ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.433.2005
sp. zn. 4 Azs 433/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
T. H. T., zast. Mgr. Jaroslavem Pleskalem, advokátem, se sídlem Brno, Jakubské nám. 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 11. 4. 2005, č. j. 63 Az 18/2005 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 1. 2005, č. j. OAM-122/VL-20-05-2005, byla
zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu). Žalovaný
v odůvodnění uvedl, že skutečnosti uváděné žadatelkou, tj. těžkosti ekonomického charakteru
v zemi jejího původu a snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, nelze podřadit
důvodům pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, čímž jsou naplněny podmínky
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu v platném znění pro zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné (ve zkráceném řízení). Vzhledem k tomu, že žalovaný posoudil žádost
žadatelky jako zjevně nedůvodnou, neposuzoval již pro nadbytečnost, zda žadatelka splňuje
podmínky pro udělení azylu podle §13 (za účelem sloučení rodiny azylanta) či podle §14
(tzv. azylu humanitárního) zákona o azylu, a nehodnotil též překážky vycestování dle §91
zákona o azylu, v platném znění, neboť aplikace těchto ustanovení se váže na rozhodnutí
o udělení či neudělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito
nebylo.
Ve včas podané žalobě namítala žalobkyně, že byla v předcházejícím řízení o udělení
azylu zkrácena na svých právech. Žalobou napadla rozhodnutí Ministerstva vnitra v rozsahu
výroku o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
o absenci výroku o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu a o absenci výroku
o nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Namítala, že správní orgán
porušil ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen správní řád),
když žadatelovu žádost o udělení azylu neposoudil odpovědně a svědomitě. Porušil
též ustanovení §3 odst. 4 správního řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci
a nevedl azylové řízení tak, aby posílil žalobcovu důvěru ve správnost jeho rozhodování,
porušil též §32 odst. 1 téhož předpisu, když nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Z téhož důvodu
(tedy pro neúplnost zjištěného stavu věci) porušil též §46 správního řádu, a v této souvislosti
i §47 odst. 3 téhož zákona, když odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobce nepřesvědčilo
o správnosti postupu správního orgánu. Vyslovila přesvědčení, že žalovaný porušil též §12
zákona o azylu, neboť vzdor tomu, že žalobkyně splňuje důvody pro udělení azylu, byla
její žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Pokud jde o skutkové důvody, odkázala
na svou žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru, který s ním byl proveden a ostatní
spisový materiál vztahující se k předmětné žádosti. Navrhovala, aby soud napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně zdůraznila,
že odešla z Vietnamu z ekonomických důvodů, neboť zde neměla stálé zaměstnání. V České
republice by chtěla zůstat a mít se lépe než ve Vietnamu, kde se obává nezaměstnanosti
a s tím spojené chudoby.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 4. 2005, č. j. 63 Az 18/2005 – 19,
žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl a rozhodl dále, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval, že žalovaný zjistil dostatečně
skutkový stav, zejména podrobně provedeným pohovorem k důvodům žádosti o udělení azylu
a všech dalších údajů poskytnutých samotnou žalobkyní. Zjištěné skutečnosti řádně
vyhodnotil a přijal k nim přiléhavé právní závěry. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí
vyplývá, které skutečnosti byly podkladem pro jeho vydání, jakými úvahami byl žalovaný
veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Krajský soud taktéž nezjistil žádné další procesní pochybení žalovanému vytýkané. Uzavřel,
že žalovaný právem zamítl žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť bylo bezpečně zjištěno, že žalobkyně
v řízení neuváděla skutečnosti svědčící tomu, že by mohla být vystavena v zemi původu
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, tj. pro uplatňování politických
práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování s důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických
názorů, ve státě, jehož občanství má. Jako jediný důvod své žádosti o udělení azylu uváděla
totiž žalobkyně prokazatelně jen ekonomické problémy, tj. nemožnost získat v zemi původu
stálé zaměstnání a dále snahu o legali zaci pobytu na území České republiky. Se zřetelem
k tomu krajský soud v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti citovanému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, v níž vytýká soudu, že nedostatečně posoudil skutkový stav věci, pokud shodně
se žalovaným dospěl k závěru, že nesplňuje důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 2
a §14 zákona o azylu. Důvodem odchodu stěžovatelky z vlasti byla totiž jednak obecná
nespokojenost se stavem vietnamské společnosti a jednak politické názory stěžovatelky,
které jsou v rozporu s oficiální vládní politikou její země. Zdůrazňuje, že ve Vietnamu
dochází k porušování základních lidských práv a svobod – sledování obyvatelstva, svévolné
zatýkání občanů ze jejich pokojné vyjadřování politických a náboženských názorů,
omezování svobody projevu, tisku a shromažďování. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení,
že patří k ohroženým osobám, neboť v případě návratu do vlasti se obává pronásledování
z důvodu sympatií k vyspělým demokratickým zemím západní Evropy. Ekonomické důvody
pro odchod z vlasti neměla, její životní úroveň byla průměrná. Stěžovatelka žádala,
aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s. a při úvaze o něm bylo
přihlédnuto k tomu, že její kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu,
který přezkoumával rozhodnutí žalovaného v řízení o udělení azylu. S ohledem na charakter
správního řízení je zřejmé, že bezodkladný výkon rozhodnutí, jímž nebyl stěžovatelce azyl
udělen, by pro ni znamenal nenahraditelnou újmu; přiznání odkladného účinku se přitom
nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob. V doplňku kasační stížnosti,
na výzvu krajského soudu, stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí napadá v plném rozsahu,
a to z důvodů uvedených již v kasační stížnosti, tj. především pro nezákonnost. Současně
uvedla, že jí není známo, kdy přesně jí bylo rozhodnutí soudu doručeno.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání s tím,
že se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek Krajského soudu
v Ostravě, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal zcela na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky, učiněné ve správním řízení. Zdůraznil, že soud
neshledal v jeho závěrech a postupu nezákonnost ani vady řízení. K námitce stěžovatelky,
že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §13 odst. 2 a podle §14 zákona o azylu,
poznamenal, že žádost stěžovatelky posoudil jako zjevně nedůvodnou a nebyl proto povinen
ji zkoumat z hlediska splnění podmínek ustanovení §13 a §14 zákona o azylu, nehledě
k tomu, že stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla, na základě jakých skutečností jí měl být
tento typ azylu udělen. Podle správního orgánu nelze stěžovatelkou tvrzené nezákonnosti
vydaného rozhodnutí přisvědčit. K dalšímu tvrzení stěžovatelky o nebezpečí,
které jí ve Vietnamu hrozí ze strany státních orgánů pro politické názory, žalovaný připomněl,
že jde o tvrzení zcela nové, které stěžovatelka neuplatnila v průběhu správního azylového
řízení, ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Protokolem o pohovoru, který je součástí správního
spisu je bezpečně prokázáno, že stěžovatelka byla vyzvána k uvedení všech důvodů
své žádosti a vždy označila jen ekonomické problémy – neměla práci ani žádné příjmy,
přičemž v kasační stížnosti pak tyto problémy popřela. Podle §109 odst. 4 s. ř. s. nelze
k tvrzením uvedeným až v kasační stížnosti přihlédnout, protože je stěžovatelka uplatnila
až po vydání napadených rozhodnutí. Žalovaný vyslovil přesvědčení, že podání kasační
stížnosti s návrhem na vyslovení jejího odkladného účinku je účelovým úkonem,
jako jím bylo již podání žádosti o azyl a žaloby k soudu. Stěžovatelka si chtěla těmito
podáními legalizovat pobyt na území ČR. K tomu ještě správní orgán připomněl, že právní
úpravu pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., jehož institutu mohla
stěžovatelka efektivněji využít. Navrhoval, aby kasační stížnost byla Nejvyšším soudem
zamítnuta a aby jí nebyl přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost neshledal důvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka
chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvody kasační stížnosti jsou vymezeny v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až e)
s. ř. s. Stěžovatelka v kasační stížnosti neuvádí výslovně, kterého ze zde zakotvených
kasačních důvodů se dovolává, z obsahu kasační stížnosti lze však dovodit, že uplatňuje
důvod uvedený pod písmenem a), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takové pochybení Nejvyšší správní soud v rozsudku Krajského soudu v Ostravě
neshledal.
Stěžovatelčina první kasační námitka směřuje proti faktu, že u ní nebyly zkoumány
důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 2 a §14 zákona o azylu, resp. že soud nedostatečně
v tomto ohledu posoudil skutkový stav věci. V další námitce uvádí, že důvodem odchodu
z vlasti byla jednak obecná nespokojenost se stavem vietnamské společnosti a jednak
její politické názory, které jsou v rozporu s oficiální vládní politikou země jejího původu;
namítá nově, že dochází k porušování základních lidských práv a svobod – sledování
obyvatelstva, svévolnému zatýkání občanů, omezování svobody projevu, náboženských
názorů, tisku a shromažďování. Stěžovatelka se domnívá, že patří k ohroženým osobám
a v případě návratu do vlasti se obává z pronásledování z důvodu sympatiím k vyspělým
demokratickým zemím západní Evropy. Nově rovněž uvádí – na rozdíl od tvrzení v žádosti
o udělení azylu a v žalobě, že ekonomické důvody pro odchod z vlasti neměla, její životní
úroveň byla průměrná.
K první kasační námitce týkající se posouzení důvodů pro udělení azylu
podle §13 a §14 zákona o azylu nutno uvést, že krajský soud se v odůvodnění
svého rozsudku s touto otázkou náležitě vypořádal. Podle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu totiž za situace, kdy je žádost stěžovatele zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 zákona o azylu, pak není rozhodnutí podle §13 (za účelem sloučení rodiny
azylanta) a §14 (humanitární azyl) téhož zákona součástí takového rozhodnutí.
Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě
podle odst. 2 téhož ustanovení – žádost zamítne jako zjevně nedůvodnou. Rozhodne
tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů
pro udělení azylu podle §12 téhož zákona. To platí i za situace, jestliže žadatel vůbec netvrdí
důvody pro udělení azylu podle §12, tak jak tomu bylo v projednávané věci. Žadatelka
totiž v průběhu řízení o udělení azylu uváděla toliko důvody ekonomické – nedostatek
pracovních příležitostí a chudobu v zemi původu, a snahu o legalizaci svého pobytu na území
České republiky. Pro rozhodování o udělení azylu z důvodů předvídaných v ustanovení §13
a §14 zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu
podle §12. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti zjišťován není, dostal by se výrok
správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu do logického rozporu s výrokem
o neudělení azylu podle §13 a §14 téhož zákona. Správní orgán tudíž nepochybil,
pokud v projednávané věci v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že pro nadbytečnost –
vzhledem k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné – již neposuzoval, zda žadatelka splňuje
podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu. Krajský soud v Ostravě
se v odůvodnění svého rozhodnutí s touto otázkou náležitě vypořádal, pokud výslovně uvedl,
že z důvodů výše uvedených neshledal námitku žalobkyně vytýkající správnímu orgánu
absenci výroku o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu, důvodnou. Navíc
ještě krajský soud uvedl, že udělení azylu podle §14 je vázáno na důvody zvláštního zřetele
hodné, přičemž žalovaný o něm rozhoduje na základě správního uvážení. V průběhu
správního řízení ani v žalobě neuvedla žalobkyně žádný konkrétní důvod, který by mohl vést
k aplikaci citovaného ustanovení; ostatně neuvedla ani důvody k aplikaci ustanovení §13
(za účelem sloučení rodiny azylanta).
Z důvodu výše uvedených nemohl Nejvyšší správní soud této prvé kasační námitce
stěžovatelky vyhovět.
Nejvyšší správní soud nemohl dále přihlédnout k námitce stěžovatelky, v níž zcela
nově uvádí, že důvodem jejího odchodu z vlasti byly politické názory, které jsou v rozporu
s oficiální politikou její země a v níž dále upozorňuje na porušování základních lidských práv
a svobod ve Vietnamu a vyslovuje domněnku, že již patří k ohroženým osobám a v případě
návratu do vlasti se obává pronásledování z důvodu sympatií k vyspělým demokratickým
zemím západní Evropy.
Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. není přípustná kasační stížnost, která se opírá
jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
V projednávané věci jde o naposledy uvedený případ. Stěžovatelka totiž v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí napadla kasační stížností výše uvedené důvody,
v nichž naznačuje možné pronásledování ze strany státních orgánů při svém návratu do vlasti,
vůbec neuvedla a neuvedla je ani v předcházejícím řízení před správním orgánem. Nutno
upozornit na samotnou žalobu, kde kromě procesních výtek na adresu správního orgánu
uvedla výslovně: „na tomto místě chci soudu říci, že jsem odešla z Vietnamu z ekonomických
důvodů, neměla jsem ve Vietnamu stálé zaměstnání. Chtěla bych zůstav v ČR a mít se lépe
než ve Vietnamu. Nechci se vrátit do Vietnamu, obávám se nezaměstnanosti a s tím spojené
chudoby“. Je tudíž zřetelné, že důvod uváděný stěžovatelkou v kasační stížnosti je zcela nový,
který neuplatnila v řízení před soudem, ač tak učinit mohla. Tento důvod se jeví jako účelový
zejména též s přihlédnutím k tomu, že v rozporu se svým předchozím tvrzením nyní uvádí,
že ekonomické problémy ve Vietnamu neměla.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že důvody uvedené v kasační stížnosti byly
v části shledány nedůvodnými a z části nepřípustnými ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
a §104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto podanou kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a ze spisu ani žádné mu vzniklé náklady
nevyplývají, přičemž stěžovatelka s podanou kasační stížností úspěch neměla, bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu