ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.220.2005
sp. zn. 4 Azs 220/2005 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců: a) T.
T. H. Y., b) nezl. N., Q. H., , zastoupen žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní,
zastoupených Mgr. Jaroslavem Pleskalem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubské nám. 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
28. 2. 2005, č. j. 55 Az 818/2003 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 22. 9. 2003 u Krajského soudu v Brně se žalobci domáhali
zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byl zamítnut jejich rozklad
a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační
politiky ze dne 28. 5. 2001, č. j. OAM-4144/VL-07-03-2001, jímž nebyl žalobcům udělen
azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ust. §12, §13 a §14 zákona o azylu
a současně bylo rozhodnuto, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
ust. §91 zákona o azylu. V žalobě žalobkyně jménem svým i jménem svého nezletilého dítěte
uvedla, že napadá výše uvedené rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu,
neboť podle jejího názoru žalovaný porušil ust. §3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. o správním
řízení v platném znění (dále jen správní řád), neboť se jejich žádostí o udělení azylu
nezabýval odpovědně a svědomitě, §3 odst. 4 správního řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení tak, aby posílil jejich důvěru v správnost
jeho rozhodování §32 odst. 1 správního řádu, neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav
věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, §46 správního řádu,
kdy napadené rozhodnutí není v souladu se zákony, nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu
věci, §47 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřesvědčilo
žalobce o jeho správnosti a postupu správního orgánu a žalovaný se nevypořádal
se všemi provedenými důkazy, dále §12 zákona o azylu, kdy žalobci mají za to, že splňují
zákonné podmínky pro udělení azylu podle tohoto ustanovení, minimálně pro vztažení
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody, odkázala
žalobkyně ad a) na protokol o pohovoru k důvodům žádosti o azylu ze dne 19. 5. 2001,
dále na rozklad proti prvoinstančnímu rozhodnutí ministerstva vnitra a na ostatní spisový
materiál. Dále uvedla ve svém mateřské jazyce, tedy vietnamském jazyce, že podává
toto odvolání a prosí o pomoc, za což děkuje.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu jako nedůvodné,
neboť podle jeho názoru žalobou nebylo zpochybněno rozhodnutí správního orgánu
II. stupně, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně
o neudělení azylu. V této souvislosti odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpověď žalobkyně ad a) a na vydaná rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Zdůraznil,
že tyto postupovaly v souladu se zákonem v obou stupních řízení. Poukázal
na to, že žalobkyně spolu se svým synem pobývala v České republice 4 roky,
dokud jí nebylo odmítnuto prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, protože neměla
osobní doklady. Teprve v průběhu řízení o správním vyhoštění požádala o udělení azylu.
Z tohoto důvodu správní orgán II. stupně zamítl podaný rozklad a napadené rozhodnutí
potvrdil. Žalobkyně ad a) ani v podané žalobě neuvedla žádné konkrétní námitky
vůči napadenému rozhodnutí, a proto žalovaný plně odkázal na obsah správního spisu.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem žalobu zamítl a dále rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí
konstatoval, že důvody, které žalobkyně ad a) uváděla ve své žádosti o udělení azylu,
jakož i v rozkladu proti rozhodnutí, kterým jí a jejímu dítěti nebyl udělen azyl pro nesplnění
zákonných podmínek, neuvedla žádné relevantní skutečnosti, na základě kterých by mělo být
doplněno dokazování, neboť uvedla pouze, že s rozhodnutím nesouhlasí a doufá,
že jí bude vyhověno. Správní orgán II. stupně, který napadené rozhodnutí přezkoumal v celém
rozsahu, nenalezl rovněž důvody k jeho zrušení, když shodně se správním orgánem I. stupně
dovodil, že stěžovatelčiny důvody nepostačovaly k naplnění podmínek pro udělení azylu
podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Doplnil pouze, že za pravděpodobným důvodem,
který vedl žalobkyni se synem k opuštění vlasti, je spíše skutečnost, že v České republice žije
starší bratr žalobkyně. Ta zde pobývala legálně 4 roky, dokud jí nebylo odmítnuto
prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, protože neměla osobní doklady.
Teprve v průběhu řízení o správním vyhoštění požádala o udělení azylu. Soud konstatoval,
že závěry, které žalovaný správní orgán z provedeného dokazování vyvodil,
nejsou s provedenými důkazy v žádném logickém rozporu. Námitka žalobkyně, že žalovaný
nezjistil objektivně skutkový stav věci, je podle názoru krajského soudu nedůvodná,
zvláště byla-li vznesena jen v obecné rovině. Navíc poukázal na to, že v průběhu celého řízení
neuvedla žalobkyně žádný důvod spadající pod ustanovení §12 zákona o azylu, avšak správní
orgán si vzdor této skutečnosti opatřil dostatek materiálu, na jehož základě žádost žalobců
posoudil. Bylo dostatečně objasněno, že důvodem odchodu žalobců z vlasti byly problémy
kvůli odebrání pozemku a dále též snaha žalobkyně zajistit sobě i svému synovi slušný život.
Nezl. syn žádá o azyl z důvodu následování matky, přičemž do azylového řízení vstoupili
až po několikaletém pobytu v České republice, kdy teprve v průběhu řízení o správním
vyhoštění (po ztrátě cestovních dokladů) byla žádost podána. Soud proto dovodil,
že na žalobce se nemůže vztahovat žádný z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu a dále konstatoval, že správní orgány obou stupňů nepochybily, pokud neshledaly
podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14 téhož zákona. Na základě všech uvedených
skutečností žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení §78 dost. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost,
v níž vytýkali Krajskému soudu v Brně nedostatečné posouzení skutkového stavu věci
a dovolávali se důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předchozím
řízení. Stěžovatelka ad a) vyslovuje přesvědčení, že oba stěžovatelé splňují podmínky
pro udělení azylu nejméně podle §13 odst. 2 a §14 zákona o azylu a zdůrazňuje, že důvodem
jejího odchodu z vlasti byla jednak obecná nespokojenost se stavem vietnamské společnosti
a jednak politické názory stěžovatelky, které jsou v rozporu s oficiální vládní politikou
její země. Připomíná, že soud v odůvodnění napadeného rozsudku zcela podrobně rozebral
politickou situaci ve Vietnamu, kdy dospěl k závěru, že v zemi dochází k porušování
základních lidských práv a svobod (sledování obyvatelstva, svévolné zatýkání občanů
za jejich pokojné vyjadřování politických a náboženských názorů, omezování svobody
projevu, tisku a shromažďování), přičemž stěžovatelka se domnívá, že v současné době
již patří k takto ohroženým osobám a v případě návratu do vlasti se obává pronásledování
z důvodu sympatií k vyspělým demokratickým zemím západní Evropy. Jinak dodává,
že ekonomické důvody pro odchod z vlasti neměla, neboť její životní úroveň byla průměrná.
Současně s kasační stížností požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
podle ustanovení §107 s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání
s tím, že se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; i pro řízení o kasační
stížnosti odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatelky, která učinila
během správního řízení. Zdůraznil, že bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatelka se synem
v České republice pobývala 4 roky, dokud jí nebylo odmítnuto prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu, neboť neměla osobní doklady. Teprve v průběhu řízení o správním
vyhoštění požádala o udělení azylu, avšak legalizace pobytu nezakládá nárok na mezinárodní
ochranu formou azylu. Vysvětlil, že právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky
obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky v platném znění,
jehož institutu měla stěžovatelka využít. V rozhodnutí neshledal žádné pochybení a navrhoval
zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili ve své kasační stížnosti.
Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Z podané kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelé brojí proti rozsudku Krajského
soudu v Brně, který se ztotožnil s právním závěrem žalovaného, přičemž námitky v kasační
stížnosti uplatněné jsou zčásti totožné s námitkami již uplatněnými v žalobě
proti napadenému rozhodnutí žalovaného a zčásti jde o námitky zcela nové. Nejvyšší správní
soud se tedy nejprve zabýval tím, zda krajský soud správně posoudil právní otázku,
jíž je zjištění podmínek pro udělení azylu stěžovatelům ve smyslu §12, 13 a 14 zákona
o azylu a zda tedy správně vyhodnotil postup žalovaného při posuzování jejich žádosti
o azyl ve světle důvodů uváděných stěžovatelkou za svou osobou i za svého nezl. syna.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nesprávného posouzení zmíněné právní
otázky se krajský soud v tomto řízení nedopustil.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec za a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo za b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle §13 téhož zákona se udělí azyl rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl
udělen azyl podle §12 nebo §14 zákona o azylu, za účelem sloužení rodiny, i když v řízení
o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12.
Podle §14 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele může udělit azyl
z humanitárních důvodů, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro jeho udělení podle §12 téhož zákona.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud nejprve zjistil, že stěžovatelka žije na území
České republiky od roku 1997, v roce 1998 se jí zde narodil syn – druhý stěžovatel. Vietnam
opustila, neboť jí byl neprávem odňat pozemek, na němž měla v úmyslu postavit si domek.
Ztratila důvěru k vietnamskému režimu, a proto legálně vycestovala do České republiky,
kde žije její bratr. Nezl. syn žádá o azyl z důvodu následování své matky. Kromě problému
s pozemkem neměla jiné potíže se státními orgány v zemi původu. O azyl požádala až v roce
2001, kdy s ní bylo zahájeno správní řízení o vyhoštění, neboť začátkem roku 2001 ztratila
doklady a nebyl jí na území České republiky prodloužen pobyt.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci krajským
soudem, neboť rovněž neshledal žádná pochybení na straně správních orgánů obou stupňů,
zejména žalovaného, jež by zakládala nezákonnost rozhodnutí krajského soudu ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelkou tvrzené skutečnosti nemůže ani Nejvyšší správní
soud akceptovat jako důvody pro udělení azylu, neboť v jejím případě se nejedná
o pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, tj. pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod, ani nebylo zjištěno – stěžovatelka to ostatně
ani netvrdí – že by měla odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických
názorů v zemi původu. I Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěry, které žalovaný správní
orgán z provedeného dokazování vyvodil, nejsou v rozporu s provedenými důkazy. Ztotožnil
se s krajským soudem v tom, že důvodem odchodu stěžovatelů z vlasti byly problémy
kvůli odnětí pozemku a dále skutečnost, že v České republice chtěla stěžovatelka synovi
zajistit slušný život. Do azylového řízení vstoupila až po několikaletém pobytu v České
republice, teprve v průběhu řízení o správním vyhoštění, což rovněž není důvodem
pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona. Potíže stěžovatelky údajně se státními orgány
(pokud lze uvěřit této její verzi, kterou uplatnila teprve v rozkladu proti rozhodnutí správního
orgánu I. stupně) týkající se neoprávněného odnětí pozemku nelze označit za pronásledování
ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, neboť pokud se tak stalo, měla stěžovatelka
nepochybně možnost obrátit se na nadřízené úřadu, který se tohoto jednání údajně dopustil.
To však stěžovatelka neučinila. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že smyslem práva
azylu je poskytnout žadateli ochranu; nejde však o ochranu před jakýmkoliv negativním
jevem v zemi původu. Nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu, avšak takové důvody stěžovatelka neměla.
Stěžovatelkou nově v kasační stížnosti uplatněný důvod, že její politické názory
jsou v rozporu s oficiální vládní politikou a že ve Vietnamu dochází k porušování základních
lidských práva svobod, jakož i její tvrzení, že patří k ohroženým osobám, neboť v případě
návratu do vlasti se obává pronásledování z důvodu sympatií k vyspělým demokratickým
zemím západní Evropy, je třeba uvést, že jde o důvody (blíže nekonkretizované),
které stěžovatelka uplatnila poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí
a k nimž tudíž Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nemohl přihlédnout.
Je pro úplnost nutně uvést, že nejsou známy případy, že by neúspěšní žadatelé o azyl,
kteří se vrátí do Vietnamu měly pro tuto skutečnost v zemi svého původu potíže se státními
orgány.
Krajský soud v Brně se nedopustil nesprávného posouzení právní otázky soudem
ani v případě neudělení azylu stěžovatelům podle §13 zákona o azylu, neboť tento typ azylu
může být udělen jenom rodinnému příslušníku azylanta, tedy toho, jemuž byl již azyl udělen.
Stěžovatelé netvrdí, že by byli rodinnými příslušníky takové osoby.
Konečně pak nutno uvést, že ani při posuzování právní otázky, zda žalovaný pochybil,
pokud neudělil stěžovatelům azyl z humanitárních důvodů, se krajský soud nedopustil
nezákonnosti. Nutno zdůraznit, že tento důvod azylu je třeba vnímat jako vyjímečný
a zároveň subsidiární, to znamená, že připadá v úvahu tehdy, jestliže není zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, a to v případě hodném zvláštního zřetele. Na udělení azylu
z humanitárního důvodu přitom nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán
o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud
pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů
(§78 odst. 1 s. ř. s.). Důvody hodné zvláštního zřetele, jejichž zjištění je předpokladem
pro udělení této formy azylu, nejsou v zákoně o azylu taxativně uvedeny. Správní orgán díky
tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona
o azylu jako obvyklé důvody udělování azylu (sem lze příkladmo zařadit např. azyl osobám
zvláště těžce postiženým, či zvláště těžce nemocným, nebo osobám přicházejícím z oblastí
postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory, ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu). V případě stěžovatelů
je třeba konstatovat, že jak bylo uvedeno výše v rekapitulaci obsahu spisu, žalovaný neudělil
humanitární azyl po posouzení osobní situace stěžovatelů a poměrů v zemi jejich státní
příslušnosti. Danou otázkou se tedy zabýval, byť jí jen stručně odůvodnil, přihlédl nicméně
ve svém rozhodnutí ke specifičnosti důvodů, pro něž starší stěžovatelka o azyl žádala
pro sebe i svého syna. Snaha o legalizaci pobytu na území České republiky a nepříznivé
sociální poměry v zemi původu, kdy stěžovatelka údajně byla zbavena vlastnictví k pozemku,
jsou sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým,
aby mohly být vnímány jako vyjímečný důvod pro udělení tohoto druhu azylu.
Ani v tomto ohledu nebylo shledáno pochybení v rozhodnutí Krajského soudu v Brně,
a proto Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
přednostně a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu
nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., za použití
ustanovení §120 s. ř. s., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly
(ostatně je ani neuplatňoval) a stěžovatelé neměli s kasační stížností úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu