, zda byl správně zjištěn
skutkový stav a také správně právně posouzen a nesouhlasil s tím, že jeho žádost o azyl byla
zamítnuta, protože ve státě, jehož občanství má, zastává určité politické názory.
Jelikož nezpochybňoval důkazní hodnotu zpráv obsahujících informace o Ukrajině, zemi
jeho původu, na jejichž pozadí byla jeho žádost o udělení azylu posuzována, nevznášel výtky
proti zaměření a průběhu jeho pohovoru s pracovníkem žalovaného, netvrdil,
že by se žalovaný jeho žádostí nezabýval dostatečně svědomitě a pečlivě, že mu nebyla
žalovaným dána příležitost hájit jeho práva a nezjišťoval podstatné skutečnosti v součinnosti
s ním ani že by výrok o neudělení azylu podle §14 a neexistenci překážek vycestování
ve smyslu §91 nebyly dostatečně odůvodněny, a rovněž nevytýkal žalovanému,
že nezkoumal možnosti výkonu civilní služby na Ukrajině, nemohl Nejvyšší správní soud
důvodnost těchto námitek z důvodu uvedeného v citovaném §104 odst. 4 s. ř. s. posoudit.
Předmětem přezkumu rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem
je totiž na podkladě důvodů stěžovatelem v kasační stížnosti vymezených, podřaditelných
pod některé z ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., posoudit, zda se soud správně, v souladu
se zákonem vyrovnal se všemi žalobními body. V této fázi řízení nelze zkoumat postup
žalovaného správního orgánu a jeho rozhodnutí z pohledu otázek, které krajský soud neřešil
proto, že nic takového žalobce v žalobě nepožadoval.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel odešel ze své vlasti v srpnu roku 2000
jako turista hlavně proto, aby se podíval do České republiky, kde se narodil. O azyl požádal,
protože se mu zde líbí, chtěl by zde studovat. Také očekával, že bude brzy povolán
k nastoupení základní vojenské služby, kam však nastoupit nechtěl, protože v armádě není
pořádek a od známých věděl, že se mnozí vracejí s úrazy a poraněními jako následky
šikanování. Zda je možné na Ukrajině absolvovat náhradní vojenskou službu, nezjišťoval.
Také uvedl, že je obtížné najít zaměstnání. Nedomníval se, že by mu po návratu do vlasti
cokoli hrozilo, ale vrátit se nechce. Se zprávami o situaci na Ukrajině, jež měl žalovaný
k dispozici pro posouzení jeho žádosti se seznámit nechtěl, ani se vyjádřit ke způsobu jejich
získání či navrhnout jejich doplnění.
Pokud jde o výtky formulované v kasační stížnosti, směřující vůči postupu
a rozhodnutí soudu, lze uvést následující. Městský soud v Praze nepochybil, pokud dospěl
po posouzení věci k závěru, že žalovaný správní orgán při zjišťování skutkového stavu věci
správně vyšel ze skutečností, jež mu o motivech jeho odchodu z Ukrajiny a důvodech žádosti
o azyl v České republice sdělil sám stěžovatel a pouze podpůrně použil zpráv o situaci v zemi
původu. Řízení o udělení azylu je totiž specifické tím, že tvrzení žadatele o azyl hrají zcela
zásadní roli a správní orgán z nich vždy vychází. Obsahují-li skutečnosti obecně podřaditelné
azylovým důvodům, hodnotí je z hlediska pravdivosti a opatří si objektivní informace o zemi
původu, které pak porovná s údaji sdělenými žadatelem a učiní celkový závěr. V této věci
neměl Nejvyšší správní soud pochybnosti o náležitém zjištění skutkového stavu věci,
neboť z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalovaný vycházel výhradně z tvrzení
samotného žadatele o azyl (stěžovatele) a ty pak právně hodnotil. V tomto případě nelze
hovořit o důkazní nouzi, neboť stěžovatel ve správním řízení několikrát vyjádřil,
co ho k odchodu z vlasti a podání žádosti o azyl vedlo. Stěžovatel v průběhu celého správního
řízení netvrdil, že by mu hrozilo nějaké pronásledování či že by z něho měl odůvodněné
obavy. Svou vlast opustil z osobních důvodů, pro nespokojenost se zhoršenou ekonomickou
situací rodiny, a hlavně proto, že se chtěl do České republiky, kde se narodil, podívat. O azyl
požádal, aby zde mohl zůstat a studovat poté, co se mu tady zalíbilo. To však nejsou důvody
z pohledu zákona o azylu relevantní. Netvrdí-li stěžovatel sám, že je pronásledován
či má z pronásledování obavy, není důvod v tomto směru opatřovat nějaké důkazy. Nelze
než vycházet z toho, že pronásledování vystaven není a nepociťuje ani odůvodněný strach,
takže nemůže naplnit podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
který toto předpokládá.
Městský soud v Praze na podkladě obecně až vágně formulovaných žalobních výtek
rovněž pečlivě zkoumal, zda byl správně zjištěný skutkový stav také náležitě právně posouzen
a přitom se snažil i nad rámec svých povinností (zaměření přezkumu se odvíjí od formulace
žalobních bodů) vysvětlit, proč žalobce nemohl být s důvody, které uvedl, v řízení o azylu
úspěšný (podstata základní vojenské služby). Odkaz na článek 9 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod v kasační stížnosti nebyl případný, neboť jak žalovaný správně
podotkl ve svém vyjádření, toto ustanovení se na výkon vojenské služby nebo jiné zákonem
stanovené služby namísto té povinné vojenské, nevztahuje. Ve shodě s Městským soudem
v Praze i se žalovaným pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádný ze stěžovatelem
v průběhu správního řízení uvedených důvodů nelze podřadit pod ustanovení zákona o azylu
umožňující azyl udělit. Stěžovatel netvrdil, že by byl pronásledován pro uplatňování
politických práv a svobod (naopak uvedl, že nebyl politicky aktivní) a nepociťoval
ani odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů [§12 písm. a) a b)
zákona o azylu]. Nebylo zjištěno, že by byl příbuzným osoby, jíž byl azyl udělen (§13 zákona
o azylu) a neuvedl ani skutečnosti, jež by mohly být posouzeny jako důvody zvláštního
zřetele hodné pro to, aby mu byl udělen humanitární azyl podle §14 téhož zákona.
Udělení humanitárního azylu je, jak Městský soud v Praze ve svém rozsudku správně
uvedl, zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno
zásadami správního uvážení, se judikatura soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kritéria,
podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování
těch skutečností konkrétního případu, které nejsou právní normou předpokládány,
ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro rozhodnutí. Samotné rozhodnutí
správního orgánu podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování,
a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého
procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat
jiné nebo přímo opačné závěry.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na konstantní judikaturu,
připomínající mimo výše uvedeného také to, že na udělení azylu z humanitárních důvodů
nemá žadatel subjektivní právo, a proto je vyloučeno, aby na něm mohl být negativním
výrokem správního orgánu zkrácen. Jde o usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 532/02, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003, ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003 a mnohé další.
Správní orgán zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele (vycházel přitom
výhradně z jeho vlastních vyjádření), tak i situaci v zemi původu, a pokud z nich nevyvodil
důvody pro udělení humanitárního azylu, z mezí správního uvážení nevybočil. Tento závěr
platí zejména proto, že stěžovatel sám v průběhu správního řízení ani žádné důvody
zvláštního zřetele hodné pro udělení humanitárního azylu neuváděl. Nejvyšší správní soud
souhlasí s Městským soudem v Praze, že žalovaný měl pro své rozhodnutí dostatek podkladů
a věc posoudil v mezích stanovených zákonem. Ustanovení §14 bylo do zákona o azylu,
který jinak stanoví důvody pro jeho udělení velice přísně a vypočítává je taxativně, vloženo
proto, aby v případě nenaplnění podmínek pro udělení azylu podle §12 tohoto zákona bylo
možno zohlednit jak skutečnosti v době přijetí zákona o azylu předvídatelné a obecně
vnímané jako pro udělení azylu z humanitárních důvodů obvyklé (např. osobám zvláště těžce
postiženým nebo nemocným, osobám přicházejícím z oblastí postižených humanitární
katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory), tak i situace, které předvídatelné
nebyly. V každém případě se vždy bude jednat o azylový důvod navýsost výjimečný.
Důvody, které stěžovatel v průběhu celého správního řízení uváděl, nejsou natolik
mimořádné, aby je bylo možné za zvláštního zřetele hodné považovat. Právo na azyl založené
na mezinárodních úmluvách v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde se pokusí
začít nový život, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li
žadatel ve vlastní zemi terčem pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů,
popřípadě rodinným příslušníkem takové osoby nebo existují jiné, zcela výjimečné okolnosti,
za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit.
Stěžovatel nikdy sám neuváděl, že by mu po návratu na Ukrajinu cokoli hrozilo
a žádná taková skutečnost ani nevyšla v průběhu řízení najevo. Proto žalovaný a krajský soud
správně dospěly k závěru, že stěžovateli nebrání ve vycestování žádné překážky vyjmenované
v ustanovení §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dále zkoumal, zda bylo stěžovateli odepřeno právo před
Městským soudem v Praze jednat, jak v kasační stížnosti tvrdil. Takto formulovaný důvod
kasační stížnosti je možné podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (jiná vada
řízení před soudem, mohla-li za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).
Ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. umožňuje soudu rozhodnout o věci samé bez jednání
kromě případů, kdy to účastníci shodně navrhli nebo s tím výslovně souhlasili, i tehdy,
zůstanou-li nečinní i poté, co je jim doručena výzva předsedy senátu, zda s takovým postupem
souhlasí, s odpovídajícím poučením, pokud do dvou týdnů od jejího doručení neprojeví
nesouhlas s takovým způsobem projednání věci. V takovém případě se má za to, že byl
souhlas k rozhodnutí bez jednání udělen (tzv. právní fikce).
Stěžovateli byla výzva předsedy senátu ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. obsahující
náležité poučení doručena dne 12. 5. 2003. Protože ve stanovené lhůtě nijak neprojevil
nesouhlas, nastala fikce souhlasu s takovým postupem. Městský soud byl za této situace
oprávněn (při výslovném souhlasu druhého účastníka) rozhodnout ve věci, aniž nařídil
jednání. V tomto případě se jedná o zákonem připuštěnou možnost, nikoli povinnost
tímto způsobem rozhodnout. Dospěl-li by soud projednávající danou věc k závěru,
že je k jejímu náležitému objasnění třeba provést ještě dokazování, může jednání nařídit.
Z obsahu správního spisu je však zřejmé, že není pravdou, že by povaha věci něco takového
vyžadovala, jak tvrdil stěžovatel v kasační stížnosti. Stěžovatel měl v postavení žadatele
o azyl v průběhu správního řízení opakovaně příležitost vylíčit svůj příběh a osvětlit
jak své motivy odchodu z vlasti, tak i důvody, pro které o azyl v České republice požádal
(v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu, vlastnoručně psaných důvodech žádosti
a v pohovoru s pracovníkem žalovaného). Stěžovatel sdělil, co sám uznal za vhodné
a pro posouzení jeho žádosti důležité, a v závěru pohovoru výslovně uvedl, že již nic dalšího
dodat nechce. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani krajský soud jeho tvrzení nijak
nezpochybnily a naopak z nich vycházely, nebylo dalšího dokazování třeba. Na tomto místě
je ještě vhodné připomenout, že při přezkoumávání napadeného rozhodnutí správního orgánu
vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), skutkové novoty se nepřipouštějí. Nejvyšší správní soud
neshledal, že by byl stěžovatel zkrácen na svém právu jednat před soudem,
a proto nepovažuje důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za naplněný.
Z podobných důvodů, jako byly právě naznačeny, tedy že měl stěžovatel v průběhu
správního řízení dostatek příležitostí se k věci vyjádřit, neshledal Nejvyšší správní soud
žádného opodstatnění pro jeho další výslech, a proto jeho důkaznímu návrhu nevyhověl
a takový důkaz neprovedl.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze přezkoumal všechny
výroky rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů. Jeho rozhodnutí spočívá
na důvodech, které opodstatňují závěr o nedůvodnosti žaloby. Byla aplikována správná
ustanovení zákona o azylu a byla i bezvadně vyložena. Jelikož žádná z výtek uplatněných
v kasační stížnosti nebyla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení
příslušelo, náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Krajský soud ustanovil stěžovateli pro toto řízení zástupcem advokátku; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokátky
takto:2 x 1000 Kč za dva úkony právní
služby – převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé [§9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a 2 x paušální náhrada výdajů
na poštovné, hovorné a přepravné, tj. 2 x 75 Kč, tedy celkem 2150 Kč. Odměna jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu, neboť jde o zastupování v řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu