ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.255.2005
sp. zn. 4 Azs 255/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: F. K., zast.
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Žitná 45, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005, č. j. 55 Az 940/2003 - 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005, č. j. 55 Az 940/2003 - 27
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 22. 10. 2003, č. j. OAM-702/VL-11-ZA08-2003. Tímto rozhodnutím bylo
vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13 odst. 1,
2, a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a že na stěžovatele se nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel namítal porušení
§3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ve znění pozdějších předpisů (správní řád), a dále porušení §12 a §91 zákona o azylu,
Listiny základních práv a svobod, Ústavy a mezinárodních závazků České republiky. Uvedl,
že žalovaný správní orgán vycházel toliko z některých zpráv o situaci v zemi původu
stěžovatele, resp. nezjistil spolehlivě skutkový stav věci; v zemi původu mu hrozí mučení
a porušování lidských práv. Odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva
a zprávy o dodržování lidských práv. S odkazem na uvedené skutečnosti požadoval zrušení
napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Brně obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
tj. v důsledku pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu). Obecná tvrzení
stěžovatele o špatné situaci v jeho zemi nelze podle soudu podřadit pod důvody vymezené
zákonem o azylu, neboť stěžovatel nezmínil žádné konkrétní problémy své osoby
podřaditelné pod uvedené ustanovení a neuvedl ani žádné problémy s orgány země původu.
Stejně tak nebyly shledány žádné skutečnosti aktivující překážku vycestování vymezenou
v §91 zákona o azylu. Žalovaný správní orgán přitom podle soudu neporušil v žalobě
označená ustanovení správního řádu. Z výše uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru,
že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel podrobnou kasační stížnost, a to z důvodů
vymezených v §103 odst. 1 písm. a) b) a d) s. ř. s., ve které zejména zrekapituloval dosavadní
řízení před žalovaným správním orgánem, a před krajským soudem a závěry vyslovené
v napadaném rozhodnutí žalovaného správního orgánu a v napadeném rozsudku krajského
soudu. Výslovně uvedl, že správní orgán nedostatečně a nesprávně posoudil skutkový stav.
K tomuto doplnil, že důvodem žádosti o azyl bylo jeho pronásledování pro příslušnost
k etnické skupině D. a válečný konflikt v zemi původu, přičemž informace, z nichž vycházel
žalovaný správní orgán a soud, neodpovídají skutečnému stavu a zprávám, ze kterých bylo
vycházeno. S odkazem na uvedené pronásledování z nedodržování lidských práv v zemi
původu, či mučení v zemi původu, dovozuje porušení §12 zákona o azylu, a stejně tak
překážku vycestování. Uvedl, že soud i správní orgán zcela jednostranně hodnotily situaci
v zemi původu stěžovatele a obstaraly si jenom takové důkazy z nichž nelze dovodit,
porušování lidských práv v Pobřeží slonoviny. Dále namítal, že soud se navíc vůbec
nezabýval aplikovatelností a použitelností řady mezinárodních smluv uváděných v žalobě,
a ani je nijak neinterpretoval.
S odkazem na výše uvedené pak stěžovatel požadoval, aby byl napadený rozsudek
zrušen a vrácen k dalšímu projednání.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 pod písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že
při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci uvádí, že podle ustanovení §32 odst. 1
zákona č. 71/1967 Sb. (správní řád) je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný
stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán
jen návrhy účastníků řízení. Přestože povinností správního orgánu v řízení o udělení azylu
není předestřít žadateli o azyl důvody, pro které je azyl obvykle poskytován, mělo by být jeho
povinností zabývat a vypořádat se se všemi důvody, které stěžovatel v průběhu azylového
řízení uvedl jako důvody, které považoval pro udělení azylu za významné. Tak tomu podle
názoru Nejvyššího správního soudu v posuzované věci nebylo.
Především je třeba konstatovat, že stěžovatel od počátku správního řízení, resp. řízení
o udělení azylu tvrdí naprosto shodné skutečnosti a to, že ze země původu odešel z obavy
před pronásledováním pro svoje muslimské vyznání a příslušnost k etniku D., a to ve spojení
s probíhajícím válečným konfliktem v zemi.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel opustil zemi dne 10. 2. 2003
a po přicestování do České republiky podal dne 19. 2. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení
azylu. V návrhu zejména uváděl, že v zemi jeho původu probíhají nepokoje a jeho otec byl
při nich zabit. Stěžovatel měl malý obchod V A., který mu zapálila policie,
a to podle stěžovatele proto, že je muslim a z komunity D.. Poté pobýval v A. u přítele, měl
strach se vrátit do místa bydliště, problémy již od té doby neměl, ale jeho přátelé byli zabiti.
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky ze dne
8. 4. 2003 stěžovatel dále uvedl, že odešel kvůli válce; policie provádí razie, při kterých hledá
muslimy a D., on osobně však žádnou razii nezažil. Někteří z D. jsou rebelové, policie si
podle mínění stěžovatele myslí, že všichni D. jsou rebelové, proto je při raziích hledá a
stěžovatel se tak obává, že by byl při návratu ohrožen na životě. Stěžovatel se bojí i rebelů.
Z A. odešel proto, že rebelové-povstalci se z jiných míst země přibližovali i k A.. Z protokolu
rovněž vyplynulo, že válečný konflikt probíhá jen v některých částech země, stěžovatel se
nepokusil přestěhovat v rámci země původu, se svými problémy na žádné orgány ve své vlasti
neobrátil. Kromě vypálení obchodu, o němž si stěžovatel myslí, že jej provedla policie, žádné
problémy s policií, soudy nebo orgány státní správy neměl. Otec stěžovatele podle jeho
vyjádření zemřel v B. v B. jako civilní oběť, probíhalo tam povstání. Pro problémy a obavy
které měl, se rozhodl ze země původu odcestovat. Českou republiku mu navrhl přítel, přítel
mu také v roce 2002 zařídil cestovní doklad včetně víza do České republiky. Stěžovatel
byl v závěru pohovoru dotázán, zda může předložit nějaké důkazy na podporu svých tvrzení,
k čemuž uvedl, že žádné důkazy nemá. Stejně tak byla stěžovateli na závěr pohovoru
(vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu
seznámil, vyjádřil se k němu, resp. navrhl jeho doplnění. Této možnosti nevyužil. Stěžovatel
byl rovněž vyrozuměn o tom, jaké informace a zprávy má správní orgán k dispozici
při posuzování situace v zemi původu stěžovatele; stěžovatel seznámení
s těmito informacemi či zprávami odmítl, ani je nijak nedoplnil.
Pokud jde o informace a zprávy ze kterých žalovaný správní orgán při svém
rozhodování vycházel, těmi byly m.j. i Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2002
vydaná Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstva zahraničí Spojených států
ze dne 31. 3. 2003, informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne
17. 9. 2003, č. j. 131015/2003-LP o politické a bezpečnostní situaci v Pobřeží slonoviny
a pronásledování z důvodů Ženevské konvence, a tyto jsou i součástí spisu
(nejsou přitom uváděny ve výčtu výchozích informací žalovaného, v příloze k protokolu
o pohovoru, naproti tomu tam jsou uváděny zprávy a informace, které součásti spisu
naopak nejsou).
Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítá, že informace, z nichž vycházel
žalovaný správní orgán a soud, neodpovídají skutečnému stavu a zprávám, ze kterých bylo
vycházeno. S odkazem na uvedené pronásledování a nedodržování lidských práv, či mučení
v zemi původu dovozuje porušení §12 zákona o azylu, a stejně tak překážku vycestování.
Uvedl, že soud i správní orgán zcela jednostranně hodnotily situaci v zemi původu stěžovatele
a obstaraly si jenom takové důkazy z nichž nelze dovodit, porušování lidských práv v Pobřeží
slonoviny.
V odůvodnění napadeného správního rozhodnutí popsal žalovaný správní orgán situaci
v zemi původu stěžovatele ve smyslu uvedené Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2002
vydané Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstva zahraničí Spojených států
ze dne 31. 3. 2003, z níž podle názoru Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá,
že k porušování práv muslimů v době, kdy stěžovatel opustil zemi původu, na daném území
docházelo. Z obsahu předmětné zprávy se podává, že dne 19. září 2002 došlo v Pobřeží
slonoviny k neúspěšnému pokusu o převrat spojenému s povstáním. Po povstání z 19. září
se jak vláda, tak povstalecké síly dopustily vážných porušení lidských práv. Přitom bylo
v celé zemi zabito asi 1150 civilistů. Na počátku října zprostředkovalo Hospodářské
společenství západoafrických států příměří, přičemž nad jeho dodržováním dohlížely
francouzské vojenské jednotky. Vláda umožnila organizacím Amnesty International, Human
Rights Watch a zpravodajům Komise OSN pro lidská práva, aby zjišťovaly, jaká je situace
v oblasti lidských práv. Respektování lidských práv ze strany vzbouřenců bylo nesmírně
špatné. Někteří muslimové se domnívali, že z důvodu své náboženské nebo etnické
příslušnosti se stali terčem diskriminace ze strany vlády. Dne 30. října vydala CNI prohlášení,
že od 19. září je muslimská komunita nespravedlivě podezřívána a trpí tím, že jsou
muslimové svévolně zatýkáni, biti a zabíjeni příslušníky bezpečnostních sil.
Žalovaný správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že ke zhodnocení
celkové situace v žadatelově vlasti zohlednil zejména informaci ministerstva zahraničních
věcí České republiky ze dne 17. 9. 2003, č. j. 131015/2003-LP o politické a bezpečnostní
situaci v Pobřeží slonoviny a pronásledování z důvodů Ženevské konvence, která konstatuje,
že Pobřeží slonoviny v současné době prochází etapou národního usmíření a politická,
jakož i bezpečnostní situace se postupně zklidňuje. Současně poukázal
na to, že ve výpovědích stěžovatele jsou jisté rozpory. Správní orgán dospěl k závěru že nemá
důvod se domnívat, že by žadatel měl v současné době opodstatnění pro obavu
z pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku
ztotožnil s názorem žalovaného a uzavřel, že obavy stěžovatele z hlediska zákona o azylu
s ohledem na jeho výpovědi nelze považovat za opodstatněné a nelze na něho aplikovat
důvody tak, jak je má na mysli §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud však nesouhlasí s výše uvedeným postupem správního orgánu
a jeho závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepovažuje za jednoznačné
a přesvědčivé. Stejně tak nepovažuje za správný závěr krajského soudu, který se akcentuje
význam výpovědí stěžovatele. Dvě rozhodující zprávy (Zprávy o dodržování lidských práv
za rok 2002 vydaná Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstva zahraničí
Spojených států ze dne 31. 3. 2003 a informace Ministerstva zahraničních věcí České
republiky ze dne 17. 9. 2003, č.j. 131015/2003-LP o politické a bezpečnostní situaci v Pobřeží
slonoviny a pronásledování z důvodů Ženevské konvence) o situaci v zemi původu
stěžovatele, ze kterých žalovaný správní orgán vycházel, si vzájemně zásadním způsobem
odporují. V posuzované věci především dosud nebylo objasněno, nakolik odpovídají
výpovědi stěžovatele před správním orgánem o stavu v zemi původu době a stavu, které jsou
rozhodné pro posouzení důvodnosti žádosti o azyl, a ve spojení s tím nebylo objasněno, zda
se informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky, o kterou se jako o rozhodující
opírá žalovaný správní orgán, váže k takovému období. Podmínky pro udělení azylu je třeba
posuzovat vždy ve vztahu k situaci v zemi původu v době, v níž stěžovatel opustil danou
zemi a v bezpečné zemi požádal o azyl. Pozdější vývoj v zemi původu by potom byl
zřetelehodný jen k posuzování příp. překážek vycestování. Ostatně tomuto koresponduje
i ustálená judikatura. Tak např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 12/2004 - 40, se uvádí“ Podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a překážky vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona je nutno
posuzovat samostatně. Udělení azylu podle ustanovení §12 tohoto zákona je vázáno
na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 citovaného
zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání
žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu.
Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu
žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném
čase.
I když povinností správního orgánu v řízení o udělení azylu není předestřít žadateli
o azyl důvody, pro které je azyl obvykle poskytován, mělo by být jeho povinností zabývat
a vypořádat se se všemi důvody, které stěžovatel v průběhu řízení o azyl uvedl jako důvody,
které považoval pro udělení azylu za významné. Jestliže tedy stěžovatel od počátku azylového
řízení tvrdil důvody, které by zcela jistě na pozadí Zprávy o dodržování lidských práv za rok
2002 vydané Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstvem zahraničí Spojených
států ze dne 31. 3. 2003 byly podřaditelné pod ustanovení §12 zákona o azylu, bylo
povinností správního orgánu tyto důvody prověřit, ne pouze vyjít z rozporů ve výpovědích
stěžovatele, které se ostatně správní orgán nepokusil vyčerpávajícím způsobem odstranit
a jenž se týkají nikoliv popisu skutečností samotných, ale časových údajů, které zcela jistě
ověřit lze.
Stěžovatelovo tvrzení o tom, že mu byl vypálen obchod proto, že je muslim
a z komunity D., a byl tedy pronásledován z náboženských a etnických důvodů, vyvráceno
nebylo a nelze proto souhlasit s názorem správního orgánu, že stěžovatel správnímu orgánu
neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o násilí nebo jiných obtížích, které by jej
postihovaly v průběhu jeho života v Pobřeží slonoviny. Tento názor se jeví nepřesvědčivý,
neboť je to právě stěžovatel, který od počátku azylového řízení tyto skutečnosti v nezměněné
podobě tvrdil.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a že při jejím zjišťování byl
porušen správní řád v ustanoveních §32 odst. 1 takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost rozhodnutí správního orgánu a pro tyto vady měl Krajský soud v Brně napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud se za této situace nepovažoval již za nutné zabývat další
námitkou stěžovatele, a to, že soud se navíc vůbec nezabýval aplikovatelností a použitelností
řady mezinárodních smluv uváděných v žalobě, a ani je nijak neinterpretoval.
Kasační stížnost v posuzované věci tedy Nejvyšší správní soud považuje za důvodnou,
a proto napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je Krajský soud v Brně vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne soud i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu