ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.314.2005
sp. zn. 4 Azs 314/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: S. A.,
zast. JUDr. Jitkou Šmídovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Koněvova 150, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2005, č. j. 24 Az 67/2004 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyně stěžovatele JUDr. Jitky Šmídové, advokátky, se u r č u j e
částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu ze dne 27. 1. 2004, č. j. OAM-6649/VL-07-12-2003.
Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13
odst. 1, 2, a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a současně bylo vysloveno,
že na stěž ovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
tohoto zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě proti uvedenému rozhodnutí žalovaného stěžovatel v obecné rovině namítal
porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád) a dále §12 a §91 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody,
odkazoval na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál.
Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dospěl Krajský soud v Ostravě, obdobně jako žalovaný správní
orgán k závěru, že stěžovatel v řízení o azylu neuváděl důvody upravené §12 zákona o azylu,
tj. netvrdil, že by v zemi původu byl pronásledován pro uplatňování politických práv
a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Stejně tak Krajský soud v Ostravě neshledal porušení označených ustanovení
správního řádu, či překážku vycestování. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel obecně formulovanou kasační stížnost,
ve které obdobně jako v žalobě toliko obecně uváděl, že v řízení došlo k porušení §3 odst. 4,
§32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu, k čemuž doplnil, že na Ukrajině mu bylo
vyhrožováno za jeho kritiku při volbách do obecních zastupitelstev konaných v roce 2002.
Stejně tak doplnil, že jeho problémy jsou jen zdánlivě soukromého charakteru, a jsou obrazem
poměrů na Ukrajině. V kasační stížnosti rovněž odkázal na čl. 43 a čl. 53 Příručky
o postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, jejichž naplnění
u své osoby spatřuje. Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení
napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věc i k dalšímu řízení. Stejně tak požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, o ustanovení právního zástupce a tlumočníka.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2005, č. j. 24 Az 67/2004 – 38,
byla stěžovateli ustanovena zástupkyně - JUDr. Jitka Šmídová, advokátka, se sídlem v Praze
3, Koněvova 150.
Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil
souhlas se závěry soudu, odkázal na správní spis. K přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti neshledal důvody a navrhl zamítnutí kasační stížnosti, resp. odmítnutí z důvodu
absence povinného zastoupení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Napadené rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud přezkoumával v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud rovněž s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi
konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní
za uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických
evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše
uvedeným, což však v souzené věci nenastalo.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel v žádosti
o udělení azylu, ze dne 24. 12. 2003, zejména uvedl, že Ukrajinu opustil z důvodu
vyhrožování zbitím ze strany neznámých osob; šířil informace o nekalém průběhu voleb,
vylepoval plakáty proti K. (bývalý prezident Ukrajiny - pozn. Nejvyššího správního soudu).
Obdobné skutečnosti vyplynuly i z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území
České republiky ze dne 15. 1. 2003 s tím, že stěžovatel uváděl výhrůžky zabití. Z protokolu
přitom však rovněž vyplynulo, že s uváděnými problémy se stěžovatel na žádné orgány
v zemi původu neobrátil a danou situaci řešil tím, že odcestoval ze země. Stejně tak z obsahu
protokolu vyplynulo, že v České republice stěžovatel pobýval nelegálně, a chce si zde
zlegalizovat pobyt. Na závěr protokolu pak stěžovatel svým podpisem stvrdil, že byl
seznámen s obsahem protokolu, (vedeného za přítomnosti tlumočníka), souhlasí s ním a
nežádá doplnění ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o nedůvodnosti stěžovatelovy
žádosti o udělení azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu. Stěžovatelem uváděné důvody
by mohly za určitých okolností vést k udělení azylu. To by však přicházelo v úvahu zejména
tehdy, pokud by se stěžovatel se svými problémy obrátil na příslušné orgány v zemi původu
a ty by mu odmítly, nebo nebyly schopny poskytnout ochranu. Tak tomu však v posuzované
věci nebylo. Mimo to je třeba uvést, že stěžovatel o azyl požádal až po delším nelegálním
pobytu na území České republiky a také proto Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil
v uváděných námitkách. Vyhrožování zabitím je natolik závažný důvod, že by stěžovatel
vyhledal ochranu u českých orgánů okamžitě po příjezdu na její území. To že tak stěžovatel
neučinil snižuje věrohodnost tohoto jeho tvrzení. Pro podporu svých závěrů odkazuje
Nejvyšší správní soud i na svou konstantní judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, ve kterém bylo uvedeno: Žádost
o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií)
v domovském státě je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná
a to tím spíše, pokud žadatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice
a po policejní kontrole, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce
se státními orgány domovského státu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice.
Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Stěžovatelem uváděné problémy tak nelze ani podle Nejvyšší správní soudu podřadit
pod důvody vymezené zákonem o azylu. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru,
že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu jsou správně posouzeny
rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění
jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů,
přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem
zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu
platné právní úpravy a údajů uváděných stěžovatelem. Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil
námitkám stran porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu.
Rovněž tak z výše rozvedených důvodů nedošlo ani k porušení tvrzených článků označené
Příručky o postavení uprchlíků. Nejvyšší správní soud přitom odkazuje na závěry žalovaného
správního orgánu, resp. soudu, se kterými se plně ztotožňuje.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
K žádosti stěžovatele o ustanovení tlumočníka pro řízení o kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud závěrem uvádí, že za situace, kdy mu byl ustanoven právní zástupce, a současně
za situace, kdy stěžovatel podal žalobu i kasační stížnost v českém jazyce a o kasační stížnosti
bylo rozhodováno bez jednání, nebylo třeba tlumočníka ustanovovat.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s, ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný, který v řízení úspěch měl,
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu
nezjistil, proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů ří zení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele, JUDr. Jitka Šmídová, byla ustanovena
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 v návaznosti na §120 s. ř. s.
označené zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
1075 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby
(á 1000 Kč - §11 odst. 1 b/ ve spojení s §9 odst. 3 písm. f/ cit. vyhlášky) a jednoho režijního
paušálu (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu