ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.190.2005
sp. zn. 4 Azs 190/2005 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
N. D. L., zast. Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám.
193/20, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, ze dne 10. 9. 2004, č. j. 14 Az 75/2004 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
ze dne 21. 11. 2003, č. j. OAM-2768/VL-10-P17-2003. Tímto rozhodnutím bylo vysloveno,
že stěžovateli se neuděluje azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13 odst. 1, 2,
a podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a zároveň bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto
zákona.
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel žalobu,
ve které ve vtahu k souzené věci zejména uváděl, že důvodem žádosti o azyl nebyly
ekonomické důvody, ale důvody politické a dovozoval, že mu měl být udělen azyl dle §14
zákona o azylu. Stejně tak namítal porušení §32 odst. 1 a §33 odst. 2 správního řádu.
S odkazem na výše uvedené požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Ústí nad Labem obdobně jako správní
orgán k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
(§12 zákona o azylu). Za pronásledování stěžovatele nelze považovat ekonomické problémy,
resp. obecný nesouhlas s politikou ve vlasti bez jakýchkoliv konkrétních problémů. K udělení
azylu dle §14 zákon o azylu krajský soud uvedl, že se tímto zabývá správní orgán v mezích
své kompetence a vlastního správního uvážení, jehož rozsah nepřísluší soudu přezkoumávat.
Stejně tak krajský soud neshledal porušení označených ustanovení správního řádu.
Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti označenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, opírající se o důvod
vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., který konkretizuje tak, že došlo k vadě
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu a soud, který o věci rozhodoval,
měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Jmenovitě zejména namítá, že naplnil
ustanovení §12 zákona o azylu, tedy byl pronásledován, resp. měl odůvodněný strach
z pronásledování z tam vymezených důvodů. Doplnil, že ve Vietnamu nejsou dodržována
lidská práva, obává se návratu do vlasti a nebylo přihlédnuto k jeho osobní situaci a poměrům
ve Vietnamu.
Na základě výše uvedeného pak stěžovatel požaduje, aby byl napadený rozsudek
zrušen a vrácen Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti obecné vyjádření, ve kterém vyjádřil nesouhlas
s podanou kasační stížností. Zejména uvedl, že stěžovatel nekonkretizoval důvody vymezené
§12 zákona o azylu. Závěrem uvedl, že návrh na přiznání odkladného účinku nepodporuje
a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejprve je třeba se vyjádřit k významu označeného
písm., tedy písm. b), počítajícího se situací, že došlo k vadě řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. K významu první části (došlo k vadě řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího
správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům,
než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li
ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem,
přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam
další části označeného písm. b) („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá
na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti
s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tyto skutečnosti však v souzené věci neshledal.
Nejvyšší správní soud předesílá, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl
cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 10. 6. 2003 návrh
na zahájení řízení o udělení azylu, ze kterého vyplynulo, že v zemi původu měl existenční
problémy, nemohl najít stálé zaměstnání. Stejně tak vyplynulo, že nesouhlasí se státní
politikou ve Vietnamu; konkrétní problémy však neměl. Nejprve odejel do Ruska, tam byl
asi rok, když získal finanční prostředky na cestu, odejel do České republiky. Označené
problémy specifikoval dále v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České
republiky ze dne 18. 9. 2002, kde uvedl, že z Vietnamu odešel z ekonomických důvodů.
Doplnil, že žádné jiné problémy, tedy ani problémy se státní politikou, jak uváděl v žádosti,
neměl. K otázce ochrany lidských práv ve Vietnamu uvedl, že ve Vietnamu není dobře,
někteří lidé jsou bohatí, jiní chudí a to není spravedlivé. Dle vyjádření stěžovatele se to,
že ve Vietnamu nejsou chráněna lidská práva, nijak osobně nedotýkalo, ale cítil s chudými
lidmi. Posledním impulsem k odchodu ze země bylo, že stěžovatel neměl práci a chtěl
v cizině najít lepší život. Na otázku čeho se obává v případě návratu do vlasti odvětil,
že by mu tam nic nehrozilo; měl by ekonomické problémy, neví jak by splatil dluh z půjčky
peněz na cestu do zahraničí. Stěžovateli byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti
tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu,
resp. navrhl jeho doplnění. Této možnosti nevyužil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o nedůvodnosti stěžovatelovy
žádosti o udělení azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu. Stěžovatelem uváděné důvody
lze podřadit toliko pod důvody ekonomické, které však nespadají pod zákonem o azylu
vymezené pronásledování. Stěžovatel tak nesplňuje podmínky ustanovení §12 zákona
o azylu.
S odkazem na výše uvedené tak nemohl Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčit
v námitkách stran nedostatečného zjištění skutkového stavu ve vztahu k jeho osobní situaci
a poměrům ve Vietnamu. Žalovaný správní orgán vycházel z relevantních dostupných
podkladů a informací o situaci ve Vietnamu, stěžovatel byl s těmito podklady seznámen,
zjištěné skutečnosti nepopíral ani nerozporoval, blíže se seznámit s podkladovými zprávami
nechtěl, jejich doplnění nenavrhoval. Skutkový stav byl žalovaným správním orgánem
a stejně tak následně i krajským soudem posouzen řádně. Nejvyšší správní soud přitom
zcela souhlasí se závěry žalovaného správního orgánu, resp. krajského soudu a odkazuje
na ně. Obecné tvrzení o tom, že ve Vietnamu nejsou dodržována lidská práva, přitom nemůže
mít za výše nastíněné situace žádný vliv, neboť tyto problémy – jak sám výslovně uvedl
do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu - se jej nijak nedotýkaly. Nejvyšší správní
soud odkazuje pro úplnost i na svou konstantní judikaturu v této věci, kdy např. v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 – 42 bylo uvedeno,
že Správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl
jako důvody, pro které o azyl žádá. Uvedl-li v řízení před správním orgánem pouze důvody
ekonomické, nemůže účinně v řízení o kasační stížnosti namítat [§103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.], že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav, když nezjišťoval důvody jiné,
žadatelem v řízení před správním orgánem neuváděné. Tvrzení stěžovatele o nedodržování
lidských práv ve Vietnamu nyní uváděnému v kasační stížnosti tak Nejvyšší správní soud
nemohl ve vztahu ke stěžovateli přisvědčit.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele o tom, že se obává návratu
do vlasti, neb jak vyplynulo z jeho tvrzení ve výše citovaném protokolu, v případě návratu
do vlasti by mu nic nehrozilo, měl by toliko ekonomické problémy, a nemohl by splatit dluh,
což nelze z pohledu zákona o azylu považovat za důvody bránící vycestování do Vietnamu.
Lze tak shrnout, že stěžovateli při návratu do země původu nehrozí žádné z nebezpečí
uvedených v §91 zákona o azylu.
Ani v jedné z námitek vážících se k označenému stížnostnímu důvodu [písm. b) §103
odst. 1 s. ř. s.] tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s, ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný, který v řízení úspěch měl, žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil,
proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu