ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.253.2005
sp. zn. 4 Azs 253/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. K.,
zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 45, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
30. 9. 2004, č. j. 48 Az 160/2004 - 20, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, č. j. 48 Az 160/2004 - 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna zástupkyni stěžovatele, advokátce JUDr. Ireně Strakové, se p ř i z n á v á
v částce 1075 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, č. j. 48 Az 160/2004 - 20, a to z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel poukazuje na to, že dne 17. 9. 2004 mu byla doručena obálka
Krajského soudu v Praze, na které bylo nadepsáno, že jejím obsahem mělo být předvolání
k ústnímu jednání, usnesení o ustanovení tlumočníka a vyjádření žalovaného k žalobě.
Podle stěžovatele však v obálce bylo pouze ustanovení tlumočníka a vyjádření žalovaného,
nikoli předvolání k ústnímu jednání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je cizinec a nemá právní
vzdělání, nepoznal podle označení obálky, že jejím obsahem by mělo být také předvolání
k soudu. Pouze zaregistroval nedostatek v usnesení o ustanovení tlumočníka,
neboť tento mu byl ustanoven do jazyka ukrajinského, ačkoliv žádal o tlumočníka do jazyka
ruského. Stěžovatel proto kontaktoval pracovníka nevládní organizace, který se telefonicky
obrátil na soud a upozornil ho na uvedený nedostatek. Tomu bylo ze strany soudu řečeno,
že ustanovený tlumočník je rovněž způsobilý vykonávat překlady do jazyka ruského
a že navíc jednání již přibližně před hodinou skončilo a bylo rozhodnuto v nepřítomnosti
stěžovatele. O tom, že jednání bylo nařízeno na 30. 9. 2004 se tak stěžovatel dozvěděl
až v tomto okamžiku. Z tohoto důvodu se nemohl jednání účastnit, ačkoliv o jeho nařízení
výslovně žádal. Tím nemohl před soudem ústně uplatnit své námitky vůči napadenému
rozhodnutí a ani adekvátně reagovat na vyjádření žalované. Soud tak byl vystaven přímému
působení pouze ze strany žalovaného, což podle názoru stěžovatele vedlo k nezákonnému
rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel proto soudí, že ačkoliv si pro své tvrzení nemůže opatřit
důkazy, v souladu s obecnou právní zásadou in dubio pro reo by mělo být této kasační
námitce vyhověno a napadené rozhodnutí krajského soudu by mělo být zrušeno. Stěžovatel
je dále toho názoru, že rozhodnutí krajského soudu by mělo být zrušeno, neboť došlo
k porušení §49 odst. 1 s. ř. s. I pokud by totiž předmětná obálka předvolání k jednání
obsahovala, nebyla stěžovateli k přípravě na jednání poskytnuta lhůta minimálně 10-ti
pracovních dnů. Stěžovatel uvádí, že dopis mu byl doručen v pátek 17. 9. 2004 a jednání bylo
nařízené na čtvrtek 30. 9. 2004, takže lhůta na přípravu jednání tak byla pouze 8 pracovních
dní. Tuto lhůtu považuje stěžovatel za nedostatečnou, přičemž k jejímu zkrácení souhlas
nikdy nedal. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 7 Ads 41/2003 - 50 ze dne 31. 5. 2004, kde soud uvádí, že za těchto okolností je jednání
zatíženo vadou, která vede ke znemožnění konání jednání až do doby, kdy by uplynula
zákonem stanovená lhůta. Krajský soud tak měl jednání odročit a nikoliv vydat rozhodnutí
ve věci samé. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný své vyjádření k podané kasační stížnosti nezaslal.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnuti, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Vzhledem k námitkám uplatněným stěžovatelem v kasační stížnosti se Nejvyšší
správní soud zabýval pouze tím, zda a kdy bylo stěžovateli doručeno předvolání k ústnímu
jednání a zda byla dodržena zákonem stanovená lhůta k přípravě na jednání soudu. Za
podklad svého rozhodování vzal zdejší soud především dodejku připojenou k č. l. 21 soudního
spisu, ze které vyplývá, že Krajský soud v Praze zaslal stěžovateli jediným doporučeným
dopisem předvolání k ústnímu jednání, usnesení o ustanovení tlumočníka a vyjádření
žalovaného k žalobě. O této skutečnosti svědčí údaje vepsané do kolonky označující obsah
zásilky. Z předmětné dodejky je rovněž zřejmé, že zásilka byla stěžovateli doručena dne 17.
9. 2004. Údaj o doručení zásilky je ostatně potvrzen i zápisem v protokolu o jednání,
konaném 30. 9. 2004 (č. l. 24 soudního spisu), kde je k záznamu, že stěžovatel se k jednání
nedostavil, připojena poznámka, že doručení je vykázáno 17. 9. 2004.
Ačkoliv zdejší soud nemůže vyloučit, že došlo k pochybení krajského soudu a vzdor
na dodejce proklamované skutečnosti zásilka neobsahovala předvolání k ústnímu jednání,
je nutno vycházet, za použití ustanovení §64 s. ř. s., z ustanovení §50e odst. 4 občanského
soudního řádu, ve znění platném v době doručování, podle kterého je doručenka,
která obsahuje stanovené náležitosti, veřejnou listinou. Údaje na ní obsažené
je tak třeba posuzovat jako pravdivé, a to až do doby, kdy je prokázán opak.
To však stěžovatel v posuzovaném případě neučinil. Pouhé stěžovatelovo tvrzení,
že předvolání o ústím jednání nebylo vloženo do doporučeného dopisu, jímž bylo zasíláno
i usnesení o ustanovení tlumočníka a vyjádření žalovaného k žalobě, považuje zdejší soud
za nedostatečné. Nejvyšší správní soud tak má za to, že předvolání k ústnímu jednání bylo
stěžovateli řádně doručeno.
Za důvodnou však Nejvyšší správní soud považuje stěžovatelovu námitku směřující
k nedodržení zákonné lhůty pro přípravu na jednání. Podle ustanovení §49 odst. 1 věta první
s. ř. s., k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá k němu účastníky
tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů. Ze spisu je zřejmé, že stěžovatel
se o dni ústního jednání dozvěděl (mohl dozvědět) v pátek 17. 9. 2004, přičemž k jednání
samotnému došlo ve čtvrtek 30. 9. 2004. Stěžovatel tak měl na přípravu pouze 8 pracovních
dní a zákonem stanovená lhůta nebyla dodržena. Krajský soud nemohl za této situace jednat a
vydat rozhodnutí, ale měl nařízené jednání odročit do uplynutí zákonem stanovené lhůty.
Nepostupoval-li tak, má Nejvyšší správní soud za prokázané, že v posuzovaném případě došlo
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. k vadě řízení před soudem, jež mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. V dalším řízení je třeba, aby Krajský soud v Praze nařídil
nové ústní jednání ve věci a o této skutečnosti stěžovatele informoval s dostatečným časovým
předstihem, aby nedošlo k opětovnému krácení jeho procesních práv.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením
§110 odst. 2 s. ř. s., podle kterého zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna zástupkyni stěžovatele JUDr. Ireně Strakové, advokátce se sídlem v Praze 1,
Žitná 45, která byla ustanovena stěžovateli k jeho žádosti usnesením Krajského soudu v Praze
ze dne 30. 5. 2005, č. j. 48 Az 160/2004 - 51, byla stanovena za jeden úkon á 1000 Kč
[příprava a převzetí zastoupení - §9 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení
s ustanovením §9 odst. 1 písm. f) této vyhlášky] a paušální částkou 75 Kč (§13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 1075 Kč. Uvedená částka bude zástupkyni
stěžovatele vyplacena do 30-ti dnů od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu