ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.22.2006
sp. zn. 4 Azs 22/2006 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: G. V., zast.
JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem, se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2005, č. j. 24 Az
503/2004 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce JUDr. Pavlu Ramešovi, advokátovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2150 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 7. 2004, č. j. OAM-2409/VL-07-12-2004,
nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobce nebyla vztažena překážka vycestování
ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl,
že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu
byla obava z uvěznění za nesplnění zákonné povinnosti nastoupit a vykonat základní
vojenskou službu, což mu však nedovoluje jeho náboženská víra. Dalším důvodem byla snaha
vyhnout se vykonání rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný shledal, že žalobce
nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu,
ani důvody pro udělení azylu podle ustanovení §13 zákona o azylu. Žalovaný nezjistil
zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu
a neshledal ani existenci překážek vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že žalovaný porušil
ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §12 zákona o azylu. Žalobce
dále odkázal na obsah správního spisu a navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 24 Az 503/2004 – 22,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobce netvrdil, že byl v zemi původu pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, ani netvrdil, že má strach z pronásledování
z uvedených důvodů. Potíže žalobce vyplývaly z jeho náboženského přesvědčení,
které mu neumožňuje službu v armádě. Žalobce odmítl nastoupit základní vojenskou službu,
příslušným orgánům však nesdělil své důvody, proto nebyl informován o možnosti náhradní
vojenské služby. Žalobce se nezajímal o alternativní řešení a situaci řešil odjezdem do České
republiky. Krajský soud vyloučil rovněž pronásledování z náboženských důvodů,
neboť žalobce nenamítal omezování náboženské svobody, ani bránění v projevech víry
ze strany státu. Žalobce podle krajského soudu neuvedl žádný konkrétní důvod, který by mohl
vést k aplikaci ustanovení §14 zákona o azylu. Vycestování žalobce neshledal krajský soud
v rozporu s mezinárodními závazky, když za vyhýbání se základní vojenské službě nehrozí
žalobci nepřiměřený trest. Krajský soud nezjistil namítaná porušení procesního předpisu
a žalobu v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. a požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107 s. ř. s. Namítal, že krajský soud posoudil
uvedenou kauzu v rozporu s platným právním řádem (zákonem o azylu), a shledal vážná
pochybení všech orgánů rozhodujících v řízení o udělení azylu. Tvrdil, že má reálnou obavu
z nuceného opuštění České republiky a na Ukrajině mu hrozí vážné nebezpečí z politických
důvodů. Stěžovatel požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a navrhl, aby byl napadený
rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 9. 2005, č. j. 24 Az 503/2004 – 33,
ustanovil zástupcem stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Pavla Rameše, advokáta.
Krajský soud v Ostravě následně usnesením č. j. 24 Az 503/2004 – 36, ze dne
20. 10. 2005, stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení
tohoto usnesení odstranil vady kasační stížnosti.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 11. 2005 stěžovatel namítal nedostatek
podkladů pro rozhodnutí žalovaného ke zjištění poměrů v ukrajinské armádě a konstatoval
zjednodušení svých důvodů žalovaným a soudem na vyhýbání se vojenské službě
a navazujícímu trestu. Stěžovatel zdůraznil své náboženské důvody, poukázal na špatné
poměry v ukrajinské armádě a namítal nedostatky ve faktické vynutitelnosti práva a ochrany
na Ukrajině. Konstatoval, že krajský soud pouze odkázal na nedostatečná zjištění žalovaného
a v případě správného posouzení by dospěl k závěru, že důvod pro udělení azylu je dán.
Stěžovatel uzavřel s tím, že rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí krajského soudu
jsou pro uvedená pochybení nepřezkoumatelná.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na obsah
správního spisu a konstatoval, že ve svém rozhodnutí dostatečně svůj závěr odůvodnil
a podložil relevantními informacemi o zemi původu stěžovatele, který v podané kasační
stížnosti neuvedl nic, co by dokazovalo opak. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ostravě neshledal. Kasační stížnost proto není důvodná.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel v žádosti o udělení azylu ze dne
16. 7. 2004, uvedl jako důvod žádosti, že se vyhýbá vojenské službě kvůli svému
náboženskému vyznání, náhradní vojenskou službu stěžovateli nenabídli. Do České republiky
přijel s turistickým vízem, pak zde žil nelegálně, dostal správní vyhoštění a nechce se vrátit na
Ukrajinu, proto žádá o azyl. V případě návratu do vlasti se obával uvěznění a nástupu na
vojenskou službu. Ve vlastnoručně psaném prohlášení stěžovatel konstatoval, že je svědek
Jehovův a musel jít na vojnu, nicméně podle víry nemá právo držet samopal. Jakmile se vrátí
domů, zavřou jej na dva roky do vězení a poté půjde sloužit. Při pohovoru k důvodům žádosti
o udělení azylu, konaném dne 28. 7. 2004, tyto skutečnosti rozvedl, přičemž současně
připustil, že nevěděl, že na Ukrajině existuje možnost vykonat náhradní vojenskou službu, což
se dozvěděl až při podání žádosti o azyl. O alternativních možnostech vykonání vojenské
služby stěžovateli nikdo neřekl, ani stěžovatel sám nic nezjišťoval. Stěžovatel konstatoval, že
by alternativní služby využil, vrátit se přesto nechce, protože by musel na 18 měsíců do
vězení. Ukrajinu stěžovatel opustil s úmyslem vydělat peníze a pak studovat. O azyl se
rozhodl požádat poté, co byl zadržen policií a bylo mu uloženo správní vyhoštění.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Ostravě řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rámci stěžovatelem
uplatněných žalobních bodů a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře z informací získaných přímo
od stěžovatele, vycházel správní orgán, jakož i krajský soud, a jejich závěr o tom,
že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu tak plně vychází ze skutkového stavu
zjištěného v průběhu správního řízení. Nejvyšší správní soud s těmito závěry rovněž souhlasí
a odkazuje na ně. I Nejvyšší správní soud má za prokázané, že stěžovatelovy důvody,
pro které žádá o azyl na území České republiky, nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů
uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem žalovaného vyjádřeným v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, že při posuzování uvedeného důvodu žádosti o azyl bylo třeba
vycházet z příručky Procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka vydané
Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě roku 1979. Tato příručka
v článku 169 uvádí, že člověk vyhýbající se vojenské službě, může být považován
za uprchlíka, je-li schopen prokázat, že by mohl být potrestán za tento vojenský trestný čin
neúměrným trestem kvůli jeho rase, náboženství, národnosti, příslušnosti ke zvláštní sociální
skupině nebo pro politické názory. Odmítnutí vykonat povinnou vojenskou službu může být,
jak uvádí článek 172 dané příručky, taktéž založeno na náboženském přesvědčení.
V případě, že žadatel je schopen dokázat, že jeho náboženské cítění je skutečné a upřímné,
a že nebylo vládními orgány vzato do úvahy, když po něm bylo požadováno, aby splnil
svou vojenskou povinnost, může mu být přiznán status uprchlíka. V případě žadatele
nelze hovořit o tom, že by jeho náboženské cítění nebylo vzato vládními orgány do úvahy,
neboť stěžovatel tyto orgány o svém náboženském cítění bránícím mu vykonat vojenskou
službu vůbec neinformoval a o umožnění vykonat náhradní vojenskou službu je nepožádal.
Skutečnost, že o této možnosti nevěděl, nelze přičítat na vrub státním orgánům. Nejvyšší
správní soud tedy shodně se žalovaným i krajským soudem dospívá rovněž k závěru,
že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. K tomu nutno
zdůraznit, že stěžovatel žádost o udělení azylu podal až v průběhu řízení o správním vyhoštění
z území České republiky a jedním z důvodů jeho žádosti o udělení azylu je snaha o legalizaci
pobytu v České republice.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatele uvedenou v kasační stížnosti
spočívající v tvrzení, že si správní orgán neopatřil dostatek podkladů pro své rozhodnutí.
Naopak, z napadeného rozhodnutí správního orgánu vyplývá, že žalovaný podrobně rozebral
jednotlivé zprávy týkající se dodržování lidských práv na Ukrajině, a to právě ve vztahu
k výkonu základní vojenské služby, případně následků vyhýbání se základní vojenské službě.
Se zjištěnými skutečnostmi a jejich právním posouzením Nejvyšší správní soud souhlasí.
Namítá-li stěžovatel, že se žalovaný ani soud nezbývaly faktickými poměry panujícími
v ukrajinské armádě v rámci vojenské prezenční služby, zejména ve vztahu k zacházení
s nováčky, musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že uvedená námitka je uplatňována
poprvé až v kasační stížnosti, třebaže mohla být vznesena již v dřívějším řízení. Ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval
jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.
I kdyby ovšem zákon dovoloval Nejvyššímu správnímu soudu se touto stěžovatelovou
námitkou zabývat, bylo by nutno konstatovat, že ze situace, jak ji stěžovatel popsal
v azylovém řízení, spíše vyplývá, že on sám neměl ucelené informace o poměrech v armádě
na Ukrajině. Jestliže se sám nepokusil o zajištění náhradní vojenské služby z důvodu svého
náboženského přesvědčení, pak je problematické dospět k závěru, že se správní orgán
nezabýval faktickými poměry v armádě, nehledě na to, že stěžovatel blíže neobjasnil,
co tím míní, když popis situace v armádě zjištěný z příslušných zpráv tvoří podstatnou část
rozhodnutí.
Rovněž konstatování stěžovatele o tom, že na Ukrajině není systém policejní a justiční
ochrany funkční, a proto stěžovatel uprchl do České republiky, se poprvé objevuje
až v kasační stížnosti. Nutno uvést, že stěžovatel ve správním řízení ani netvrdil,
že se domáhal ochrany svých práv u státních orgánů a že by mu tato ochrana byla odepřena.
Nejvyšší správní soud poukazuje na dosavadní judikaturu k této problematice,
kdy např. podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1994, č. j. 6 A 502/1994 – 39,
povolávání vlastních občanů k výkonu vojenské služby, byť i způsoby nevybíravými,
popř. i vnitřní zákonodárství státu porušujícími samo o sobě bez přistoupení
dalších skutečností, není ještě pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro politické přesvědčení ve smyslu ustanovení §2
odst. 1 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, odmítání nástupu k výkonu základní vojenské
služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně
projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že souhlasí s právním
posouzením věci tak, jak bylo učiněno žalovaným a krajským soudem. Neshledal rovněž,
že by řízení bylo zatíženo vadou spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Nejvyšší správní soud ani nezjistil nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem. K tomu dodává,
že stěžovatel v žalobě pouze uvedl, že se domnívá, že žalovaný porušil v žalobě vyjmenovaná
ustanovení správního řádu a ustanovení §12 zákona o azylu, a pokud jde o skutkové důvody,
odkázal na spisový materiál. V žalobě tak v podstatě absentují jakákoliv konkrétní skutková
tvrzení o nezákonnostech a rovněž právní výtky, neboť uvedená ustanovení zákona
nejsou jakkoliv přiřazena je konkrétním skutkovým tvrzením. Za dané situace nelze dojít
k jinému názoru, než k tomu, že krajský soud na základě takto formulovaných žalobních
bodů, přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného zcela vyčerpávajícím způsobem.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně
a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem
strpění podle ustanovení §78b odst. 1 a 2 zákona o azylu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a žalovaný náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepožadoval (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Pavlu Ramešovi, advokátovi, který byl stěžovateli
ustanoven usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 503/2004 – 33, ze dne
16. 9. 2005, byla stanovena za dva úkony právní služby ve výši 1000 Kč podle ustanovení §9
odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů [převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se ve věci
samé podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a d) téže vyhlášky] a režijní paušál
podle ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč za každý úkon. Zástupci
stěžovatele bude vyplacena částka ve výši 2150 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu