ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.350.2005
sp. zn. 4 Azs 350/2005 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: V. D.
zast. Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 47 Az 800/2003 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatele Mgr. Dalibora Šamana, advokáta, se u r č u j e
částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
11. 4. 2003, č. j. OAM-8575/VL-07-P08-2001. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen
azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13 odst. 1, 2 ani §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel namítal porušení
§32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §91
zákona o azylu, k čemuž zejména uváděl, že na Ukrajině měl problémy se zločineckou
skupinou, přičemž nebylo možné nalézt účinnou ochranu u státních orgánů.
Stejně tak dovozoval nezákonnost napadaného rozhodnutí a existenci překážky vycestování.
Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Praze obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Krajský soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu v tom, že důvodem
žádosti o azyl byly toliko problémy se soukromými osobami (bylo mu vyhrožováno ze strany
bývalých spoluvězňů). Z hlediska takto uváděného důvodu žádosti o udělení azylu se Krajský
soud v Brně zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu,
že tento důvod nelze podřadit pod důvody upravené §12 zákona o azylu, navíc za situace,
kdy se stěžovatel se svými problémy neobrátil na státní orgány na Ukrajině. Soud
přitom neshledal ani jiné porušení zákona, či existenci překážky vycestování. Krajský soud
v Praze proto následně uzavřel, že napadané rozhodnutí bylo vydáno v souladu s zákonem
a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel obecně formulovanou kasační stížnost,
ve které zejména namítal porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 správního řádu,
namítal absenci logické vazby mezi rozhodnutím a podkladem pro něj; dovolával se čl. 43
a čl. 53 Příručky postupu a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků.
K tomuto dále uvedl, že na Ukrajině měl problémy se zločineckým strukturami,
přičemž na policii nemá smyslu se obracet, dokonce je to i nebezpečné,
neboť ta jejich jednání trpí a podporuje.
Požadoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. V kasační
stížnosti rovněž požádal o ustanovení právního zástupce, tlumočníka, osvobození od soudních
poplatků a odkladný účinek kasační stížnosti.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2005, č. j. 47 Az 800/2003 – 45,
byl stěžovateli ustanoven zástupce - Mgr. Dalibor Šaman, advokát, se sídlem Fibichova 218,
Mělník.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis.
Dále pak uvedl, ž námitky stěžovatele jsou toliko obecné a neshledal souvislost
mezi označenou příručkou a důvody pro udělení azylu.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Ustanovení §12 zákona o azylu stanoví, že se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení
o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje,
že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní
za uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických
evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše
uvedeným, což však v souzené věci nenastalo.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud přitom zjistil tyto podstatné
skutečnosti: Stěžovatel podal dne 29. 8. 2001 žádost o udělení azylu, ve kterém uvedl,
že důvodem žádosti o azyl bylo obtěžování ze strany „banditů“ a absence práce. Z protokolu
o pohovoru k důvodům žádosti o azyl ze dne 30. 10. 2003, vyplynulo, že na Ukrajině mu bylo
vyhrožováno bandity, obtěžovali manželku, tchyni, hovořili o dětech, a to proto, že stěžovatel
nechtěl přistoupit na jejich nabídku, aby se dále podílel na obchodu s kradenými auty.
Obtěžoval jej i šéf kriminálky, jehož auto bylo skupinou banditů ukradeno. Z protokolu
vyplynulo, že s uvedenými vyhrůžkami se stěžovatel neobrátil účinně na žádný ukrajinský
orgán. Uvedl, že psal stížnosti prezidentu i ministru vnitra, má je doma na Ukrajině,
neodpověděli mu. Rovněž tak z protokolu vyplynulo, že na území České republiky pobýval
po vypršení platnosti povolení k pobytu nelegálně, společně s manželkou a jak uvedl, byl
jim po zadržení policií udělen zákaz pobytu na deset let; teprve poté požádal o azyl. Na závěr
protokolu pak stěžovatel podepsal, že byl seznámen s obsahem protokolu (vedeného
za přítomnosti tlumočníka), souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o nedůvodnosti stěžovatelovy
žádosti o udělení azylu, tak plně odpovídá skutkovému stavu, zjištěnému v průběhu správního
řízení. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry žalovaného správního orgánu,
i krajského soudu, a odkazuje na ně.
Pro podporu tohoto svého závěru odkazuje Nejvyšší správní soud i na svou konstantní
judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003,
sp. zn. 4 Azs 7/2003, z něhož plyne, že Žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody
jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v zemi původu je podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal
žádost o azyl až po delším pobytu v České republice, což svědčí tomu, že důvodem žádosti
nebyly problémy žalobce se státními orgány v zemi původu, ale toliko snaha o legalizaci
pobytu v České republice. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Za situace, kdy stěžovatel měl v zemi původu problémy se soukromými osobami
a neobrátil se s nimi účinně na příslušné orgány, nemohl Nejvyšší správní soud stěžovateli
přisvědčit ani v námitce o tom, že důvodem žádosti o azyl byla neschopnost státních orgánů
uchránit jej před hrozbou útoku na jeho osobu a jeho děti. Odhlédnout
nelze ani od skutečnosti, že stěžovatel pobýval na území České republiky nelegálně,
a o azyl požádal až po vyslovení zákazu pobytu, což svědčí snaze
o legalizaci pobytu. Ostatně i na tyto případy již míří ustálená judikatura Nejvyššího
správního soudu – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005,
sp. zn. 4 Azs 395/2004: Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového
pronásledování, za situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy na domovské
orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Žádost o azyl podaná
nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel
zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti
takovéto žádosti. Žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České
republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním
vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti.
Proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli v uváděných námitkách
a považuje je za účelové.
Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34
odst. 1, §46 správního řádu, resp. absenci logické vazby mezi rozhodnutím a podkladem
pro něj. Nejvyšší správní soud naopak dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické
skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně
uvedena a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil,
že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní
orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy a údajů uváděných
stěžovatelem
Konečně pak s odkazem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal
ani porušení čl. 43 a čl. 53 Příručky postupu a kritérií pro určování právního postavení
uprchlíků, přičemž soud uvádí, že tato příručka má toliko doporučující charakter.
Nejvyšší správní soud neshledal porušení ustanovení zákona ani ze strany žalovaného
správního orgánu, ani ze strany krajského soudu, a v žádné z uváděných námitek
tak stěžovateli nepřisvědčil.
Za této situace Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Z důvodu, že stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát a ve věci
nebylo nařizováno jednání, nezabýval se Nejvyšší správní soud žádostí o ustanovení
tlumočníka. K žádosti o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší správní soud uvádí,
že řízení v azylových věcech je podle dikce zákona č. 542/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, od poplatku osvobozeno.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s, ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný,
který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, Mgr. Dalibor Šaman, byl ustanoven
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 v návaznosti na §120 s. ř. s.
označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
1075 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby
(á 1000,- Kč - §11 odst. 1 b/ ve spojení s §9 odst. 3 písm. f/ cit. vyhlášky) a jednoho
režijního paušálu (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. května 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu