ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.175.2005
sp. zn. 4 Azs 175/2005 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: I. G.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Bugárem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Žitná 45, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/OAM, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 5 Az 29/2004 - 38, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Pavlu Bugárovi, advokátu, se sídlem v Praze 1,
Žitná 45, se s t a n o v í ve výši 1075 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 3. 2004, č. j. OAM-11215/VL-19-12-2001, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na cizince nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Své rozhodnutí žalovaný opřel o zjištění, že důvodem žádosti
žalobce o udělení azylu byly ekonomické potíže způsobené jak tíživou hospodářskou situací
na Ukrajině, tak jeho národnostním původem, problémy s ukrajinskými nacionalisty
a dále snaha o legalizaci pobytu na území České republiky.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které poukazoval
na to, že správní orgán v rozporu s §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu
nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, za tím účelem si neopatřil úplné podklady
rozhodnutí, nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky a rozhodnutí
nevyplývá ze zjištěných podkladů. Dále namítl, že byl ve vlasti ohrožen na životě
tím, že jej považují za příslušníka ruské národnosti. Jde rovněž o psychický nátlak a stát
Ukrajina není schopen zajistit žalobci odpovídajícím způsobem ochranu před tímto jednáním
a toto jednání trpí. V případě žalobce jde i o důvody humanitární dle §14 zákona o azylu.
Žalobce se odvolává na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“),
podle kterého nikdo nesmí být mučen a podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestu a odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas
z roku 1991‚ A-201, a ve věci Vilvarajah a ost. z roku 1991, A-215. Uvádí, že smluvní stát
nese odpovědnost z titulu Úmluvy pokud existují důvody k obavám, že dotčená osoba bude
v zemi určení vystavena riziku mučení, nelidského a ponižujícího zacházení,
přičemž není možné po nikom požadovat, aby se dobrovolně vystavoval perzekuci, aby mohl
prokázat své obavy z pronásledování. Dále se odvolává na rozsudek ve věci Berrehab z roku
1998, A-138, s tím, že vyhoštění žalobce by podle jeho mínění mělo za následek zásah
do jeho soukromého života a bylo by tak v rozporu s čl. 8 Úmluvy. Rovněž se dovolává
rozsudku ve věci Niemietz z roku 1993, A 251-B, a definice pojmu soukromý život.
Respektování soukromého života musí zahrnovat i právo na vytváření a rozvíjení vztahů
s dalšími lidskými bytostmi, návratem do země původu, kde žalobce přerušil veškeré vazby,
by však došlo k psychickým útrapám, což by bylo v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Žalobce
se dále dovolával i čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu r. 1992 v Ženevě, v němž se hovoří
o pronásledování na kumulativním základě. Z uvedených důvodů požaduje, aby soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, č. j. 5 Az 29/2004 - 38, byla
žaloba zamítnuta. Podle uvedeného soudu se správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí
zabýval všemi podstatnými skutečnostmi, řádně je zhodnotil po stránce skutkové i právní,
uvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodoval. V tomto bodě je tedy vydané rozhodnutí zcela v souladu
s §47 odst. 3 správního řádu. Žalobce ostatně ani v podané žalobě konkrétně neuváděl,
v jakých skutečnostech se skutečný stav věci liší od stavu, který byl zjištěn správním
orgánem, ani nezmiňoval, které další důkazy správní orgán měl provést a které důkazy
dle jeho mínění byly správním orgánem nesprávně hodnoceny.
V otázce národnostního útlaku, jenž se měl projevit např. napadením žalobcovy
matky, byl Městský soud v Praze toho názoru, že správní orgán došel ke správnému závěru,
že tvrzené skutečnosti nelze posoudit jako pronásledování žalobce z důvodů národnosti.
Žalovaný správně vyšel z pojmu „pronásledování“ definovaného v §2 odst. 6 zákona o azylu
a výkladu tohoto pojmu v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7A 754/2000.
Je totiž třeba vycházet ze skutečnosti, že za pronásledování ve smyslu zákona o azylu
nelze považovat útoky z azylově relevantních důvodů vedené vůči žadateli ze strany
fyzických osob, nejde-li o součást státní politiky, tj. nejde-li o jevy státní mocí buď přímo
vyvolané, nebo podporované, vědomě státními orgány trpěné či státní mocí záměrně
nedostatečně potlačované. Jestliže orgány státní moci takové jevy cíleně potírají a čelí
jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam‚ kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné
a takové opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt. Žalovaný správně uvedl, že v případě
žalobce šlo o potíže nikoli se státními orgány jako celkem, ale jednotlivým jejich členem,
zneužívajícím své funkce. K vyřešení problémů s úplatným soudcem, které měly původ
v napadení matky žalobce pro její národnost, žalobci pomohly vyšší ukrajinské státní orgány
(soudce byl odvolán a uvězněn). Orgány státu tedy měly snahu problém řešit a vyřešily
jej. Následné potíže s neznámými lidmi, kteří mu vyhrožovali a fyzicky jej napadli, se žalobce
pokoušel řešit na policii a prokuratuře, neobrátil se však již na vyšší inspekční orgány
(tedy nevyužil všech možností, které mu právní řád jeho země k ochraně jeho práv poskytuje).
Z výpovědi žalobce navíc vyplývá, že policie mu nepomohla nikoli z důvodu národnosti
žalobce (či jiných azylově relevantních důvodů) ale z důvodů zcela jiných (je zkorumpovaná,
má s žalobcem osobní konflikt – žalobce má důvěrné informace, odmítl další spolupráci
a staví se k práci policie záporně). Soud je tedy toho názoru, že je správný závěr žalovaného,
který neshledal, že by žalobce byl pronásledován pro svou národnost ze strany státních
orgánů, či že by státní orgány takové jednání podporovaly, trpěly, či nebyly schopny
mu zabránit. Pokud žalobce u ústního jednání před soudem poukázal na to, že pobýval
na západní Ukrajině, kde se s volbou nového prezidenta nacionalismus ještě prohloubil,
pak lze pouze konstatovat, že správní orgán při vydání napadeného rozhodnutí,
stejně jako soud v přezkumném soudním řízení, vycházejí ze stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Městský soud v této souvislosti rovněž poukázal
na to, že existence důvodů k udělení azylu se vztahuje k zemi původu jako celku.
I pokud by tedy bylo prokázáno, že žalobce byl v místě svého bydliště v západní části
Ukrajiny pronásledován proto, že byl považován za osobu ruské národností
(ani to však prokázáno nebylo), mohl by situaci řešit přestěhováním do východní části
Ukrajiny, kde je jiná národnostní situace.
Městský soud ve svém odůvodnění rovněž uvedl, že dalším žalobcem uváděným
důvodem byly jeho ekonomické potíže, o nichž žalobce tvrdil, že vyplývají z národnostních
důvodů. Městský soud konstatoval, že žalobce ve správním řízení neuváděl žádné skutečnosti,
na základě kterých by bylo možno dojít k závěru, že nemohl sehnat práci pro svou národnost,
ale naopak sdělil, že obdobné potíže se zaměstnáním mají všichni obyvatelé; stejně jako
oni by i žalobce sehnal práci, pokud by byl schopen dát úplatek, či ochoten čekat na mzdu
třeba půl roku. Tato tvrzení žalobce plně odpovídají informacím o hospodářské situaci
na Ukrajině, které si žalovaný opatřil a v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil. Potíže
žalobce‚ který nemohl sehnat práci, nelze dávat do souvislosti ani s tím, že žalobce pomohl
usvědčit úplatného nacionalistického soudce. Z výpovědi žalobce totiž vyplývá, že se tak stalo
v roce 1997, žalobce při tom do protokolu o pohovoru ze dne 21. 11. 2001 uváděl,
že bez stabilní práce je již 7 let, tj. již od roku 1994. Závěr žalovaného, že nebylo prokázáno,
že by ekonomické potíže žalobce byly způsobeny důvody stanovenými v §12 zákona o azylu,
proto Městský soud považoval za správný.
Městský soud proto dospěl k závěru, že v případě žalobce nejsou dány důvody
pro udělení azylu stanovené v §12 písm. a), b) zákona o azylu, přičemž žalobce v podané
žalobě ani konkrétně nenamítl, ve kterých konkrétních skutečnostech spatřuje nezákonnost
tohoto rozhodnutí žalovaného. Za konkrétní žalobní důvod nelze považovat ani obecný odkaz
žalobce na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva bez uvedení souvislosti k případu
žalobce, ani poukaz na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků, podle kterého různá opatření, která sama o sobě neznamenají
pronásledování, ale jsou spojena s dalšími zápornými faktory (např. obecné ovzduší nejistoty
v zemi původu), mohou opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování
na kumulativním základě. Protože žalobce ani tento odkaz na čl. 53 Příručky nekonkretizoval,
může soud pouze konstatovat, že žalobce neuváděl jiné, než již shora uvedené potíže v zemi
původu, o nichž nebylo prokázáno, že by představovaly pronásledování ve smyslu zákona
o azylu, a které dle mínění soudu ve svém souhrnu ani s přihlédnutím k situaci v zemi původu
žalobce, jak je popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze považovat
za pronásledování na kumulativním základě.
K námitce ohledně nesprávné aplikace §14 zákona o azylu na stěžovatelovu situaci
městský soud uvedl, že rozhodování o udělení humanitárního azylu dle 14 zákona o azylu
se děje v absolutní volné úvaze správního orgánu a nejde o rozhodnutí o „právu“
na němž by mohl být žadatel zkrácen, vymyká se proto správní uvážení ohledně posouzení
existence případu zvláštního zřetele hodného přezkumné činnosti soudu. Z obsahu
odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplynulo, že žalovaný ve své úvaze hodnotil údaje
sdělené žadatelem, a ani žalobce sám v podané žalobě neuvádí, které konkrétní okolnosti
podle jeho mínění jsou zvláštního zřetele hodné a svědčí pro udělení humanitárního azylu.
Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný při rozhodování o humanitárním azylu vzal v úvahu
podstatné skutečnosti daného případu a neporušil ani stanovený procesní postup.
Městský soud se ztotožnil i se závěrem správního orgánu, že žalobce nenáleží
k osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Žalobce, který v podané žalobě ani ve vztahu k tomuto závěru správního
orgánu nevznesl konkrétní žalobní námitky, v řízení před správním orgánem uváděl
nekonkrétní obavy ze své fyzické likvidace, dále obavy z možného pronásledování ze strany
soudce, jehož pomohl usvědčit, a který bude propuštěn z vězení a obavy z pronásledování
místními nacionalisty. Jde tedy o obavy z možného kriminálního jednání fyzických osob,
nikoli státu. Takové obavy však nezakládají překážky vycestování dle §91 zákona o azylu,
neboť žalobce by v takovém případě měl možnost obrátit se na příslušné orgány země původu
(a to jak místní, tak jim nadřízené) a požadovat jejich ochranu. Při úvaze o existenci překážek
vycestování spočívajících v ohrožení života nebo svobody žalobce z důvodu jeho rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických
názorů žalovaný správně odkázal na informace o zemi původu, z nichž nevyplývá,
že by na Ukrajině příslušníci jiných neukrajinských národností (což ani není případ žalobce)
byli pronásledováni. Při úvaze o existenci překážky vycestování spočívající v hrozbě
nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu žalovaný správně odkázal
na čl. 3 Evropské úmluvy a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k výkladu
uvedených pojmů. Věcně pak odkázal na konkrétní zprávy o situaci na Ukrajině, zmiňující
sice možnost nepříznivého posuzování podání žádosti o azyl v zahraničí, z nichž však zároveň
jednoznačně vyplývá, že nepřichází v úvahu trestní stíhání, tj. nebyl přijat žádný zákon
kriminalizující vstup do azylového řízení v zahraničí. Přes nepříznivé zprávy o situaci
ve vězeňství na Ukrajině tak obavy z mučení, nelidského či ponižujícího zacházení či trestu
nejsou dány již proto, že není důvodu se domnívat, že žalobce by byl po návratu do vlasti
souzen a vězněn. Nelze shledat ani další zákonné překážky vycestování. Odkaz žalobce
na zásah do soukromého života a příslušnou judikaturu je zcela nekonkrétní a navíc v dané
věci i zcela nepřípadný.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas
kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel především namítá, že správní orgán nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3
odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil
žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo
opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu, nemohl
tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje
zodpovědět; rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba
mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. K odůvodnění své kasační stížnosti stěžovatel
poukázal na to, že v zemi jeho původu byl skutečně pronásledován pro svůj ze strany matky
ruský původ ukrajinskými nacionalisty. Pokud jde o jím deklarované ekonomické potíže, byly
způsobeny národnostní otázkou. Stěžovatel se nedomnívá, že soud vzal všechny
tyto skutečnosti v úvahu. Navíc poměry na Ukrajině nebyly posuzovány podle aktuálního
stavu v zemi. Podklady pro to jsou většinou z roku 2000, tedy před pěti lety. Stěžovatel
je přesvědčen, že náleží k diskriminované národnostní skupině a pro tento případ by bylo
možné k udělení azylu použít §12 zákona o azylu. Stěžovatel se dovolává názoru v Příručce
postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým
komisařem v lednu 1992 v Ženevě, kde je v čl. 53 uvedeno: „Může se stát, že žadatel byl
podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování
(např. různým formám diskriminace), ale jsou v některých případech spojena
s dalšími zápornými faktory (např. obecné ovzduší nejistoty v zemi původu).
V těchto situacích mohou různé se uplatňující aspekty ve svém součtu vyvolat určitý efekt,
který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování na kumulativním
základě.“ Dále stěžovatel upozorňuje na čl. 43 Příručky: „Tyto úvahy (opodstatněné obavy
z pronásledování) se nemusejí nutně zakládat na vlastních osobních zkušenostech žadatele.
To, co se stalo např. jeho přátelům, příbuzným a dalším členům stejné rasové
nebo společenské skupiny může klidně ukazovat, že jeho obavy v tom smyslu, že se sám dříve
nebo později stane obětí pronásledování, jsou opodstatněné. Relevantní jsou zákony země
původu a zejména jejich aplikace.“ Vzhledem k uvedenému se proto stěžovatel obrací
na Nejvyšší správní soud v Brně a navrhuje, aby tento přiznal odkladný účinek vykonatelnosti
napadeného rozsudku a dále rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu projednání.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti správní orgán odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal
v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost. K námitkám stěžovatele v podané
kasační stížnosti žalovaný uvádí, že tvrzení stěžovatele nesplňují taxativně vymezené důvody
udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Stěžovatel měl ve své vlasti potíže,
které však nelze považovat za pronásledování ve smyslu předmětných ustanovení zákona
o azylu. Rozhodnutí správního orgánu je dostatečně odůvodněno, podloženo relevantními
informacemi o zemi původu s přihlédnutím ke všem okolnostem, které byly v průběhu řízení
zjištěny. Tvrzení jmenovaného v podané kasační stížnosti považuje správní orgán
za neodůvodněné. Žalovaný proto považuje kasační stížnost za nedůvodnou, stejně tak návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
v Brně kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti na odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatel výslovně nepodřadil jím namítané skutečnosti pod jednotlivé
odstavce ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., ze znění kasační stížnosti zdejší soud dovodil,
že stěžovatel napadl rozhodnutí Městského soudu v Praze z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 17. 11. 2001 podal stěžovatel
žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že na Ukrajině měl ekonomické problémy,
do kterých se dostal po té, co pomohl uvěznit soudce, který jej stíhal za obvinění z křivého
svědectví. Stěžovatel totiž podal žalobu na muže, který zbil jeho matku, avšak našel se
svědek, který stěžovatele obvinil ze lhaní. Po uvěznění soudce byl případ stěžovatele uzavřen,
stěžovatel si však od té doby nemohl najít práci a zadlužil se. Ve vlastnoručně psaném
prohlášení pak stěžovatel tyto důvody doplnil o problémy s místními orgány z důvodu
nacionálního útisku, neboť jeho matka je ruské národnosti. Do protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu na území ČR pak stěžovatel sdělil, že jeho matka je ruské národnosti
a z toho důvodu byla v roce 1996 zbita místními nacionalisty a následně hospitalizována.
Na pachatele útoku‚ kteří byli v přátelských a rodinných vztazích s místními úředníky policie,
prokuratury a soudu‚ podal stěžovatel trestní oznámení, a když nebylo projednáváno, obrátil
se na soud. Soud, který se konal 25. 7. 1997 však prohrál, neboť soudce, ukrajinský
nacionalista, vzal od pachatelů úplatek. Stěžovatel se odvolal, posléze až k prezidentské
kanceláři, jeho odvolání však byla zamítnuta a na něj bylo podáno trestní oznámení
pro pomluvu. Jednání měl předsedat stejný soudce. Stěžovatel se k soudu nedostavil a začal
spolupracovat s detektivní kanceláří a prokuraturou I.-F. oblasti a podařilo se mu prokázat, že
soudce bere úplatky. Soudce byl odvolán a odsouzen, trestní oznámení na žalobce bylo
staženo. Od té doby však místní nacionalisté stěžovatele i jeho rodinu provokovali a
vyhrožovali jim. Několikrát byl napaden neznámými osobami, které mu zlomily nos a
poranily ruku. Obrátil se na policii a prokuraturu, dostal se však s jejich zaměstnanci do
osobního konfliktu, protože je považuje za zkorumpované a staví se k jejich práci záporně. On
sám dříve pracoval jako důstojník Ministerstva vnitra, po té, co mu byla nabídnuta
spolupráce, odmítl, proto si myslí, že od policie nemůže očekávat pomoc. Přestěhovat se do
jiné části Ukrajiny nemohl pro nedostatek peněz. Již sedm let je bez stabilní práce, práci by
získal pouze za úplatek nebo by musel čekat na mzdu třeba i půl roku. Potíže se zaměstnáním
mají však na Ukrajině všichni, kromě těch, kteří jsou schopni dát úplatek. Protože neměl
peníze, rozhodl se odejet za prací do ČR. Je přesvědčen, že až se vrátí z vězení soudce,
kterého pomohl uvěznit, bude se mu chtít pomstít. Cítí se neustále v nebezpečí, protože je
pronásledován místními nacionalisty, kteří jej mohou dát kdykoliv uvěznit. Žádost o azyl
podal poté, co mu nebylo prodlouženo měsíční vízum a nechtěl v ČR pobývat nelegálně.
Podle §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Na základě §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení
azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního
zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Městský soud v Praze řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rámci stěžovatelem
uplatněných žalobních námitek a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. I Nejvyšší
správní soud má za prokázané, že stěžovatelovi důvody, pro které žádá o azyl na území ČR
nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) a b) zákona
o azylu. Jak již bylo vícekrát judikováno zdejším soudem, žádost o azyl, jejímž jedinými
důvody jsou pouze potíže se soukromými osobami v domovském státě, je podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná. Ohrožení žadatelů o azyl, které vyplývá
z možné násilné činnosti soukromých osob, není relevantním důvodem pro udělení azylu,
neboť není pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu. Za pronásledování by mohlo být
v souvislostech tvrzených stěžovatelem pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout
ochranu před prokázaným ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany
ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Jak vyplynulo
ze správního spisu, stěžovatel i v poměrně složitém případě, kdy v jeho věci rozhodoval
podplacený soudce, dokázal najít prostředky nápravy. To, že na takové počíná
v dalších případech rezignoval, znamená, že nevyužil všech možností, které mu právní řád
jeho země k ochraně jeho práv poskytuje, ač tak učinit mohl.
Ohledně tvrzení stěžovatele, že náleží k diskriminované národnostní skupině,
lze podotknout, že stěžovatel sám byl národnosti ukrajinské (ruskou národnost měla
pouze jeho matka). Ostatně i v případě, že by se z národnostních důvodů stal terčem
případného útoku ze strany soukromých osob, jsou-li v jeho zemi původu dosažitelné
prostředky nápravy, a stěžovatel je nevyužije, nezakládá taková skutečnost právo na udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. Nelze připustit, aby byl azyl přiznáván z důvodů kriminální
činnosti soukromých osob, s jejímiž projevy se lze setkat i v zemích s vyspělým
demokratickým zřízením. Pokud by bylo toto připuštěno, institut azylu jako výjimečného
prostředku ochrany osob, jimž je upírána ochrana státem původu, by šlo nad rámec účelu,
pro který Česká republika zákon tohoto typu přijal.
Ke zjišťování skutkového stavu věci lze obecně konstatovat,, že zásada tzv. materiální
pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti
důkazů prokazující věrohodnost žadatelových tvrzení. V případě, že žadatel uvádí skutečnosti
podřaditelné pod taxativně vymezené důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12
zákona o azylu, je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových
tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících
se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou měrou pravděpodobnosti,
která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu. Elementární roli
při zjišťování skutkového stavu věci hrají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi
původu žadatele. Je-li zřejmé, že se jedná o bezpečnou zemi původu, v níž je z hlediska
standardů předpokládaných zákonem o azylu zabezpečena řádná a fungující ochrana občanů
před nežádoucími ingerencemi státu do jejich základních práv a svobod, pak lze důvodně
předpokládat, že v takové zemi sice může docházet k jednotlivým excesům, nicméně
lze se prostřednictvím správních, soudních či jiných orgánů domáhat nápravy
proti nezákonnému zásahu. Takový závěr však nelze učinit v případě, že se jedná o zemi,
ve které se státní orgány opakovaně dopouští závažných porušení lidských práv. Má-li správní
orgán za to, že stěžovatel, který přichází ze země s nedostatečnou ochranou lidských práv,
nevypovídá pravdivě o důvodech, které ho vedly k opuštění jeho země původu a podání
žádosti o azyl v ČR, musí své pochybnosti hodnověrně objasnit a prokázat. Jsou-li dány
skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv
a svobod žadatele o azyl došlo nebo mohlo dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů
o tom, že tomu tak nebylo, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní
nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl (obdobně např. rozsudek NSS ze dne ze dne
24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89).
V souvislosti s výše uvedeným Nejvyšší správní soud konstatuje, že Ukrajinu
lze považovat za bezpečnou zemi původu, jakkoli jednotlivé excesy nelze vyloučit. Bylo
tedy na stěžovateli, aby svá tvrzení přesvědčivým způsobem prokázal, což stěžovatel v řízení
neučinil. Poukazuje-li stěžovatel na to, že žalovaný vycházel ze zpráv o dodržování lidských
práv na Ukrajině týkající se roku 2000, což podle stěžovatele znamená, že žalovaný vycházel
z neaktuálních informací, pak zdejší soud takovému tvrzení musí oponovat, když z rozhodnutí
žalovaného jasně vyplývá, že vycházel z informací i za roky 2001 a 2002. Předmětné zprávy
jsou součástí správního spisu.
I podle názoru Nejvyššího správního soudu je stěžovatelův odkaz na články Příručky
postupů a kriterií pro určování právního postavení uprchlíků je zcela obecný a bez uvedení
souvislosti k případu stěžovatele. Lze jistě souhlasit, že kumulativní působení
různých opatření, která sama o sobě neznamenají pronásledování, ale jsou spojena
s dalšími zápornými faktory, je třeba posuzovat jako relevantní důvod k udělení azylu.
Takový souběh však v posuzovaném případě ze spisu nevyplývá a nebyl ani stěžovatelem
prokázán.
K žádosti stěžovatele, aby byl ve věci ustanoven tlumočník, Nejvyšší správní soud
sděluje, že v dané věci vycházel zdejší soud, na základě §64 s. ř. s., z ustanovení §18 odst. 2
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého účastníku, jehož mateřštinou
je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení
najevo. V průběhu řízení však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatel podal kasační
stížnost v češtině a dokázal na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího správního soudu včas
a řádně zareagovat. Za nerozhodné přitom soud považuje, zda tak činil stěžovatel osobně
nebo prostřednictvím advokáta. Otázka ustanovení tlumočníka by se tak nepochybně stala
aktuální až v případě ústního jednání, které však zdejší soud s ohledem na ustanovení §109
odst. 1 s. ř. s.nenařídil.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán
žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci (stěžovateli) náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatele, JUDr. Pavlovi Bugárovi, který byl ustanoven stěžovateli
k jeho žádosti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, č. j. 5 Az 29/2004 - 61,
byla stanovena za jeden úkon právní pomoci po 1000 Kč (převzetí a příprava zastoupení – §9
odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), k čemuž byl přičten režijní paušál ve výši
1 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3 téže vyhlášky, celkem tedy 1075 Kč. Uvedená částka
bude zástupci stěžovatele vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu