ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.325.2005
sp. zn. 4 Azs 325/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: R. K., JUDr. Martou
Čihákovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2004,
č. j. 14 Az 320/2003 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Marty Čihákové se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem
byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2003,
č. j. OAM-489/VL-19-P15-2003, jímž bylo rozhodnuto, že se žalobci azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky (dále jen zákon o azylu), neuděluje a na cizince se podle §91 téhož zákona
nevztahuje překážka vycestování. V odůvodnění rozsudku se ve vztahu k souzené věci uvádí,
že žalobce podle názoru soudu nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Jediným důvodem jeho žádosti o azyl byly totiž potíže s rodiči v zemi původu,
které měly náboženské příčiny. Musel odejít z domova, měl ekonomické problémy a do České
republiky přicestoval za prací. Po vypršení platnosti turistického víza byl zadržen policií
a bylo mu uděleno správní vyhoštění, takže zjevně účelovou žádostí o azyl chtěl svůj pobyt
zde legalizovat. Soud neshledal ani naplnění důvodů pro udělení azylu podle §13 a §14
zákona o azylu či překážek vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Na nesprávné
posouzení skutkového stavu věci poukázal žalobce pouze v obecné poloze, neuvedl
žádné konkrétní důkazy, a proto soudu nezbylo než rovněž obecně konstatovat,
že před vydáním správního rozhodnutí byl skutkový stav zjištěn dostatečně, když žalovaný
vycházel ze zpráv o situaci v zemi původu žalobce, které konfrontoval s jeho konkrétní
situací. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je patrno, že se žalovaný zabýval
všemi tvrzeními, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem včasnou kasační stížnost, aniž označil konkrétní důvod podle ustanovení §103
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
pro který jej napadá.
Vyslovil podiv nad tím, že jeho žádosti nebylo vyhověno, neboť jsou mu známy
případy jeho krajanů, kteří u žalovaného i soudu uspěli. Přes to, že žalovaný uvedl,
že na Ukrajině jsou zachovávána lidská práva, ze sdělovacích prostředků je zřejmé,
že tomu tak v současné době není. Stěžovatel po celou dobu pobytu v České republice neměl
žádné problémy a řádně se choval. Navrhl zrušení napadeného rozsudku krajského soudu
a požádal o nařízení nového jednání, při kterém by nebyl perzekuován a byl mu na základě
jeho žádosti udělen azyl. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Soudem ustanovená advokátka kasační stížnost jeho jménem doplnila a odkázala
na to, co stěžovatel uvedl v žalobě a v doplnění opravného prostředku. Stěžovatel neměl
možnost při pohovoru komunikovat s pracovníky žalovaného v mateřské řeči, což mělo vliv
na přesnost podstatných údajů. Zopakoval, že měl na Ukrajině problémy s rodiči
z náboženských důvodů. Jejich členství v sektě Svědků Jehovových zakládá nekompromisní
postoj ke společnosti omezený na rámec jejich víry, vyžadují absolutní smířenost s vírou
i od členů domácnosti a rodiny. Problémy pramenily z toho, že stěžovatel nebyl schopen
se zcela podrobit jejich pravidlům, a s ohledem na jeho věk měly vliv i pokud jde o volbu
povolání, začlenění do společnosti a zajištění budoucnosti. Svůj nesouhlas se zamítnutím
žádosti o azyl se snažil v rámci svých omezených komunikačních schopností řádně
odůvodnit, když uvedl, že pro svoje problémy se cítil ve své zemi ohrožen i vzhledem
k nevyjasněné politické situaci, která trvá i dnes. Realita se liší od obrazu dění v jeho vlasti,
jaký poskytují média. Mezi zastánci soupeřících politických stran vládnou rozpory
a vzhledem k jeho osobním problémům umocněným neschopností komunikace v rodině byl
sám rodinou ohrožen, bylo mu vyhrožováno, a proto byl nucen ze země původu odejít.
Výhrůžky byly zcela konkrétní a vzbuzovaly u stěžovatele obavu z jejich naplnění
již proto, že současná politická situace neposkytuje jistotu v zajištění bezpečnosti občanů.
Proto je přesvědčen, že jsou dány důvody pro udělení politického azylu, v každém případě jde
o okolnosti, které lze hodnotit jako zvláštního zřetele hodné, na jejichž základě lze udělit azyl
z humanitárních důvodů. Žalovaný se důvody umožňujícími udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu nezabýval, podrobně nezjišťoval a neověřoval stěžovatelem
uváděné údaje. Stěžovatel rovněž odmítl hodnocení jím předestřených údajů jako obecných.
Mohly tak být chápány pouze proto, že nemohl komunikovat pomocí tlumočníka
z ukrajinštiny, což ho omezilo ve vyjadřování. Žádal, aby soud posoudil jeho žádost z pohledu
naplnění důvodů pro udělení politického azylu (§12 zákona o azylu) i humanitárního azylu
(§14 téhož zákona). Jeho obava, že po návratu na Ukrajinu bude vystaven nebezpečí,
kterému s ohledem na svůj věk a životní zkušenosti nedokáže sám čelit, trvá. Navíc nemá
zázemí, kam by se mohl vrátit a jeho rodina ho nepřijme. Uvedené skutečnosti
podle něho představují důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti mimo jiné uvedl, že sdělení stěžovatele,
že po celou dobu, kdy v ČR žije, neměl žádné problémy a řádně se choval, považuje
za poněkud nepatřičné. Poznamenal, že je zde od května 2002, 12. 1. 2003 mu bylo uděleno
správní vyhoštění a 3. 2. 2003 projevil úmysl požádat o azyl. Odmítl i další jeho tvrzení
o nesprávném posouzení skutkového stavu pro jeho obecnost a rovněž důvody mající
podle něho odůvodnit úvahu, že mu měl být udělen politický azyl, ale i azyl humanitární.
Námitky mířící mimo rámec podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a tvrdící,
že mu svědčí důvody pro udělení azylu humanitárního považoval za nepřípustné
proto, že v žalobě nic takového netvrdil. Navrhl odmítnutí kasační stížnosti a návrh
na přiznání odkladného účinku nepodpořil.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel odjel ze své vlasti v květnu 2002
za prací a o azyl požádal, protože jeho rodiče požadovali, aby přestoupil z pravoslaví
ke Svědkům Jehovovým, což odmítl. Proto ho vyhodili z domu, měl ekonomické potíže,
politicky činný nebyl. S úřady potíže kvůli svému náboženství (ani jiné) neměl,
pouze s rodiči. S žádostí o pomoc se na státní orgány neobrátil. O azyl žádal,
protože nemá pracovní vízum a potřebuje legalizovat svůj pobyt v České republice,
neboť mu bylo uloženo správní vyhoštění. V případě návratu do vlasti se obává, že by neměl
práci a kde bydlet.
Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho úkolem v tomto řízení je přezkoumat,
zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. specifikované
stěžovatelem.
Soudní řád správní ve svém ustanovení §104 odst. 4 nepřipouští takové důvody
kasační stížnosti, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Platná právní úprava totiž předpokládá,
že všechny důvody, o něž žalobce opírá svůj závěr o nezákonnosti rozhodnutí správního
orgánu (event. vadách správního řízení), předestře již v žalobě, v zákonem stanovené lhůtě.
Úkolem Nejvyššího správního soudu je pak v řízení o kasační stížnosti v rozsahu
jí uplatněných důvodů posoudit, zda se krajský soud vypořádal se všemi žalobními body
a dospěl ke správným právním závěrům o jejich důvodnosti či nedůvodnosti. Připuštění
přezkumu z pohledu nových, v žalobě neuplatněných námitek by bylo v rozporu se zásadou
koncentrace řízení ( §71 odst. 2 s. ř. s.) a znamenalo by prakticky nahrazování činnosti
krajských soudů.
Jelikož stěžovatel v roli žalobce pouze obecně zpochybnil náležité zjištění skutkového
stavu věci a brojil prakticky jen proti závěru správního orgánu o tom, že jím uváděné
skutečnosti neodůvodňují udělení azylu podle §12 zákona o azylu, přičemž opakoval důvody,
jež uvedl v řízení před správním orgánem (osobní, ekonomické a legalizace pobytu), nemůže
s ohledem na výše citované ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. vznášet v kasační stížnosti
námitky další. Za nepřípustnou je třeba považovat námitku tvrdící, že se žalovaný dostatečně
nezabýval důvody pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
a v této souvislosti neověřoval stěžovatelem sdělené údaje. Žaloba totiž sice formálně napadla
rozhodnutí žalovaného (obsahující výrok o neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 i §14
zákona o azylu) v celém rozsahu, avšak z jejího obsahu jsou zřejmé pouze výtky mířící
na nesprávné posouzení podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Neudělení
azylu z humanitárních důvodů (podle §14) ani procesního postupu, jakým žalovaný
k tomuto výroku dospěl, se žalobní body netýkaly. Podobně stěžovatel v žalobě nevyjádřil
obavy z návratu do země původu pro hrozící nebezpečí, takže nezpochybnil výrok
o tom, že se na něho nevztahují překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stejně je třeba posoudit i námitky zpochybňující kvalitu tlumočení v průběhu správního
řízení, což mělo mít vliv na přesnost jeho vyjádření obsahujících vylíčení důvodů,
pro které o azyl žádal. I ty měly mít své místo v žalobě, aby se k nim mohl krajský soud
vyjádřit, a nemohou být poprvé uplatněny až v kasační stížnosti. Tvrzení stěžovatele
o nevyjasněné politické situaci na Ukrajině a splněním hrozících výhrůžkách ze strany rodiny
stěžovatele jsou zcela nová, takže k nim Nejvyšší správní soud s poukazem na znění §109
odst. 4 s. ř. s. nemůže přihlédnout (byly uplatněny až po vydání napadeného rozhodnutí).
Vycházeje z rámce daného ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. žalobou, jedinou námitkou
způsobilou přezkoumání v tomto řízení je tvrzení stěžovatele o tom, že napadený rozsudek
soudu je nezákonný, protože byla nesprávně posouzena právní otázka, zda jím uváděné
skutečnosti odůvodňují udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Nesprávné posouzení právní
otázky (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní předpis (ustanovení), nebo je sice aplikován správný právní
předpis, ale je nesprávně vyložen.
Dle §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a), nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště (písm. b). Za pronásledování se pak ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu jeho posledního trvalého bydliště v případě
osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním.
Situace stěžovatele tak, jak ji sám správnímu orgánu rozhodujícímu o udělení azylu
vylíčil, neukazuje na odůvodněný strach z pronásledování z důvodů taxativně stanovených
v zákoně o azylu. Správní orgán i krajský soud z jeho tvrzení, popisujících potíže s rodiči,
kteří se ho snažili přimět k přestoupení na jejich víru a ekonomické potíže
poté, co z domova kvůli tomu odešel, vycházely. Na rozdíl od stěžovatele
však mají za to, že mu důvody pro udělení azylu nesvědčí. Jádrem jejich právního závěru
totiž je, že potíže, které stěžovatel ve své vlasti měl, byly pouze osobní a ekonomické
a nemají nic společného s důvody, pro které jedině lze azyl udělit. Těmi jsou ve smyslu výše
citovaného ustanovení §12 zákona o azylu politické přesvědčení, rasa, národnost,
náboženství, či příslušnost stěžovatele k určité sociální skupině. Z vyjádření stěžovatele
v průběhu celého správního řízení, jakož i řízení před soudem, je zřejmé, že motivem
jeho odchodu ze země původu bylo najít si zde práci a bezprostřední pohnutkou podání
žádosti o azyl bylo aktuálně hrozící vyhoštění, jelikož zde pobýval vědomě nelegálně,
po uplynutí platnosti turistického víza. Stěžovatel tedy nenáleží do okruhu osob,
kterým může být poskytnuta mezinárodní ochrana ve formě azylu. Azyl je specifickým
právním institutem, jehož využití je zúženo na případy pronásledování či důvodných obav
z něho, které uznává mezinárodní smlouva (Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků
z roku 1951 spolu s Protokolem z roku 1967), jež našla v rámci právního řádu České
republiky odraz právě v příslušných ustanoveních zákona o azylu (§12 – 14).
Mezi ně rodinné neshody ani potíže s hledáním práce rozhodně nepatří. Stěžovatel
své problémy sice pojmenoval jako náboženské, ale netvrdil, že by byl pro své náboženství
ze strany státní moci ve své zemi pronásledován. Jeho problémy se omezily pouze na okruh
rodiny, jejíž členové se ho snažili přesvědčit, aby přestoupil na jejich víru (Svědci Jehovovi),
což odmítl. V pohovoru s pracovníkem žalovaného výslovně vyloučil,
že by mu jeho náboženství (pravoslaví) působilo jakékoli potíže se státními orgány. Krajský
soud tedy nepochybil, pokud shledal správným závěr správního orgánu o tom, že stěžovatel
nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Ve své vlasti nebyl
pronásledován státními orgány ani nebyl nucen snášet jednání soukromých osob
mající povahu pronásledování (rodičů) z důvodů v tomto ustanovení taxativně
vyjmenovaných, za situace, kdy by státní orgány takové jednání podporovaly či vědomě
tolerovaly.
Nejvyšší správní soud podotýká, že azyl není vhodným řešením stěžovatelovy situace.
Rozhodl-li se přicestovat do České republiky za prací a současně tak vyřešit i své osobní
problémy (neshody s rodiči), měl využít příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců
na území ČR (zák. č. 326/1999 Sb.) a nikoli zákona o azylu, který míří na jiné případy.
Institut azylu totiž nesloží k legalizaci pobytu v zemi, kterou si žadatel o azyl vybral
pro svůj další život. Podání žádosti o azyl bezprostředně poté, co mu bylo uděleno správní
vyhoštění, zcela jasně v kontextu jeho tvrzení, jimiž snahu legalizovat svůj pobyt v České
republice přiznává, svědčí o tom, že byla ryze účelová.
Pokud jde o stěžovatelovu obranu, že jeho tvrzení nebyla obecná, jak uvedl krajský
soud a mohla tak být chápána pouze vlivem překladu, není případná. Krajský soud
totiž zcela zřejmě hodnotil jako obecná a nekonkrétní pouze tvrzení o nesprávném zjištění
skutkového stavu věci uvedená přímo v žalobě podané v českém jazyce. Proto také zvolil
adekvátní míru přezkoumání jejich důvodnosti a své výsledné úvahy promítl do odůvodnění
rozsudku.
Tvrzení stěžovatele o tom, že jeho krajanům byl v jiných řízeních azyl udělen,
nejsou pro posouzení jeho případu relevantní. Správní orgán i soud vždy zkoumají naplnění
podmínek ustanovení umožňujících udělení azylu u každého žadatele individuálně, úspěch
není dán shodnou státní příslušností, ale zjištěním důvodu pro udělení azylu u konkrétní
osoby. S ohledem na znění ustanovení zákona o azylu vyjmenovávajících taxativně důvody,
pro které lze azyl udělit, nemohou být zohledněna ani stěžovatelova tvrzení o tom, že ztratil
zázemí, rodina ho po návratu nepřijme a zde v České republice neměl žádné problémy
a řádně se choval.
Lze tedy uzavřít, že v právním posouzení, tj. hodnocení, zda je zjištěný skutkový stav
možné podřadit pod některé z ustanovení vymezující důvody pro udělení azylu, krajský soud
a potažmo ani žalovaný nepochybily. Závěr, že stěžovateli nelze udělit azyl dle §12 zákona
o azylu, je správný a zákonný. Kasační stížností tvrzený důvod (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.)
tedy není dán.
Přesto, že stěžovatel žádal, aby bylo v této věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní
soud rozhodl o podané kasační stížnosti bez jednání. Podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
totiž bez jednání rozhoduje zpravidla, a jednání nařizuje jen provádí-li dokazování
nebo považuje-li to za vhodné, což není tento případ.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud přezkoumal všechny výroky
rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, a nepochybně byla aplikována správná
ustanovení zákona o azylu a byla i bezvadně vyložena. Jelikož žádná z výtek uplatněných
v kasační stížnosti nebyla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat
tam, kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na územ po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení
příslušelo, náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Krajský soud ustanovil stěžovateli pro toto řízení zástupcem advokátku; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokátky
takto:2 x 1000 Kč za dva úkony právní
služby – převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé /§9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb./ a 2 x paušální náhrada výdajů
na poštovné, hovorné a přepravné á 75 Kč, tedy celkem 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu