ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.126.2005
sp. zn. 4 Azs 126/2005 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
T. Q. H., zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 5,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 21. 9. 2004,
č. j. 14 Az 222/2003 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 11. 12. 2003, č. j. OAM-1096/AŘ-2001. Tímto rozhodnutím byl
zamítnut rozklad stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2001,
č. j. OAM-24/VL-11-C10-2001, jímž nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno,
že se na cizinku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V kasační stížnosti stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, stěžovatelka
zejména uváděla, že napadané rozhodnutí žalovaného správního orgánu je nepřesvědčivé
a nepřezkoumatelné, a to z důvodu, že z něj nelze seznat, jakými právními či skutkovými
úvahami se žalovaný správní orgán při neudělení azylu řídil. Dále uvedla, že důvodem
opuštění vlasti nebyly důvody ekonomické, ale politické. Požadovala, aby napadané
rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V následném rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl obdobně jako správní
orgán k závěru, že stěžovatelka zemi původu neopustila z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
(§12 zákona o azylu). Ze spisu jednoznačně podle krajského soudu vyplynulo,
že stěžovatelka nebyla členkou politické strany či organizace, nebyla nositelkou žádného
politického přesvědčení, přičemž obecný nesouhlas s politickou situací a subjektivní pocit
nespokojenosti nelze podřadit pod zákonem o azylu vymezené důvody. Krajský soud stejně
jako žalovaný správní orgán neshledal ani naplnění §13 a 14 zákona o azylu. Stejně
tak krajský soud neshledal naplnění důvodů vymezených v ustanovení §91 zákona o azylu,
pro které by bylo třeba vyslovit překážku vycestování. Krajský soud k tomuto uvedl,
že stěžovatelka neměla v zemi původu žádné problémy se státními orgány nebo policií;
jednání jednoho policisty, na které si stěžovala, se s ohledem na stěžovatelkou prezentované
problémy s ním, jeví jako jednání soukromé osoby. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru,
že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě kasační
stížnost, a to z důvodů vymezených v §103 odst. 1 pod písm. a) a d) s. ř. s. Naplnění
označených důvodů shledává ve skutečnosti, že zjištěný skutkový stav o překážkách
vycestování byl nesprávně posouzen, a to již ve správním řízení. Stěžovatelka je čínské
národnosti a pobývá v severních pohraničních oblastech hraničících s Čínou, přičemž
s ohledem na vzniklý konflikt mezi Čínou a Vietnamem může být v případě návratu do vlasti
ohrožena její svoboda či život; žalovaný správní orgán, resp. krajský soud se přitom těmito
skutečnostmi řádně nezabývaly. Doplnila, že v České republice se plně stabilizovala
a považuje ji za druhý domov.
Na základě výše uvedených skutečností pak požadovala, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek, napadené rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a stěžovatelce
bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že jak rozhodnutí
správního orgánu, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal
na správní spis. Doplnil, že nedošlo k naplnění ustanovení §12 zákona o azylu, resp. §91
zákona o azylu. Závěrem uvedl, že návrh na přiznání odkladného účinku a stejně tak i kasační
stížnost považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem především posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uváděla, že uplatňuje důvody vymezené pod písm. a)
a d) §103 odst. 1 s. ř. s. Nejprve je třeba se vyjádřit k významu označených důvodů.
Význam obsahu prvního z uvedených zákonných ustanovení [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.], tedy nesprávného posouzení právní otázky soudem, spočívá podle Nejvyššího
správního soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit i k významu druhého namítaného zákonného ustanovení
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom,
že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není
dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního
soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval
v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět
k předmětnému výroku. K posledně jmenovanému důvodu, tedy že se jedná
nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud
poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu
prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ani označené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) však podle Nejvyššího
správního soudu v souzené věci nenastaly.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala
dne 3. 1. 2001 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ze kterého ve vztahu k souzené věci
vyplynulo, že stěžovatelka pochází z Číny, žila ve Vietnamu, a „protože je z Číny“ nemohla
v zemi původu (Vietnam) najít práci, nemohla zde obchodovat (dostala sice povolení,
ale často ji kontrolovali a pokutovali) a nemohla se uživit. Do protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu na území ČR ze dne 27. 3. 2001 uvedla, že její bratr chtěl uprchnout
do zahraničí, v roce 1978 byl zadržen a uvězněn. Po bratrově zatčení měla v roce 1979
problém s jedním policistou. Přišel k nim domů, obtěžoval ji a chtěl se s ní vyspat.
Stěžovatelka jej odmítla a začala mít problémy. Vyhrožoval jí, že nedostane živnostenský list,
chodil za ní dál každé tři měsíce až do jejího odjezdu z Vietnamu, stále ji obtěžoval a stále
se s ní chtěl vyspat. S těmito problémy se však na místní či nadřízené orgány neobrátila,
uvedla, že měla strach. Ucházela se o živnostenské oprávnění, chtěla si otevřít občerstvení,
to jí bylo orgány odmítnuto s tím, že je čínská Vietnamka a orgány mají strach, aby někoho
neotrávila. Jako Vietnamka čínského původu byla ve Vietnamu diskriminována, neměla
se kde učit čínsky, nemohla podnikat, nemohla sehnat zaměstnání, živila se příležitostnou
prací, krátce byla zaměstnána v továrně na porcelán a neúspěšně se ucházela o pracovní
poměr u soukromé podnikatelky. Jiné zaměstnání nehledala, slyšela, že by musela mít peníze
na úplatky. Jako hlavní důvod k odchodu z Vietnamu uvedla diskriminaci čínské menšiny.
Z Protokolu dále vyplynulo, že v domovské zemi před odjezdem do České republiky jiné
než uváděné problémy neměla. O přestěhování v rámci Vietnamu se nepokusila. Stěžovatelce
byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost,
aby se s obsahem protokolu seznámila, vyjádřila se k němu, resp. navrhla jeho doplnění.
Této možnosti nevyužila. Stěžovatelka byla rovněž v průběhu pohovoru vyrozuměna o tom,
jaké informace, dokumenty má správní orgán k dispozici při posuzování situace ve zemi
původu stěžovatelky; stěžovatelka seznámení s těmito informacemi, dokumenty odmítla,
nijak je nedoplnila.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka v žádosti
neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Odhlédnout nelze
ani od skutečnosti, že stěžovatelka se svými problémy neobrátila na nadřízené orgány,
resp. se je nepokoušela účinně řešit, např. za pomoci nevládních organizací. Ani podle názoru
Nejvyššího správního soudu ze spisu a ani informací, dokumentů, které měl správní orgán
k dispozici při posuzování situace v zemi původu, nevyplynulo, že by stěžovatelka
ve Vietnamu byla pronásledována za uplatňování politických práv a svobod,
nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu; stejně tak nevyplynuly ani další důvody uvedené
v §13 a §14 zákona o azylu. Důvody stěžovatelčiny žádosti o azyl tak nelze podřadit
pod žádný z důvodů uvedených v §12 až §14 zákona o azylu. Stejně tak nejsou dány důvody
pro přiznání překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, neboť je zřejmé,
že stěžovatelce při návratu do země původu nehrozí žádné z nebezpečí uvedených
v tomto ustanovení.
S odkazem na výše uvedené tak nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit stěžovatelce
ani v jejích konkrétních námitkách. Skutkový stav byl žalovaným správním orgánem a stejně
tak následně i krajským soudem posouzen řádně. Nejvyšší správní soud přitom zcela souhlasí
se závěry žalovaného správního orgánu, i krajského soudu, o neexistenci důvodů,
které by nasvědčovaly tomu, že stěžovatelka je pronásledována za uplatňování politických
práv nebo pro zastávání určitých politických názorů a odkazuje na ně. Jmenovitě, pokud jde
o namítanou diskriminaci ve spojení s příslušností k čínské národnosti, stěžovatelka
ji spojovala zejména s nemožností pracovního uplatnění. V tomto směru se Nejvyšší správní
soud plně ztotožňuje se stanoviskem krajského soudu, že nedostatek pracovních příležitostí
postihuje stejnou měrou značnou část obyvatel země a ani z informací, dokumentů, které měl
správní orgán k dispozici při posuzování situace v zemi původu, nelze dovodit,
že by příslušníci čínské menšiny byli ve Vietnamu diskriminováni pro svoji národnost.
Stejně tak s odkazem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky v kasační
stížnosti o tom, že s ohledem na vzniklý konflikt mezi Čínou a Vietnamem může být
stěžovatelka v případě návratu do vlasti ohrožena na svobodě či životě. Takové skutečnosti
ze správního spisu, a ani informací, dokumentů, které měl správní orgán k dispozici
při posuzování situace v zemi nevyplynuly. Stěžovatelka byla přitom v průběhu pohovoru
vyrozuměna o tom, jaké informace, dokumenty má správní orgán k dispozici při posuzování
situace k dispozici a seznámení s těmito informacemi, dokumenty, resp. jejich doplnění
odmítla. Navíc je třeba odkázat na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. podle kterého nelze
přihlížet ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až poté, co bylo vydáno napadané
rozhodnutí. Ani v této námitce nemohl Nejvyšší správní soud stěžovatelce přisvědčit.
Konečně pak nemohl Nejvyšší správní soud stěžovatelce přisvědčit ani v obecném
tvrzení stran její stabilizace v České republice a tvrzení o tom, že ji považuje za druhý domov,
neb toto tvrzení nemá žádnou relevanci k zákonem vymezeným důvodům, pro které lze azyl
na území České republiky udělit.
Po porovnání všech námitek a jich doplňujících tvrzení stěžovatelky s významem
jednotlivých důvodů, pro které lze kasační stížnost přisvědčit, došel Nejvyšší správní soud
k závěru, že k naplnění ani jednoho z důvodů upravených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a d) nedošlo.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu