ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.39.2006
sp. zn. 4 Azs 39/2006 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
A. E., zastoupená Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 28. 7. 2005, č. j. 28 Az 122/2004 - 26, a o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatelky Mgr. Radimu Strnadovi, advokátu, se sídlem Brno,
Příkop 8, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2004, č. j. OAM-5677/VL-07-K03-2003, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje a že se na žalobkyni se nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Citované rozhodnutí napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) žalobou,
v níž namítala porušení §3, 32, 46 a 47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád) a dále i §12 a 91 zákona o azylu. Ve skutkových důvodech pak uvedla, že země původu
není schopna zajistit ochranu jejích práv. V Mongolsku byla napadána strýcem, obrátila se na
policii, ta ho zadržela, avšak po jeho propuštění se situace vyostřila, strýcovy útoky se
stupňovaly a její život byl ohrožen. V těchto okolnostech pak žalobkyně spatřovala důvody
při udělení azylu i důvody překážky vycestování. Žalobkyně na základě těchto skutečností
navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 28 Az 122/2004 - 26, žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl,
když konstatoval, že v případě žalobkyně se jedná o výhrůžky fyzického násilí ze strany
soukromé osoby a nelze je hodnotit jako pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Nelze ani připustit tvrzení, že orgány země původu nejsou schopny či ochotny ochránit práva
žalobkyně, když násilná činnost strýce byla policií prošetřována a strýc byl i zadržen. Soud
neshledal ani porušení příslušných ustanovení správního řádu ze strany žalovaného v řízení
o udělení azylu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala žalobkyně včas kasační
stížnost. V ní uvádí, že nebyla dodržena zásada individuálního posouzení žádosti o udělení
azylu; krajskému soudu vytýká, že vycházel jen z podkladů vydaných prvoinstančním
orgánem, ačkoli pohovor byl s ní veden kapciózními a sugestivními otázkami
a byl jen formalitou a rozhodnutí žalovaného bylo dáno již předem skutečností,
že stěžovatelka je Mongolka. Dále tvrdí, že má odůvodněný strach z politického
pronásledování a v případě návratu do vlasti je ohrožena její svoboda pro její politické
přesvědčení a rovněž z důvodu, že se do vlasti legálně nevrátila. Hrozí jí uvěznění a má obavy
o svůj život. Dále uvádí, že nenaplňuje podmínky žádného ustanovení §16 zákona o azylu
jako zjevně nedůvodného a nesouhlasí s hodnocením překážek vycestování. Pokud správní
orgán dospěl k závěru, že v jejím případě nejsou dány důvody pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, bylo možno jí udělit azyl z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. Současně navrhuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a žádá
o ustanovení zástupce z řad advokátů. V doplnění kasační stížnosti pak uvádí, že kasační
stížnost je podána z důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Dále uvádí, že jak v řízení
před žalovaným, tak krajským soudem byla přímo zkrácena na svých právech. Krajský soud
řízení formalizoval do takové míry, že jeho obsahem bylo čistě jen zkoumání, zda správní spis
obsahuje několik vyjmenovaných listin, na jejichž základě pak rozhodl, aniž se podstatně
zabýval jejich obsahem.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byly vydány v souladu s právními předpisy.
Správní orgán i ve věci řízení o podané kasační stížnosti plně odkazuje na obsah správního
spisu. S rozsudkem soudu plně souhlasí. K námitkám stěžovatelky obsaženým v podané
kasační stížnosti správní orgán sděluje, že v jejím případě neshledal existenci
žádného z taxativně vymezených důvodů udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Problémy
se soukromou osobou (strýcem), nelze označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Státní orgány jí navíc neodepřely pomoc. Námitky uplatněné v kasační stížnosti tedy nemají
opodstatnění. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost i návrh na přiznání odkladného účinku
byly zamítnuty.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o něm není třeba samostatně
rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem
pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1 a 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení
víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatelka uvedla, že kasační stížnost podává z důvodu podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., z obsahu této stížnosti vyplývá, že se dovolává též důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikováno nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno
správné právní pravidlo, ale je nesprávně interpretováno.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka dne 29. 10. 2003
podala žádost o udělení azylu. Uvedla, že žila v Mongolsku v U., poté v r. 2002 - 03 v Číně
v J. J. K.. Je buddhistického vyznání, ona ani rodinní příslušníci nebyli členy politické strany.
Do České republiky přicestovala letecky 12. 10. 2003, chtěla by zde žít a studovat.Jako důvod
své žádosti o azyl uvedla, že chce legalizovat svůj pobyt v České republice, kam přijela,
neboť strýc rodině vyhrožovala matku několikrát fyzicky napadl. Matka stěžovatelce vyřídila
cestovní pas a poslala ji do České republiky. V případě návratu se stěžovatelka obává svého
strýce. V protokolu o pohovoru uvedla, že příčinou jejího odchodu ze země je skutečnost, že
bydlela se svou matkou v bytě, na který si činil nárok matčin bratr. Ten svůj byt prodal a
peníze dal člověku, který odjel. Strýc chtěl bydlet v bytě své sestry, případně žádal peníze či
auto. Rodině vyhrožoval fyzickým násilím, občas pil. V srpnu 2003 se situace vyhrotila, začal
členy rodiny napadat. Matka stěžovatelky poslala svou mladší dceru do Francie a stěžovatelku
do České republiky. Stěžovatelka při pohovoru dále uvedla, že před opuštěním vlasti žila
spokojeně až do chvíle, kdy strýc začal rodině vyhrožovat.
Podle ustanovení §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §14 téhož zákona jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Hradci Králové řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného a své závěry
odpovídajícím způsobem odůvodnil. I Nejvyšší správní soud má za prokázané,
že stěžovatelčiny důvody, pro které žádá o azyl na území ČR, nelze podřadit pod taxativní
výčet důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Jak již bylo vícekrát
judikováno zdejším soudem, žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou pouze potíže
se soukromými osobami v domovském státě, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu zjevně bezdůvodná. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že pro posouzení
důvodnosti stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu soustředil žalovaný správní orgán veškeré
dostupné důkazy, neboť po stránce skutkové musel vycházet především z vlastní výpovědi
stěžovatelky a porovnat je s informacemi o zemi jejího původu. Pokud dospěl k závěru
o nedůvodnosti žádosti o udělení azylu, pak je tento závěr zcela v souladu se zjištěnými
skutečnostmi. Stěžovatelkou uváděné důvody ani podle názoru Nejvyššího správního soudu
nesvědčí tomu, že by splňovala podmínky pro udělení azylu. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s názorem žalovaného i krajského soudu, že stěžovatelka neuvedla
žádnou konkrétní obavu z možného pronásledování v zemi původu z důvodů podle §12
zákona o azylu. Její obava, že by po návratu do vlasti byla politicky pronásledována,
ačkoli – jak tvrdí – vlast opustila z důvodu výhružek a násilného chování ze strany
strýce – není racionálně nijak podložena. V daném případě se tedy nemůže jednat
o pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo o odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě posledního trvalého bydliště.
Naplněny nejsou ani znaky uvedené v ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu,
podle něhož se považuje za pronásledování pro účely tohoto zákona ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo ve státě posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství,
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. V projednávané věci však takový závěr učinit z již uvedených
důvodů nelze. Žalovaný správní orgán se všemi stěžovatelčinými námitkami zabýval
dostatečně a nelze mu tudíž vytýkat, že by vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu
věci, či že by vedl azylové řízení tak, aby oslabil stěžovatelčinu důvěru ve správnost
svého rozhodování. Napadené rozhodnutí žalovaného je v souladu s právními předpisy
a vyšlo ze spolehlivě zjištěného dostupného stavu věci. Správní orgán se vypořádal
se všemi provedenými důkazy a Krajský soud v Hradci Králové neměl tudíž důvodu
jeho rozhodnutí zrušit. Námitka stěžovatelky, že pohovor byl s ní veden
kapciózními a sugestivními otázkami a byl jen formalitou a rozhodnutí žalovaného
bylo dáno již předem skutečností, že stěžovatelka je Mongolka, je zcela neopodstatněná.
Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze spisu žalovaného, řízení o udělení azylu probíhalo
zcela v souladu s právními předpisy, otázky žalovaného při pohovoru byly standardní
a neměly kapciózní ani sugestivní charakter. Skutečnost, že by si správní orgán již dopředu
učinil úsudek o svém rozhodnutí a následné řízení před ním tak bylo čistě formální, soud
ve správním spisu rovněž ani v nejmenším neshledal a má zato, že tyto stěžovatelčiny
námitky jsou čistě účelové.
K tvrzení stěžovatelky, že nenaplňuje podmínky žádného ustanovení §16 zákona
o azylu jako zjevně nedůvodného, zdejší soud konstatuje, že tato námitka
je zcela bezpředmětná, neboť v řízení před žalovaným nebylo podle §16 zákona o azylu
vůbec rozhodováno. K námitce stěžovatelky, týkající se aplikace ustanovení o humanitárním
azylu podle §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že je uplatňována
poprvé až v kasační stížnosti, třebaže mohla být vznesena již v dřívějším řízení. Ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné
právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.
I kdyby ovšem zákon dovoloval Nejvyššímu správnímu soudu se touto stěžovatelčinou
námitkou zabývat, nemohl by jí přisvědčit. Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování
podmínek pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu spadá
do diskreční pravomoci žalovaného a jeho smyslem je určitá volnost daná správnímu orgánu
zareagovat jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem arbitrárního postupu (libovůle), vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně postulovaného principu demokratického právního státu
(obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004).
S ohledem na skutečnosti, které stěžovatelka uvedla v průběhu správního řízení, je zřejmé,
že žalovaný vyhodnotil podmínky v souladu s hledisky, které jsou oprávněny soudy
ve správním soudnictví při přezkumu zohledňovat.
Krajský soud i správní orgán se náležitě vypořádaly též s námitkou týkající
se překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Povinnost ukončit pobyt žadatele
o azyl neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život,
nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu a nebo, kde je jeho život ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti, a nebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky, anebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotné přijmout nezletilou
osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb
jejího věku a stupně samostatnosti. O žádný z těchto případů se u stěžovatelky nejedná,
neboť v případě návratu do země původu není ohrožena žádnou ze jmenovaných skutečností,
když i ze zpráv o zemi jeho původu soustředěných žalovaným vyplývá, že neúspěšným
žadatelům o azyl v případě jejich návratu do země původu žádné nebezpečí či diskriminace
z tohoto důvodu nehrozí; ostatně stěžovatelka svou námitku v tomto směru
nikterak nekonkretizovala a ani v kasační stížnosti nedokládala existenci
kterékoliv z podmínek uvedených v §91 zákona o azylu.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušit, neboť se nejedná
o rozhodnutí nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu
není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností stěžovatele žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatelky Mgr. Radimu Strnadovi, advokátu, se sídlem Brno,
Příkop 8, který byl ustanoven stěžovatelce k její žádosti usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 29. 9. 2005, č. j. 28 Az 122/2004 – 41, byla stanovena za dva úkony právní
služby po 1000 Kč [porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, podání soudu
týkající se věci samé spočívající v doplnění kasační stížnosti - §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka
jako náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu