ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.189.2005
sp. zn. 4 Azs 189/2005 – 87
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: K. K.,
zast. JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 11. 5. 2004, č. j. 60 Az 2/2004 – 26, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 1. 2004, č. j. OAM-6437/VL-20-05-2003, rozhodl žalovaný
tak, že žádost o udělení azylu se zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí opřel
o zjištění, že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu byly ekonomické potíže ve vlasti
a snaha o legalizaci pobytu na území ČR.
Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které uvedl:
„Nesouhlasím s Vaším rozhodnutí, protože v Arménii nemám práci, mám hodně dluhů.
Prosím Vás, abyste mi povolili žít a pracovat v České republice.“
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 5. 2004, č. j. 60 Az 2/2004 – 26, žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného v této podobě podanou, ač neobsahovala
náležitosti podání ve smyslu §37 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), tím méně pak náležitosti žaloby ve smyslu §71 odst. 1 s. ř. s.
(neobsahovala např. ani jediný žalobní bod) projednal a zamítl ji, neboť měl za prokázané,
že skutečnosti uváděné žalobcem jednoznačně svědčí o tom, že žalobce neopustil vlast
z důvodů pronásledování za uplatnění politických práv a svobod, nebo z důvodu
odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství nebo politického
přesvědčení. Žalobce sám jako jediný důvod uvedl tu skutečnost, že se obává toho,
že ve vlasti nedostane práci a bude žít v bídě. O udělení azylu požádal proto, že chtěl
legalizovat svůj pobyt v České republice poté, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění.
Správní orgán vycházel ze skutečností, které žalobce sám uvedl ve své žádosti o udělení
azylu, v pohovoru k žádosti o udělení azylu a konečně též z vlastní rukou žalobcem dne
10. 12. 2003 napsaného prohlášení, že o azyl v České republice žádá, protože měl pracovní
povolení vydané na tři roky jen pro Prahu, pracoval však mimo Prahu a bylo mu uděleno
správní vyhoštění. Krajský soud dále konstatoval, že správní orgán měl dostatečné podklady
pro posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žádosti žalobce o udělení azylu v České republice.
Soud posuzoval důvodnost žádosti o udělení azylu na základě tvrzení žalobce ve správním
řízení a ztotožnil se se závěrem správního orgánu, že žalobce neuvedl ve správním řízení
žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že žalobce by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu a žalobcem uváděné důvody nelze
tudíž podřadit pod zákonné důvody pro udělení azylu. Podle krajského soudu žalobci
v případě návratu do vlasti nehrozí pronásledování za uplatňování politických práv a svobod
a žalobce ani netvrdil, že má strach z pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu. Důvody uváděné v žalobě pouze odkazují na skutečnosti, které žalobce uvedl v rámci
správního řízení o udělení azylu a žalobce nezpochybňuje skutková zjištění, na základě
kterých žalovaný své rozhodnutí vydal. Krajský soud dále poukázal na to, že žalobci bylo
umožněno před vydáním rozhodnutí se seznámit s poklady pro jeho vydání a navrhovat
doplnění dokazováni. Z protokolu o pohovoru s žalobcem, který byl za účasti tlumočníka
veden v arménském jazyce dne 16. 12. 2004, vyplynulo, že na závěr pohovoru byl žalobce
vyzván k seznámení se všemi podklady a k jejich doplnění. Soud tedy zjistil, že správní orgán
před vydáním rozhodnutí o žádosti žalobce o udělení azylu si opatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí a spolehlivě zjistil skutkový stav, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl
podrobně, ze kterých skutečností vycházel a podle kterých právních předpisů rozhodoval.
Správní orgán se tedy zabýval žádostí žalobce odpovědně a svědomitě. Krajský soud rovněž
konstatoval, že žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou,
čímž vyčerpal celý předmět řízení o dané žádosti. Krajský soud dále poukázal na to,
že ze znění §14 zákona o azylu vyplývá, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok
a rozhodování o tomto azylu se děje v rovině volné úvahy správního orgánu. Rozhodnutí
o překážce vycestování uvádí žalovaný jen v rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu (§28),
nikoliv tedy v rozhodnutí, kterým se zamítá žádost jako zjevně nedůvodná.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že správní orgán nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1
a §46 správního řádu, a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy,
které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení
ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu, nemohl tedy správně
usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět;
rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím
a podkladem pro ně. Stěžovatel se dovolává názoru v Příručce postupů a kriterií
pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992
v Ženevě, kde je v čl. 53 uvedeno: „Může se stát, že žadatel byl podroben různým opatřením,
která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování (např. různým formám diskriminace),
ale jsou v některých případech spojena s dalšími zápornými faktory (např. obecné ovzduší
nejistoty v zemi původu). V těchto situacích mohou různé se uplatňující aspekty ve svém
součtu vyvolat určitý efekt, který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti
pronásledování na kumulativním základě.“ Dále stěžovatel upozorňuje na čl. 43 Příručky:..
„Tyto úvahy (opodstatněné obavy z pronásledování) se nemusejí nutně zakládat na vlastních
osobních zkušenostech žadatele. To, co se stalo např. jeho přátelům, příbuzným a dalším
členům stejné rasové nebo společenské skupiny může klidně ukazovat, že jeho obavy
v tom smyslu, že se sám dříve nebo později stane obětí pronásledování, jsou opodstatněné.
Relevantní jsou zákony země původu a zejména jejich aplikace.“ Vzhledem k uvedenému
se proto stěžovatel obrací na Nejvyšší správní soud v Brně a navrhuje, aby tento přiznal
odkladný účinek vykonatelnosti napadeného rozsudku a dále rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti správní orgán odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Zdůrazňuje,
že ani soud neshledal v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost. K tvrzením
stěžovatele, kterými odůvodňuje oprávněnost kasační stížnosti, se žalovaný odvolává
na stanovisko v rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně sp. zn. 5 Azs 37/2003 ze dne
22. 1. 2004, podle kterého poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu
na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území
republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného
účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud nemohl o kasační stížnosti věcně jednat a musel ji odmítnout
z následujících důvodů:
Podle §104 odst. 4 s. ř. s., není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103 téhož zákona nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Z předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žaloba podaná stěžovatelem dne
8. 1. 2004 obsahovala pouze tolik, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného,
protože v Arménii nemá práci a má hodně dluhů, přičemž podanou žalobou žádá o to,
aby mu bylo povoleno žít a pracovat v České republice. Jiné důvody neuváděl a krajský soud
vzdor tomu žalobu projednal, přičemž důvody žaloby za stěžovatele domýšlel. Z obsahu
kasační stížnosti vyplývá, že se v ní stěžovatel dovolává důvodu pro udělení azylu
obsaženého v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, tj. odůvodněného strachu
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství či příslušnosti k určité sociální skupině,
neboť zde činí odkaz na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků, vydanou Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě a v ní zakotveným
výkladům pojmu pronásledování na kumulativním základě, jakož i výkladu pojmu
opodstatněných obav z pronásledování na základě zkušeností příbuzných, přátel či dalších
členů stejné rasové nebo společenské skupiny jako je žadatel o azyl. V žalobě však taková
tvrzení zpochybňující rozhodnutí žalovaného uvedena nebyla, když se stěžovatel omezil
pouze na obecné vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím správního orgánu a uváděl toliko,
že v Arménii nemá práci a má tam dluhy. V žalobě nevytýkal správnímu orgánu jakékoliv
procesní pochybení, to učinil až v podané kasační stížnosti, kde mu vytýká porušení celé
řady ustanovení správního řádu, zejména nedostatečné zjištění skutkového stavu věci
a její nesprávné právní posouzení.
Jestliže až nyní v podané kasační stížnosti stěžovatel opírá svůj důvod,
pro který mu měl být azyl udělen, o odůvodněný strach z pronásledování pro jeho rasu,
náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má (aniž by současně uvedl, kterou z těchto
příčin má konkrétně na zřeteli), uvádí tak zcela nové skutečnosti. Nejvyšší správní soud
k takovým skutečnostem nemůže přihlížet, neboť je stěžovatel uplatnil až poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí (§109 odst. 4 s. ř. s.), ačkoliv měl možnost k jejich uplatnění
ve správním nebo soudním řízení. Opírá-li se důvod kasační stížnosti popírající správnost
právního závěru o zjevné nedůvodnosti kasační stížnosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu (protože stěžovatel neuváděl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, v platném znění)
výhradně o tyto nové skutečnosti, jde o důvod kasační stížnosti, který je podle §104 odst. 4
s. ř. s. nepřípustný, neboť jej stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
je přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Totéž je pak nutno konstatovat i o stížnostní námitce,
v níž stěžovatel vytýká správnímu orgánu procesní pochybení v řízení o udělení azylu.
Ani tento důvod neuplatnil stěžovatel v podané žalobě. Jelikož kasační stížnost stěžovatele
neobsahuje žádný jiný stížnostní důvod, je podle citovaného ustanovení nepřípustná
jako celek.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nestanoví-li zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, který je podle tohoto zákona nepřípustný. Protože soudní řád
správní v §104 odst. 4 výslovně uvádí, že je nepřípustná kasační stížnost (návrh),
která se opírá jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl, musel Nejvyšší správní soud kasační stížnost
stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítnout.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti vzhledem
k ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., užitého pro toto řízení podle §120 s. ř. s., neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu