ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.209.2005
sp. zn. 4 Azs 209/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
nezl. N. R., zast. matkou: N. O. právně zast. JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou, se
sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005, č. j. 36 Az 79/2004 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyně stěžovatelky JUDr. Radany Pekárkové, advokátky,
se u r č u je částkou 2558,50 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 3. 2004, č. j. OAM-515/VL-18-03-2004, bylo
rozhodnuto tak, že se nezl. žalobkyni neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů a že se na cizinku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Žalovaný dospěl k závěru, že zákonná zástupkyně účastnice řízení neuvedla
žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod, či se jiným způsobem politicky
angažovala, a že by tudíž byla pronásledována za uplatňování práv a svobod ve smyslu §12
písm. a) zákona o azylu v platném znění. Rovněž neshledal žádné souvislosti s důvody
pro udělení azylu, tedy, že by potíže stěžovatelčiny matky související s obavou
z možného negativního pohledu místních obyvatel ohledně jejího těhotenství s rozvedeným
mužem a předpokládané problémy stěžovatelky jako dítěte nemanželského původu, byly
způsobeny její rasou, národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině,
či pro politické přesvědčení ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Uzavřel
rovněž, že ani legalizace pobytu na území ČR nemůže být důvodem pro mezinárodní ochranu
formou azylu a poukázal na možnost využití institutů, které zahrnuje zákon č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území ČR. Správní orgán neshledal ani podmínky pro možnost udělení
azylu podle §13 odst. 1 zákona o azylu či §14 téhož zákona (tzv. azylu humanitárního).
Neshledal rovněž, že by stěžovatelka náležela osobám ohroženým skutečnostmi,
zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 výše uvedeného zákona.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, matka stěžovatelky namítala
porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád) a dále porušení §12 a §14 zákona o azylu.
Vyslovila názor, že napadené rozhodnutí ji nepřesvědčilo o své správnosti a o správnosti
postupu správního orgánu, když žalovaný se nevypořádal se všemi provedenými důkazy
podle §12 zákona o azylu, ani s posouzením podmínek pro vztažení překážky vycestování
ve smyslu §91 téhož zákona. Namítala, že potíže, kterým byla nucena ve své vlasti čelit,
a kterých se v případě návratu s nezletilou dcerou obává, lze považovat za pronásledování.
Byla ohrožována bývalou manželkou svého přítele, napadena neznámými muži,
zjevně na její (bývalé manželky) objednávku. Kvůli tomu byla matka stěžovatelky
hospitalizována a byl ohrožen život dítěte, které se svým přítelem očekávala,
tedy stěžovatelky. Pro nedostatek důkazů policie vyšetřování tohoto napadení uzavřela.
Pokud před policií vyslovila domněnku, že v pozadí je bývalá manželka jejího přítele, policie
se odmítla věcí zabývat s tím, že jde o rodinné záležitosti. V další části žaloby
pak stěžovatelka poukázala na definici pronásledování uvedené v Příručce UNHCR z ledna
1992, směrnici UNHCR ze dne 7. 5. 2002, judikaturu soudů v jednotlivých státech a na vznik
sociálních skupin z hlediska pohlaví. Připomněla, že právě v případě její dcery by mohlo jít
o pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, ke skupině nemanželských
dětí, neboť je ve své vlasti ohrožena diskriminací a má odůvodněný strach z pronásledování.
Poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 7 A 516/97 ze dne 23. 2. 1998,
podle něhož je nutno vzít v úvahu při rozhodování o naplnění pojmu „odůvodněný strach
z pronásledování“ jak subjektivní, tak i objektivní složku a posuzovat a konfrontovat
žadatelova tvrzení se zjištěním, které si opatřil správní orgán, zaměřeným na politické
prostředí právní, ale faktické. Požadovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně neshledal žalobu důvodnou, a proto ji napadeným rozsudkem
zamítl. Námitky žalobkyně, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci označil
za obecné a nekonkrétní, z nichž nelze zjistit, jaké další či jiné důkazy měl správní orgán
provádět a v čem jsou podle přesvědčení matky žalobkyně skutková zjištění neúplná. Krajský
soud zdůraznil, že důvodem žádosti o udělení azylu byla obava z možného jednání okolí
v zemi původu, kde by nezletilá fyzicky a morálně mohla trpět v důsledku
svého nemanželského původu. S touto námitkou se podle názoru soudu správní orgán
bezezbytku vypořádal a závěry, které z provedeného dokazování vyvodil,
nejsou s provedenými důkazy v žádném logickém rozporu. Není přitom důvodu vytýkat
mu neprovedení dalších důkazů, kdy žalobkyně sama ani v průběhu správního řízení
ani v podané žalobě neuvedla, v jakém směru by další dokazování mělo být vedeno
a co by jím mělo být prokázáno. Shodně se správním orgánem dospěl krajský soud k závěru,
že u nezletilé žalobkyně nejsou dány skutečnosti, které by bylo možno posoudit jako důvod
pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu. Nezletilá se narodila v České
republice a pronásledování z některých důvodů v citovaném ustanovení uvedených,
tedy pro uplatňování politických práv a svobod v zemi svého původu tak nemohla být
vystavena. Skutečnost, že by mohla být negativně přijata místním obyvatelstvem
proto, že je nemanželského původu nelze podřadit k důvodům pro udělení azylu. Podle §12
písm. b) zákona o azylu je důvodem relevantním pro udělení azylu odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství žadatel
má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Takové obavy v případě nezletilé žalobkyně zjištěny nebyly a soud se v tomto směru
zcela ztotožnil s důvody, které ve svém rozhodnutí uvedl správní orgán. Krajský soud dospěl
k závěru, že žalovaný správní orgán nepochybil ani v případě neudělení azylu humanitárního
ve smyslu §14 zákona o azylu a připomněl, že na udělení tohoto typu azylu není právní nárok
a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; soud pak přezkoumává
toto rozhodnutí pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních
předpisů. Pokud tak správní orgán posoudil osobní situaci stěžovatelky a konfrontoval
ji se situací v zemi jejího původu, a vyvodil, že zde není důvod pro udělení humanitárního
azylu, pak se tak stalo plně v jeho pravomoci. Ostatně matka žalobkyně ani konkrétně
nenamítala, v jakém směru měl žalovaný v případě rozhodování o udělení tohoto typu azylu
pochybit. Soud neshledal, že by z mezí správního uvážení v tomto případě vybočil. Konečně
ani námitka vznesená žalobkyní proti výroku o neexistenci překážek vycestování nebyla
krajským soudem shledána důvodnou. Matka žalobkyně ostatně ani nekonkretizovala,
ani v žalobě nedokládala, existenci kterékoliv z podmínek uvedených v §91 zákona o azylu.
Krajský soud ještě zdůraznil, že podle ustálené judikatury z podstaty azylového práva plyne,
že účelem přiznání azylu je poskytnout ochranu tomu, kdo ve státě, jehož občanství
má je pronásledován, nebo cítí důvodnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně
vyjmenovaných. Státní moc v zemi původu musí být vykonávána způsobem vykazujícím
znaky perzekuce či diskriminace osob určitého konkrétního náboženského vyznání, rasy
či politického přesvědčení. Občan prchající ze své vlasti před takovým výkonem státní moci
vlastního státu, sám jako oběť bezpráví, žádá proto ochranu jinde.
Aby mu však taková ochrana mohla být poskytnuta, musí být prokázáno, že je reálným
nositelem určitého přesvědčení politického či náboženského a že původ jeho obav je v reálně
probíhající perzekuci osob tohoto přesvědčení ze strany státu, a že tento stav, jím nezaviněný
a neovlivnitelný, je primární pohnutkou odchodu z vlasti a podání žádosti o ochranu
v jiné zemi, nikoliv důvody jiné.
Proti tomuto rozsudku podala matka nezletilé žalobkyně (dále též „stěžovatelky“)
kasační stížnosti, v níž se dovolávala důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) a písm. b)
s. ř. s. Namítala, že Krajský soud v Brně v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní
otázku nezákonnosti rozhodnutí žalovaného, kterému toleroval, že v předchozím řízení
o udělení azylu porušil především ustanovení §3 odst. 3 správního řádu, neboť se žádostí
stěžovatelky o udělení azylu nezabýval odpovědně a svědomitě, §3 odst. 4 správního řádu,
neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení tak, aby posílil
stěžovatelčinu důvěru ve správnost rozhodování, porušil §32 odst. 1, §46 a 47 odst. 3
téhož správního předpisu, neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem
si neopatřil potřebné podklady, jeho rozhodnutí není v souladu se zákony a nevyšlo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci a odůvodnění rozhodnutí nepřesvědčilo stěžovatelku
o jeho správnosti a o správnosti postupu správního orgánu. Porušil též §12 zákona o azylu,
neboť stěžovatelka má za to, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu, resp. minimálně
pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Matka stěžovatelky
opakovala, že potíže, kterým byla nucena v zemi původu čelit, resp., kterých se pro případ
návratu do vlasti obává, je možno podřadit pod pronásledování ve smyslu §12 zákona
o azylu. Připomněla, že byla ohrožována bývalou manželkou svého přítele a fyzicky napadena
neznámými muži, kteří jednali zjevně „na objednávku“ této ženy. Upozornila též na odmítavé
stanovisko policistů se touto skutečností zabývat a přitom poukázala na příslušnost k sociální
skupině, jako jednoho z motivů pronásledování, relevantních ve vztahu k možnému udělení
azylu. Snažila se tím vyvrátit názor žalovaného, že potíže její dcery nelze podřadit důvodům
pro udělení azylu, avšak žalovaný se touto možností vůbec nezabýval, tím se dopustil
porušením citovaných ustanovení správního řádu, resp. zákona o azylu. Rozborem pojmu
„pronásledování“ se snažila vyvrátit názor správního orgánu o tom, že potíže
jichž se v případě návratu do země původu obává, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu.
Popisované potíže přitom nepochybně nasvědčovaly možnosti pronásledování její dcery
z důvodu příslušnost k sociální skupině nemanželských dětí. Krajskému soudu dále vytýká,
že nesprávně posoudil postup žalovaného z hlediska vytýkaných vad řízení, spočívající
v porušení zásad řádného procesu ve smyslu správního řádu. Navrhovala, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení
§107 s. ř. s. a konečně též o ustanovení bezplatného právního zástupce pro řízení o ní.
K žádosti žalované zástupkyně stěžovatelky byl jí pro řízení o této kasační stížnosti
ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Radana Pekárková, se sídlem v Brně, Vinohrady 43
(usnesení uvedeného soudu ze dne 20. 4. 2005, č. j. 36 Az 79/2004 – 41).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost jejího podání,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkazuje na obsah
správního spisu, především na vlastní podání a výpovědi matky stěžovatelky, z nichž
jednoznačně vyplynulo, že důvodem žádosti o udělení azylu byla její obava z pronásledování
ze strany bývalé manželky jejího přítele a místních obyvatel pro její stav svobodné matky
a dále snaha o legalizaci pobytu v České republice. K jednání, kvůli kterému stěžovatelka
vlast opustila, nedocházelo však ze strany státní moci, přičemž činy soukromých osob
mohou být považovány za pronásledování, pokud je státní orgány podporují, tolerují,
či nejsou ochotny zajistit přiměřenou ochranu. Sama nezletilá stěžovatelka nemohla
mít v Kyrgyzchstánu žádné potíže, neboť se narodila na území České republiky. Závěr
správního orgánu, že ji nelze udělit azyl podle §12 zákona o azylu podpořila též skutečnost,
že matka stěžovatelky chtěla vstupem do azylového řízení zlegalizovat svůj pobyt v České
republice i pobyt nezletilé stěžovatelky, která nemá platné doklady a chtěla zde zůstat
se svojí matkou. Legalizace pobytu nezakládá však nárok na mezinárodní ochranu formou
azylu. Správní orgán připomněl, že právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky
obsahuje zákon č. 326/19699 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky, v platném
znění, jehož institutů měl účastník řízení využít. Navrhoval zamítnutí kasační stížnosti
pro její nedůvodnost a navrhoval též nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
přičemž stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti.
Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo, že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a proto tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Z citace ustanovení §103 dost. 1 písm. a) s. ř. s. vyplývala, že důvodem nezákonnosti
zde uvedeným se lze zabývat až tehdy, pokud je správně zjištěn skutkový stav věci.
Jelikož však stěžovatelka v kasační stížnosti mj. namítá, že žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí,
takže jeho rozhodnutí nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, přičemž krajský soud
tuto žalobní námitku neshledal důvodnou a napadené rozhodnutí žalovaného nezrušil, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejdříve důvodem kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. vytýkané pochybení však v rozsudku krajského soudu neshledal.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu především zjistil, že matka stěžovatelky
podala dne 10. 2. 2004 žádost o udělení azylu pro svou dceru, v níž uvedla, že je rozvedená
a v Kyrgyzstánu navázala důvěrnou známost s rozvedeným mužem, s nímž čekala dítě (dne
5. 2. 2004 se jí v České republice narodila dcera R. N. – poznámka Nejvyššího správního
soudu). Když se o této skutečnosti dozvěděla bývalá manželka jejího přítele, začala jí slovně
vyhrožovat. Od září 2003 jí také někdo neznámý telefonoval a vyhrožoval, že s ní bude zle,
pokud z Kyrgyzstánu neodjede. V říjnu 2003 byla na ulici přepadena dvěma muži a musela
být hospitalizována. Policie tuto událost vyšetřovala, ale viníky nezjistila. Stěžovatelka
je přesvědčená, že tyto muže najala bývalá manželka jejího přítele, což dovozovala
z výhrůžek. Protože měla strach o sebe i o staršího syna (narozeného v roce 1999) poslala
ho ke své matce a sama odjela ze země. V případě návratu do Kyrgyzstánu se obává o svůj
život a o život svého dítěte. Nezletilá stěžovatelka by v zemi původu byla vystavena útokům
obyvatelstva pro svůj nemanželský původ.
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu uvedla, že její dcera bude mít
z náboženských důvodů potíže v zemi původu pro svůj nemanželský původ, neboť islám
jej netoleruje. Dcera tam bude morálně trpět.
Žádost stěžovatelky o udělení azylu posuzoval žalovaný správní orgán na pozadí
informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické situace a stavu
dodržování politických práv v Kyrgyzstánu. Jde především o zprávu Ministerstva
zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv za rok 2002 ze dne 31. 3. 2003
a o informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 17. 9. 2003
a 21. 10. 2003 a Výroční zprávu o svobodě vyznání za rok 2003. Dále správní orgán vycházel
z aktuálních informací ohledně situace v Kyrgyzstánu obsažených v databázi České tiskové
kanceláře. Výše uvedené zprávy jsou součástí spisového materiálu a žalovaný správní orgán
podstatnou část jejich obsahu podchytil v napadeném rozhodnutí. Z nich pro věc samou
především vyplynulo, že ústava z roku 1993 definuje formu vlády jako demokratickou
republiku, avšak státní moc vykonával především dominantní prezident. Vzdor ústavním
omezením získával však parlament stále větší nezávislost a občanská společnost byla relativně
silná. Ústava zaručuje nezávislé soudnictví, i když jsou známy případy, že vláda využívala
soudní řízení proti prominentním představitelům politické opozice či nezávislým sdělovacím
prostředkům. K porušování lidských práv docházelo např. při zatýkání osob, či ve věznicích,
kdy byly zjištěny případy špatného zacházení s uvězněnými. Problémem zůstává násilí
vůči ženám, včetně domácího násilí, ačkoliv zákon zakazuje domácí násilí a špatné zacházení
v manželství. Obětem domácího násilí poskytovalo své služby několik organizací,
např. centrum v B., Sdružení středisek pro řešení krizových situací žen a dětí a centrum
s názvem S.. Tyto organizace disponují kmenovými právníky.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování cizineckých práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že pro posouzení důvodnosti stěžovatelčiny
žádosti o udělení azylu soustředil žalovaný správní orgán veškeré dostupné důkazy,
neboť po stránce skutkové musel vycházet především z vlastní výpovědi a údajů matky
stěžovatelky a porovnat je s informacemi o zemi jejího původu. Pokud dospěl k závěru
o nedůvodnosti stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu, pak je tento závěr zcela v souladu
se zjištěnými skutečnostmi. Stěžovatelkou uváděné důvody ani podle názoru Nejvyššího
správního soudu nesvědčí tomu, že by splňovala podmínky pro udělení azylu. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje s názorem žalovaného i krajského soudu, že problémy matky
stěžovatelky a popisované jednání bývalé manželky jejího přítele a jí najatých neznámých
osob, nemělo souvislost s její příslušnosti k rase, náboženství, národnosti nebo určité sociální
skupině, jak to předpokládá ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Nenaplňovalo ani znaky
ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu, podle něhož se považuje za pronásledování pro účely
tohoto zákona ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak,
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo ve státě posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním. V projednávané věci však takový závěr učinit
nelze, neboť matce stěžovatelky bylo vyhrožováno ze strany soukromých osob
a pokud fyzické napadení ohlásila policii, nelze říci, že by se policie tímto případem
nezabývala. Z její strany došlo jen k tomu, že pro nedostatek důkazů případ odložila. Matka
stěžovatelky se však další ochrany ze strany státu již nedomáhala, neobrátila
se např. na orgány prokuratury či institut ombudsmana, který v Kyrgyzstánu rovněž funguje.
Neobrátila se ani na výše již zmíněné organizace zabývající se poskytováním podpory
a poradenství ženám, které se staly obětmi násilí. Pokud namítá, že pohrdání její osoby
ze strany sousedů a obava z obdobného jednání i ve vztahu k její dceři pro její nemanželský
původ je neúměrným psychickým nátlakem, nezbývá než konstatovat, že jde o jev negativní
a politováníhodný, nicméně pro udělení azylu nepostačující. Nelze shledávat souvislosti
s důvody pro udělení azylu, totiž, že by toto, ať již projevené či neprojevené pohrdání,
souviselo se stěžovatelčinou rasou, národností, náboženstvím, příslušenstvím k určité sociální
skupině či s politickým přesvědčením. V této souvislosti je třeba upozornit na judikát
Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 754/2000, podle něhož je známým jevem v každé zemi,
byť v některé více, v jiné méně, nicméně i v zemích nejvyššího standartu ochrany lidských
práv a důsledné demokracie, že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání,
sociální skupiny, nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě
pro tyto vlastnosti terčem slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu
ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa nebo užívání
veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní
lidské vlastnosti jako xenofobie, animozita, závist, msta za dřívější příkoří domnělá
i skutečná, důvodná i nedůvodná obava o bezpečnost, strach z ohrožení sociálních jistot
a podobně. To však samo o sobě není ještě pronásledování ve smyslu §12 ze zákona o azylu,
resp. ve smyslu článku 1, bod A. 2. Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované
v České republice pod číslem 208/1993 Sb. Pronásledováním není ani masový výskyt
těchto jevů v určité zemi, nebo její části za předpokladu, že tu nejde o součást státní politiky,
tedy o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, podporované, státními orgány vědomě trpěné,
či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže orgány státní moci se takové jevy
snaží popírat, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů
nejsou dostatečné a příslušná opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.
Matka stěžovatelky sama výslovně uvedla, že o pomoc a ochranu státních orgánů,
krom nahlášení fyzického napadení na policii, nepožádala a nelze tedy dospět k závěru,
že jí byla odepřena ochrana země její příslušnosti, a tedy ani k tomu, že by eventuelně
poskytnutá ochrana jí nebo její dceři byla neúčinná. Žalovaný správní orgán
se všemi jejími námitky zabýval dostatečně a nelze mu tudíž vytýkat, že by vycházel
z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, či že by vedl azylové řízení tak, aby oslabil
stěžovatelčinu důvěru ve správnost jeho rozhodování. Napadené rozhodnutí žalovaného
je v souladu se zákony a vyšlo ze spolehlivě zjištěného dostupného stavu věci. Správní orgán
se vypořádal se všemi provedenými důkazy a Krajský soud v Brně neměl tudíž důvodu
jeho rozhodnutí zrušit.
Z uvedeného vyplývá, že žalovaný se případem zabýval i z hlediska až posléze
stěžovatelkou namítané diskriminace, vyplývající z její příslušnosti k sociální skupině
nemanželských dětí. Právě proto argumentoval žalovaný správní orgán výše zmíněným
judikátem vrchního soudu v Praze a upozornil, z jakého důvodu nelze pokládat případné
nevstřícné jednání spoluobčanů, které stěžovatelka jen předpokládá, za pronásledování ve
smyslu zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že neshledal důvodnou námitku matky
stěžovatelky opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutková podstata,
z níž správní orgán v napadaném rozhodnutí vycházel má oporu ve spisech,
není s nimi v rozporu a při jejím zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem způsobem, který by mohl ovlivnit zákonnost a pro který by soud měl
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; rozhodnutí správního orgánu nelze pokládat
ani za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Z toho pak nutno dovodit, že nedůvodnou
je i námitka stěžovatelky dovolávající se důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem. Takového pochybení se Krajský soud v Brně nedopustil a jeho závěr s odkazem
na důvody výše uvedené, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu
§12 písm. a) a b) zákona o azylu, či §14 téhož zákona, jakož i závěr o tom, že není osobou
ohroženou skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
není nezákonný. Na objektivním způsobem správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
krajský soud správný právní názor a ten také správně vyložil. Šlo především o výše již
citované ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu, k jehož výkladu krajským soudem se
Nejvyšší správní soud již vyjádřil ve vztahu k důvodnosti posouzení námitky stěžovatelky
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelka rovněž poukazovala na pochybení žalovaného, způsobené nedostatečným
zdůvodněným toho, proč nebyl jí ani její nezletilé dceři přiznán humanitární azyl podle §14
zákona o azylu. Pochybit měl podle jejího názoru i krajský soud, pokud důvody pro udělení
humanitárního azylu neshledal. K tomu Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem
uvádí, že udělení tohoto typu azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu, jehož
smyslem je možnost daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy předvídatelné v době
příjímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob
zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených
humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), tak i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Okolnosti svědčící pro poskytování humanitárního
azylu, pak správní orgán posuzuje na základě volné úvahy, aniž by na tento typ azylu byl
právní nárok. Soud posléze posuzuje pouze tolik, zda správní orgán nevybočil z obecných
mezí, daných základními principy platného právního řádu, zde především zákazu
diskriminace, či z hlediska procesních předpisů. Z tohoto důvodu, tedy nemohl krajský soud
sám posuzovat, zda zde byly či nebyly podmínky pro udělení humanitárního azylu, neboť
takové rozhodování mu nepřísluší. Ke způsobu, jakým žalovaný odůvodnil nepřiznání
humanitárního azylu stěžovatelce, Nejvyšší správní soud poznamenává, že žalovaný se s touto
otázkou vypořádal poukazem na skutečnosti, které vyplynuly z průběhu řízení a které jej
vedly k negativnímu stanovisku. Pokud žalovaný zdůvodnil fakt, že stěžovatelce nebyl
přiznán humanitární azyl podle §14 zákona o azylu skutečnostmi, jež byly relevantní i pro
neudělení azylu podle §12 téhož zákona, lze považovat toto odůvodnění za dostatečné.
Krajský soud se náležitě vypořádal též s námitkou týkající se překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. V tomto ohledu poukázal zcela na vyčerpávající odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalovaného, který náležitě vysvětlil, že povinnost ukončit pobyt
žadatele o azyl neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen
jeho život, nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině, nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí
nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu a nebo, kde je jeho život
ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný
čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, a nebo jestliže by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky ČR, a nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotné
přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí
a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. O žádný z těchto případů
u stěžovatelky nejde, neboť v případě návratu do země původu není ohrožena
žádnou ze jmenovaných skutečností, když i ze zpráv o zemi jejího původu soustředěných
žalovaným vyplývá, že neúspěšným žadatelům o azyl v případě jejich návratu do země
původu žádné nebezpečí či diskriminace z tohoto důvodu nehrozí; ostatně matky stěžovatelky
svou námitku v tomto směru nikterak nekonkretizovala a ani v kasační stížnosti nedokládala
existence kterékoliv z podmínek uvedených v §91 zákona o azylu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatelky Mgr. Radana Pekárková, byla
ustanovena soudem, přiznal jí Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1, odměnu
za zastupování v řízení o kasační stížnosti, a to v celkové výši 2558,50 Kč, sestávající
z odměny za dva úkony právní služby a 1000 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a písm. d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to přípravu a převzetí zastoupení
a sepis doplňku kasační stížnosti. K tomu byl přiznán režijní paušál podle §13 odst. 7
téže vyhlášky, náležející ke dvěma úkonům právní služby v celkové výši 150 Kč. Dále jí bylo
přiznáno zvýšení podle ust. §37 a §47 zákona č. 235/2004 Sb., neboť prokázala, že je
plátcem daně z přidané hodnoty.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu