ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.27.2006
sp. zn. 4 Azs 27/2006 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: N.
N., zast. Mgr. Josefem Bartuskem, advokátem, se sídlem v Ostravě, tř. 28. října 108, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 25. 8. 2005, č. j. 63 Az 5/2005 - 20, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatelky Mgr. Josefu Bartuskovi, advokátovi, se sídlem
v Ostravě, tř. 28. října 108, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2005, č. j. OAM-3564/VL-10-05-2004, rozhodl žalovaný
tak, že žádost o udělení azylu se zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí opřel
o zjištění, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení azylu byly obavy z jednání soukromé
osoby kvůli nesplacené finanční půjčce a snaha o legalizaci pobytu na území ČR.
Žalobkyně napadla citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které žalovanému
vytkla porušení §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), a §16 a §91 zákona o azylu, přičemž pokud jde o skutkové
důvody, žalobkyně poukázala na svoji žádost o udělení azylu v České republice, protokol
o pohovoru, který s ní byl proveden, a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k předmětné
žádosti o udělení azylu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 8. 2005, č. j. 63 Az 5/2005 - 20, žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když konstatoval, že žalobkyně
neopustila Ukrajinu z důvodu, že by byla pronásledován pro uplatňování politických práv
a svobod, ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Bylo zjištěno, že žalobkyně
opustila zemi původu kvůli nesplacené půjčce a ekonomickým potížím ve vlasti. Žádala
o udělení azylu kvůli legalizaci pobytu v České republice, a to až poté, co jí bylo uděleno
správní vyhoštění. Důvody uplatněné žalobkyní jsou tak podle názoru krajského soudu
nepodřaditelné pod důvody pro udělení azylu, a žalovaný proto nepochybil, jestliže žádost
žalobkyně zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Krajský
soud dále konstatoval, že absence výroků rozhodnutí o neudělení azylu podle §14 zákona
o azylu a rozhodnutí o překážce vycestování podle §91 zákona o azylu je odůvodněna tím,
že udělení azylu podle těchto ustanovení se váže na §12 zákona o azylu a použití
těchto ustanovení je výjimečné. Podle názoru krajského soudu měl žalovaný dále dostatečné
podklady k tomu, aby zjistil beze zbytku úplně skutkový stav, a aby mohl posoudit důvodnost
či nedůvodnost žádosti žalobce. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný se žádostí žalobce
zabýval odpovědně a svědomitě, a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z přílohy
k pohovoru s žalobcem vyplývá, že žalobci byla dána možnost, aby se před vydáním
rozhodnutí vyjádřil k protokolu o výslechu, případně navrhl jeho doplnění. Žalovaný si opatřil
potřebné doklady pro rozhodnutí (§32 odst.1 správního řádu), takže vycházel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci (§3 odst. 4 a §46 správního řádu). Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl
žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě
kterých rozhodoval (§47 odst. 3 správního řádu), takže námitky žalobce nejsou důvodné.
Nic ze správního spisu nenaznačovalo, že by se žalovaný nezabýval věcí žalobce odpovědně
a svědomitě (§3 odst. 3 správního řádu).
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka namítá, že Krajský
soud v Ostravě posoudil věc v rozporu s platným právním řádem. Stěžovatelka se proto obrací
na Nejvyšší správní soud v Brně a navrhuje, aby tento přiznal odkladný účinek vykonatelnosti
napadeného rozsudku a dále rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu projednání. V doplnění kasační stížnosti zdůraznila, že hlavním důvodem
její žádosti o azyl nebyly nesplacená půjčka a ekonomické potíže ve vlasti, nýbrž nebezpečí,
jež stěžovatelce hrozí od T., lidí, od kterých si půjčila. Vzhledem k tomu, že je od těchto osob
na Ukrajině pronásledována, potřebuje legalizovat pobyt v České republice, kde jí nebezpečí
pronásledování nehrozí. Své pronásledování přitom chápe ve smyslu §12 zákona o azylu,
neboť důvody, pro které si musela půjčit, spočívají v tom, že vládnoucí vrstvy na Ukrajině
nejsou schopny vytvořit podmínky pro spokojený život ostatních. Skutečnost jejího
pronásledování, kdy ji na Ukrajině hrozilo i zabití, přitom je oním„případem hodným
zvláštního zřetele“, pro který ji měl být udělen azyl podle ustanovení §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že v případě návratu na Ukrajinu by pro ní bylo obtížné
získat prostředky na svou obživu, neboť z obavy před pronásledováním by byla nucena
neustále měnit místo pobytu a nemohla by pracovat ani příležitostně, neměla by prostředky na
svou obživu.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti správní orgán odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal
v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost ani vady řízení. Žalovaný dále poukazuje
na to, že stěžovatelka v průběhu řízení neuvedla žádný důvod své žádosti,
který by se dal podřadit taxativně vymezeným důvodům udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla žádný relevantní argument, který by závěr
správního orgánu, s nímž se ztotožnil i soud, zpochybnil. Vzhledem k právní kvalifikaci
případu je posuzování zvláštního zřetele hodného důvodu udělení azylu podle §14 zákona
o azylu nadbytečné. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost
a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatelka výslovně uvádí, že napadá rozsudek krajského soudu z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti i jejího doplnění
zdejší soud dovodil, že je uplatňován pouze důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnuti, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne
11. 12. 2004 žádost o udělení azylu, v níž uvedla, že se v roce 2002 rozhodla vycestovat
za výdělkem do České republiky, protože chtěla, aby její dcery mohly studovat. Peníze
na cestu si vypůjčila od tatarských spoluobčanů, kterých se však nyní obává v případě návratu
do země původu, neboť nemůže splatit dluh. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
azylu na území ČR stěžovatelka sdělila tytéž skutečnosti. Doplnila, že si půjčila 500 USD,
s úroky však její dluh narostl na 4000 USD. V roce 2003 věřitel navštívil její matku,
od níž si vzal klíče od domu stěžovatelky, do kterého nastěhoval svoji příbuznou i s rodinou.
Stěžovatelka měla za to, že pokud by se vrátila bez potřebných finančních prostředků, obává
se ze strany věřitele zabití a ztráty domu. Dále uvedla, že svůj pobyt na území ČR měla
upraven pouze na dobu patnácti dnů, poté žila po celou dobu v různých částech Prahy
nezákonně. V listopadu 2004 byla stěžovatelka kontrolována příslušníky cizinecké policie,
načež jí bylo uděleno správní vyhoštění a vystaveno výjezdní vízum. Proto vstoupila
do azylového řízení, aby si zlegalizovala setrvání na území ČR.
Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona. Podle §12 zákona
o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle §14
zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Ostravě řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rámci stěžovatelkou
uplatněných žalobních námitek a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. I Nejvyšší
správní soud má za prokázané, že stěžovatelčiny důvody, pro které žádá o azyl na území ČR,
nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) a b) zákona
o azylu, nýbrž skutečnosti sdělované stěžovatelkou plně ospravedlňovaly postup
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Jak již bylo vícekrát judikováno
zdejším soudem, žádost o azyl, jejímž jedinými důvody jsou pouze potíže se soukromými
osobami v domovském státě a snaha zlegalizovat si pobyt na území České republiky,
je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná. Ohrožení žadatelů
o azyl, které vyplývá z možné násilné činnosti soukromých osob, není relevantním důvodem
pro udělení azylu, neboť není pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu.
Za pronásledování by mohlo být v souvislostech tvrzených stěžovatelkou pokládáno
leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před prokázaným ohrožením,
pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Nelze připustit, aby byl azyl přiznáván z důvodů
kriminální činnosti soukromých osob, s jejímiž projevy se lze setkat i v zemích s vyspělým
demokratickým zřízením. Pokud by bylo toto připuštěno, institut azylu jako výjimečného
prostředku ochrany osob, jimž je upírána ochrana státem původu, by šlo nad rámec účelu,
pro který Česká republika zákon tohoto typu přijal.
K přesvědčení, že stěžovatelčina situace indikuje nezbytnost humanitární azyl
ji ve smyslu §14 zákona o azylu udělit, Nejvyšší správní soud uvádí, že za procesní situace,
kdy je žádost o udělení azylu odmítána pro některý z důvodů uvedených v §16 zákona
o azylu pro její zjevnou nedůvodnost, nedovoluje o humanitárním azylu vůbec rozhodovat.
Vyplývá to z dikce §14 zákona o azylu, který váže rozhodování o azylu z humanitárních
důvodů pouze na situaci, kdy není zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Jestliže se správní orgán nezabýval meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna
skutková podstata ust. §12 zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek
ust. §14 téhož zákona.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, ani nebyla shledána nepřezkoumatelnost rozhodnutí tohoto soudu
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Proto Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatelky, Mgr Josefu Bartuskovi, který byl ustanoven
stěžovatelce k její žádosti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2005,
č. j. 63 Az 5/2005 - 32, byla stanovena za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč [převzetí
a příprava zastoupení – §9 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byl přičten
režijní paušál ve výši 2 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3 téže vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč.
Uvedená částka bude zástupci stěžovatelky vyplacena do 30-ti dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu