ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.263.2005
sp. zn. 4 Azs 263/2005 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci
žalobce: G. P., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 45, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze, ze dne 12. 1. 2005, č. j. 9 Az 228/2003 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 10. 2003, č. j. OAM-11352/VL-19-P08-2001.
Tímto rozhodnutím bylo vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl pro nesplnění podmínek
podle §12, §13 odst. 1, 2, a podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
a že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
tohoto zákona.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
stěžovatel namítal porušení §32 odst. 1, §46 a §47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ve znění pozdějších předpisů (správní řád), a porušení §12 a §91 zákona o azylu. Uváděl,
že v zemi původu byl pronásledován mafií, pokoušeli se ho unést, obává se, že po návratu
by musel nastoupit vojenskou službu. Požadoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení
věci k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku Městský soud v Praze dospěl obdobně jako správní
orgán k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
(§12 zákona o azylu); problémy, které uváděl stěžovatel, nelze podřadit pod důvody
vymezené zákonem o azylu. Stěžovatel vzniklé problémy navíc ani účinně neřešil, odjel
do České republiky, kde žádost o udělení azylu podal až po správním vyhoštění, což svědčí
i o účelovosti jeho námitek. Žalovaný správní orgán podle Městského soudu v Praze neporušil
v žalobě označená ustanovení správního řádu, ani namítaná ustanovení zákona o azylu.
Městský soud v Praze proto dovodil, že žalovaný postupoval správně pokud azyl neudělil.
Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná,
a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů vymezených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ve které zejména zrekapituloval dosavadní řízení. Výslovně
namítal, že správní orgán nesprávně posoudil skutkový stav stran pronásledování mafií v zemi
původu. Stejně tak vytýkal, že se žalovaný správní orgán, ani soud, dostatečně nevypořádal
s tvrzeným důvodem o vojenské službě stěžovatele, včetně rozporu mezi datem opuštění
země původu stěžovatele a jeho tehdejším věkem a možností absolvovat základní vojenskou
službu. Rozhodnutí je tak podle stěžovatele nepřezkoumatelné, trpí nedostatkem důvodů.
Stejně tak dovozoval naplnění důvodů §14 zákona o azylu, či §91 zákona o azylu.
Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatel požadoval, aby byl napadený rozsudek
zrušen a vrácen k dalšímu projednání.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na obsah správního spisu a judikaturu.
Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku městského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí Městského soudu
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 pod písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Takové nedostatky či vady Nejvyšší správní soud v posuzované věci nezjistil.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 22. 11. 2001
návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém zejména uváděl, že v Arménii s otcem
obchodoval, dováželi zboží z Turecka, v podnikání se jim dařilo a začali být vydíráni mafií.
Párkrát zaplatili, potom jim ukradli zboží. Na policii vydírání hlásil, ale nic se nedělo.
Protože všechno ztratili, stěžovatel se rozhodl odjet do ciziny vydělat si peníze. V České
republice má kde pobývat a pracovat. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel také uvedl,
že v letech 1997-1999 absolvoval v J. vojenskou službu jako tankista. V protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky ze dne 20. 2. 2003 doplnil,
že se jej opakovaně snažili unést neznámí lidé, a to asi proto, že rodiče stěžovatele byli bohatí
a tak možná chtěli požádat o výkupné, ale nepodařilo se jim to. Na tržnici, kde prodávali
zboží , otec vyděračům jednou zaplatil, řekl, že rodinu vyděrači nenechají na pokoji,
a proto rozhodl, že bude lepší, když stěžovatel odjede z Arménie. Otec stěžovatele
se sice obrátil na policii, tam slíbili, že budou vyšetřovat, ale neudělali žádná opatření.
Problémy začaly v roce 1997, v roce 1999 rodiče rozhodli, že stěžovatel pojede do Turecka,
nelíbilo se mu tam, vrátili se do Arménie a znovu začaly problémy s vyděrači. Proto v roce
2001 odletěl do České republiky. Přímá souvislost mezi pokusy o únos v roce 1997 a odletem
do České republiky nebyla. Přestěhováním v zemi původu se svoje problémy řešit nesnažil.
V mezidobí do České republiky přicestovali jeho rodiče. V případě návratu do své vlasti
se hlavně obává, že bude muset jít na vojnu, a také se bojí vydírání. K otázce, proč v návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu uvedl, že již v armádě sloužil, stěžovatel sdělil,
že nic takového nemohl říci, na vojně nebyl. Ze spisu dále vyplynulo, že stěžovatel o azyl
na území České republiky požádal až poté, co byl zadržen policií po vypršení platnosti víza,
a poté vyhoštěn. O azyl se nejprve ucházel pod smyšleným jménem, aby policie nezjistila,
že má zákaz pobytu. Na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) byla
stěžovateli poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu,
resp. navrhl jeho doplnění. Této možnosti nevyužil. Stěžovatel byl rovněž vyrozuměn o tom,
jaké informace a zprávy má správní orgán k dispozici při posuzování stěžovatelem uváděných
skutečností o situaci v zemi původu stěžovatele; stěžovatel seznámení s těmito informacemi
a zprávami také odmítl, a nenavrhl jejich doplnění.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i Městský soud v Praze a jejich závěr o nedůvodnosti
stěžovatelovy žádosti o udělení azylu, tak plně vychází z relevantních skutečností. V úvahu
přicházející právní otázky v předcházejícím řízení byly podle názoru Nejvyššího správního
soudu Městským soudem v Praze posouzeny správně. Stejně tak v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného správního orgánu jsou jasně jmenovány důkazy, z nichž žalovaný čerpal
svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají
z provedených důkazů. Skutkový stav tak byl žalovaným správním orgánem zjištěn
objektivně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu
platné právní úpravy.; přitom nedošlo k porušení namítaných ustanovení správního řádu,
ani namítaných ustanovení zákona o azylu. Po skutkové stránce nelze rozhodnutí ničeho
vytknout, stejně tak se podle Nejvyššího správního soudu nejedná o rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Městský soud v Praze měl pro svoje rozhodnutí dostatek důvodů
a Nejvyšší správní soud rovněž neshledal v řízení, které vydání napadeného rozsudku
předcházelo, jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze,
že popisované pronásledování stěžovatele a jeho obavy z jednání neznámých osob neměly
souvislost s jeho politickými názory či projevy, jak to předpokládá §12 odst. a) zákona
o azylu (je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod), ani s příslušností
stěžovatele k rase, náboženství, národnosti či určité sociální skupině, jak to předpokládá §12
písm. b) zákona o azylu (má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště). Uváděné problémy stěžovatele nenaplňovaly
ani znaky §2 odst. 6 tohoto zákona (za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.). Stěžovatel sice uváděl, že se jeho otec v daných souvislostech obrátil na, polici,
avšak bezúspěšně. Nejvyšší správní soud je, stejně jako Městský soud v Praze, toho názoru,
že ani v takovém případě však nelze hovořit o pronásledování, které by bylo podporováno
státem, když není zřejmé, z jakého důvodu šetření policie nebylo dokončeno
a když se stěžovatel, či jeho otec, neobrátil na žádný jiný státní orgán k prošetření postupu
policie, když jak vyplývá z informací a zpráv, z nichž žalovaný ve správním řízení vycházel
a jež jsou založeny ve správním spisu, v Arménii existuje legálně řada prostředků k využití
ochrany ze strany arménských orgánů. K tomu, aby bylo možno učinit závěr, že státní orgány
Arménie byly nečinné by musel stěžovatel bezvýsledně využít všech, nebo alespoň více,
prostředků, které právní řád v jeho vlasti poskytuje k ochraně práv a svobod.
To však stěžovatel neučinil. Za této situace považuje Nejvyšší správní soud tvrzení
stěžovatele o pronásledování v zemi původu pro odůvodnění žádosti o udělení azylu,
jakož i pro odůvodnění překážky vycestování, za účelová a nepřisvědčil jim. V dané věci
jde o případ vydírání soukromými osobami, což ve smyslu platné právní úpravy azylovým
důvodem není. Ostatně i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60) plyne, že žádost
o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií)
v domovském státě je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná
a to tím spíše, pokud žadatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice,
což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce se státními orgány v zemi
původu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice. Na žadatele se v tomto
případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
zákona č. 2/2002 Sb.
Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že stěžovatel pobýval na území České republiky
nelegálně, o azyl požádal až po uložení správního vyhoštění (navíc se o azyl se nejprve
ucházel pod smyšleným jménem, aby policie nezjistila, že má zákaz pobytu),
což taktéž svědčí o značné účelovosti postupu stěžovatele. Ostatně i podle judikatury
Nejvyššího správního soudu „Žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu
na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto
o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti.“ - viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004.
Pokud jde o stěžovatelovu obavu, že by se musel po návratu do vlasti nastoupit
základní vojenskou službu, k tomu Nejvyšší správní soud, opět obdobně či shodně
jako Městský soud v Praze uvádí, že toto rovněž není zákonným důvodem pro udělení azylu.
Za tohoto stavu věci je proto námitka, že se žalovaný správní orgán, ani soud, dostatečně
nevypořádaly s tvrzeným důvodem o vojenské službě stěžovatele, včetně rozporu mezi datem
opuštění země původu stěžovatele a jeho tehdejším věkem a možností absolvovat základní
vojenskou službu, naprosto bezpředmětná. Naopak rozpory ve sděleních stěžovatele v návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu a v protokolu o pohovoru, snižují důvěryhodnost
stěžovatele.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že správní orgán měl v jeho případě ve spojení
s §14, v jehož smyslu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního
důvodu, zohlednit poměry stěžovatele k zemi původu, kde v tuto chvíli nemá žádného
rodinného příslušníka ani žádnou jinou sociální nebo kulturní vazbu (veškerý majetek rodina
prodala a odešla do České republiky, nyní má stěžovatel v České republice rodiče, strýce
s tetou a další příbuzné), k té Nejvyšší správní soud především poznamenává, že posouzení
udělení azylu dle §14 zákona o azylu stěžovatel nerozporoval v žalobě, a stejně tak neuváděl
ani důvody, pro které by tento azyl bylo třeba udělit. Jak vyplynulo ze soudního spisu,
v žalobě se stěžovatel omezil toliko na tvrzení o porušení správního řádu, na důvod vymezený
v §12 zákona o azylu, a na tvrzení o překážce vycestování dle §91 zákona o azylu,
kterými se však Městský soud v Praze zabýval. Z dikce §104 odst. 4 s. ř. s., jakož i z ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, sp. zn. 1 Azs 34/2004), přitom plyne, že stěžovatel nemůže v kasační stížnosti
uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Lze tedy shrnout, že proto, že se stěžovatel
přezkoumaní udělení humanitárního azylu v řízení před krajským soudem nedomáhal, nebylo
se shora vymezených důvodů třeba označené námitky ani přezkoumávat. Stejně tak nelze
stěžovateli přisvědčit v tom, že by tato skutečnost (v zemi původu nemá žádného rodinného
příslušníka), byla překážkou vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Nad rámec výše uvedeného a toliko pro úplnost Nejvyšší správní soud k udělení
humanitárního azylu doplňuje, že udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je na
volné úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném případě byl
důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, by mohl správní soud přezkoumávat pouze
z hlediska překročení případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.),
resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Tomu ostatně dlouhodoběji
koresponduje i konstantní soudní judikatura. Nejvyššímu správnímu soudu by tak nepříslušelo
posuzovat, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele,
nýbrž příslušelo by mu pouze zhodnotit, zda Městský soud v Praze napadané rozhodnutí
žalovaného řádně přezkoumal.
Nejvyšší správní soud závěrem, s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi,
konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní
za uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských zemích,
tak vnímá právo na azyl toliko jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným,
což však není případ posuzované věci.
Po porovnání všech námitek stěžovatele s významem jednotlivých důvodů,
pro které by bylo lze kasační stížnost přisvědčit, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že k naplnění ani jednoho z namítaných důvodů upravených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) či d) s. ř. s. v posuzované věci nedošlo.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s, ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný,
který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu