ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.218.2005
sp. zn. 4 Azs 218/2005 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyň: a) N. S.,
b) nezl. V. S., zast. matkou – N. S. – jako zákonnou zástupkyní, obě zast. JUDr. Radko
Reschem, advokátem, se sídlem Praha 4, Podolská 124/496, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti
žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 6 Az 187/2003 –
39,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 6 Az 187/2003 – 39
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 7. 2003, č. j. OAM-1466/VL-10-P14-2003, nebyl
žalobkyni N. S. a jejímu nezletilému dítěti V. S. udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu) a
současně bylo rozhodnuto o tom, že se cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu v platném znění. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že
v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žadatelky a
její dcery byla obava z odebrání dítěte a hospitalizace žadatelky z důvodu její homosexuální
orientace. S tím souvisela i obava z reakce manžela, se kterým je jmenovaná v rozvodovém
řízení. Správní orgán dále uvedl, že ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne
7. 4. 2000 je patrné, že trestní zákon Ukrajiny neobsahuje články, které by chápaly
homosexualitu jako trestný čin. Oficiálně nejsou osoby s odlišnou sexuální orientací nijak
pronásledovány ani diskriminovány. Nálada ve společnosti jim však není nijak nakloněna,
spíše naopak. Především ve starší generaci přetrvává velmi negativní postoj. Intolerance se
však neprojevuje veřejným násilím či jinou veřejnou agresí vůči této menšině. Na Ukrajině
existuje několik občanských sdružení homosexuální, jež mj. poskytují právní pomoc a působí
na veřejné mínění. Dospěl poté k závěru, že žalobkyně nesplnily podmínky pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, neboť nebylo prokázáno, že obavy z pronásledování ve smyslu
§12 zákona o azylu jsou oprávněné. Konstatoval dále, že po posouzení osobní situace
žalobkyň a poměrů v zemi jejich státní příslušnosti humanitární azyl podle §14 zákona o
azylu neudělil. Nedospěl pak k závěru, že žalobkyně náleží k osobám ohroženým
skutečnostmi zakládající překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně jménem svým i svého nezletilého dítěte
žalobu. Namítala, že správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 3, §32 odst. 1 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Poukazovala na to, že správní orgán nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, zejména
více informací o zemi jejího původu, zvláště pak s ohledem na jejich aktualizaci ke dni vydání
rozhodnutí. Vyslovila názor, že v jejím případě i v případě její nezletilé dcery jsou splněny
předpoklady ustanovení §12 zákona o azylu a existuje u nich překážka vycestování
podle §91 téhož zákona, neboť v jejich zemi panují takové poměry, které jim nedovolují
se tam vrátit s ohledem na její odlišnou sexuální orientaci. V zemi původu byla vystavena
stresům a fyzickému násilí, které ji přimělo zemi opustit. V případě návratu by byla
podrobena perzekuci, rodiče manžela učinili oznámení na policii a zpochybnili její duševní
stav a to v souvislosti s homosexualitou. Byla by jí odebrána dcera a ona osobně by byla
násilně hospitalizována v léčebně pro psychicky nemocné. Její strach vyplývá ze zkušeností
ze situace v její zemi. Domnívala se také, že správní orgán se vůbec nezabýval možností
udělit jí humanitární azyl. Žalobkyně dále namítala, že správní orgán porušil ustanovení §46
a §47 odst. 3 správního řádu. Porušení posledně uvedeného ustanovení spatřovala především
v tom, že žalovaný se největšího pochybení dopustil ve vztahu k její nezletilé dceři,
protože dostatečně nezkoumal existenci odůvodněného strachu z pronásledování ve smyslu
§12, dále možnost udělení azylu z humanitárních důvodů ve smyslu §14 zákona o azylu
a ani možnost přiznání překážek vycestování podle §91 téhož zákona ve vztahu
k této nezletilé žalobkyni. Výrok rozhodnutí ve vztahu k nezletilé postrádá dostatečné
odůvodnění. Domnívala se, že žalovaný se nezabýval posouzením toho, z jakého důvodu
nebylo vyhověno návrhu nezletilé na udělení azylu. Navrhovala, aby soud napadené
rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a pro vady řízení a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze po provedeném jednání rozsudkem ze dne 30. 11. 2004,
č. j. 6 Az 187/2003 – 39, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Ztotožnil
se se závěry správního orgánu a konstatoval, že obavy z pronásledování soukromých osob
nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů odůvodňujících udělení azylu podle §12 písm. a)
a b) zákona o azylu. Pokud žalobkyně uvedla, že si stěžovala na policii a tuto stížnost nikdo
neřešil, mohla využít dalšího postupu, to však neučinila. Soud neshledal žádné pochybení
ani v závěrech správního orgánu o tom, že nejsou dány důvody pro udělení azylu podle §13
a §14 zákona o azylu. Konstatoval, že podle jeho názoru bylo napadené rozhodnutí vydáno
na základě dostatečně zjištěného stavu věci a správní orgán si pro své rozhodnutí opatřil
potřebné doklady. Napadené rozhodnutí považoval za rozhodnutí, které bylo vydáno
v souladu s právními předpisy a jeho odůvodnění splňuje požadavky stanovené ustanovením
§47 odst. 3 správního řádu. Pokud žalobkyně namítala, že rozhodnutí není podepsáno osobou
oprávněnou jednat za žalovaného, ani tuto námitku nepovažoval za důvodnou. Napadené
rozhodnutí ve správním spise je řádně podepsáno osobou oprávněnou, tj. ředitelem odboru
azylové a migrační politiky PhDr. T. H. Konstatoval dále, že žalobkyně nesplnily ani
podmínky stanovené §91 zákona o azylu. Poté žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7
s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně jménem svým a své nezletilé dcery
(dále též jen stěžovatelka) kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítala, že správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 4 ve spojení
s §47 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje
za nepřesvědčivé. Namítala, že správní orgán sice ve výroku rozhodnutí rozlišuje mezi
ní a její dcerou, ovšem tento svůj výrok odůvodnil naprosto nedostatečně. V odůvodnění
rozhodnutí totiž není relevantní úvaha správního orgánu, kterou by provedl ve vztahu
k její dceři a kterou by pečlivě zkoumal subjektivní a objektivní aspekt odůvodněnosti
jejího strachu z pronásledování.
Dále namítala, že správní orgán se dostal do rozporu s judikaturou Vrchního soudu
i s jednotlivými články Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků. V této souvislosti citovala část odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 22. 7. 1994, sp. zn. 7 A 521/93, který se zabýval pojmy „odůvodněného strachu
z pronásledování“. Dále poukazovala na výklad pojmu „opodstatněné obavy“, s tím,
že tento pojem v sobě obsahuje subjektivní i objektivní aspekt a při rozhodování
o opodstatněnosti obav musí být vzaty v úvahu oba. Stěžovatelka dovozovala, že jestliže
správní orgán ve výroku rozhodnutí konstatoval, že jeho dcera nemá odůvodněný strach
z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, bylo zapotřebí individuálně, samostatně
a odlišně od její osoby pozorně zkoumat, zda opodstatněný strach z pronásledování dcera
má či nikoliv. Uvedené se však nestalo ve vztahu k žádnému z výroků rozhodnutí.
Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že soud posoudil nesprávně právní otázku
existence důvodů pro udělení azylu v jejím případě, protože důvody, které uvedla,
jsou podle jejího názoru důvody uvedené v §12 písm. b) zákona o azylu. Konstatovala,
že ve své zemi měla odůvodněný strach z pronásledování pro svou příslušnost k sociální
skupině. Soud měl rozhodnutí správního orgánu zrušit, neboť podle jejího názoru jí měl být
udělen azyl. Soud se zaměřil na odůvodnění, které předložil správní orgán v rozhodnutí
o neudělení azylu a nesnažil se o vyjádření důvodů a o jejich potvrzení či vyvrácení.
Navrhovala, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 12. 1. 2005 požádala stěžovatelka o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti a dále o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2005, č. j. 6 Az 187/2003 – 52 ustanovil
stěžovatelkám pro řízení o kasační stížnosti zástupce – advokáta JUDr. Radko Resche.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Dále se vyjadřoval k pojmu „pronásledování“ a uvedl, že ve vztahu
k rozhodnutí o humanitárním azylu se přiklání k názoru soudu o tom, že stěžovatelky
podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu nesplnily.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. Podle ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán
rozsahem kasační stížnosti; to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok,
který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li
řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že stěžovatelka jako důvody kasační stížnosti uvedla
důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d). Podle §103 odst. 1 písm. a)
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízením, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, d) nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka a) [matka nezletilé žalobkyně b)] vytýkala Městskému soudu v Praze
mj. i to, že jeho rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů [důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud se proto nejprve věnoval
této výtce; teprve pokud by jí nepřisvědčil, mohl by zkoumat další námitky, které směřují
do právního posouzení věci samé. Nelze se totiž zabývat hmotněprávní argumentací,
pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce – tedy pokud soud
nevyčerpá celý předmět řízení, jak byl vymezen v žalobě, a ve svém rozhodnutí
se nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je ostatně vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy,
pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), (Shodně
též rozsudek NSS ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73).
Z obsahu spisu, konkrétně ze žaloby (č. l. 4 spisu) plyne, že stěžovatelka mj. vytýkala
správnímu orgánu porušení ustanovení §47 odst. 3 správního řádu. Porušení tohoto
zákonného ustanovení spatřovala především v tom, že žalovaný se největšího pochybení
dopustil ve vztahu k nezletilé žalobkyni V. S., protože dostatečně nezkoumal existenci
odůvodněného strachu z pronásledování ve smyslu §12, dále možnost udělení azylu
z humanitárních důvodů ve smyslu §14 zákona o azylu a ani možnost přiznání překážek
vycestování podle §91 ve vztahu k této nezletilé žalobkyni. Výrok rozhodnutí ve vztahu
k nezletilé postrádá dostatečné odůvodnění. Vyslovila názor, že žalovaný se nezabýval
posouzením toho, z jakého důvodu nebylo vyhověno návrhu nezletilé na udělení azylu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku však nevyplývá, že by se Městský soud v Praze
uvedenou námitkou zabýval. Soud sice konstatoval, že se ztotožňuje se závěry správního
orgánu, že v případě žalobkyně ani jejího nezletilého dítěte nejsou splněny předpoklady
pro použití ustanovení §12 zákona o azylu a poté i §13 a §14 a §91 téhož zákona,
avšak k námitkám žalobkyně, že se správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec
nezabýval skutečnostmi a důvody, které by se vztahovaly k posouzení situace nezletilé
stěžovatelky ve vztahu k výroku napadeného rozhodnutí, se nevyjádřil. Z odůvodnění
napadeného rozsudku dále vyplynulo, že soud konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu splňuje požadavky stanovené ustanovením §47 odst. 3 správního řízení,
avšak z uvedeného konstatování nelze zjistit, zda jím reaguje na výše uvedenou námitku
žalobkyně obsaženou v žalobě. Jestliže stěžovatelka a) tuto námitku opakuje i v kasační
stížnost, pak nelze než uzavřít, že Městský soud v Praze v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu opomněl přezkoumat jednu ze žalobních námitek uplatňovaných
žalobkyněmi.
K této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že z obsahu správního spisu plyne,
že stěžovatelka N. S., podala žádost o udělení azylu dne 10. 4. 2003, přičemž tuto žádost
podala jako zákonná zástupkyně i jménem své dcery V. Výrok napadeného rozhodnutí
správního orgánu se týká jak zletilé žadatelky o azyl, tak i její nezletilé dcery. Za této situace
je pak namístě požadavek, aby bylo odůvodnění napadeného rozhodnutí v souladu s jeho
výrokem, tj. aby se zabývalo i okolnostmi a právním posouzením věci i ve vztahu k nezletilé
stěžovatelce.
Na základě výše uvedeného nutno konstatovat, že Městský soud v Praze v napadeném
rozsudku opomenul přezkoumat jednu ze žalobních námitek žalobkyň, a to námitku, že výrok
rozhodnutí správního orgánu ve vztahu k nezletilé postrádá dostatečné odůvodnění.
Za této situace je třeba jeho rozsudek, jímž žalobu zamítl, považovat za nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů [§109 odst. 3 ve spojení s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení této kasační stížnosti. V dalším
řízení je Městský soud v Praze vázán názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního
soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.). Za této situace se pak Nejvyšší správní soud nemohl zabývat
dalšími námitkami stěžovatelky, které se vztahovaly k právnímu posouzení věci,
a to pro jejich předčasnost.
Se zřetelem k výše uvedenému již bylo nadbytečné, aby se Nejvyšší správní soud
zabýval žádostí stěžovatelky o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Odměna zástupci stěžovatelek, advokátu JUDr. Radko Reschovi, se sídlem Praha 4,
Podolská 124/496, který byl stěžovatelkám ustanoven usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 7. 2. 2005, č. j. 6 Az 187/2003 – 52, nebyla určena, neboť zástupce podáním ze dne
20. 10. 2005 sdělil Nejvyššímu správnímu soudu, že se výslovně vzdává nároku na odměnu
advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu