ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.55.2006
sp. zn. 4 Azs 55/2006 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
L. O., zast. JUDr. Ivem Adámkem, advokátem, se sídlem Ostrava 1, Ostrčilova 13, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 5. 9. 2005, č. j. 59 Az 224/2004 - 37, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Ivovi Adámkovi, advokátu, se sídlem Ostrava 1,
Ostrčilova 13, se s t a n o v í ve výši 2558,50 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2004, č. j. OAM-3398/VL-10-08-2004, rozhodl žalovaný
tak, že žádost o udělení azylu se zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný v napadeném rozhodnutí
dospěl k závěru, že žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) požádala o udělení azylu s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoli mohla o udělení azylu požádat již dříve.
Žalobkyně napadla citované rozhodnutí žalobou, ve které namítala, že žalovaný
porušil §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46, §47 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (dále jen „správní řád“), a §12 zákona o azylu. Žalobkyně navrhla zrušení rozhodnutí
žalovaného a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 9. 2005, č. j. 59 Az 224/2004 - 37,
žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když konstatoval, že provedené
dokazování jednoznačně svědčí o tom, že žalobkyně neopustila Ukrajinu z důvodů
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo z odůvodněného strachu
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství nebo politického přesvědčení. Žalobkyně
sama jako důvod uvedla skutečnost, že ve vlasti nemá kde bydlet a nemá ani zaměstnání.
Chce zůstat v České republice a vyhnout se správnímu vyhoštění. Žalobkyni v případě
návratu do vlasti nehrozí žádné sankce za to, že v jiné zemi požádala o udělení azylu.
Provedené dokazování vede k závěru, že žalobkyně měla možnost požádat o udělení azylu
již dříve, ale neučinila tak a pobývala na území České republiky nelegálně. Žalobkyně
tedy podala žádost o udělení azylu jen s cílem, aby se vyhnula vyhoštění. Krajský soud
se plně ztotožnil s názorem žalovaného obsaženým v jeho rozhodnutí. Námitky žalobkyně
na porušení jednotlivých ustanovení správního řádu ze strany žalovaného soud nepovažoval
za důvodné.
Proti tomuto rozsudku stěžovatelka včas podala kasační stížnost, v níž konstatovala,
že s rozsudkem nesouhlasí. Uvedla, že při projednávání její žádosti o azyl došlo k pochybení
správního orgánu a že rozhodnutí správního orgánu napadá v celém rozsahu. Správnímu
orgánu vytýká, že nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, nesprávně posoudil žádost
o azyl, neopatřil úplné důkazy, že jeho rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů
a že svým postupem porušil §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu.
Stěžovatelka dále uvedla, že v zemi původu je ohrožen její život. Nemá se kam obrátit
o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje je. V jejím případě se jedná o důvody
humanitární, které odůvodňují postup podle §14 zákona o azylu. Argumentuje
též ustanovením čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, rozsudkem Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z r. 1991, A-201 a rozsudkem téhož soudu ve věci
Vilvarajah z r. 1991, A-215 a dále se odvolává na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992
v Ženevě. Stěžovatelka současně požaduje nařízení jednání v řízení o její kasační stížnosti,
ustanovení zástupce z řad advokátů, ustanovení tlumočníka ruského jazyka a osvobození
od soudních poplatků. Dále navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a aby zrušil rozsudek napadený kasační stížností
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Doplnění kasační stížnosti učiněné
prostřednictvím ustanoveného zástupce přineslo s ohledem na rozsah kasační stížnosti
zpřesnění, že kasační stížnost je podána z důvodu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti správní orgán odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Byla-li žádost
stěžovatelky zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nelze se podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 4 Azs 195/2004 domáhat v řízení o kasační stížnosti posouzení azylu podle §12
a 14 zákona o azylu, neboť o těchto formách azylu nemohlo být v tomto typu řízení
rozhodnuto. K námitkám stěžovatelky týkajícím se neudělení azylu podle §14 zákona o azylu
žalovaný dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 65/2003
a 3 Azs 12/2003. Žalovaný neshledal v případě stěžovatelky žádné zvláštního zřetele hodné
důvody pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatelka neprokázala žádnou
souvislost mezi jejím případem a v kasační stížnosti citovanými rozsudky Evropského soudu
pro lidská práva. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného
účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o něm není třeba samostatně
rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem
pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1 a 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení
víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatelka uvedla, že kasační stížnost podává z důvodu podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., z obsahu této stížnosti vyplývá, že se dovolává též důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikováno nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno
správné právní pravidlo, ale je nesprávně interpretováno.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala
dne 23. 11. 2004 žádost o udělení azylu, v níž uvedla, že na Ukrajině žila s rodinou
u matky manžela. V roce 2003 si manžel přivedl jinou ženu, stěžovatelce oznámil,
že s ní již nebude žít, a požádal ji, aby opustila jeho dům. Z finančních důvodů
neměla možnost se přestěhovat jinam na Ukrajině, proto odcestovala do České republiky,
kde žije od dubna 2003. Bylo jí uděleno správní vyhoštění, a proto požádala o udělení azylu.
Z protokolu o pohovoru ze dne 1. 12. 2004 Nejvyšší správní soud dále zjistil, že stěžovatelce
se nepodařilo s manželem dohodnout, návrh na rozvod nepodala ani nepožádala o pomoc
své dospělé děti. Nepodařilo se jí najít zaměstnání ani bydlení, proto odcestovala do České
republiky, a to na dvacetidenní turistické vízum. Poté zde pobývala nelegálně. Byla si vědoma
porušení zákona, ale nepokoušela se legalizovat pobyt, přitom jí nic nebránilo, aby požádala
o udělení azylu. Učinila tak až po udělení správního vyhoštění poté, co byla zadržena policií
dne 15. 11. 2004. Podáním žádosti o azyl se stěžovatelka chce podle svého tvrzení vyhnout
problémům s manželem na Ukrajině, chce řešit špatnou ekonomickou situaci a legalizovat
pobyt v České republice, aby se vyhnula správnímu vyhoštění. Návratu do vlasti se neobává,
ale neměla by možnost se tam ekonomicky zabezpečit.
Podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny,
ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Ostravě řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rámci stěžovatelkou
uplatněných žalobních námitek a své závěry řádně odůvodnil. I Nejvyšší správní soud
má za prokázané, že stěžovatelka neuvádí žádné důvody, které by zakládaly její právo
na udělení azylu podle §12 zákona o azylu, přičemž skutečnosti sdělované stěžovatelkou
plně ospravedlňovaly postup podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
Stěžovatelka měla dostatek času a možností vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů
České republiky, v podání žádosti o azyl jí od dubna 2003 nebránily žádné objektivní
okolnosti, což ostatně stěžovatelka v žalobě ani v kasační stížnosti nepopírala. Krajský soud
v Ostravě tak zhodnotil náležitým způsobem podklady shromážděné ve spise a vyvodil
z nich závěry, s nimiž se zdejší soud v plné míře ztotožňuje. V této souvislosti lze poukázat
na povahu a smysl celého azylového řízení, které je do značné míry založeno na principu,
že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi
má o azyl požádat bezprostředně poté, co vstoupí na území státu, v němž má reálnou
příležitost obdržet status azylanta a kde budou garantována jeho základní práva a svobody.
Domnívá-li se stěžovatelka, že zjištěný skutkový stav mohl vést k jinému závěru,
než jaký byl vysloven žalovaným, a posléze i krajským soudem, nelze s jejím názorem
souhlasit. Stěžovatelka především namítá, že její věc měla být posouzena z hlediska
ustanovení §14 zákona o azylu. S tímto názorem však nelze souhlasit. Nutno především
konstatovat, že podání žádosti o azyl po roce a půl od vstupu na území České republiky,
přestože dřívějšímu podání žádosti o azyl stěžovatelce zjevně nic nebránilo, nasvědčuje tomu,
že stěžovatelka o azyl požádala opravdu až ve snaze legalizovat svůj pobyt v ČR a vyhnout
se správnímu vyhoštění. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne sp. zn. 2 Azs 5/2003
(publikován pod č. 18/2003 Sb. NSS), uvedl „cizinec pronásledovaný za uplatňování
politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi,
v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována
jeho základní práva a svobody“. Z této logiky také vyplývá, že má takový cizinec požádat
o azyl neprodleně poté, co má k tomu příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného,
ale i časového. V opačném případě, tedy při podání žádosti o azyl s výrazným časovým
odstupem po vstupu na území státu, kde mu může být ochrana formou azylu udělena,
lze předpokládat, že důvody podání žádosti si již nemusejí shodovat s důvody odchodu
ze země původu, což může cizince z poskytnutí azylu vyloučit, podobně jako žádost
v jiné než v první bezpečné zemi. Tuto logiku ostatně sleduje i zákon o azylu
ve svém ustanovení §16 odst. 1 písm. k). Jinak řečeno, pokud cizinec požádá o azyl proto,
že mu hrozí správní vyhoštění, bude jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná,
a nebude tak již zkoumáno, zda v jeho případě jsou dány důvody podle §12 zákona o azylu
a jeho minulé pronásledování či důvodná obava z ní budou z hlediska žádosti o azyl
již procesně nepodstatné. Tak tomu bylo i ve stěžovatelčině případě, kdy žalovaný
mohl stěžovatelčinu žádost o azyl zamítnout jako zjevně nedůvodnou, či nemusel azyl udělit
s poukazem na to, že v jejím případě byly dány důvody k zamítnutí pro zjevnou nedůvodnost.
V této situaci pak Nejvyšší správní soud neshledal důvodné ani tvrzení stěžovatelky ve vztahu
k ustanovení o humanitárním azylu podle §14 zákona o azylu. Udělení tohoto typu azylu
přichází v úvahu tehdy, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12, s tím, že azyl podle §14 lze udělit pouze v případě hodném zvláštního
zřetele. Protože však v případě stěžovatelky neprobíhalo meritorním řízení
o tom, zda jsou dány podmínky pro udělení azylu podle §12, ale žádost byla v tzv. zkráceném
řízení zamítnuta, nebylo možno ani zkoumat podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona
o azylu, jak již ostatně vysvětlil i správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ke zjišťování skutkového stavu věci lze obecně konstatovat, že zásada tzv. materiální
pravdy (někdy též nazývána zásadou zjišťování stavu věci) má v řízení o udělení azylu
svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost
žadatelových tvrzení. V případě, že žadatel uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativně
vymezené důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu,
je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení,
a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova
tvrzení, anebo alespoň s takovou měrou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní
pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu. Elementární roli při zjišťování
skutkového stavu věci hrají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele.
Je-li zřejmé, že se jedná o bezpečnou zemi původu, v níž je z hlediska standardů
předpokládaných zákonem o azylu zabezpečena řádná a fungující ochrana občanů
před nežádoucími ingerencemi státu do jejich základních práv a svobod, pak lze důvodně
předpokládat, že v takové zemi sice může docházet k jednotlivým excesům,
nicméně lze se prostřednictvím správních, soudních či jiných orgánů domáhat nápravy
proti nezákonnému zásahu. Takový závěr však nelze učinit v případě, že se jedná o zemi,
ve které se státní orgány opakovaně dopouští závažných porušení lidských práv. Má-li správní
orgán za to, že stěžovatel, který přichází ze země s nedostatečnou ochranou lidských práv,
nevypovídá pravdivě o důvodech, které ho vedly k opuštění jeho země původu a podání
žádosti o azyl v ČR, musí své pochybnosti hodnověrně objasnit a prokázat. Jsou-li dány
skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv
a svobod žadatele o azyl došlo nebo mohlo dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů
o tom, že tomu tak nebylo, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze
zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl (obdobně např. rozsudek NSS ze dne ze dne
24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89). V souvislosti s uvedeným Nejvyšší správní soud
konstatuje, že Ukrajinu lze považovat za bezpečnou zemi původu, jakkoli jednotlivé excesy
nelze vyloučit. Bylo tedy na stěžovatelce, aby svá tvrzení přesvědčivým způsobem prokázala,
což ovšem v řízení neučinila.
Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že stěžovatelčin odkaz na články Příručky
postupů a kriterií pro určování právního postavení uprchlíků je zcela obecný a bez uvedení
souvislosti k případu stěžovatelky. Obdobné lze konstatovat i o rozhodnutích Evropského
soudu pro lidská práva uvedených v kasační stížnosti. Lze jistě souhlasit, že kumulativní
působení různých opatření, která sama o sobě neznamenají pronásledování, ale jsou spojena
s dalšími zápornými faktory, je třeba posuzovat jako relevantní důvod k udělení azylu.
Takový souběh však v posuzovaném případě ze spisu nevyplývá a nebyl ani stěžovatelkou
prokázán.
K žádosti stěžovatelky, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování,
nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis
obsahuje dostatek informací pro to, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního
jednání se proto jevilo jako nadbytečné a v daném případě by odporovalo zásadě rychlosti
a hospodárnosti řízení (procesní ekonomie). K žádosti stěžovatelky, aby byl ve věci ustanoven
tlumočník, Nejvyšší správní soud sděluje, že v dané věci vycházel na základě §64 s. ř. s.
z ustanovení §18 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého účastníku,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba
vyjde v řízení najevo. V průběhu řízení však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatelka
podala kasační stížnost v češtině a dokázala na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího
správního soudu včas a řádně zareagovat. Za nerozhodné přitom soud považuje, zda tak činila
stěžovatelka osobně nebo prostřednictvím advokáta. Otázka ustanovení tlumočníka
by se tak nepochybně stala aktuální až v případě ústního jednání, které však zdejší soud
– jak shora odůvodněno – nenařídil. O žádosti stěžovatelky, aby byla osvobozena od soudních
poplatků, Nejvyšší správní soud vůbec nerozhodoval, neboť podle §11 odst. 2 písm. ch)
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jsou cizinci v řízení o přiznání statutu
uprchlíka (tj. o přiznání azylu, resp. mezinárodní ochrany) od soudních poplatků osvobozeni.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Ivovi Adámkovi, advokátu se sídlem Ostrava 1,
Ostrčilova 13, který byl ustanoven stěžovatelce k její žádosti usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 29. 11. 2005, č. j. 59 Az 224/2004 - 56, byla stanovena za dva úkony právní
služby po 1000 Kč [porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby,
podání soudu týkající se věci samé spočívající v doplnění kasační stížnosti – §7, §9 odst. 3
písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální
částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. se tato částka na základě žádosti ustanoveného zástupce k dani
zvyšuje o 19% sazbu daně z přidané hodnoty, v konečném výsledku tedy 2558,50 Kč.
Uvedená částka bude zástupci stěžovatelky vyplacena do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu