ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.423.2005
sp. zn. 4 Azs 423/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: X. B. Ch.,
zast. Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
12. 9. 2005, č. j. 56 Az 62/2005 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 18. 2. 2005, č. j. OAM-198/VL-19-ZA05-2005.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V kasační stížnosti stěžovatel požádal i o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
stěžovatel namítal jeho nezákonnost, a to z důvodu porušení §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), §14 a §91 zákona o azylu, které obsáhle odůvodňoval.
Zejména uváděl, že žalovaný nezkoumal důvody uvedené v žádosti o azyl, nezkoumal
jeho odchod z vlasti v širších souvislostech, kdy mu tamní orgány nebyly schopny
poskytnout ochranu. Napadanému rozhodnutí vytýkal i formální vady. Požadoval,
aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku
pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu). Soud přisvědčil
žalovanému správnímu orgánu, že důvodem žádosti o azyl byly rodinné potíže a snaha
o legalizaci pobytu, a dospěl k závěru, že žalovaný postupoval správně, když žádost o udělení
azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou. Soud přitom neshledal porušení označených ustanovení
správního řádu a zákona o azylu. Jmenovitě uvedl, že vzhledem k tomu, že žádost o udělení
azylu byla posouzena jako zjevně nedůvodná podle §16 zákona o azylu, pro nadbytečnost
již nebylo třeba posuzovat podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu a stejně
tak nebylo třeba hodnotit překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Na základě výše
uvedeného pak Krajský soud v Brně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá stížnostní důvody vymezené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Naplnění
označených důvodů spatřuje stěžovatel v tom, že Krajský soud v Brně nezkoumal,
zda správní orgán postupoval v souladu s ustanovením §3 odst. 4, §46 správního řádu.
Dále pak uvedl, že soud nezkoumal udělení azylu dle §14 zákona o azylu,
přičemž jeho situace je s ohledem na rodinnou situaci (problémy s matkou, alkoholismus
otce) zřetelehodná. K tomuto doplnil, že soud měl přezkoumat meze správního uvážení stran
této věci a stěžovateli měl být udělen tzv. humanitární azyl. S ohledem na to, že krajský
soud dospěl ke stejným závěrům jako žalovaný, dovozoval stěžovatel
rovněž i nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Na základě výše uvedeného pak požadoval
zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Dále požádal o vydání
potvrzení o podané kasační stížnosti a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že kasační stížnost
se podle jeho názoru neopírá o důvody vymezené §103 s. ř. s., neboť stěžovatelova věc byla
posuzována pouze z pohledu zda skutečnosti jím přednesené jsou důvody, umožňující
udělení azylu, jak uvádí §12 zákona o azylu, a je proto nepřípustná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje
důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Jejich naplnění však Nejvyšší správní soud v souzené
věci neshledal.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost
o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnosti
svědčící o tom že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu.
Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi
rovněž pro úplnost konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl
toliko za pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu
odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové
zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu
v jiných demokratických evropských zemích, tak vnímá právo na azyl toliko jako právo
na nezbytnou ochranu před výše uvedeným, což však v souzené věci nenastalo.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel podal dne
29. 1. 2005 žádost o udělení azylu, ve které výslovně uvedl, že Čínskou lidovou republiku
opustil z důvodu, že jeho otec se podruhé oženil, přičemž jeho nová žena stěžovateli nadávala
a občas jej i bila. Dále uvedl, že o azyl žádá i z důvodu legalizace pobytu na území České
republiky. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky
ze dne 22. 2. 2005 stěžovatel obdobně jako do žádosti uvedl, že důvodem žádosti o azyl
je špatné zacházení ze strany nové ženy jeho otce. Z protokolu dále vyplynulo, že v zemi
původu žádné jiné než uváděné problémy neměl. Stejně tak vyplynulo, že na území České
republiky pobýval delší dobu nelegálně a o azyl požádal z důvodu legalizace pobytu.
Z výše uvedeného tak i podle názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá
zcela jednoznačný závěr, že stěžovatel žádá o udělení azylu z důvodů rodinných problémů
a následně i z důvodu legalizace pobytu, tedy důvodů, které nejsou vymezeny zákonem azylu,
a tedy důvodů, pro které nelze udělit azyl.
Žalovaný správní orgán tak měl dostatečně zjištěný skutkový stav v souladu
s ustanovením §3 odst. 4, §46 správního řádu, a postupoval správně, pokud žádost
stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Pro úplnost a podporu svých tvrzení odkazuje Nejvyšší správní soud
i na svou konstantní judikaturu v této věci, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48), ze kterého vyplývá, že neuvádí-li žadatel o azyl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost
zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly
úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nejvyšší správní soud se přitom plně
ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem,
neboť podle názoru zdejšího soudu stěžovatel ani netvrdil, že je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve smyslu §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud tak nemohl
přisvědčit uváděným námitkám stran nezjištění úplného skutkového stavu a porušení
správního řádu.
K námitkám vztahujícím se k neudělení azylu dle §14 zákona o azylu pak Nejvyšší
správní soud souhrnně uvádí, že v případě, kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná dle §16 zákona o azylu není nutné zabývat se i dalšími azylovými
důvody, v souzené věci ustanovením §14 zákona o azylu, neb tento důvod se váže na udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, jak ostatně správně uvedl krajský soud. Pro podporu
svého závěru i zde odkazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu v této věci,
kdy např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 bylo
uvedeno, že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou
podle §16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle §13
(sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval.
Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě
podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem
ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12
zákona.
Ostatně k neudělení tzv. humanitárního azylu je třeba nad rámec výše uvedeného
i uvést, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, mohou správní soudy
přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona
o azylu pouze omezeně, a to z hlediska jeho mezí, popř. z hlediska jeho případného zneužití.
Udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu,
přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný zvláštního zřetele
či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných
mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), nebo z hlediska případné libovůle ze strany
správního orgánu. Lze tedy shrnout, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší posuzování,
zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele,
přičemž však stejně jako krajský soud napadané rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal
a shledal, že žalovaný správní orgán správně uvedl, že otázkou udělení azylu podle §14
zákona o azylu se již pro nadbytečnost (se zřetelem k ustanovení §16 zákona o azylu)
nezabýval. Nejvyšší správní soud rovněž poznamenává, že úkolem správního soudu,
ač v takzvané plné jurisdikci, by byl toliko přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze
správního uvážení, nebo jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu
při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu.
Nejvyšší správní soud tak stěžovateli ani v těchto námitkách stran neudělení
tzv. humanitárního azylu nemohl přisvědčit.
Nelze rovněž přisvědčit stěžovateli ani v námitce o tom, že z důvodu, že krajský soud
dospěl ke stejným závěrům jako žalovaný, došlo k nepřezkoumatelnosti rozsudku.
Oba tyto závěry, tj. jak závěr žalovaného správního orgánu, tak závěr krajského soudu, byly
učiněny v souladu se zákonem a Nejvyšší správní soud se s nimi, jak bylo již výše uvedeno,
ztotožňuje a odkazuje na ně.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. července 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu