ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.440.2005
sp. zn. 4 Azs 440/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: nezl. .
V., zast. matkou: O. N., právně zast. Mgr. Alenou Kružíkovou, advokátkou, se sídlem Brno,
Příkop 2a, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 29. 7. 2005, č. j. 36 Az 256/2004 - 25, a o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Aleně Kružíkové, advokátce, se sídlem Brno,
Příkop 2a, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 11. 2004, č. j. OAM-1375/VL-07-ZA07-2004,
bylo rozhodnuto tak, že se nezletilému žalobci (dále též „stěžovatel“) neuděluje azyl
podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, matka stěžovatele namítala
porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád) a dále porušení §12 a §14 zákona o azylu.
Vyslovila názor, že napadené rozhodnutí ji nepřesvědčilo o své správnosti a o správnosti
postupu správního orgánu, když žalovaný se nevypořádal se všemi provedenými důkazy
podle §12 zákona o azylu, ani s posouzením podmínek pro vztažení překážky vycestování
ve smyslu §91 téhož zákona. Požadovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně neshledal žalobu důvodnou, a proto ji napadeným rozsudkem
zamítl. Námitky žalobce, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci označil
za obecné a nekonkrétní, z nichž nelze zjistit, jaké další či jiné důkazy měl správní orgán
provádět. Krajský soud zdůraznil, že podle jeho zjištění ze správního spisu důvodem žádosti
o udělení azylu byla snaha o sloučení rodiny, neboť zákonná zástupkyně vyslovila obavu,
že by žalobce mohl být po svém návratu do vlasti předán do péče svého otce – bývalého
manžela zákonné zástupkyně. Žádost o azyl však podal jménem nezletilého právě jeho otec.
Podle názoru krajského soudu se žalovaný podrobně zabýval důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Shodně se správním orgánem dospěl krajský soud k závěru,
že u nezletilého žalobce nejsou dány skutečnosti, které by bylo možno posoudit jako důvod
pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Krajský soud dále dospěl k závěru,
že žalovaný správní orgán nepochybil ani v případě neudělení azylu humanitárního ve smyslu
§14 zákona o azylu, a připomněl, že na udělení tohoto typu azylu není právní nárok a správní
orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; soud pak přezkoumává toto rozhodnutí
pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů.
Konečně ani námitka vznesená žalobcem proti výroku o neexistenci překážek vycestování
nebyla krajským soudem shledána důvodnou. Krajský soud ještě zdůraznil, že podle ustálené
judikatury z podstaty azylového práva plyne, že účelem přiznání azylu je poskytnout
ochranu tomu, kdo ve státě, jehož je občanem, je pronásledován, nebo cítí důvodnou obavu
z pronásledování z důvodů v zákoně vyjmenovaných. Státní moc v zemi původu
musí být vykonávána způsobem vykazujícím znaky perzekuce či diskriminace osob určitého
konkrétního náboženského vyznání, rasy či politického přesvědčení. Občan prchající
ze své vlasti před takovým výkonem státní moci vlastního státu, sám jako oběť bezpráví,
žádá proto ochranu jinde. Aby mu však taková ochrana mohla být poskytnuta,
musí být prokázáno, že je reálným nositelem určitého přesvědčení politického
či náboženského a že původ jeho obav je v reálně probíhající perzekuci osob
tohoto přesvědčení ze strany státu, a že tento stav, jím nezaviněný a neovlivnitelný,
je primární pohnutkou odchodu z vlasti a podání žádosti o ochranu v jiné zemi,
nikoliv důvody jiné.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel (jeho matka) včas kasační stížnosti,
v níž se dovolával důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a tato právní
ustanovení ocitoval. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
podle ustanovení §107 s. ř. s. a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
K žádosti stěžovatele mu byla pro řízení o této kasační stížnosti ustanovena zástupkyní
Mgr. Alena Kružíková, advokátka, se sídlem v Brno, Příkop 2a (usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 13. 9. 2005, č. j. 36 Az 256/2004 - 37). Jejím prostřednictvím stěžovatel
v doplňku kasační stížnosti vytýká krajskému soudu, že se nevypořádal se všemi okolnostmi
v dané věci, že se paušálně ztotožnil s rozhodnutím žalovaného, aniž by dostatečně přihlédl
k postavení, věku a nárokům žadatele o azyl. Vytýká soudu, že konstatoval, že mu nepřísluší
přezkoumávat, zda v daném případě byl dán důvod k udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu, a že mu toliko přísluší přezkoumat dodržení procesních předpisů. Stěžovatel
má za to, že v jeho případě důvody pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu
existují a správní orgán postupoval mimo rámec správního uvážení. Podle stěžovatele
rovněž bylo vzhledem k jeho věku rozhodnuto nepřiměřeně tvrdě o neexistenci překážky
vcestování, když tato skutečnost by měla být vázána také na postavení zákonné zástupkyně
– matky stěžovatele.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost jejího podání,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy a odkazuje na obsah
správního spisu. Důvodem žádosti o azyl nezletilého stěžovatele je snaha jeho matky
o sloučení rodiny, když otec dítěte je neznámého pobytu a azylové řízení o jeho žádosti
bylo zastaveno. Matka se rovněž obává případného svěření dítěte do péče otce na základě
rozhodnutí orgánů země původu, kdyby se tam s dítětem vrátila. Tyto důvody
nelze podle názoru správního orgánu posoudit jako relevantní azylové důvody ve smyslu
zákona o azylu. Žalovaný navrhoval zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost
a navrhoval též nepři znání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o něm není třeba samostatně
rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1 a 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikováno nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno
správné právní pravidlo, ale je nesprávně interpretováno. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a proto tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je možné kasační stížnost podat
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil, že otec stěžovatele A . V.
podal dne 26. 3. 2004 žádost o udělení azylu pro svého syna, v níž uvedl, že měl (otec) v K.
potíže se státními orgány, protože jeho bratr byl členem strany Ar-Namys. Jelikož se obával o
svůj život, odjel společně se synem do České republiky. V protokolu o pohovoru ze dne 27. a
28. 4. 2004 otec stěžovatele uvedl, že o udělení azylu jménem svého syna žádá, protože chce,
aby z něho vyrostl kulturní člověk a mohl studovat. V případě návratu do vlasti žadatelův otec
uvedl, že stěžovatel by žádné potíže neměl. Následně oba rodiče vyslovili souhlas, aby
chlapec byl předán do péče matky O. N.. V případě stěžovatelova otce bylo řízení o udělení
azylu zastaveno, protože neoprávněně vstoupil na území jiného státu. Proto žalovaný provedl
dne 14. 9. a 26. 10. 2004 doplňující pohovor se stěžovatelovou matkou a z protokolu
o těchto pohovorech zdejší soud zjistil, že podle sdělení stěžovatelovy matky
se v prosinci 2000 jeho rodiče rozvedli a syn byl svěřen do její péče. Po jejím odjezdu
do České republiky v roce 2003 syn žil u jejích rodičů, kde ho jeho otec v březnu 2003
převzal a společně odjeli z K.. Matka uvedla, že jí nebyl umožněn odjezd ze země s dítětem, a
proto se dohodla s bývalým manželem, že syna do České republiky přiveze on. V průběhu
pohovoru stěžovatelova matka výslovně uvedla, že její syn žádné potíže v zemi původu
neměl. Jí samotné azyl udělen nebyl. V případě návratu do K. se obává, že by mohla být
zbavena rodičovských práv, protože by její bývalý manžel mohl prohlásit, že syna zanechala
ve vlasti a nestarala se o něj, neboť sama v roce 2003 odjela do České republiky. Jiné důvody
neuvedla. Správní orgán nevyslechl dítě přímo, ale prostřednictvím jeho zákonného zástupce,
neboť dítěti v té době bylo 5 let a vzhledem k svému věku nebylo schopno uvést další
skutečnosti, které by měly zásadní vliv na rozhodnutí správního orgánu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování lidských práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že pro posouzení důvodnosti stěžovatelovy
žádosti o udělení azylu soustředil žalovaný správní orgán veškeré dostupné důkazy,
neboť po stránce skutkové musel vycházet především z vlastní výpovědi a údajů otce
a posléze matky stěžovatele a porovnat je s informacemi o zemi jeho původu. Pokud dospěl
k závěru o nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti o udělení azylu, pak je tento závěr zcela
v souladu se zjištěnými skutečnostmi. Stěžovatelem uváděné důvody ani podle názoru
Nejvyššího správního soudu nesvědčí tomu, že by splňoval podmínky pro udělení azylu.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem žalovaného i krajského soudu,
že stěžovatelova matka neuvedla žádnou konkrétní obavu z možného pronásledování
stěžovatele v zemi původu z důvodů podle §12 zákona o azylu. Žádný z důvodů podle §12
zákona o azylu nezakládá její obava, že by po návratu do vlasti mohla být zbavena
rodičovských práv vůči stěžovateli, neboť se nejedná o pronásledování za uplatňování
lidských práv a svobod nebo o odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Naplněny nejsou ani znaky uvedené
v ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu, podle něhož se považuje za pronásledování pro účely
tohoto zákona ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak,
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo ve státě posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním. V projednávané věci však takový závěr učinit
z již uvedených důvodů nelze. Žalovaný správní orgán se všemi stěžovatelovými námitkami
zabýval dostatečně a nelze mu tudíž vytýkat, že by vycházel z nesprávně zjištěného
skutkového stavu věci, či že by vedl azylové řízení tak, aby oslabil stěžovatelovu důvěru
ve správnost svého rozhodování. Napadené rozhodnutí žalovaného je v souladu s právními
předpisy a vyšlo ze spolehlivě zjištěného dostupného stavu věci. Správní orgán se vypořádal
se všemi provedenými důkazy a Krajský soud v Brně neměl tudíž důvodu jeho rozhodnutí
zrušit.
Stěžovatel rovněž poukazoval na pochybení žalovaného, způsobené neudělením
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Pochybit měl podle jejího názoru i krajský
soud, pokud důvody pro udělení humanitárního azylu neshledal, resp. nezkoumal.
K tomu Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem uvádí, že udělení tohoto typu azylu
je na správním uvážení příslušného správního orgánu, jehož smyslem je možnost
daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy předvídatelné v době příjímání zákona
o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce
postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Okolnosti svědčící pro poskytování humanitárního azylu, pak správní
orgán posuzuje na základě volné úvahy, aniž by na tento typ azylu byl právní nárok.
Soud posléze posuzuje pouze tolik, zda správní orgán nevybočil z obecných mezí,
daných základními principy platného právního řádu, zde především zákazu diskriminace,
či z hlediska procesních předpisů. Z tohoto důvodu, tedy nemohl krajský soud sám posuzovat,
zda zde byly či nebyly podmínky pro udělení humanitárního azylu, neboť takové rozhodování
mu nepřísluší. Ke způsobu, jakým žalovaný odůvodnil nepřiznání humanitárního azylu
stěžovateli, Nejvyšší správní soud poznamenává, že žalovaný se s touto otázkou vypořádal,
a to i s poukazem na skutečnosti, které vyplynuly z průběhu řízení a které jej vedly
k negativnímu stanovisku.
Krajský soud se náležitě vypořádal též s námitkou týkající se překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. V tomto ohledu poukázal zcela na vyčerpávající odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalovaného, který náležitě vysvětlil, že povinnost ukončit pobyt
žadatele o azyl neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen
jeho život, nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženst ví, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině, nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí
nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu a nebo, kde je jeho život
ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný
čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, event. jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi,
ochotné přijmout nezletilou oso bu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici
přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. O žádný
z těchto případů se u stěžovatele nejedná, neboť v případě návratu do země původu
není ohrožen žádnou ze jmenovaných skutečností, když i ze zpráv o zemi jeho původu
soustředěných žalovaným vyplývá, že neúspěšným žadatelům o azyl v případě jejich návratu
do země původu žádné nebezpečí či diskriminace z tohoto důvodu nehrozí; ostatně matka
stěžovatele svou námitku v tomto směru nikterak nekonkretizovala a ani v kasační stížnosti
nedokládala existenci kterékoliv z podmínek uvedených v §91 zákona o azylu, naopak
uvedla, že její syn žil před svým odjezdem u jejích rodičů a žádné potíže v zemi původu
neměl.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že neshledal důvodnou námitku stěžovatele
opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutková podstata, z níž správní
orgán v napadaném rozhodnutí vycházel má oporu ve spisech, není s nimi v rozporu
a při jejím zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
způsobem, který by mohl ovlivnit zákonnost a pro který by soud měl napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit; rozhodnutí správního orgánu nelze pokládat ani za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Z toho pak nutno dovodit, že nedůvodnou je i námitka
stěžovatele dovolávající se důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
Takového pochybení se Krajský soud v Brně nedopustil a jeho závěr s odkazem na důvody
výše uvedené, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a)
a b) zákona o azylu, či §14 téhož zákona, jakož i závěr o tom, že není osobou ohroženou
skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
není nezákonný. Na objektivním způsobem správně zjištěný skutkový stav věci
aplikoval krajský soud správná právní pravidla a ta také správně vyložil. Šlo především o výše
již citované ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu, k jehož výkladu krajským soudem
se Nejvyšší správní soud již vyjádřil výše. A konečně Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit
ani s námitkou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť krajský soud
své závěry řádně odůvodnil a v jeho závěrech nelze shledat ani logický rozpor či jiný
nedostatek či vadu, která by zakládala nesrozumitelnost jeho rozhodnutí nebo která mohl mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Aleně Kružíkové byla stanovena za dva úkony
právní služby po 1000 Kč [porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, podání
soudu týkající se věci samé spočívající v doplnění kasační stížnosti – §7, §9 odst. 3 písm. f)
a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka
jako náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Uvedená
částka bude zástupkyni stěžovatele vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu