ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.5.2006
sp. zn. 4 Azs 5/2006 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: V. S.,
zast. JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem, se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2005, č. j. 24
Az 436/2004 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatele, JUDr. Pavla Rameše, advokáta, se u r č u j e
částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu ze dne 30. 6. 2004, č. j. OAM-2133/VL-20-04-2004. Tímto rozhodnutím
nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Současně s kasační stížností požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, stěžovatel
toliko namítal porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 správního řádu a §12
zákona o azylu, a odkazoval na důvody uvedené při pohovorech v rámci řízení
před žalovaným správním orgánem a na obsah správního spisu. Požadoval, aby napadané
rozhodnutí bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2005,
č. j. 24 Az 436/2004 - 20, byla žaloba zamítnuta. Krajský soud dospěl, obdobně jako žalovaný
správní orgán, k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu); soud zejména uvedl, že stěžovatelem uváděná obava z nástupu vojenské
služby není podřaditelná pod důvody vymezené zákonem o azylu, navíc stěžovatel
se mohl výkonu základní vojenské služby vyhnout výkonem služby náhradní.
Stejně tak krajský soud neshledal naplnění §13, §14 či §91 zákona o azylu, a ani žádných
pochybení správního orgánu a porušení stěžovatelem označených ustanovení správního řádu.
Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti se stěžovatel dovolává porušení ustanovení §103 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). K tomu uvádí, že „krajský soud posoudil uvedenou kauzu v rozporu
s platným právním řádem, a že shledává vážná pochybení všech dosavadních orgánů
v projednání věci u Krajského soudu v Ostravě, kdy uvedený soud podle názoru stěžovatele
projednal věc v rozporu se zákonem o azylu“. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti zdůvodnil tím, že současný stav řízení mu může přivodit značnou újmu
na jeho právech. Současně uvedl, že má reálnou obavu z opuštění České republiky,
neboť mu v zemi původu hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů
(z jakých nespecifikoval). Stejně tak požádal o ustanovení právního zástupce pro řízení
o kasační stížnosti. Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení shora
napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2005, č. j. 24 Az 436/2004 – 38,
byl stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce – JUDr. Pavel Rameš,
advokát, se sídlem v Praze, Bolzanova 1, jehož prostřednictvím byla kasační stížnost
dále doplněna.
V doplnění stěžovatel mimo výše uvedené dodává, že soud ani správní orgán
se nezabývaly faktickou vynutitelností práva, jakož i možností výkonu civilní služby
na Ukrajině a jeho ochranou, a dále i to, že Ukrajina nedisponuje orgány pro zajištění ochrany
stěžovatele, který má důvodný strach nastoupit vojenskou službu. Dovozoval nedostatečně
zjištěný skutkový stav věci a nesprávné právní posouzení. Dále uvedl, že v armádě panují
nelidské poměry a tato situace není justičními orgány řešena. Konečně pak stěžovatel uvedl,
že rozhodnutí žalovaného i soudu je i nepřezkoumatelné, a to proto, že soud
odkázal na spisový materiál, aniž by podal jeho výklad a osvětlil úvahy,
kterými se při jejich hodnocení řídil a stejně tak proto, že se rozhodnutí žalovaného
ani krajského soudu nezabývají fungováním mocenských struktur na Ukrajině.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyjádřil nesouhlas
s uváděnými námitkami. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost,
přičemž doplnil, že neshledal důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Napadené rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud přezkoumával v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel kasační stížností uplatňuje
důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 a) až d) s. ř. s.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých důvodů.
Význam prvního z uvedených důvodů, tj. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. „nesprávného posouzení právní otázky soudem“, spočívá podle Nejvyššího správního
soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě Nejvyšší správní soud
neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího ustanovení a to §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
počítajícího s tím, že došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést,
že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující
k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech
skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam další části označeného
písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s. („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá
na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti
s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému porušení
z tohoto zákonného ustanovení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
neshledal.
Důvody uvedené pod písm. c) v souzené věci nepřichází v úvahu, neboť stěžovatel
nebrojí proti zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení,
ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě
bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce a Nejvyšší správní
soud se proto nezabýval ani jejich významem.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu obsahu posledního písmene cit. zákonného
ustanovení, tj. písm. d) §103 odst. 1 s. ř. s. První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu
buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu
není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního
soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně posledně jmenovaný důvod,
tedy že se jedná o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší
správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení
rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ani takto vymezené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
však podle Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud rovněž konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení
je udělit azyl toliko pro pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod,
nebo z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů.
Azylové zákonodárství České republiky přitom, a to i v kontextu právních úprav azylu
v jiných demokratických evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou
ochranu před výše uvedeným nebezpečím.
Z předloženého správního spisu (zejména z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 10. 6. 2004 a z protokolu k pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne
24. 6. 2004) Nejvyšší správní soud ve vztahu k souzené věci dovodil, že stěžovatel
jako důvod opuštění země původu v žádosti o azyl v průběhu azylového řízení uváděl,
že nechtěl v zemi původu nastoupit základní vojenskou službu a že mu v případě návratu
na Ukrajinu hrozí uvěznění pro nenastoupení k jejímu výkonu. O azyl požádal poté,
co mu vypršela platnost víza, a měl by se vrátit na Ukrajinu. Z protokolu přitom vyplynulo,
že žádné jiné (azylově relevantní) problémy na Ukrajině stěžovatel neměl. Na závěr protokolu
k pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu stěžovatel podepsal, že byl seznámen
s obsahem protokolu (vedeného za přítomnosti tlumočníka), souhlasí s ním a nežádá doplnění
ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení. Stěžovatelem uváděné problémy nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem
o azylu, pamatujícího na pronásledování v zemi původu či na odůvodněný strach
před takovým pronásledováním. K tomu Nejvyšší správní soud podpůrně odkazuje
i na dosavadní judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004,
sp. zn. 5 Azs 4/2004, ze kterého vyplývá, že odmítání nástupu k výkonu základní vojenské
služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení
azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením
nebo náboženstvím.
Stěžovatel zejména uváděl, že krajský soud posoudil věc v rozporu s právním řádem,
resp. zákonem o azylu a shledává vážná pochybení všech orgánů účastnících se projednání
jeho věci. Nejvyšší správní soud přezkoumal soudem učiněné závěry, avšak neshledal
jakýkoliv rozpor s právním řádem, a s učiněnými závěry se zcela ztotožnuje.
Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal ani žádných jiných pochybení, ať již na úrovni
žalovaného správního orgánu, či soudu, které by způsobovaly nezákonnost jejich rozhodnutí,
a ani pochybení v řízení, která jejich vydání předcházela. Nelze odhlédnout ani od obecnosti
stěžovatelových tvrzení, uvedených v kasační stížnosti. Stěžovatel neuvedl
nic natolik konkrétního, co by svědčilo důvodnosti podané kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud tak neshledal žádného porušení zákona, ať již ze strany žalovaného správního orgánu,
či Krajského soudu v Ostravě, jak tvrdil stěžovatel. Oba tyto orgány postupovaly v souladu
se zákonem. V námitkách, ve kterých stěžovatel brojil proti postupu orgánů v souzené věci
a dovozoval porušení zákona o azylu, tak Nejvyšší správní soud stěžovateli
nemohl přisvědčit.
K námitkám, že soud a žalovaný správní orgán se nezabývaly faktickou vynutitelností
práva, jakož i možností výkonu civilní služby na Ukrajině či omezenou ochranou stěžovatele,
z čehož stěžovatel dovozoval, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, Nejvyšší správní
soud nejprve odkazuje na výše uvedené, a doplňuje, že krajský soud je povinen se žalobou
zabývat v mezích žalobních bodů. Za situace, kdy stěžovatel toliko obecně v žalobě uváděl,
že došlo k porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 správního řádu a §12
zákona o azylu, přičemž bez jakékoliv specifikace odkazoval na důvody uvedené
při pohovorech a obsah správního spisu, se tyto námitky jeví jako bezpředmětné, nehledě
k tomu, že v uvedených podkladech tvrdil jen, že opustil Ukrajinu proto, aby nemusel
nastoupit výkon základní vojenské služby.
Nejvyšší správní soud dodává, že podle jeho zjištění jsou v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného správního orgánu správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn správně, důkazy, které si správní orgán opatřil
byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nelze tedy přisvědčit tvrzení
stěžovatele, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, stejně jako tvrzení, že daná věc
byla nesprávně právně posouzena.
Nejvyšší správní soud neshledal ani namítanou nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí. Je sice pravdou, že krajský soud odkázal na skutečnosti zjištěné ze správního
spisu a dostupných materiálů, ovšem za situace, kdy stěžovatel podal jen obecně
formulovanou žalobu, bez jakékoliv věcné konkretizace, daný postup krajského soudu
nemá za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, pro kterou by bylo třeba napadené
rozhodnutí zrušit. Stejně tak skutečnost, že soud či žalovaný se nezabývaly fungováním
mocenských struktur na Ukrajině, nemohla způsobit nepřezkoumatelnost rozhodnutí,
a to zejména proto, že stěžovatel tyto skutečnosti v žalobě ani v azylovém řízení neuváděl.
Ostatně stěžovatel ani v kasační stížnosti neuvedl žádnou spojitost mezi fungováním
mocenských struktur a jeho údajným důvodným strachem z pronásledování, či před návratem
do země původu.
Tvrzení o nelidských poměrech v armádě či neřešení této situace místními orgány
pak za situace, kdy se stěžovatel ani nepokoušel o řešení svého problému nastoupením
náhradní vojenské služby, či o jiné řešení, shledává Nejvyšší správní soud účelovým
a navíc bez vztahu k důvodům vymezeným zákonem o azylu.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že po přezkoumání námitek stěžovatele obsažených
v kasační stížnosti neshledal naplnění ani jednoho z uváděných stížnostních důvodů.
Za této situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Pavel Rameš, byl ustanovena
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 v návaznosti na §120 s. ř. s.
označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby
(á 1000 Kč - §11 odst. 1 b/, d/, ve spojení s §9 odst. 3 písm. f/ cit. vyhlášky) a dvou režijních
paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu