ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.16.2006
sp. zn. 4 Azs 16/2006 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: A. H.,
zast. JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem, se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2005, č. j. 24 Az
504/2004 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce JUDr. Pavlu Ramešovi, advokátovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2150 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 7. 2004, č. j. OAM -2410/VL-07-12-2004, nebyl
žalobci udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Polici ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobce nebyla vztažena překážka vycestování ve smyslu
ustanovení §91 téhož zákona. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu
správního řízení bylo objasněno, že důvodem podání žádosti o udělení azylu žadatele
byla obava z uvěznění za nesplnění zákonné povinnosti nastoupit a vykonat základní
vojenskou službu, což mu však nedovoluje jeho náboženská víra. Dalším důvodem byla snaha
vyhnout se vykonání rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán dospěl poté k závěru,
že žalobcem uváděné skutečnosti nelze podřadit pod taxativně vymezené důvody stanovené
v §12 zákona o azylu, dále neshledal důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2,
ani důvody uvedené v §14 téhož zákona. Žalovaný rovněž posoudil existenci překážek
vycestování a dospěl k závěru, že žadatel nenáležel k osobám ohroženým skutečnostmi
zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu a jejich existenci
tedy v jeho případě neshledal.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že rozhodnutí napadá
v rozsahu výroku o neudělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu a ve výroku
o nevztažení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Namítal, že žalovaný porušil
zákon č. 71/1967 Sb., správní řád (konkrétně §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46, §47 odst. 1)
a zákon o azylu č. 325/1999 Sb., konkrétně §12. Pokud jde o důkazy, kterými chce podpořit
svá tvrzení, odkázal na to, co vypověděl při prvním a druhém pohovoru, jakož i na ostatní
obsah správního spisu. Navrhoval, aby Krajský soud v Ostravě napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 24 Az 504/2004 – 22,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobce netvrdil, že byl v zemi původu pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, ani netvrdil, že má strach z pronásledování
z uvedených důvodů. Potíže žalobce vyplývaly z jeho náboženského přesvědčení,
které mu neumožňuje službu v armádě. Žalobce odmítl nastoupit základní vojenskou službu ,
příslušným orgánům však nesdělil své důvody, proto nebyl informován o možnosti náhradní
vojenské služby. Žalobce se nezajímal o alternativní řešení a situaci řešil odjezdem do České
republiky. Krajský soud vyloučil rovněž pronásledování z náboženských důvodů,
neboť žalobce nenamítal omezování náboženské svobody, ani bránění v projevech víry
ze strany státu. Žalobce podle krajského soudu neuvedl žádný konkrétní důvod, který by mohl
vést k aplikaci ustanovení §14 zákona o azylu. Vycestování žalobce neshledal krajský soud
v rozporu s mezinárodními závazky, když za vyhýbání se základní vojenské službě nehrozí
žalobci nepřiměřený trest. Krajský soud pak dále nezjistil ani namítaná porušení procesního
předpisu a žalobu v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. a požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107 s. ř. s. Namítal, že krajský soud
posoudil uvedenou kauzu v rozporu s platným právním řádem (zákonem o azylu), a shledal
vážná pochybení všech orgánů rozhodujících v řízení o udělení azylu. Tvrdil, že má reálnou
obavu z nuceného opuštění ČR a na Ukrajině mu hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů.
Stěžovatel požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a navrhl, aby napadený rozsudek
krajského soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 9. 2005, č. j. 24 Az 504/2004 – 33,
ustanovil zástupcem stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Pavla Rameše, advokáta.
Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 20. 10. 2005, č. j. 24 Az 504/2004
– 36, stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení tohoto usnesení odstranil
vady kasační stížnosti.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 11. 2005 namítal stěžovatel nedostatek
pokladů pro rozhodnutí žalovaného ke zjištění poměrů v ukrajinské armádě a konstatoval
zjednodušení svých důvodů žalovaným a soudem na vyhýbání se vojenské službě
a navazujícímu trestu. Zdůrazňoval své náboženské důvody, poukázal na špatné poměry
v ukrajinské armádě a namítal nedostatky ve faktické vynutitelnosti práva a ochrany
na Ukrajině. Konstatoval, že krajský soud pouze odkázal na nedostatečná zjištění žalovaného
a v případě správného posouzení by dospěl k závěru, že důvod pro udělení azylu je dán.
Stěžovatel dovozoval, že rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí krajského soudu
jsou pro uvedená pochybení nepřezkoumatelná.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti s poukazem na obsah žaloby navrhl,
aby byla kasační stížnost odmítnuta podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou
vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodů
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel v žádosti o udělení azylu ze dne
16. 7. 2004 uvedl, že Ukrajinu opustil dne 25. 4. 2004, protože nechtěl jít na vojnu. Uvedl,
že vyznává víru svědků jehovových, a proto se vyhýbá nástupu vojenské služby. O azyl žádal
také proto, aby zde mohl legálně žít. V případě návratu do vlasti se obával uvěznění.
Tytéž skutečnosti uvedl stěžovatel ve vlastnoručně psaném prohlášení. V protokolu
o pohovoru ze dne 28. 7. 2004 tyto skutečnosti rozvedl, přičemž současně připustil,
že nevěděl, že na Ukrajině je možnost vykonat náhradní vojenskou službu. Domníval se,
že výjimky existují pouze ze zdravotních důvodů. Ani po zjištění této skutečnosti
by se však na Ukrajinu vrátit nechtěl, protože se obává odvedení k normální vojenské službě.
O azyl se rozhodl požádat asi před měsícem, kdy mu skončila platnost víza, a poté,
co byl zadržen policií a bylo mu uloženo správní vyhoštění.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Ostravě řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rámci stěžovatelem
uplatněných žalobních námitek a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele, vycházel
správní orgán, jakož i krajský soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel nesplňuje podmínky
pro udělení azylu tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení.
Nejvyšší správní soud s těmito závěry rovněž souhlasí a odkazuje na ně. I Nejvyšší správní
soud má za prokázané, že stěžovatelovy důvody, pro které žádá o azyl na území ČR,
nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem žalovaného vyjádřeným v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, a poté i s názorem soudu, že při posuzování uvedeného důvodu
žádosti o azyl bylo třeba vycházet z příručky Procedur a kritérií pro přiznání postavení
uprchlíka vydané Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě roku 1979.
Tato příručka v článku 169 uvádí, že člověk vyhýbající se vojenské službě,
může být považován za uprchlíka, je-li schopen prokázat, že by mohl být potrestán
za tento vojenský trestný čin neúměrným trestem kvůli jeho rase, náboženství, národnosti,
příslušnosti ke zvláštní sociální skupině nebo pro politické názory. Odmítnutí vykonat
povinnou vojenskou službu může být, jak uvádí článek 172 dané příručky, taktéž založeno
na náboženském přesvědčení. V případě, že žadatel je schopen dokázat, že jeho náboženské
cítění je skutečné a upřímné, a že nebylo vládními orgány vzato do úvahy, když po něm bylo
požadováno, aby splnil svou vojenskou povinnost, může mu být přiznán status uprchlíka.
V případě žadatele nelze hovořit o tom, že by jeho náboženské cítění nebylo vzato vládními
orgány do úvahy, neboť tyto orgány o svém náboženském cítění bránícímu vykonat
vojenskou službu vůbec neinformoval a o umožnění vykonat náhradní vojenskou službu
je nepožádal. Skutečnost, že o této možnosti nevěděl, nelze přičítat na vrub státním orgánům.
Nejvyšší správní soud tedy shodně se žalovaným i krajským soudem dospívá rovněž k závěru,
že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. K tomu nutno
zdůraznit, že stěžovatel návrh na zahájení řízení o udělení azylu podal až v průběhu řízení
o správním vyhoštění z území ČR a jedním z důvodů jeho návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu je snaha o legalizaci pobytu v České republice.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatele uvedenou v kasační stížnosti
spočívající v tvrzení, že si správní orgán neopatřil dostatek podkladů pro své rozhodnutí.
Naopak, z napadeného rozhodnutí správního orgánu vyplývá, že žalovaný podrobně rozebral
jednotlivé zprávy týkající se dodržování lidských práv na Ukrajině a to právě ve vztahu
k výkonu základní vojenské služby, případně následků vyhýbání se základní vojenské službě.
Se zjištěnými skutečnostmi a jejich právním posouzení Nejvyšší správní soud souhlasí.
Namítá-li stěžovatel, že se žalovaný ani soud nezbývaly faktickými poměry v ukrajinské
armádě v rámci vojenské prezenční služby panujícími v ukrajinské armádě, zejména
ve vztahu k zacházení s nováčky, musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že uvedená
námitka je uplatňována poprvé až v kasační stížnosti, třebaže mohla být vznesena
již v dřívějším řízení. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel
v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky
jsou nepřípustné. I kdyby ovšem zákon dovoloval Nejvyššímu správnímu soudu
se touto stěžovatelovou námitkou zabývat, bylo by nutno konstatovat, že ze situace,
jak ji stěžovatel popsal v azylovém řízení, spíše vyplývá, že on sám neměl ucelené informace
o poměrech v armádě na Ukrajině. Jestliže se sám nepokusil o zajištění náhradní vojenské
služby z důvodu svého náboženského přesvědčení, pak je problematické dospět k závěru,
že správní orgán se nezabýval faktickými poměry v armádě, nehledě na to, že stěžovatel blíže
neobjasnil co tím míní, když popis situace v armádě zjištěný z příslušných zpráv
tvoří podstatnou část rozhodnutí.
Rovněž konstatování stěžovatele o tom, že na Ukrajině není systém policejní a justiční
ochrany funkční, a proto stěžovatel uprchl do ČR, se poprvé objevuje až v kasační stížnosti.
Nutno uvést, že stěžovatel ve správním řízení ani netvrdil, že se domáhal ochrany svých práv
u státních orgánů, a že by mu tato ochrana byla odepřena.
Nejvyšší správní soud poukazuje na dosavadní judikaturu k této problematice,
kdy např. podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1994, č. j. 6 A 502/1994 – 39,
povolávání vlastních občanů k výkonu vojenské služby, byť i způsoby nevybíravými,
popř. i vnitřní zákonodárství státu porušujícími samo o sobě bez přistoupení
dalších skutečností, není ještě pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro politické přesvědčení ve smyslu §2 odst. 1
zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby,
která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu
podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li
takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že souhlasí s právním
posouzením věci tak, jak bylo učiněno žalovaným a krajským soudem. Neshledal rovněž,
že by řízení bylo zatíženo vadou spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Nejvyšší správní soud ani nezjistil nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem. K tomu dodává,
že stěžovatel v žalobě pouze uvedl, že se domnívá, že žalovaný porušil v žalobě vyjmenovaná
ustanovení správního řádu a §12 zákona o azylu a pokud jde o skutkové důvody, odkázal
na spisový materiál. V žalobě tak v podstatě absentují jakákoliv konkrétní skutková tvrzení
o nezákonnostech a rovněž právní výtky, neboť ustanovená ustanovení zákona
nejsou jakkoliv přiřazena je konkrétním skutkovým tvrzením. Za dané situace nelze dojít
k jinému názoru, než k tomu, že krajský soud na základě takto formulovaných žalobních
bodů, přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného zcela vyčerpávajícím způsobem.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně
a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem
strpění podle §78 b) odst. 1 a 2 zákona o azylu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a žalovaný náhradu n ákladů řízení o kasační stížnosti
nepožádal (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Pavlu Ramešovi, advokátovi, který byl
stěžovateli ustanoven usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2005,
č. j. 24 Az 504/2004 – 33, byla stanovena za dva úkony právní služby ve výši
1000 Kč podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (převzetí a příprava zastoupení a písemné
podání soudu týkající se ve věci samé podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b/ a d/
téže vyhlášky) a režijní paušál podle ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč
za každý úkon. Zástupci stěžovatele bude vyplacena částka ve výši 2150 Kč, a to z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu