ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.393.2005
sp. zn. 4 Azs 393/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: S.
G., zastoupená JUDr. Otýlií Pavlíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Lidická 28, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2.
2005, č. j. 8 Az 4/2004 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 12. 2003, č. j. OAM-9320/VL-20-P26-2001, rozhodl
žalovaný tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o
změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na žalobkyni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění,
že bezprostředním důvodem odchodu žalobkyně ze země původu byly rodinné problémy
a zdravotní stav její matky.
Ve včas podané žalobě žalobkyně uvedla, že rozhodnutí správního orgánu napadá
v celém rozsahu pro jeho nezákonnost, která spočívá v porušení ustanovení §3 odst. 4, §32
odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, kde je zakotvena povinnost správního
orgánu přesně a úplně zjistit skutečný stav věci. Má za to, že tato zásada nebyla dodržena
a učiněná zjištění nepostačovala ke správnému posouzení věci. Nezákonnost dále spatřovala
v tom, že důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné a došlo
tak k porušení §32 odst. 1, §34 odst. 1 téhož zákona (správního řádu), takže správní orgán
nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebovat
zodpovědět. Provedené důkazy zhodnotil nesprávně a bez jejich vzájemné souvislosti,
čímž porušil §34 odst. 5 správního řádu. Uvedla dále, že konkrétní důvody žaloby uvede
po seznámení se s celým obsahem spisového materiálu. Navrhovala, aby soud zrušil napadené
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o ustanovení
obhájce. K výzvě městského soudu o doplnění žaloby o skutkové a právní důvody,
pro které je rozhodnutí žalovaného považováno za nezákonné, žalobkyně zaslala doplnění
žaloby, ve kterém se domáhala zohledněné té skutečnosti, že její dítě se narodilo v České
republice a jeho otcem je občan České republiky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č. j. 8 Az 4/2004 - 41, žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění rozsudku soud poukázal
na to, že žalobkyně v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ani při pohovoru neuvedla
žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno dovodit, že v Arménii byla
pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, a že má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Obavy žalobkyně
mají základ v protiprávním jednání druha matky, které však nemá žádnou souvislost s důvody
v ustanovení §12 zákona o azylu. Podle Městského soudu v Praze jde o protiprávní jednání
soukromé osoby, kterým se zabývaly orgány policie a jehož výsledek není žalobkyni,
s ohledem na její urychlený odjezd z Arménie, znám. Městský soud dále neshledal důvody
pro udělení azylu ve smyslu §14 zákona o azylu, jakož ani překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Proti citovanému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, ve které namítá, že i když je z její strany stále namítáno, že se jednalo o strach
z přítele matky, který byl základní příčinou odchodu stěžovatelky ze země,
pak je nepřehlédnutelné, že ze strachu z tohoto muže odešly všechny ženy v rodině. Postavení
mužů je podstatně silnější, proto se jich ženy obávají. Stěžovatelka si je vědoma
toho, že čin přítele matky je činem kriminálním, přesto však v důsledku je třeba jej vnímat
vlastně jako akt politický. Žena nemající žádná práva se jen těžko může bránit proti zvůli
mužů, z čehož plyne, že jde o porušování práv politických. Stěžovatelka je přesvědčena,
že jde o ohrožení i jejího života, může-li muž beztrestně zneužívat svého postavení.
Protože je žena začleněna do určité sociální skupiny, její obavy jsou zcela reálné a oprávněné.
Vzhledem k uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek,
kterým rozhodnutí Městského soudu v Praze zruší a věc se mu vrací k dalšímu projednání.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho správní rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti odkazuje žalovaný na správní spis a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal
v závěrech správního orgánu nezákonnost ani vady řízení. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením
stěžovatelky o jejím pronásledování ve smyslu zákona o azylu pro její příslušnost k sociální
skupině žen diskriminovaných muži. Žalovaný neshledal ani důvody k přiznání odkladného
účinku, neboť pobyt stěžovatelky je až do rozdupnutí soudu o této kasační stížnosti chráněn
vízem za účelem strpění pobytu. Žalovaný proto návrh na odkladný účinek kasační stížnosti
nepodporuje. Nadto konstatuje, že stěžovatelka, pečuje-li o své novorozené dítě,
které je českým státním občanem, může využít k legalizaci svého pobytu na území
ČR zvýhodněných možností daných zákonem o pobytu cizinců (č. 326/1999 Sb.). Žalovaný
proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatelka v podané kasační stížnosti nepodřazuje důvody kasační stížnosti
příslušnému ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., vzhledem k tomu, že poukazuje na skutková
zjištění, jež nebyla správně rozhodnutím žalovaného zohledněna, jedná se kasační důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka (tehdy nezletilá)
podala za přítomnosti svého zákonného zástupce dne 19. 9. 2001 žádost o udělení
azylu, v níž uvedla, že společně s matkou a mladší sestrou odjely do České republiky
kvůli příteli matky, který domů přicházel opilý a fyzicky napadal matku i ji samotnou.
Dále stěžovatelka uvedla, že jednoho dne, když matka pracovala na noční směně, přišel opilý
domů a pokusil se ji znásilnit. O azyl žádá proto, že její život byl v nebezpečí. Do protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatelka sdělila, že k pokusu
o její znásilnění došlo v srpnu roku 2001, když byla doma pouze s mladší sestrou. Druh
matky, který s rodinou již nebydlel, přišel ve večerních hodinách ke stěžovatelce domů
s tím, že matce je špatně a že potřebuje pomoci. Proto mu stěžovatelka otevřela dveře. Druh
matky ji hned napadl, začal jí strhávat šaty, a když stěžovatelka křičela a mladší sestra
se probudila, přiběhli sousedé. Na jiném místě pohovoru stěžovatelka uvedla,
že nejdříve si druh matky vzal v kuchyni nůž s tím, že ji zabije, a až poté jí začal strhávat šaty.
Sousedé zavolali policii, která druha matky odvedla. Když se ale za půl hodiny vrátil
s tím, že „jemu se stejně nic nestane“, stěžovatelka již dveře neotevřela. Po návratu matky
z noční směny s ní šla stěžovatelka na policii, své napadení popsala, ale žádný protokol
nepodepisovala. Po této události byla matka ve špatném zdravotním stavu, bála
se také nechávat své dcery samotné doma, a proto nepracovala a rozprodávala své věci,
aby měla na živobytí. Když babička a teta stěžovatelky ze země vycestovaly do ČR, rozhodla
se matka společně s dcerami za nimi odjet. Sousedé jim půjčili peníze na cestu. K napadení
své osoby ze strany druha matky stěžovatelka uvedla, že až do odjezdu ze země policie pokus
o její znásilnění nevyšetřila, takže druh matky potrestán nebyl.
Podle ustanovení §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným
a potažmo i Městským soudem v Praze. Při rozhodování o udělení azylu je rozhodující
existence pronásledování za uplatňování politických práv a svobod či odůvodněného strachu
z pronásledování směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny,
jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva,
které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání
tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu. Takové okolnosti
však stěžovatelka v řízení před žalovaným neprokázala a ani netvrdila. Stěžovatelkou tvrzené
pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině ve smyslu ustanovení §12
písm. b) zákona o azylu nemůže Nejvyšší správní soud akceptovat, neboť v jejím případě
se nejedná o pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Jak již zdejší soud vícekrát judikoval,
žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami
v domovském státě, je zřejmě bezdůvodná. Důvodem pro udělení azylu
mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatel skutečně
domáhal poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout.
Za pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami (zde druhem
matky) pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením,
pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci
pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Tak tomu ovšem v posuzovaném
případě zjevně nebylo, neboť protiprávním jednáním soukromé osoby se orgány policie
zabývaly; pouze výsledek není stěžovatelce, s ohledem na její urychlený odjezd z Arménie,
znám. V souvislosti posuzované věci je stěžovatelčina argumentace, že je její postavení
ztíženo s ohledem na nerovné postavení žen v Arménii jako specifické sociální skupiny,
zcela irelevantní.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pro který by bylo třeba napadené
rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení,
jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Proto Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu