ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.143.2005
sp. zn. 4 Azs 143/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: I. S., zastoupeného
Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Černošicích, Školní 1238, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2004,
č. j. 30 Az 424/2003 – 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2004,
č. j. 30 Az 424/2003 – 28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové
byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2003,
č. j. OAM–2873/VL-10-K03-2003, jímž bylo rozhodnuto, že se žalobci azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
ČR (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje a na cizince se podle §91 téhož zákona nevztahuje
překážka vycestování. V odůvodnění se ve vztahu k souzené věci uvádí, že žalobce
sice v průběhu správního řízení a v žalobě uvedl důvody, které by bylo možné označit
za národnostní nebo etnické, ale žalovaný se s nimi dostatečně vypořádal v napadeném
rozhodnutí, kde své závěry zdůvodnil tím, že z použitých informačních zdrojů vyplývá,
že všeobecně etnické problémy v Africe přetrvávají, politický systém v Pobřeží slonoviny
však prakticky jakékoliv pronásledování etnika vylučuje. Eventuální excesy lze řešit v rámci
platného zákonodárství. Podle dostupných zpráv je v zemi od 17. 10. 2002 dodržováno
příměří, na které dohlížejí francouzské vojenské jednotky a zprávy se nezmiňují o jakémkoli
porušení příměří ve městě A., kde žalobce žil, či výskytu střelby a přítomnosti vojenských
jednotek ve městě, o nichž se žalobce vyjadřoval. Žalobce se po zabití svých příbuzných (otce
a dvou bratrů) neobrátil s žádostí o pomoc na příslušné státní orgány své země a nepožadoval
prošetření celého případu. Proto je krajský soud přesvědčen, že žalovaný postupoval správně
a v souladu s ustanovením §12 zákona o azylu, když žalobci azyl neudělil, neboť důvody,
které uvedl, nelze podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o
azylu. Také výrok o neudělení azylu za účelem sloučení rodiny (§13 odst. 1, 2 zákona o
azylu) a výrok o neudělení humanitárního azylu (§14 zákona o azylu) považoval za správný a
zákonný. Neshledal-li žalovaný správní orgán u žalobce existenci překážek vycestování,
postupoval podle krajského soudu v souladu s ustanovením §91 odst. 1 zákona o azylu.
Z informací o zemi původu a z údajů uváděných žalobcem nelze totiž učinit závěr, že by
náležel k osobám ohrožených skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu
zmíněného ustanovení zákona o azylu. Krajský soud uzavřel, že žalovaný zjistil skutkový stav
pro posouzení možnosti udělení azylu žalobci dostatečně, napadené rozhodnutí je v souladu se
zákonem a vady správního řízení rovněž neshledal.
Včasnou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl tento rozsudek
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že řízení u žalovaného
správního orgánu je zatíženo vadami spočívajícími v tom, že správní orgán nevyšel
při svém rozhodování ze spolehlivě zjištěného stavu věci, neopatřil si potřebné podklady
pro rozhodnutí a dostatečně se nevypořádal s provedenými důkazy. Tyto závažné vady
podle názoru stěžovatele ovlivnily i zákonnost rozhodnutí žalovaného. Je toho názoru,
že splnil zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v §12 zákona o azylu a vztahují
se na něho překážky vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Jelikož vady řízení
před správním orgánem vytýkal původně již v žalobě, měl soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
Stěžovatel konkrétně nesouhlasil se závěry žalovaného o tom, že je prakticky vyloučeno
jakékoliv pronásledování etnika na Pobřeží slonoviny a dále, že eventuální excesy lze řešit
v rámci platného zákonodárství. Také informace o tom, že je v zemi od 17. 10. 2002
dodržováno za dohledu francouzských vojenských jednotek příměří, které ve stěžovatelovým
městě nebylo porušeno, jsou v rozporu s údaji obsaženými mj. ve zprávě Human Rights
Watch shrnující období od roku 1999 do roku 2004, ale také ve Zprávě Ministerstva zahraničí
USA o stavu dodržování lidských práv v Pobřeží slonoviny. Zde se např. uvádí, že problémy,
které jsou jádrem konfliktu v Pobřeží slonoviny – zneužívání etnické příslušnosti k politickým
cílům, stejně jako korupce neztratily na intenzitě. Armáda Pobřeží slonoviny, policejní síly,
provládní milice a bojovníci z různých povstaleckých frakcí od roku 1999 beztrestně hrubě
porušovaly mezinárodní humanitární právo a lidská práva. Od roku 2000 přestaly státní
bezpečnostní síly a jejich spojenecké milice chránit obyvatelstvo. Občanská válka byla
poznamenána zvěrstvy oběma válčícími tábory, především mnoha masakry, násilím
a zneužíváním dětských vojáků. Ačkoliv se prezident G. zavázal k nastolení právního státu a
k potrestání spáchaných zločinů, jím jmenovaná vláda ani představitelé vzbouřenců nepřijali
žádná opatření, aby se vyšetřily spáchané zločiny a potrestali jejich viníci. Naopak během
vnitřního konfliktu (od září 2002 do ledna 2003) a během následné politické krize prováděly
státní bezpečnostní služby a další provládní síly časté a někdy systematické prověrky,
zadržování a útoky na předpokládané (na základě jejich etnické, národní, náboženské a
politické příslušnosti) stoupence povstalců. Vládní politika zároveň civilisty podporovala
v přesvědčení, že nebudou stíháni za spáchané zločiny, což přispělo k rozvoji a beztrestnosti
těchto skupin v A. i na venkově. Tyto skupiny tvořené především mladými stoupenci strany
prezidenta G., představovaly prostředek zastrašování a agrese vůči představitelům politické
opozice a těm, kteří vzhledem ke svému náboženství, etnické příslušnosti nebo národnosti
mohli být pokládáni za odpůrce vlády (především muslimové, obyvatelstvo severu a
přistěhovalci ze západní Afriky). Bezprostředně po ukončení občanské války byl násilně
rozehnán a utopen v krvi vládními bezpečnostními silami protestní pochod zorganizovaný
opozičními skupinami A. Místní skupiny na ochranu lidských práv a přestavitelé sdružení
obětí poukázali na 105 zabitých, 209 zraněných civilistů a na dvacítku osob, které zmizely
poté, co byly zadrženy členy vládních pořádkových sil a provládních milic. I když se válka
znovu nerozpoutala, země zůstala rozdělena a vládne tam nejistá situace, stav ani válečný, ani
mírový, bezpečnost v zemi je pochybná, polarizovaná s ohledem na etnickou, náboženskou a
politickou příslušnost. Vláda nepředává zločince a pachatele násilí a zneužívání spravedlnosti,
bezpečnostní síly operují dle vlastního uvážení s vědomím vlastní beztrestnosti. Pokud se týká
podmínek ve vězení, přetrvává kruté a surové jednání, někdy až týrání. Svévolná věznění a
zadržování jsou běžná, množství osob bylo po dlouhou dobu zadržováno bez řádného
procesu. Soudnictví není zárukou řádného procesu. I přesto, že provládní síly se již tolik
nezaměřují na muslimy s podezřením, že mají vazby na rebely, jsou muslimové a stoupenci
původních (domorodých) náboženství předmětem diskriminace.
Z uvedeného je patrné, že tvrzení správního orgánu o tom, že politický systém země
původu stěžovatele prakticky vylučuje pronásledování etnika a exces lze řešit v rámci
platného zákonodárství, je naprosto odtržené od reality a že žalovaný zcela pominul
informace dokládající, jak jsou zákony platné v Pobřeží slonoviny prosazovány a uplatňovány
v reálném životě. Žalovaný správní orgán se také vůbec nevypořádal se skutečností,
že stěžovatel je muslim. Jak vyplývá ze zprávy Ministerstva zahraničí USA, s ohledem
na skutečnost, že většina rebelů byli stoupenci islámu, byli muslimové předmětem
diskriminace. Správní orgán navzdory této skutečnosti dospěl k závěru, že stěžovatel se měl
se svým případem obrátit na příslušné orgány své země a požadovat prošetření celé věci.
Je evidentní, že tento závěr učinil správní orgán bez toho, aby byl seznámen se situací
a poměry v Pobřeží slonoviny. Namísto toho, aby tak učinil a následně vyhodnotil konkrétní
situaci stěžovatele ve všech jejích aspektech, ve svém rozhodnutí pouze odcitoval namátkově
vybraná obecná tvrzení z opatřených informačních zdrojů. Odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu svědčí o tom, že se dostatečně nevypořádal se všemi podklady, které si k rozhodnutí
opatřil. Stěžovatel cítí pod dojmem vlastních zkušeností a s ohledem na osud své rodiny
obavu a strach z pronásledování ve státě, jehož je občanem, a to z důvodu své národnosti
a náboženství. Vláda Pobřeží slonoviny není schopna práva národnostních menšin účinně
ochránit, naopak provládní síly se sami dopouštějí národnostně a nábožensky motivovaných
útoků. Proto hrozí, že by mohl být stěžovatel v zemi svého původu ohrožen na životě.
Poukázal na znění ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu. Navrhl zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení a rovněž požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a uvedl,
že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Konstatoval,
že stěžovatelovy potíže nelze považovat za pronásledování dle §2 odst. 6 zákona o azylu.
Jeho potíže nedosáhly ani takového charakteru a intenzity, aby je bylo možné považovat
za pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Neobrátil-li se na příslušné státní orgány
země původu, nelze předjímat, že by takovou situaci podporovaly či tolerovaly. Podklady,
které pro své rozhodnutí pořídil, říkají, že stěžovatelovy potíže je možné řešit v rámci
platného zákonodárství. On však svou situaci řešil odjezdem ze země původu. Žalovaný
navrhl zamítnutí kasační stížnosti a žádost o přiznání odkladného účinku nepodpořil.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho úkolem v tomto řízení není znovu posuzovat,
zda měl být stěžovateli azyl udělen, ale toliko přezkoumat, zda předchozí řízení naplňuje
důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. specifikované stěžovatelem.
Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. představuje tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Dle §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a)),
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště (písm. b)). Za pronásledování se pak ve smyslu ustanovení
§2 odst. 6 zákona o azylu považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována, či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel od počátku správního řízení tvrdil
v zásadě stejné důvody, pro které žádá v České republice o azyl. Už v žádosti o udělení azylu
podané dne 14. 6. 2003 uvedl, že ze své vlasti odešel 10. 1. 2003 ze strachu z vojáků a dodal,
že asi měsíc před odjezdem vtrhli v noci do jejich domu vojáci a zabili jeho otce a bratra.
On proto utekl oknem a schoval se. Poté, co uslyšel střelbu, z místa uprchl. Na ulici narazil
na další skupinu vojáků, kteří se ho ptali, kam jde. Pověděl jim, co se stalo, a že má strach,
načež ho jeden z nich povalil na zem a druhý udeřil pažbou do hlavy, až ztratil vědomí.
Neví, jak se dostal do nemocnice, ale v noci odtamtud utekl a ukrýval se v mešitě s ostatními
příslušníky jeho etnika, kteří měli rovněž strach z vojáků, až do doby, než se mu podařilo
za pomoci věřících ze země odletět do České republiky, o níž věděl, že se tam neválčí.
V případě návratu se obává o svůj život. Vlastnoručně psané prohlášení k důvodům,
pro něž žádá udělení azylu neučinil, protože neumí psát. V pohovoru s pracovníkem
žalovaného uvedl, že náleží k etnické skupině D. O., pochází ze severu země, z města A. a
vyznává islám. Uvedl, že v jeho zemi je válka, jeho otec a dva bratři byli zabiti a on chtěl
dosáhnout ochrany formou azylu. Sdělil, že vedoucí politická strana tvrdí, že všichni seveřané
podporují opoziční stranu R., proto když vojáci narazí na seveřany, bijí je nebo i zabijí. On
ani jeho příbuzní však nebyli politicky aktivní. Má za to, že jeho rodiče byli zabiti pro svou
příslušnost k etniku D., na dotaz upřesnil, že zabiti byli jeho bratři a otec. Rozpor odůvodnil
tím, že do školy nechodil a francouzštinu se neučil, takže mohlo dojít k nedorozumění.
Upřesnil také, že měl tři bratry, dva z nich byli zabiti a třetí žije s matkou v Pobřeží slonoviny.
K tvrzení předestřenému pracovníkem žalovaného, že podle zpráv z Pobřeží slonoviny je
v zemi dodržováno příměří a země je bez vážnějších nepokojů, uvedl, že když odjížděl,
situace nebyla bezpečná a nemyslí si, že by potíže v jeho zemi mohly ustat ze dne na den.
Zopakoval, že jeho příbuzní byli zabiti. Nedokázal rozlišit, zda vojáci, kteří byli ve městě,
byli rebelové nebo provládní. O azylu požádal až po propuštění z vězení, kde si odpykával
trest za užití padělaného pasu (o vlastní byl okraden a chtěl si obstarat nový v zahraničí, kde
je ambasáda jeho země).
Podle §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“,
„s. ř.“) je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem
si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení.
Řízení o udělení azylu je specifickým typem správního řízení, v němž se pokud jde
o zjištění skutkového stavu věci potřebného pro rozhodnutí, zda se žadateli azyl uděluje
či nikoliv, primárně klade důraz na jeho výpověď. Je na žadateli, aby uvedl skutečnosti,
které ho vedly k odchodu ze země původu a pro které v České republice žádá o poskytnutí
ochrany formou azylu. Úkolem správního orgánu pak je dát mu v průběhu správního řízení
možnost, aby souvisle vylíčil všechny podstatné okolnosti, vyhodnotit jejich věrohodnost
a poté zjistit, zda jsou podřaditelné pod některé z ustanovení zákona o azylu umožňujících
jeho udělení. Nejvyšší správní soud judikoval, že není povinností žadatele o azyl,
aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní
věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech
shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žadatele o azyl vyvracejí
či zpochybňují (rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57).
Stěžovatel jako žadatel o azyl konstantně v průběhu celého správního řízení uváděl,
že jeho obavy o život pramení z incidentu, při němž byli vojáky zabiti jeho příbuzní
a on unikl podobnému osudu útěkem, při kterém byl zraněn, musel se skrývat a využil
možnosti za pomoci přátel odcestovat do bezpečné země. Stejně jako otec a bratři náleží
k etniku D., je muslim a žil na severu země v městě A. Podle jeho slov jsou seveřané
podezíráni vládními silami z podpory opozice a i jiní příslušníci jeho etnika mají ve své zemi
rozdělené nepokoji problémy, vyslovil domněnku, že etnická příslušnost mohla být příčinou
zabití jeho otce. Žalovaný správní orgán vyhodnotil jeho výpověď jako nepřesvědčivou a
nevěrohodnou, když poukázal na to, že stěžovatel neví, jací vojáci či četníci zabili jeho
příbuzné, rozpory mezi údaji v žádosti a při pohovoru v tom, zda byli zabiti jeho rodiče či
otec a bratři a absenci motivu činu. Poukaz na příslušnost otce a bratrů k etniku D. a jeho
nedobrou situaci v zemi nepovažoval za relevantní vzhledem k tomu, že žadatel žádné dřívější
potíže neuvedl a navíc žil ve městě A. Tento závěr podložil zprávou Ministerstva
zahraničních věcí ČR č. j. 130039/2003-LP, podle níž všeobecně etnické problémy v Africe
přetrvávají, politický systém v Pobřeží slonoviny však prakticky jakékoli pronásledování
etnika vylučuje. Eventuální excesy lze řešit v rámci platného zákonodárství. Svůj názor, že
stěžovatel nebyl pronásledován, podpořil informací ČTK, podle níž je v zemi od 17. 10. 2002
dodržováno příměří, na které dohlížejí francouzské vojenské jednotky a zprávy se nezmiňují o
jakémkoli porušení příměří v městě A., kde žadatel žil, či výskytu střelby a zvýšené
přítomnosti vojenských jednotek ve městě, o nichž žadatel mluvil.
Na rozdíl od krajského soudu, který dospěl k závěru, že se žalovaný s tvrzeními
žalobce o národnostních či etnických potížích dostatečně vypořádal, Nejvyšší správní soud
tento názor nesdílí. Naopak má za to, že přístup žalovaného k posouzení případu stěžovatele
byl formalistický, postrádal hlubší vhled do situace, v jaké se stěžovatel před odchodem
z vlasti ne vlastní vinou ocitl, v kontextu událostí charakterizujících složité období,
jakým Pobřeží slonoviny v rozhodné době procházelo. Žalovaný se zaměřil na hledání
rozporů v tvrzení žadatele o azyl a i když jeho příběh vyznívá v průběhu celého správního
řízení v zásadě shodně, neuvěřil ani po upřesňujících dotazech tomu, že by snad nepřesnosti
mohly být způsobeny překladem a tím, že stěžovatel nevládne francouzštinou tak dobře
jako rodným jazykem, protože nechodil do školy a je negramotný. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu nelze toliko uvést, že výpověď žadatele není přesvědčivá či věrohodná,
žalovaný měl říci, kterým konkrétním tvrzením neuvěřil a proč. Z odůvodnění
jeho rozhodnutí není zřejmé, zda kvůli nesrovnalostem ve vyjádřeních stěžovatele považoval
za vyloučené, že k zabití jeho příbuzných vůbec došlo, či je pouze nejisté, kteří z nich byli
zabiti, nebo z jakého důvodu se tak stalo a není rovněž jasné, proč nepovažoval za relevantní
příslušnost otce k etniku D. na podkladě tvrzení, že stěžovatel žádné dřívější potíže neuvedl a
žil ve městě A. Tvrzení stěžovatele uváděná v průběhu celého správního řízení jako celek
žalovaný nevyvrátil, ale ani zřetelně neuvedl, kterým z nich uvěřil a kterým ne. Podložení
závěru, že se v případě stěžovatele nejedná o pronásledování, pouze informací ČTK o
dodržování příměří v zemi od 17. 10. 2002, rovněž není dostačující. Ze zpráv České tiskové
kanceláře, které jsou součástí správního spisu, avšak v rozhodnutí žalovaného nebyly
zmíněny, je zřejmé, že příměří bylo po pěti týdnech porušeno a na západě došlo k útoku
vládních vrtulníků v místech ovládaných povstalci, při němž údajně zemřelo mnoho lidí. Po
nezdařeném zářijovém pokusu o převrat přišly v zemi o život stovky lidí a desetitisíce byly
vyhnány z domovů. Příměří sice zabraňuje dalším bojům, ale rozdělilo zemi na dvě části a
zvýšilo již tak velké napětí mezi muslimským severem, ovládaným povstalci, a jihem, který
kontrolují síly věrné prezidentovi (z 27. 11. 2002). Z přehledu událostí v zemi původu
stěžovatele, rovněž pocházejícího z ČTK, založeného do správního spisu, se podává, že podle
armády porušili dne 23. 10. 2002 rebelové příměří a znovu údajně 27. 11. 2002, 30. 11. 2002
vzplály na Pobřeží slonoviny nové boje, 2. 12. 2002 armáda dobyla město držené povstalci, 6.
12. 2002 hovoří svědkové o mnoha obětích bojů, 9. 12. 2002 nejméně 150 mrtvých na západě
země, 12. 12. 2002 tisíce mladíků uposlechly výzvu k mobilizaci, 18. 12. 2002 opět propukly
boje mezi povstalci a armádou, 19. 12. 2002 povstalci znovu dobyli klíčové město Man, 22.
12. 2002 francouzští vojáci zahnali povstalce na ústup a 29. 12. 2002 ozbrojené střety mezi
Francouzi a rebely. Už tyto informace samy o sobě zpochybňují správnost přesvědčení
žalovaného správního orgánu, že po uzavření příměří dne 17. 10. 2002 zavládl v zemi klid,
takže stěžovateli pronásledování (opodstatněné obavy o život) nehrozilo. To, že strohé
prameny, jež si žalovaný jako podklad pro své rozhodnutí opatřil, neobsahují zprávy o
výskytu střelby právě ve městě A., kde stěžovatel žil, ještě neznamená prokázání, že k ní
skutečně nedošlo. V zemi, kde nejsou dosud známy přesné počty civilistů zabitých v průběhu
vleklého vnitřního konfliktu a jsou objevovány masové hroby sympatizantů obou
znepřátelených stran (viz zpráva MZ USA z 31. 3. 2003), nelze očekávat, že se každá střelba
v konkrétním městě objeví ve zpravodajství středoevropské země. Rozhodně nelze výběr
zpráv o situací v Pobřeží slonoviny, jak jej provedl žalovaný správní orgán, považovat za
dostačující k vyvrácení stěžovatelových tvrzení, že měl důvod se ve své zemi obávat o svůj
život. Nejvyšší správní soud je toho mínění, že na podkladě informací shromážděných
žalovaným takový závěr učinit nelze. Žalovaný vycházel při zjišťování situace v zemi původu
žalobce pro účely posouzení naplnění podmínek pro udělení azylu uvedených v §12 zákona o
azylu (kromě zpráv ČTK) ze dvou základních dokumentů: Zprávy o dodržování lidských práv
za rok 2002, vydané Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstva zahraničí
Spojených států dne 31. 3. 2003 a z Informace Ministerstva zahraničních věcí č. j.
130039/2003-LP ze dne 9. 9. 2003. Z nich však extrahoval pouze takové skutečnosti, které
svědčily pro závěr o tom, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu. Ty skutečnosti,
které jsou ze shromážděných podkladů, jež jsou součástí správního spisu, patrné a vyznívají
opačně, zcela pominul a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi nevypořádal. Ze zprávy
MZ USA kromě toho, co žalovaný převzal do svého rozhodnutí, plyne např. i to, že vláda
neměla vždy bezpečnostní síly pod faktickou kontrolou, objevovaly se četné věrohodné zprávy
o případech, v nichž bezpečnostní síly jednaly nezávisle na jejích pokynech. V armádě
existovaly značné rozkoly na základě etnických, náboženských a politických příslušností.
Z téhož pramene pochází informace o tom, že se po povstání 19. 9. 2002 jak vláda
tak povstalecké síly dopustily vážných porušení lidských práv. Příslušníci bezpečnostních sil
spáchali více než 200 mimosoudních zabití během toho roku a došlo k několika případům
evidentního zmizení. Po převratu bylo nalezeno několik masových hrobů. Vláda obecně
pachatele většiny porušení pravomocí nepostavila před soud. Náboženská svoboda byla
vládou obecně respektována, ačkoli muslimové a vyznavači místních domorodých náboženství
byli terčem diskriminace. Došlo k případům střetů mezi etniky; společenská diskriminace
na základě příslušnosti k etniku je i nadále problémem. I respektování lidských práv ze strany
vzbouřenců bylo nesmírně špatné. V B. a na jiných místech na severu zabili mnoho osob,
včetně civilistů, a popravili asi 100 četníků, kteří byli pohřbeni v masovém hrobě. Poblíž
západního města M. byly objeveny masové hroby četníků a civilistů, které vzbouřenci zabili.
Svévolně zatýkali a zadržovali osoby a prováděli svévolné nahodilé soudní procesy.
Na sklonku listopadu skupiny vzbouřenců zabraly klíčová města v severozápadním regionu
země ve zjevné součinnosti se skupinou vzbouřenců, která měla pod kontrolou sever. Objevily
se věrohodné zprávy o násilnostech rebelů proti místním obyvatelům, včetně podřezávání
hrdel, vykuchávání, skupinového znásilňování žen atd. Neexistují žádné potvrzené údaje
o skutečném počtu civilistů, kteří byli zabiti, zadrženi nebo šikanováni v severní nebo západní
části země. Ačkoli je v ústavě zakotvena náboženská svoboda a vláda toto právo obecně
respektovala, po 19. září se zaměřila na jedince, o nichž se domnívala, že jsou pachateli
nebo příznivci povstání, a kteří byli často muslimové. Poslední věta je součástí kapitoly
o dodržování občanských svobod, včetně náboženské svobody. Ve správním spise
je však založena pouze její část. Je tedy zřejmé, že podklady, které si žalovaný správní orgán
o situaci v zemi původu stěžovatele v rozhodném roce 2002 opatřil, nejsou úplné.
Ačkoli stěžovatel uvedl, že je muslim a pochází ze severu země, žalovaný se s informacemi,
jež jsou ze shromážděných zpráv zřejmé a náboženství obyvatel Pobřeží slonoviny
se týkají, nevypořádal. V tomto směru lze námitce stěžovatele uvedené v kasační stížnosti
přisvědčit. Druhý hlavní pramen informací o zemi původu, který vzal žalovaný v úvahu
při hodnocení naplnění podmínek pro udělení azylu žadateli, podle názoru Nejvyššího
správního soudu nevyvrací tvrzení žadatele, že příslušníci etnika D. mají v Pobřeží slonoviny
potíže ani náznak toho, že smrt jeho otce a bratrů, příslušníků téhož etnika, s tím mohla
souviset. Dotazem Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky na odbor lidských
práv Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 25. 8. 2003 totiž bylo zjišťováno, zda
v Pobřeží slonoviny dochází v současnosti k pronásledování nějaké etnické skupiny. Nebyly
tedy požadovány (ani poskytnuty) informace vztahující se k době, o níž stěžovatel hovořil a
které bezprostředně předcházela jeho odchodu ze země (listopad 2002 až leden 2003). Proto
odpověď, že všeobecně etnické problémy v Africe přetrvávají, politický systém v Pobřeží
slonoviny však prakticky jakékoliv pronásledování etnika vylučuje; eventuální excesy lze řešit
v rámci platného zákonodárství v zemi, neosvětluje, zda je tvrzení žalobce vztahující se
k jinému období věrohodné či nikoliv. Podmínky pro udělení azylu je třeba posuzovat vždy
ve vztahu k situaci v zemi původu v době, v níž stěžovatel opustil danou zemi a v jiné,
bezpečné zemi požádal o azyl. Pozdější vývoj v zemi původu by mohl být zohledněn pouze
v souvislosti s posouzením existence tzv. překážek vycestování (§91 zákona o azylu). To
ostatně plyne i z ustálené judikatury. Kupříkladu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 – 40, se praví, že podmínky pro udělení azylu podle
ustanovení §12 zákona o azylu a překážky vycestování podle §91 téhož zákona je nutno
posuzovat samostatně. Udělení azylu podle §12 zákona je vázáno na objektivní přítomnost
pronásledování jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 zákona o azylu nebo na odůvodněný
strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla
v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se
naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země
původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase. Stěžovatel sice
nepožádal o azyl bezprostředně po svém příjezdu do České republiky, ale až po propuštění
z výkonu trestu, avšak správní orgán hodnotil věrohodnost jeho výpovědi o důvodech
odchodu ze země původu na podkladě zprávy MZ USA týkající se období, kdy mělo dojít
k zabití stěžovatelových příbuzných (listopad 2002), po němž následovalo zranění
stěžovatele, skrývání se a odjezd ze země. K tomto období se také měly vztahovat objektivní
informace o situaci v zemi původu stěžovatele s důrazem na postavení jeho etnika v oblasti,
kde žil, a se zohledněním náboženství, které vyznával, jež si správní orgán vyžádal.
Povinností žalovaného správního orgánu bylo zabývat se náležitě všemi tvrzeními,
které stěžovatel v průběhu řízení o udělení azylu uvedl jako skutečnosti pro posouzení
jeho práva na azyl významné. Za pomocí dostatečného množství zpráv o situaci v zemi
původu, které by byly úplné a obsahovaly pasáže zaměřené na žadatelem akcentované
skutečnosti (příslušnost ke konkrétní etnické menšině a náboženství v určité části země),
si měl učinit ucelený úsudek o tom, jak reálně vypadala politická a bezpečnostní situace
i dodržování lidských práv v dané oblasti v rozhodném období. Na tomto podkladě pak měl
hodnotit věrohodnost stěžovatelova příběhu a poté vydat rozhodnutí, v jehož odůvodnění
by náležitě vysvětlil, o která zjištění a úvahy je opírá. Nejvyšší správní soud uzavírá,
že na základě podkladů, které si o situaci v zemi původu stěžovatele žalovaný opatřil a učinil
je součástí správního spisu, lépe řečeno z jejich částí, citovaných v odůvodnění rozhodnutí,
nebylo možné učinit závěr, že v jeho případě nešlo o pronásledování. Za zcela nesprávný
považuje argument, že se stěžovatel po zabití příbuzných neobrátil se žádostí o pomoc
příslušné státní orgány své země, nepožadoval prošetření jeho případu a ani ochranu
pro svou osobu. I z oněch fragmentů relevantních zpráv o zemi původu je zřejmé, že vláda
nejen že netrestala porušení lidských práv, ale její bezpečnostní složky
se ho i samy dopouštěly. Nadto nepřehlednost situace v Pobřeží slonoviny
dostatečně ilustruje tvrzení žadatele, které žalovaný nezpochybnil, že když na ulici řekl
vojákům, co se v jeho domě stalo a že má strach, bylo mu pažbou zbraně způsobeno zranění
na hlavě a upadl do bezvědomí.
S konstatováním žalovaného, že stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní skutečnost,
která by správní orgán vedla k závěru, že byl ve vlasti pronásledován, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu,
nelze souhlasit. Stěžovatel v souvislosti s incidentem, který se týkal jeho rodiny uvedl
i že vedoucí politická strana podezírá obyvatele severní části země z podpory opozice,
a proto jsou vojáky biti a zabíjeni. Vyslovil rovněž domněnku, že jeho příbuzní byli zabiti
pro příslušnost k etniku D. (kam patří i on sám). Reálnou obavu o život může nepochybně
vzbudit i to, co se přihodilo příbuzným nebo přátelům osoby, která o azyl žádá, nelze trvat
na tom, že by vždy muselo jít o zkušenost osobní. Stěžovatel uvedl řadu skutečností obecně
podřaditelných pod ustanovení §12 písm. b) v souvislosti s §2 odst. 6 zákona o azylu,
které měl žalovaný správní orgán náležitě vyhodnotit co do jejich věrohodnosti,
avšak nikoli pouze na podkladě rozporů mezi údaji v jednotlivých výpovědích, ale zejména
na pozadí objektivně zjištěné situace v dané oblasti země jeho původu v rozhodné době.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením žalovaného pojatým do vyjádření ke kasační
stížnosti, že stěžovatelovy potíže nedosáhly ani takového charakteru a intenzity, aby je bylo
možné považovat za pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Za situace, kdy nebyla
přesvědčivě vyvrácena výpověď stěžovatele, že byli v jeho domě vojáky zabiti tři členové
jeho rodiny a on sám musel utéci, byl zraněn a musel se skrývat, si jen obtížně lze představit,
jaké, když ne tyto potíže, by žalovaný považoval za dostatečně intenzivní a odpovídajícího
charakteru pro poskytnutí ochrany formou azylu.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a že při jejím zjišťování byl
porušen správní řád v ustanovení §32 odst. 1 takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost jeho rozhodnutí a pro tyto vady, vytýkané již v žalobě měl Krajský soud v Hradci
Králové napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Jelikož byl naplněn důvod kasační
stížnosti uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., zrušil Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat
tam, kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku. Takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 ost. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu