ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.399.2005
sp. zn. 4 Azs 399/2005 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: V.
F., zast. JUDr. Tomášem Absolonem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Ke Kašně 272/24,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2005, č. j. 41
Az 26/2004 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatele JUDr. Tomáše Absolona, advokáta,
se u r č u je částkou 2558,50 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 28. 5. 2004,
č. j. OAM-107/CU-06-09-2004. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu).
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, o ustanovení tlumočníka
a o osvobození od soudních poplatků.
V žalobě podané proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu stěžovatel
namítal, že údaje, které poskytl v průběhu azylového řízení, odůvodňují udělení azylu dle §12
či 14 zákona o azylu a nebyl dán důvod pro zamítnutí žádosti o udělení azylu. Požadoval,
aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku pak dospěl Krajský soud v Ústí nad Labem, obdobně
jako žalovaný správní orgán, k závěru, že stěžovatel v řízení o azylu neuváděl důvody
upravené §12 zákona o azylu, tj. netvrdil, že by v zemi původu byl pronásledován
pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů; neuvedl žádné konkrétní okolnosti ani důkazy
o výše vymezených důvodech udělení azylu. Proto dospěl krajský soud k závěru, že žaloba
není důvodná, a podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) ji zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uváděl, že v řízení
došlo k porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu,
k čemuž výslovně doplnil, že na Ukrajině měl problémy s věřiteli, byl jimi napaden,
bylo mu vyhrožováno i smrtí, vše oznámil policii, ta mu však neposkytla ochranu. Dovolával
se čl. 43 a čl. 53 Příručky postupu a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků.
Na základě výše uvedených důvodů pak stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku
krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2005,
č. j. 41 Az 26/2004 – 35, byl stěžovateli ustanoven zástupce – JUDr. Tomáš Absolon,
advokát, se sídlem v Praze 4, Ke Kašně 272/24.
Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém označil
podanou kasační stížnost za „vadnou“i a navrhl její odmítnutí. K přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti neshledal důvody.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Napadené rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud přezkoumával v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení
azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnost svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu, že stěžovatel podal dne
3. 5. 2004 žádost o udělení azylu, ve které zejména uvedl, že Ukrajinu opustil z důvodu,
že si tam půjčil peníze a není je schopen vrátit. Do České republiky přijel dne 20. 12. 2002
za prací, vízum mu skončilo 1. 6. 2003, od té doby zde pracoval nelegálně. Do protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky stěžovatel dne 6. 5. 2004
uvedl obdobné skutečnosti, tedy zejména odchod z vlasti z ekonomických důvodů.
Z protokolu dále vyplynulo, že na území České republiky pobýval nelegálně a o azyl požádal
až po udělení správního vyhoštění.
Z výše uvedeného tak i pro Nejvyšší správní soud vyplývá, že stěžovatel žádá
o udělení azylu především z ekonomických důvodů, tedy důvodů, které nejsou vymezeny
zákonem azylu, a tedy důvodů, pro které azyl udělit nelze. Se závěry krajského soudu,
a stejně tak i žalovaného správního orgánu, se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje
a odkazuje na ně.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že tvrzení stěžovatele o tom, že na Ukrajině
měl problémy s věřiteli, byl jimi napaden a bylo mu vyhrožováno i smrtí, vše oznámil policii,
ta mu však neposkytla ochranu, považuje za účelová. Napadení ze strany věřitelů,
resp. vyhrožování smrtí jsou natolik závažné důvody, že by v případě jejich faktické existence
stěžovatel vyhledal ochranu u českých orgánů okamžitě po příjezdu na území České
republiky. Stěžovatel však na území České republiky pobýval delší dobu nelegálně a azyl
požádal až po udělení správního vyhoštění. V uváděných námitkách tak Nejvyšší správní soud
stěžovateli nepřisvědčil. Pro podporu svých závěrů odkazuje Nejvyšší správní soud
i na svou konstantní judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 6. 2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004, ve kterém bylo uvedeno, že žádost o azyl podaná
nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel
zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti
takovéto žádosti.
Navíc Nejvyšší správní soud poznamenává, že skutečnost, že bylo stěžovateli
vyhrožováno smrtí, uvedl poprvé až v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
k ní s ohledem na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. nemohl přihlédnout. I podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. brání tomu,
aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové
novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování
nepřihlíží – např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
sp. zn. 1 Azs 34/2004.
Stejně tak Nejvyšší správní soud uvádí, že neshledal naplnění namítaného čl. 43
a čl. 53 Příručky postupu a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků,
přičemž tato doplňuje, že tato příručka má navíc toliko doporučující charakter.
Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly
úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nejvyšší správní soud tak neshledal
porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu.
Lze tedy shrnout, že i Nejvyšší správní soud se se závěry žalovaného správního
orgánu, jakož i soudu ztotožňuje a plně na ně odkazuje.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
K žádosti stěžovatele o ustanovení tlumočníka Nejvyšší správní soud uvádí,
že za situace, kdy stěžovatel dokázal podat žalobu i kasační stížnost v českém jazyce,
kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodoval v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.
bez jednání (tam upravené důvody, pro které by bylo třeba jednání nařizovat, neshledal)
a kdy byl stěžovateli ustanoven zástupce, nebylo třeba tlumočníka ustanovovat. K žádosti
o osvobození od soudních poplatků pak odkazuje Nejvyšší správní soud na ustanovení §11
odst. 2 písm. ch) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, podle kterého je cizinec v řízení ve věci azylu od soudních poplatků osvobozen.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s, ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný,
který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Tomáš Absolon, byl ustanoven
soudem, platí odměnu za zastupování a hotové výdaje stát (§35 odst. 7 v návaznosti na §120
s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ustanovením §11 písm. b), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky, odměna za dva úkony právní
služby ve výši 2000 Kč, a dále podle ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky za dva úkony právní služby ve výši 150 Kč.
Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje
se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty. Částka daně, vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb., činí 408,50 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů
v celkové výši 2558,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu