ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.303.2005
sp. zn. 4 Azs 303/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: D. V.
D., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, č. j. 59 Az 100/2004 - 20,
a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 31. 3. 2005,
č. j. 59 Az 100/2004 - 20, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 11. 2004, č. j. OAM-421/LE-B02-B04-2004, rozhodl
žalovaný tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel především o zjištění,
že důvodem žádosti o udělení azylu ze strany žalobce je skutečnost, že byl, v souvislosti
se svou činností v studentském hnutí, v jehož rámci zadával na Internetu (v internetových
kavárnách) informace o porušování lidských práv ve Vietnamu, zadržen na dva dny policií,
tento důvod však nelze podřadit pod důvody uvedené v §12 zákona o azylu.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které uvedl, že správní
orgán na základě shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě
toho vydal rozhodnutí, které žalobce považoval s ohledem na příslušná ustanovení zákona
o azylu za nesprávná. Žalobce se na Českou republiku obrátil s žádostí o ochranu z důvodu
tíživé životní situace, která byla způsobena okolnostmi uvedenými v průběhu azylového
řízení. Žalobce tak učinil za situace, která byla způsobena okolnostmi uvedenými v průběhu
azylového řízení, a kdy nenalezl jiné reálně uskutečnitelné východisko, než se pokusit nalézt
podmínky pro bezpečný a důstojný život v cizí zemi. Chtěl se pokusit o to, aby v České
republice dostal příležitost žít v bezpečí a za podmínek, na které má právo každý člověk.
Žalobce proto žádal soud, aby přehodnotil stanovisko správního orgánu k jeho žádosti
o udělení azylu, a to zejména s ohledem na ustanovení §14 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, č. j. 59 Az 100/2004 - 20,
byla žaloba zamítnuta. Soud neshledal žádná procesní pochybení při opatřování a provádění
důkazů správním orgánem ani neshledal, že by rozhodnutí vycházelo z neúplného skutkového
zjištění, neboť ze správního spisu vyplývá, že žalobci bylo ve správním řízení několikrát
umožněno uvést vše podstatné pro posouzení jeho návrhu na udělení azylu. Podle názoru
krajského soudu v případě žalobce nejsou dány důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu. Obava žalobce z pronásledování není důvodná, neboť jednání státních orgánů
k žalobci nedosahovalo takové intenzity, aby je bylo možno považovat za pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný se dostatečně zabýval závažností situace žalobce
ve Vietnamu, neboť se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi tvrzeními žalobce. Obavu
z pronásledování žalobce opíral o konkrétními skutečnostmi nepodloženou domněnku,
že by mohl být pronásledován. Z takové domněnky nelze učinit závěr, že by obava žalobce
z pronásledování mohla být opodstatněná. Žalovaný rovněž správně v napadeném rozhodnutí
poukázal na skutečnost, že žalobce vedla k podání žádosti o udělení azylu i snaha o legalizaci
pobytu v ČR poté, co byl zadržen a umístěn v zařízení pro zajištění cizinců. Krajský soud
nepovažuje za důvodnou námitku nesprávného posouzení skutečností tvrzených žalobcem
jako důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu 14 zákona o azylu. Protože správní orgán
řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci žalobce, tak i stav v jeho zemi, a pokud sám z toho
nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci,
zejména když žalobce ve správním řízení výslovně o udělení humanitárního azylu nežádal a
žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení tohoto druhu azylu neuváděl. Skutečnosti
žalobcem tvrzené správní orgán správně nepodřadil pod důvody hodné zvláštního zřetele pro
udělení humanitárního azylu. Konečně výrok žalovaného podle §91 zákona o azylu rovněž
krajský soud shledal správným, neboť nebyly zjištěny žádné překážky předpokládané v tomto
ustanovení, jež by bránily žalobci v návratu do vlasti. K zamítnutí žaloby ve vztahu k obavám
žalobce z návratu do Vietnamu vedly soud stejné úvahy jako při posuzování důvodů pro
udělení azylu podle §12 zákona o azylu, tj. zejména závěr o tom, že jednání policejních
orgánů k žalobci nenaplňovalo intenzitu pronásledování ve smyslu zákona o azylu, a dále
skutečnost, že po propuštění ze zadržení neměl žalobce po celou dobu až do dojezdu z vlasti s
úřady žádné problémy. Napadené rozhodnutí krajský soud shledal v souladu se zákonem, a
proto žalobu zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas
kasační stížnost, neboť se domnívá, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Pro nedostatek důvodů rozhodnutí považuje
stěžovatel rozhodnutí správního orgánu za nepřezkoumatelné. Stěžovatel
má za to, že žalovaný při zjišťování skutkového stavu věci porušil ustanovení §3 odst. 3
a odst. 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, a cítí se i zkrácen na svých právech
v důsledku porušení ustanovení §12 a §14 zákona o azylu. Jak vyplynulo z řízení
před žalovaným, má stěžovatel odůvodněný strach pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má. Stěžovatel byl členem studentského hnutí, které nesouhlasilo
s vietnamským režimem a poukazovalo na porušování lidských práv. Svůj nesouhlas
projevoval prostřednictvím internetu, za což byl také na dva dny zadržen,
přestože mu takové jednání nebylo dokázáno. Vzhledem k tomu, že ve Vietnamu
jsou monitorovány osoby, které svůj nesouhlas s komunistickým režimem projevují
prostřednictvím internetu a hrozí jejich postih, je strach stěžovatele z pronásledování
pro zastáváni určitých politických názorů ve státě naprosto odůvodněný. Jeho strach byl navíc
podporován vedoucím celého hnutí, který stěžovateli doporučil opustit Vietnam. Stěžovatel
má za to, že důvody, které jej vedly k odchodu z vlasti a k podání žádosti o azyl v České
republice, jsou dostatečné pro udělení azylu z důvodu uvedeného v ustanovení §12 zákona o
azylu. Stěžovatel dále namítá, že žalovaný správní orgán ani krajský soud nepřihlédly při
svém rozhodování k informacím ohledně situace ve Vietnamu, konkrétně pak ke zprávě
Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2003, ze
které mj. vyplývá, že výsledky vládního snažení o dodržování lidských práv zůstávají špatné a
vláda pokračuje v jejich vážném porušování. Došlo k svévolnému zatýkání občanů za pokojné
vyjadřování politických a náboženských názorů. Podmínky ve věznicích jsou drsné, některé
osoby zemřely v důsledku špatného zacházení ve vazbě. Soudnictví není nezávislé a vláda
odpírá některým občanům právo na spravedlivý a rychlý proces. Z uvedeného vyplývá, že
obavy stěžovatele z pronásledování ve státě, jehož občanství má, jsou odůvodněné. Stěžovatel
má dále za to, že jeho osobní situace v zemi jeho původu tak, jak ji popsal v průběhu řízení
o udělení azylu, a jak uvedeno výše, je důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů
ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby jeho kasační
stížnosti přiznal odkladný účinek.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal
v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost. Žalovaný dále uvádí, že stěžovatel
úmysl požádat o azyl projevil v Zařízení pro zajištění cizinců B. v době, kdy byl vrácen z
Německa (neúspěšně tam žádal o azyl), aby mohl v České republice zůstat. Žalovaný
se i nadále domnívá, že jím bylo v průběhu správního řízení spolehlivě prokázáno,
že stěžovatel nebyl v zemi původu pronásledován ve smyslu §12 zákona o azylu a nezjistil
důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle §14 téhož zákona.
Stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu nelze podřadit žádnému ze zákonných
důvodů pro udělení azylu podle zákona o azylu. Právní úpravu pobytu cizinců na území České
republiky obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
- takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Ačkoli stěžovatel výslovně nepodřadil jím namítané skutečnosti pod jednotlivé části
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., ze znění kasační stížnosti zdejší soud dovodil, že stěžovatel
napadl rozhodnutí Krajského soudu v Plzni z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 30. 6. 2004 podal
žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že opustil Vietnam, kde ho hledala policie,
protože kritizoval komunismus. Česká republika pro něho není cílovým státem, o řešení
své situace nemá žádné představy. K případnému návratu do vlasti uvedl, že se obává policie,
protože kritizoval komunismus a policie ho hledá. Do protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu na území ČR následně uvedl, že byl členem studentského hnutí,
které nesouhlasilo s vietnamských režimem a poukazovalo na porušování lidských práv.
Členové hnutí (tedy i stěžovatel) hovořili o porušování lidských práv ve Vietnamu
a tyto informace následně zadávali na internet v internetových kavárnách. Když šel stěžovatel
dne 25. 9. 2002 pracovat do internetové kavárny, byl zadržen policejními orgány. Po dvou
dnech byl propuštěn s tím, že proti němu nemají důkazy. Poté vedoucí hnutí řekl stěžovateli,
že by bylo lepší, kdyby odjel z Vietnamu. Stěžovatel vycestoval z Vietnamu v dubnu 2004,
o udělení azylu požádal nejprve v Německu a poté, co byl z Německa vrácen do České
republiky, požádal o azyl v České republice, aby zde mohl zůstat. V případě návratu
do Vietnamu se stěžovatel obával, že nebude mít zaměstnání, protože po ukončení školy
žádné sehnat nemohl. Ve správním spise je založena i Zpráva Ministerstva zahraničí
Spojených států amerických z 25. 2. 2004 o dodržování lidských práv za rok 2003,
ve které se mj. uvádí: „Vláda nadále občany svévolně zatýká a vězní. Některé osoby byly
zatčeny a vězněny za poklidné vyjadřování svých politických a náboženských názorů.
Několik osob, které byly zatčeny nebo vězněny v roce 2002, se navíc nevrátilo
ke svým rodinám.“
Podle ustanovení §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §14 téhož zákona jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Obecně lze konstatovat, že zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu
svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost
žadatelových tvrzení. V případě, že žadatel uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativně
vymezené důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu,
je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení,
a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova
tvrzení, anebo alespoň s takovou měrou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní
pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu. Elementární roli při zjišťování
skutkového stavu věci hrají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele.
Je-li zřejmé, že se jedná o bezpečnou zemi původu, v níž je z hlediska standardů
předpokládaných zákonem o azylu zabezpečena řádná a fungující ochrana občanů
před nežádoucími ingerencemi státu do jejich základních práv a svobod, pak lze důvodně
předpokládat, že v takové zemi sice může docházet k jednotlivým excesům, nicméně
lze se prostřednictvím správních, soudních či jiných orgánů domáhat nápravy
proti nezákonnému zásahu. Takový závěr však nelze učinit v případě, že se jedná o zemi,
ve které se státní orgány opakovaně dopouští závažných porušení lidských práv. Má-li správní
orgán za to, že stěžovatel, který přichází ze země s nedostatečnou ochranou lidských práv,
nevypovídá pravdivě o důvodech, které ho vedly k opuštění jeho země původu a podání
žádosti o azyl v ČR, musí své pochybnosti hodnověrně objasnit a prokázat. Jsou-li dány
skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv
a svobod žadatele o azyl došlo nebo mohlo dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů
o tom, že tomu tak nebylo, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní
nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl (obdobně např. rozsudek NSS ze dne ze dne
24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89).
V posuzované věci stěžovatel tvrdil, a to již v řízení před správním orgánem, že byl
členem studentského hnutí, jež kritizovalo porušování lidských práv ve Vietnamu
a tyto informace následně zadávali na internet v internetových kavárnách; když šel jednoho
pracovat do internetové kavárny, byl na dva dny zadržen policejními orgány. Výše uvedená
Zpráva MZV USA přitom naznačuje, že by se v případě stěžovatele mohlo jednat o svévolné
zatčení.
Ačkoli z převládající judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že Vietnam
lze považovat za bezpečnou zemi, nelze odhlédnout od skutečnosti, že v tomto konkrétním
případě to nelze konstatovat s plnou přesvědčivostí. Je zřejmé, že úroveň ochrany lidských
práv, jakkoli se situace v zemi zlepšuje, stále nedosahuje v některých aspektech
takového standardu, aby bylo možno zcela vyloučit, že žadatel o azyl nemůže být nežádoucím
zásahem státních orgánů Vietnamu postižen v rovině svých lidských práv a svobod. Nejvyšší
správní soud je proto toho názoru, že pokud stěžovatelova tvrzení učiněná v průběhu řízení
nebyla hodnověrně zpochybněna či dokonce vyvrácena, nelze věc bez dalšího posuzovat
tak, že jednání státních orgánů k žalobci nedosahovalo takové intenzity, aby je bylo
možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Nelze vyloučit, že v případě
žalobce šlo o svévolné zatčení a věznění, které u něho může vyvolávat odůvodněný strach
z dalších pronásledování pro zastávání určitých politických názorů v zemi původu.
Nejvyšší správní soud nevylučuje, že při důkladnějším zkoumání okolností,
o kterých stěžovatel vypovídal, by bylo možno stěžovatelova tvrzení zpochybnit, nalézt v nich
rozpory. To však žalovaný dosud neučinil, když svůj pohovor vedl příliš obecně,
než aby se případné rozpory ve stěžovatelově výpovědi mohly objevit a mohlo být
jím argumentováno, ať již ve prospěch jeho žádosti či naopak.
Je tudíž nutno uzavřít, že stěžovateli se podařilo úspěšně dovolat kasačních důvodů
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť bylo zjištěno, že při zjišťování skutkové
podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Nejvyšší správní soud zrušit napadený rozsudek podle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s. a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení, při kterém krajský soud
bude přezkoumávat v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí stěžovatele,
je třeba zohlednit právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem, tak, jak je uvedeno
shora.
V souladu s ustanovením §110 odst. 2 s. ř. s., podle kterého zruší-li Nejvyšší správní
soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud
v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. května 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu