ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.214.2005
sp. zn. 4 Azs 214/2005 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. M.,
zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 45, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 48 Az 145/2004 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyně stěžovatele, JUDr. Ireny Strakové, advokátky, se u r č u j e
částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 21. 4. 2004, č. j. OAM-5628/VL-07-P17-2003. Tímto rozhodnutím bylo
vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13 odst. 1,
2, a podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), Současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
tohoto zákona.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel namítal porušení
§3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ve znění pozdějších předpisů (správní řád), a dále porušení §12 a §14 zákona o azylu.
Rozporoval skutečnosti uvedené v rozhodnutí žalovaného správního orgánu a uváděl,
že v zemi původu mu hrozí násilí ze strany „vládních, prezidentských struktur“. Požadoval
zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Praze obdobně jako žalovaný správní
orgán k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
(§12 zákona o azylu); uváděné problémy stran hrozícího násilí nelze podřadit pod důvody
vymezené zákonem o azylu. Stěžovatel navíc žádost o udělení azylu podal až po delším
pobytu zde a až poté, když měl problémy s cizineckou policií, což svědčí i o účelovosti jeho
námitek. Žalovaný správní orgán přitom podle soudu postupoval v souladu se správním
řádem. Stejně tak krajský soud neshledal naplnění podmínek §13 či 14 zákona o azylu.
Krajský soud proto dovodil, že žalovaný správní orgán postupoval správně pokud azyl
neudělil. Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná,
a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodů nezákonnosti,
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a z důvodu vady řízení, spočívající v tom,
že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Výslovně uvedl, že správní
orgán nedostatečně zabýval důvody jeho žádosti, nezjistil všechny okolnosti rozhodné
pro náležité a řádné posouzení věci a došlo tak k porušení zásady objektivní pravdy. Správní
orgán porušil §3 odst. 3 a soud se s tímto porušením vypořádal v rozporu se zákonem.
Správním orgánem byl porušen i §47 odst. 3 správního řádu, protože odůvodnění rozhodnutí
nebylo adekvátní a dostatečné. Krajský soud se nedostatečně zabýval důvody uvedenými
v žalobním návrhu a proto má stěžovatel za to, že věc nebyla objektivně rozhodnuta.
Dále stěžovatel výslovně doplnil, že soud se dopustil formálních a věcných chyb,
neb na každé straně rozsudku je jiná spisová značka, je chyba i v evidenčním čísle. Stejně
tak doplnil, že žalovaný správní orgán, jakož i soud se nezabývaly otázkou překážky
vycestování, řešily celou věc jenom formálně. Závěrem uvedl, že správní orgán porušil čl. 33
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, který zakazuje vyhostit nebo vrátit uprchlíka
jakýmkoliv způsobem na hranice území, kde by jeho život nebo svoboda byly ohroženy.
Na základě výše uvedených skutečností stěžovatel požadoval, aby byl napadený
rozsudek zrušen a věc byla vrácena k dalšímu projednání.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, č. j. 48 Az 145/2004 – 53 byla
stěžovateli ustanovena zástupkyně – JUDr. Irena Straková, advokátka, se sídlem v Praze,
Žitná 45.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na obsah správního spisu a změnu
politické situace na Ukrajině. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje
důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel dovozuje nezákonnost spočívající
v nesprávném právním posouzení §12 zákona o azylu, podřaditelnou pod §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., a vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s..
Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v souzené věci neshledal.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 24. 10. 2003
návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ze kterého vyplynulo, že v roce 1997 opustil
Ukrajinu, aby se „zde“ setkal s jedním členem jejich strany. Ukradli mu peníze a nemohl
se vrátit zpátky. V roce 2000 mu matka sdělila, že se na něj ptají nějací lidé, ptají se,
kde stěžovatel je. Protože se nemohl vrátit na Ukrajinu, pobýval zde až do současné doby,
nyní dostal správní vyhoštění, a protože v případě návratu hrozí jemu a jeho rodině nebezpečí,
přišel požádat o azyl. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR ze dne
19. 3. 2004 upřesnil, že neznámí lidé matce řekli, že stěžovatel se svými kumpány připravoval
spiknutí proti vládě a prezidentovi a že se zapletl s nesprávnými lidmi. Dále matce řekli,
že pokud nesdělí, kde stěžovatel je, tak budou mít také problémy. Na Ukrajině to začalo tak,
že se v době, kdy byl na základní vojenské službě, přes jednoho muže se seznámil s A. T. a
s J. T., kteří se po skončení vojenské služby stěžovatele zeptali, zda by nedělal agitační
činnost na Zakarpatské Ukrajině ve prospěch možných společenských změn. V roce 1996
odejel do České republiky, aby se zde setkal s jedním člověkem, který zde dělal agitaci mezi
krajany žijícími v České republice. Hovořil s nimi zejména o tom, aby bezhlavě neutíkali a
vrátili se zpět domů a snažili se na Ukrajině něco změnit. V roce 1997 se vrátil domů, opět se
stýkal s T. Potom přijel do České republiky, aby pokračoval v agitaci. V roce 1999 se chtěl
vrátit na Ukrajinu, protože byla zatčena J. T. a bylo zahájeno trestní stíhání proti A. T.
Vycestoval do Polska, tam se potkal s člověkem, který jej od návratu na Ukrajinu odradil
s tím, že stíhají většinu lidí, kteří byli s těmito dvěma jmenovanými ve spojení. Vrátil
se proto zpět do České republiky. V roce 2000 stěžovateli volala matka, že jej tam hledají
nějací lidé. Nezbývalo mu nic jiného než zůstat v České republice, neboť nechtěl vystavit
rodiče a bratra kvůli nějakému jeho činu. Z protokolu dále vyplynulo, že stěžovatel o azyl
na území České republiky pobýval nelegálně a o azyl požádal až poté, co byl v říjnu 2003
vyhoštěn. Na závěr protokolu stěžovatel podepsal, že byl seznámen s obsahem protokolu
(vedeného za přítomnosti tlumočníka), souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o nedůvodnosti stěžovatelovy
žádosti o udělení azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu. Stěžovatelem uváděné
problémy by podle Nejvyššího správního soudu mohly mít opodstatněnost pro udělení azylu
na území České republiky toliko za situace, že by stěžovatel o azyl požádal bezprostředně
poté, co by vstoupil na území České republiky. Podání žádosti až poté, co byl na území
České republiky zadržen (s několikaletým odstupem) a vyhoštěn z jejího území,
již tuto opodstatněnost ztratilo a Nejvyšší správní soud tak stěžovateli přisvědčit nemohl.
Nejvyšší správní soud tak uváděné námitky shledává zcela účelovými a nepřisvědčil jim.
Pro podporu svých závěrů odkazuje Nejvyšší správní soud i na svou konstantní
judikaturu v této věci, kdy např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005,
sp. zn. 4 Azs 395/2004, bylo uvedeno, že žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně
po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo
rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti. V případě
stěžovatele navíc, jak sám opakovaně uváděl, šlo o pobyt v České republice s cílem získat
krajany pro návrat na Ukrajinu, z čehož lze dovodit, že i on sám se na Ukrajinu vrátit chtěl
a o žádosti o azyl původně při příjezdu do České republiky, a ani po telefonátu s matkou
v roce 2000, vůbec neuvažoval. Tu podal teprve po správním vyhoštění.
Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn správně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly
úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Po skutkové stránce tak nelze
rozhodnutí ničeho vytknout, stejně tak se podle Nejvyššího správního soudu nejedná
o rozhodnutí nezákonné.
Na základě výše uvedeného tak nemohl Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčit
v námitkách týkajících se nesprávného právního posouzení, či vad řízení.
Správní orgán, a stejně tak i krajský soud, podle názoru Nejvyššího správního soudu.
soud důvody žádosti o udělení azylu posoudily správně, zjistily přitom všechny rozhodné
skutečnosti. Nedošlo ani k tvrzenému porušení §3 odst. 3 a 47 odst. 3 správního řádu.
K tvrzení o tom, že se soud dopustil formálních a věcných chyb, kdy na každé straně
rozsudku je jiná spisová značka, Nejvyšší správní soud uvádí, že toto bylo opravným
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2005, č. j. 48 Az 145/2004 – 46 opraveno,
přičemž se Nejvyšší správní soud nedomnívá, že by tyto formální chyby, měly vliv na věcnou
správnost rozhodnutí.
Konečně k tvrzení stěžovatele o tom, že žalovaný správní orgán porušil čl. 33 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků, a to z důvodu, že by se stěžovatel měl vrátit na území,
kde by byl ohrožen jeho či svoboda, resp. že se u stěžovatele jedná o překážku vycestování
z uvedených důvodů, Nejvyšší správní soud uvádí, že skutečnost že stěžovatel pobýval
na území České republiky nelegálně, o azyl požádal až po správním vyhoštění,
přičemž jako důvody udělení azylu uvádí nebezpečí ze strany neznámých lidí, nezpůsobují
překážku vycestovaní dle §91 zákona o azylu; ani se podle Nejvyššího správního soudu
nejedná o porušení označeného článku Úmluvy. Pokud by stěžovateli hrozily uvedené důvody
mohl azyl požádat bezprostředně po příjezdu na území České republiky. Skutečnost,
že se zde zdržoval nelegálně, a azylové důvody, resp. překážky vycestování počal tvrdit
až poté, co byl zadržen cizineckou policií a vyhoštěn, svědčí o účelovosti takových tvrzení
a Nejvyšší správní soud jim proto nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud se i v této otázce ztotožňuje se závěrem krajského soudu,
že závěr správního orgánu o neexistenci překážek vycestování u stěžovatele plně odpovídá
zjištění, které vycházelo z údajů od stěžovatele z materiálu Velké Británie o hodnocení země
a z informací ČTK. Navíc není bez významu ani poznámka krajského soudu, že pro podporu
tohoto závěru svědčí i posouzení současné situace na Ukrajině po společenských změnách,
ve prospěch kterých stěžovatel agitoval. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 – 40, kde bylo uvedeno: Podmínky pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a překážky vycestování
podle ustanovení §91 téhož zákona je nutno posuzovat samostatně. Udělení azylu
podle ustanovení §12 tohoto zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování
jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 citovaného zákona nebo na odůvodněný
strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla
v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování
se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země
původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatelky, JUDr. Irena Straková, byla ustanovena
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1 v návaznosti na §120
s. ř. s. označené zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové
výši 1075 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní
služby [á 1000 Kč - §11 odst. 1 b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky] a jednoho
režijního paušálu (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu