ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.167.2005
sp. zn. 4 Azs 167/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce B. B. D., zastoupeného
JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského nám. č. 4,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005, č. j. 56 Az 137/2004 - 20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005, č. j. 56 Az 137/2004 - 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba
žalobce proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-730/LE-PA04-PA04-2004, ze dne
12. 11. 2004, jímž byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o azylu). Krajský soud shledal, že žalovaný měl
dostatek podkladů pro závěr, že v žalobcově případě jsou splněny podmínky pro zamítnutí
jeho žádosti jako zjevně nedůvodné. Během správního řízení totiž neuvedl žádné skutečnosti
svědčící o tom, že by vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod
a rovněž nebylo ani zjištěno, že by důvodem potíží, které ve své vlasti měl (výhrůžky
bývalého přítele manželky) byla jeho rasa, národnost, náboženství, politické přesvědčení
nebo příslušnost k určité sociální skupině. Šlo o problémy osobního charakteru, jež nemají
žádnou souvislost s jednáním státních orgánů nebo soukromých osob, které by se dalo označit
za perzekuci ve smyslu §12 zákona o azylu. Pokud jde o posouzení překážek vycestování,
soud odkázal na podrobné odůvodnění rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožnil. Navíc
podotkl, že žalobce svou námitku nijak nekonkretizoval a v žalobě netvrdil, že nedokládá
(zřejmě bylo míněno dokládá) existenci kterékoliv z podmínek uvedených v §91 zákona
o azylu. Krajský soud uzavřel, že pobývat na území cizího státu není základním lidským
právem, které by bylo chráněno ústavním pořádkem České republiky.
Včasnou kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl tento rozsudek
z důvodů, které je možno podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) /nesprávné právní posouzení soudem/, písm.
b) /vady správního řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí, které byly žalobou důvodně
vytýkány a soud měl proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušit/ a také písm. d) s. ř. s.
/nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí/.
Vytýkal soudu, že se nevyjádřil k jeho žalobní námitce tvrdící zkrácení na jeho
právech v důsledku toho, že správní orgán neposuzoval, zda v souvislosti s rozhodnutím
o ukončení pobytu nelze na něho vztáhnout překážku vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Přitom takové pochybení stěžovatel považoval
za porušení mezinárodněprávních závazků České republiky. Ustanovení §91 podle něho
upevňuje závazky ČR, které jsou primárně obsaženy již v mezinárodních smlouvách
závazných pro ČR. Podle důvodové zprávy k zákonu o azylu zde byly zakotveny překážky
vycestování cizince v zájmu zajištění souladu s mezinárodněprávními závazky České
republiky. Stěžovatel připomněl znění článku 10 Ústavy stanovící aplikační přednost
mezinárodních smluv před zákonem a čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy, upravující zákaz
vyhoštění a navracení (refoulement) – „žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem
nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život nebo osobní svoboda byly
ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské
vrstvě či politického přesvědčení“. Dikce tohoto článku je odlišná od definice pojmu
„uprchlík“ v článku 1, A, bod 2, vyžadující naplnění subjektivního aspektu obav
z pronásledování, což čl. 33 odst. 1 nevyžaduje, ale představuje povinnost žalovaného před
vydáním rozhodnutí zkoumat, zda žadateli objektivně v případě návratu nehrozí tam popsané
jednání bez ohledu na tvrzení či netvrzení subjektivních obav. Ve stěžovatelově případě
žalovaný povinnosti obsažené v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy nedostál a neposuzoval, zda
mu v případě návratu hrozí objektivně jednání v tomto článku popsané. Sice nebyl v souladu
s čl. 33 vyhoštěn před vydáním rozhodnutí o žádosti, ale správní orgán nezkoumal jeho žádost
z pohledu čl. 33 a v zamítavém rozhodnutí se s ním nevypořádal, tj. neprozkoumal a poté
neodůvodnil, zda mu v případě návratu hrozí zmíněné jednání. Článek 33 odst. 2 vylučující
v některých případech princip non-refoulement na jeho osobu aplikovat nelze. Protože se
nedopustil žádného trestného činu, pouze přestupku, nemůže být považován z vážných
důvodů za osobu nebezpečnou pro Českou republiku ani nebyl usvědčen ze zvláště těžkého
trestného činu. Aplikace článku 33 odst. 2 by navíc musela být obsažena v odůvodnění
správního rozhodnutí, ale nestalo se tak, neboť čl. 33 byl žalovaným opomenut jako celek.
Stěžovatel zmínil, že mu bylo uděleno správní vyhoštění, což znamená, že po pravomocném
skončení řízení o udělení azylu bude správní vyhoštění vykonáno a o to je opomenutí zvážení
principu non-refoulement závažnější. Obdobnou argumentaci lze vztáhnout i ke čl. 3 Úmluvy
proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení, který byl
transponován do §91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu („žádný stát, který je smluvní
stranou Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody
se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení“). Tuto svou povinnost žalovaný
nedodržel, ačkoli věděl, že zamítavé rozhodnutí povede k realizaci trestu vyhoštění,
tj. k vypovězení stěžovatele. Žalovaný měl povinnost před vydáním rozhodnutí zkoumat,
zda stěžovateli v takovém případě v Mongolsku nehrozí jednání vymezené v čl. 1 Úmluvy.
Úmluva ani zákon o azylu nevyžadují na cizinci explicitní vyjádření obav z mučení
jako nutné podmínky k prozkoumání hrozby mučení, naopak žalovaný tak musí činit z úřední
povinnosti. Dle stěžovatelova přesvědčení trpělo řízení před správním orgánem závažnými
vadami, pro něž měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Právo pobývat na území cizího
státu sice nepatří mezi základní lidská práva a svobody chráněné ústavním pořádkem ČR,
ale patří sem právo nebýt žádným způsobem vrácen do státu, kde jsou vážné důvody
se domnívat, že by tam hrozilo navrácené osobě nebezpečí mučení (čl. 3 Úmluvy proti
mučení) a právo nebýt vrácen na hranice zemí, ve kterých by život či osobní svoboda
jednotlivce byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
společenské vrstvě či politického přesvědčení (čl. 33 Ženevské úmluvy). Stát je povinen
posoudit existenci těchto okolností vždy, bez ohledu na to, zda tyto obavy dotyčná osoba
explicitně vyjádří. Navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení. Současně požádal, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu jsou v souladu s právními předpisy.
Zopakoval, že stěžovatel neuvedl žádné důvody, které by mohly být považovány za azylově
relevantní. K námitce, že se nezabýval možností vztáhnout na stěžovatele překážku
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího
správního soudu v Brně (rozsudek ze dne 18. 11. 2003 sp. zn. 2 Azs 35/2003), podle něhož
za situace, kdy se správní orgán ani soud oprávněně nezabývaly otázkou, zda stěžovatel
naplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a to s ohledem na nedostatek
jeho tvrzení o důvodech zde uvedených, jsou v rozhodnutí žalovaného správního orgánu
nadbytečné i výroky o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu a §91 téhož zákona
o překážce vycestování. Žalovaný konstatoval, že zamítnutím stěžovatelovy žádosti o azyl
a neposouzením překážky vycestování neporušil čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy. Navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho úkolem v tomto řízení je přezkoumat
výhradně, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
specifikované stěžovatelem.
Jádrem kasační stížnosti je tvrzení stěžovatele, že v jeho případě žalovaný správní
orgán nezkoumal překážku vycestování, ačkoli to bylo jeho povinností, a krajský soud
se s obdobnou námitkou pojatou do žaloby dostatečně nevypořádal.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalovaný vycházel z toho, že stěžovatel v řízení
o udělení azylu neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr,
že vyvíjel činnost směřující k uplatnění politických práv a svobod. Nezjistil rovněž,
že problémy, které ve své vlasti měl (zejména vyhrožování bývalým druhem jeho manželky
a fyzické napadení jeho společníky), byly z důvodu jeho rasy, národnosti, náboženství,
politického přesvědčení nebo příslušnosti k některé sociální skupině. Proto jeho žádost o azyl
zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a v odůvodnění
svého rozhodnutí dodal, že pro nadbytečnost již neposuzoval, zda splňuje podmínky
pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu a nehodnotil ani překážky vycestování
podle §91 téhož zákona, neboť aplikace těchto ustanovení se podle jeho názoru váže
na ustanovení §12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito nebylo.
Z obsahu žaloby je zřejmé, že kromě porušení řady ustanovení správního řádu v řízení
o udělení azylu namítal stěžovatel v roli žalobce také, že jeho žádost o azyl neměla být
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
protože má za to, že naplňuje důvody pro udělení azylu stanovené §12, respektive §14
zákona o azylu, případně minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Rozvinul poměrně obsáhlou argumentaci k tvrzení, že žalovaný správní orgán
pochybil, když se v jeho případě vůbec nezabýval naplněním překážky vycestování
a spatřoval v tom rozpor s mezinárodněprávními závazky České republiky. Citoval ustanovení
článku 33 odst. 1 a článku 1, A, bod 2 Ženevské úmluvy a podobně jako později v kasační
stížnosti z jejich znění dovozoval, že správní orgán je povinen zkoumat před vydáním
rozhodnutí naplnění překážek vycestování vždy, tj. i v případě, že žadatel o azyl subjektivní
obavy ze zde popsaného jednání neuvádí. Poukázal také na článek 3 Úmluvy proti mučení
a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení, z něhož pro správní orgán také
plyne povinnost ex officio zkoumat, zda mu v případě návratu nehrozí mučení,
což však žalovaný neučinil. Navíc poukázal i na článek 3 Evropské úmluvy o lidských
právech zakazující vystavit určitou osobu jednání naplňujícímu znaky mučení, nelidského
nebo ponižujícího jednání ze strany jiného státu a zdůraznil, že smluvní státy této úmluvy
musí k tomuto článku při výkonu svého práva vyhostit cizince přihlížet. Z výše uvedeného
podle žalobce vyplývá pro žalovaný správní orgán povinnost zabývat se situací v zemi,
do níž bude osoba nucena vycestovat vždy, tedy i v případě, že její žádost o azylu zamítne
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Na první pohled je zřejmé, že krajský soud, ačkoli v odůvodnění svého rozsudku
podrobně obsah žaloby včetně obsáhlých námitek týkajících se aplikace ustanovení §91
zákona o azylu zrekapituloval, soustředil svou pozornost téměř výhradně na vyvrácení
vytýkaných pochybení v procesním postupu žalovaného správního orgánu. Pokud jde
o aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, zopakoval závěry, k nimž dospěl žalovaný
a v otázce posouzení existence překážek vycestování odkázal pro stručnost na „podrobné
odůvodnění“ napadeného rozhodnutí a i v tomto ohledu se se žalovaným ztotožnil. Navíc
podotkl, že žalobce svou námitku v tomto směru nijak nekonkretizoval a formulací v závěru
příslušného odstavce odůvodnění naznačil, že snad postrádal v žalobě tvrzení či doložení
existence některé z podmínek uvedených v §91 zákona o azylu.
Z toho, co bylo právě uvedeno, nelze ani akceptujeme-li odkaz na odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu, seznat, proč krajský soud nepřisvědčil podrobné argumentaci
k otázce aplikace §91 zákona o azylu vtělené do žaloby. Z odůvodnění rozsudku není patrno,
proč soud považoval tvrzení žalobce opřená o ustanovení mnoha mezinárodních smluv
závazných pro Českou republiku za mylná či lichá a kterými argumenty byla vyvrácena. Není
pravdou, že by odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu obsahovalo podrobné
zdůvodnění k posouzení překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu,
naopak je z něho zřejmé, že správní orgán je toho názoru, že nebylo-li v daném případě užito
ustanovení §12 zákona o azylu, není zvážení existence překážek vycestování na straně
stěžovatele (žalobce) namístě. Odkaz na argumentaci obsaženou v soudem přezkoumávaném
rozhodnutí tedy není případný. Nejvyšší správní soud také s krajským soudem nemůže
souhlasit v tom, že by stěžovatel v roli žalobce neuvedl dostatek konkrétních námitek,
z nichž by bylo zřejmé, proti čemu brojí a na jakých ustanovení právních předpisů spočívá
jeho odlišný právní názor, pokud jde o samotnou aplikaci ustanovení §91 zákona o azylu
vyjmenovávajícího překážky vycestování cizince. Žaloba obsahuje rozvinutou argumentaci
podporující tvrzení žalobce, že se žalovaný v jeho případě otázkou existence překážek
vycestování do země původu zabývat měl, i když subjektivní obavy v průběhu správního
řízení neuváděl. Krajský soud však žádné stanovisko k takto prezentovanému právnímu
názoru nezaujal a nezkoumal, zda se žalobcem zmíněná ustanovení mezinárodních úmluv
na jeho případ vztahují a pokud ano, tak zda je vyložil správně. Odůvodnění jeho závěru
o nedůvodnosti žaloby pak postrádá uvedení všech rozhodovacích důvodů, jelikož z něho není
zřejmé, proč nejsou žalobcovy výtky oprávněné. Některé použité formulace navozují dokonce
dojem, že příčinou neúspěchu stěžovatele (žalobce) v tomto směru je pouze to, že ani v žalobě
žádné skutečnosti představující překážky vycestování neuvedl. Podstata jeho argumentace
však leží jinde, v tvrzení, že žalovaný pochybil, když v jeho případě aplikaci §91 zákona
o azylu ani nezvažoval, proto také nebral v úvahu, zda žadatel o azyl některé ze skutečností
představujících překážky vycestování v řízení o udělení azylu zmínil.
Nedostatečné vypořádání se se všemi včas uplatněnými žalobními námitkami
v odůvodnění rozsudku takto zakládá jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, která
je důvodem pro jeho zrušení. Nejvyšší správní soud v tomto nedostatku spatřuje naplnění
důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s.ř.s.
V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek
nepřezkoumatelným, což apriori vylučuje zkoumání důvodnosti jednotlivých bodů kasační
stížnosti. Jelikož krajský soud ve svém rozsudku nevyčerpal všechny žalobní námitky
a neprovedl náležité posouzení důvodnosti výtky tvrdící, že žalovaný správní orgán měl
v žalobcově případě zvážit existenci překážek vycestování, nemohl ani Nejvyšší správní soud
přes obdobně obsáhlou argumentaci v kasační stížnosti v jejím světle hodnotit zákonnost
rozhodnutí krajského soudu o této otázce. Za této situace se k jednotlivým dalším důvodům
kasační stížnosti nelze vyjádřit.
Jelikož zjištěné pochybení krajského soudu je takového charakteru, že jeho rozsudek
nemůže obstát, Nejvyšší správní soud jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Krajský soud se v dalším řízení v souladu s právě vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.) vypořádá se všemi žalobními námitkami.
Nové rozhodnutí ve věci bude v odůvodnění odrážet hodnocení důvodnosti jednotlivých
žalobních bodů ve vztahu k rozhodovacím důvodům žalovaného správního orgánu, případně k
jeho postupu ve správním řízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na územ po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu