ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.222.2005
sp. zn. 4 Azs 222/2005 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: M. M.,
zastoupená JUDr. Alenou Lasotovou, advokátkou, se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava,
Přívozská 10, PSČ: 702 00, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad
Štolou 3, PSČ: 170 34, poštovní přihrádka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2004, č. j. 24 Az 1339/2003 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobkyně, advokátce JUDr. Aleně Lasotové, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 1075 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 4. 2003, č. j. OAM-1415/VL-11-04-2003, byla
žádost žalobkyně o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdější předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozhodnutí
žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobkyně
o udělení azylu byly její ekonomické potíže na Ukrajině, nezaměstnanost, dluh, obavy
z věřitele a snaha žalobkyně o legalizaci pobytu v České republice. Podle názoru žalovaného
neuvedla žalobkyně žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu. Žalovaný
se dále zabýval podmínkami pro udělení azylu podle ustanovení §13 a §14 zákona
o azylu, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně podmínky pro tyto formy azylu rovněž
nesplňuje.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že správní orgán
porušil ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení
§12 zákona o azylu. Žalobkyně vyjádřila své přesvědčení, že nebyly naplněny zákonné
důvody pro zamítnutí její žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, naopak, že splňuje podmínky pro udělení azylu stanovené v §12 zákona o azylu,
resp. alespoň podmínky pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
V doplnění žaloby ze dne 6. 10. 2003 žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí
není v souladu se zákonem a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu, neboť žalovaný se vůbec
nezabýval otázkou, zda v případě žalobkyně není dána překážka vycestování. Žalobkyně
je přesvědčena, že správní orgán je o existenci překážek vycestování povinen rozhodnout
vždy, neboť tak stanoví Úmluva o právním postavení uprchlíků, která má aplikační přednost
před ustanovením §28 zákona o azylu. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný nerozhodl
o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu, přestože v odůvodnění uvádí důvody
pro neudělení těchto forem azylu. V doplnění skutkových tvrzení žalobkyně uvedla,
že si na Ukrajině vypůjčila s manželem peníze na stavbu rodinného domu, nebyli
však schopni své dluhy splatit. Věřitelé jim začali vyhrožovat, dělat skandály, vyvolávat
rvačky. Když žalobkyni pohrozili, že jí seberou dceru a odevzdají ji k prostituci, odcestovala
žalobkyně do České republiky s úmyslem vydělat zde peníze a splatit své dluhy,
čehož však již není schopna, neboť ji manžel opustil a ona zůstala sama se třemi dětmi.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 5. 2004, č. j. 24 Az 1339/2003 - 33,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobkyně v průběhu správního řízení jako důvod
své žádosti o azyl uváděla pouze nezaměstnanost, dluh, obavy z věřitele a snahu o legalizaci
pobytu na území České republiky. Tyto důvody nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu
předvídané ustanovením §12 zákona o azylu, proto se krajský soud ztotožnil s právním
názorem a závěrem žalovaného. Obava ze soukromých osob, zde věřitele žalobkyně,
by mohla být důvodem pro udělení azylu pouze v případě, že by orgány domovského státu,
u nichž se žalobkyně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovýmto
jednáním poskytnout. Ze správního spisu však nevyplývá, že by se žalobkyně domáhala
pomoci u policejních či jiných státních nebo nevládních organizací. Podle názoru krajského
soudu žalovaný nepochybil, když za dané procesní situace nerozhodl o neudělení azylu
podle §13 a §14 zákona o azylu, ani o překážkách vycestování ve smyslu ustanovení §91
zákona o azylu, když žalobkyně v průběhu azylového řízení ani žádné důvody svědčící
o překážce vycestování neuvedla. Krajský soud uzavřel s tím, že žalovaný nepochybil,
když žádost žalobkyně o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, přičemž krajský soud nezjistil ani žádná procesní pochybení
žalovaného. Z těchto důvodů krajský soud žalobu v souladu s ustanovením §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. a požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. Namítala, že krajský soud
posoudil uvedenou kauzu v rozporu s platným právním řádem, přičemž stejně
tak jako žalovaný porušil ustanovení zákona o azylu. Stěžovatelka dále uvedla, že má vážnou
obavu z nuceného opuštění České republiky a návratu na Ukrajinu, kde jí hrozí vážné
nebezpečí z politických důvodů. Stěžovatelka požádala o ustanovení právního zástupce z řad
advokátů, a navrhla, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný konstatoval, že se ke kasační stížnosti vzhledem k jejímu obsahu nebude
vyjadřovat a odkázal na správní spis.
Na žádost stěžovatelky ustanovil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 1. 2005,
č. j. 24 Az 1339/2003 - 46, stěžovatelce zástupkyni pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Alenu
Lasotovou, advokátku. Usnesením ze dne 29. 3. 2005, č. j. 24 Az 1339/2003 - 51, Krajský
soud v Ostravě zástupkyni stěžovatelky vyzval, aby ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne
doručení tohoto usnesení kasační stížnost doplnila o rozsah a důvody podání kasační stížnosti
a datum doručení napadeného rozhodnutí. Zástupkyně stěžovatelky na tuto výzvu soudu
nereagovala.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal kasační stížnost stěžovatelky ze dne
20. 7. 2004, zda splňuje náležitosti vyžadované ustanovením §106 odst. 1 s. ř. s.,
podle kterého musí kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení
rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá,
údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost obsahuje označení
rozhodnutí, proti němuž směřuje, z textu kasační stížnosti je patrný jak rozsah napadení
rozsudku krajského soudu, tak i důvody podání kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
přitom přihlédl ke skutečnosti, že nečinnost soudem ustanovené zástupkyně stěžovatelky
by neměla jít k tíži stěžovatelky.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu neobsahuje-li kasační stížnost
údaj o dni doručení rozhodnutí krajského soudu žalobci (§106 odst. 1 s. ř. s.), není
to bez dalšího důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti, neboť den doručení napadeného
rozhodnutí žalobci je soudům znám z úřední činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 5. 2004, č. j. 3 Azs 85/2004 - 49).
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kasační stížnost stěžovatelky ze dne
20. 7. 2004 je způsobilá k tomu, aby byla věcně projednána.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení,
ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo
rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ostravě neshledal.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v žádosti
o udělení azylu E. č. V, ze dne 6. 4. 2003 uvedla, že o azyl žádá z toho důvodu, že si před
osmi lety půjčila peníze na stavbu domu a nemá jak je vrátit. Dva roky před tím, než
stěžovatelka opustila Ukrajinu, jí začal vyhrožovat věřitel, kterému nestačilo postupné
splácení dluhu stěžovatelkou. Na radu kamarádky stěžovatelka odjela dne 16. 3. 2003 za prací
do České republiky, kde jí bylo uloženo správní vyhoštění, proto žádá o azyl, aby legalizovala
svůj pobyt na území České republiky. Stěžovatelka, ani nikdo z její rodiny, nebyla
na Ukrajině členkou žádné politické strany, ani jiné organizace. Při pohovoru k důvodům
žádosti o udělení azylu stěžovatelka doplnila, že peníze si půjčila v roce 1996, v roce 1997
však byla propuštěna ze zaměstnání z důvodu snižování stavu zaměstnanců, jinou stálou práci
si již nenašla. Věřitel stěžovatelce vyhrožoval, že jí sebere dceru a udělá z ní prostitutku.
Stěžovatelka proto odjela do České republiky, aby uchránila svou dceru, v České republice
chtěla pracovat, aby splatila své dluhy. Po příjezdu do České republiky stěžovatelka zjistila,
že si zde nemůže prodloužit vízum. Stěžovatelka uvedla, že se na Ukrajinu nemůže vrátit,
protože nemá na zaplacení dluhu věřiteli. Kromě problémů s věřitelem stěžovatelka
na Ukrajině jiné problémy neměla.
Z takto zjištěného skutkového stavu, t. j. především z informací poskytnutých
přímo stěžovatelkou, vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud. Oba shodně dospěly
k tomu, že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit,
že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona
o azylu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení
azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12
téhož zákona.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu neuvádí-li žadatel o azyl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2
tohoto zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 27/2003 - 48).
Stěžovatelkou uvedené důvody, t. j. dluh, obava z věřitele, nezaměstnanost
a legalizace pobytu na území České republiky, nelze podřadit pod ustanovení §12 zákona
o azylu, nejsou tedy z hlediska českého práva azylově relevantní.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany
svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly
vyvráceny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48).
Podle ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu se za pronásledování pro účely tohoto
zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Jednání věřitele stěžovatelky je nepochybně jednáním soukromé osoby,
proti kterému se stěžovatelka mohla bránit u státních orgánů Ukrajiny. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka se ochrany svých práv u státních orgánů Ukrajiny nedomáhala a vyhrožování
ani policii neoznámila, je zřejmé, že nelze přijmout případný argument, že jí Ukrajina nebyla
schopna poskytnout potřebnou ochranu. Sama stěžovatelka navíc tvrdila, že kromě problémů
s věřitelem žádné jiné problémy v zemi svého původu neměla.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka neuvedla, že byla nebo mohla
být na Ukrajině pronásledována za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Neuvedla tedy žádný azylově relevantní důvod, ani netvrdila, že byla v zemi svého původu
pronásledována, proto Nejvyšší správní soud považuje rozhodnutí správního
orgánu o zamítnutí její žádosti o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
za správné.
Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelkou tvrzená porušení zákona. Správní orgán
i krajský soud vycházely z údajů získaných přímo od stěžovatelky, jejich závěry odpovídají
skutkovému stavu zjištěnému v průběhu azylového řízení v souladu s příslušnými
ustanoveními správního řádu. Z rozhodnutí jednoznačně vyplývá, na základě jakých
skutečností a úvah dospěl správní orgán k výroku o zamítnutí žádosti o udělení azylu,
když podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu byly naplněny.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu v případě rozporu
mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované
pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona o azylu má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy.
Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto,
že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování,
není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy
nedopadá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 343/2004 – 56
ze dne 4. 8. 2005). Je proto zřejmé, že se stěžovatelka aplikace Úmluvy domáhat
nemůže, když neuvedla žádné skutečnosti svědčící o možném pronásledování
a její žádost byla oprávněně zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b), c) a d) s. ř. s. uvedené v kasační stížnosti nebyly prokázány, a proto Nejvyšší
správní soud podanou kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace,
kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu
nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelka s podanou kasační stížností úspěch
neměla.
Odměna zástupkyni stěžovatelky JUDr. Aleně Lasotové, advokátce, která byla
stěžovatelce ustanovena usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2005,
č. j. 24 Az 1339/2003 - 46, byla stanovena za jeden úkon právní služby ve výši 1000 Kč
podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (převzetí a příprava zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b/
téže vyhlášky) a režijní paušál podle §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč
za jeden úkon. Zástupkyni stěžovatelky bude vyplacena částka ve výši 1075 Kč, a to z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu