ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.38.2006
sp. zn. 4 Azs 38/2006 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: V. T. T., zast. JUDr. Petrem Práglem,
advokátem, se sídlem Ústí nad Labem, Dlouhá 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2005, č. j. 14 Az 464/2004 -
16,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 14 Az 464/2004 - 16, ze dne
3. 11. 2005, zamítl žalobu žalobkyně podanou proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 10. 2004, č. j. OAM-62/CU-06-07-2004, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného nebyl žalobkyni
udělen azyl pro neplnění podmínek podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobkyni nebyla vztažena
překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost a požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatelky, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatelky.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatelky“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu
správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou
kasační stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu;
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad na hmotně - právní
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud
není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační
stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence
některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelkou uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatelky, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatelka s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem
stěžovatelky je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Zde je nutné
uvést, že stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila a Nejvyšší
správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze v obecné
rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., jehož naplnění spatřuje zejména v tom, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci,
přičemž soud pochybil, protože se stěžovatelkou jednal bez přítomnosti tlumočníka
a bez nařízení jednání. Doplnila, že nezná český jazyk a neporozuměla tak azylovému řízení
a výzvě krajského soudu. Stejně tak uváděla, že soud doručoval výzvu na adresu,
na které se stěžovatelka nenacházela. Dovozovala porušení práva na spravedlivý proces.
V kasační stížnosti rovněž požádala o přiznání odkladného účinku. Navrhovala, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Stejně tak navrhoval přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že namítaný stížností důvod dopadá na stav,
kdy došlo k nesprávnému právnímu posouzení a nikoliv k nedostatečnému skutkovému
zjištění, či vadám v řízení. Namítá -li stěžovatelka v obecné rovině nedostatečná skutková
zjištění bez upřesnění konkrétních pochybení správního orgánu, Nejvyšší správní soud
poukazuje na to, že tato námitka byla již předmětem řady jeho rozhodnutí, např. rozsudek
ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 – 61, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne
27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 – 103, www.nssoud.cz. Povinnost správního orgánu
zkoumat důvody pro udělení azylu je navíc limitována t vrzeními stěžovatelky, což Nejvyšší
správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47,
www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 – 42,
www.nssoud.cz.
Namítané skutečnosti stran ustanovení tlumočníka, neznalosti jazyka, či neučinění
výzvy k účasti na jednání v mateřském jazyce stěžovatelky již byly rovněž řešeny
Nejvyšším správním soudem, za všechny viz např. rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 119/2005 - 77, www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že povinnost soudu vyzvat
stěžovatelku k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, v jazyce,
jemuž stěžovatelka rozumí, nemusí ani u cizinky vždy nezbytně znamenat nutnost překládat
tuto výzvu do jejího mateřského jazyka. Tato povinnost vzniká pouze v případě, kdy soud zjistí,
že účastník řízení neovládá jazyk, v němž se vede řízení. Pokud však stěžovatelka se soudem
komunikovala v českém jazyce, o ustanovení tlumočníka nepožádala a i ze správního spisu
vyplynulo, že česky rozumí, krajský soud nepochybil, pokud jí poučení podle §51 s. ř. s. zaslal
v českém jazyce. Podpůrně odkazuje Nejvyšší správní soud i na judikaturu k právu na jednání
v mateřském či jiném srozumitelném jazyce, které bylo rovněž předmětem řady rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, viz např. rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 5 Azs 52/2004 – 45,
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 376/2004,
www.nssoud.cz, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2003, č. j. 7 Azs 17/2003 – 40, publikovaný
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 519/2005, www.nssoud.cz.
Námitce o tom, že soud doručoval výzvu na adresu, na které se stěžovatelka
nenacházela, Nejvyšší správní soud přitom nemohl přisvědčit, neb ze spisu vyplývá,
že stěžovatelce byla označená výzva (k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci
bez jednání) doručena na adresu, kterou uvedla i do žaloby, přičemž se ve spisu nenachází
žádné oznámení o změně adresy. Navíc z doručenky vyplývá, že si ji stěžovatelka převzala,
a to dne 17. 1. 2005, avšak na tuto výzvu nijak nereagovala. Nemohlo tak proto dojít
k porušení práva na spravedlivý proces.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační
stížnosti netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji jako takovou odmítl.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu