ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.59.2006
sp. zn. 4 Azs 59/2006 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyň: a) T. I., b)
nezl. T. A., zast. stěžovatelkou sub. a) jako zákonnou zástupkyní, zast. JUDr. Dobroslavou
Zavadilovou, advokátkou, se sídlem Brno, Kapucínské náměstí 5, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2005, č. j. 56 Az
56/2005 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobkyně JUDr. Dobroslavě Zavadilové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2150 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 4. 2005, č. j. OAM-501/VL-10-ZA05-2005, zamítl žalovaný
žádost žalobkyň o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění účinném do 12. 10. 2005 (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění
rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že motivem žádosti
žalobkyň o udělení azylu je snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. Z vlasti
žalobkyně sub a) odešla, aby před rodiči a partnerem utajila své těhotenství. Žalovaný
za této situace pro nadbytečnost neposuzoval splnění podmínek ustanovení §13 a §14 zákona
o azylu a nehodnotil překážky vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně sub a) jménem svým a jménem své nezletilé
dcery žalobu, v níž uvedla, že ve své vlasti nebyla pronásledována za uplatňování politických
práv a svobod, ani z důvodu své rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání politických názorů. Z vlasti byla nucena odejít z důvodu
svého těhotenství, které před svou rodinou musela tajit. V případě návratu se žalobkyně sub a)
obává o život a zdraví své a své dcery. Žalobkyně sub a) žádala o udělení azylu
z humanitárních důvodů a vyjádřila přesvědčení, že v jejím případě existují překážky
vycestování. Žalobkyně sub a) navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V doplnění žaloby ze dne 22. 6. 2005 žalobkyně sub a) blíže popsala okolnosti
svého předchozího pobytu v České republice a důvody odchodu z Ukrajiny. Uvedla,
že v roce 2004 otěhotněla s kamarádem svého mladšího bratra, nikomu se však nesvěřila,
neboť rodiče by z důvodu silného náboženského založení nesnesli doma svobodnou matku.
Za otce dítěte se provdat nemohla, protože studoval. Mimomanželským těhotenstvím
by na svou rodinu uvalila hanbu a opovržení v celé vesnici. Sama je věřící, proto potrat
nepřipadal v úvahu. Žalobkyně sub a) proto přicestovala ke svým přítelkyním do České
republiky, kde se jí narodila dcera. S přítelkyněmi tvoří rodinu a nechtějí se od sebe odloučit.
Žalobkyně sub a) by zde chtěla trvale žít, dostudovat, pracovat a vychovat svou dceru.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2005, č. j. 56 Az 56/2005 – 38, žalobu
zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a přiznal
ustanovené zástupkyni žalobkyň odměnu za právní zastupování. V odůvodnění rozsudku
uvedl, že neshledal žádné pochybení v postupu žalovaného, který se podrobně zabýval
důvody vyplývajícími z ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Krajský soud
se ztotožnil s názorem žalovaného, že výčet důvodů pro udělení azylu vyjmenovaných
v ustanovení §12 zákona o azylu je taxativní, z jiného důvodu azyl udělit nelze a žalobkyně
kritéria tohoto ustanovení nesplňují. Krajský soud poukázal na smysl mezinárodní azylové
ochrany s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 613/03.
Žalovaný podle krajského soudu postupoval správně, když za dané situace pro nadbytečnost
neposuzoval, zda žalobkyně splňují podmínky ustanovení §13 a §14 zákona o azylu
a nehodnotil překážky vycestování. S ohledem na tyto skutečnosti krajský soud žalobu
v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) včas kasační
stížnost a požádaly o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107
s. ř. s. Namítaly nedodržení zásady individuálního posouzení žádosti o udělení azylu,
neboť pohovor byl pouhou formalitou, byl veden kapciózními a sugestivními otázkami
a rozhodnutí o žádosti stěžovatelek bylo již předem dáno skutečností, že jsou Ukrajinky.
Stěžovatelka sub a) očekávala pomoc, ale nebylo jí ani objasněno, jaké má zákonné možnosti.
Stěžovatelky poukázaly na skutečnost, že krajský soud vycházel jen ze zjevně nedostatečných
podkladů žalovaného. Rozhodnutí žalovaného je rovněž v rozporu s interpretací definice
uprchlíka podle Ženevské úmluvy, protože strach či obavu je nutno hodnotit jako vnitřní stav
jednotlivce a odůvodněnost strachu musí být hodnocena ve vztahu k určitým událostem, místu
a času, což se nestalo. Stěžovatelka sub a) vyslovila odůvodněný strach z pronásledování
svou rodinou a komunitou vesnice. V případě návratu na Ukrajinu se stěžovatelky nemají
ke komu obrátit o pomoc, návratem by byl ohrožen život stěžovatelek, které v České
republice nalezly novou rodinu. Stěžovatelka sub a) konstatovala, že žádost o azyl podala
též za účelem legalizace pobytu, neboť neměla jiné řešení. Stěžovatelky vyjádřily
nesouhlas se zamítnutím jejich žádosti jako zjevně nedůvodné jsouce přesvědčeny,
že je jim možno udělit humanitární azyl, a vyslovily nesouhlas s hodnocením překážek
vycestování. Stěžovatelky požádaly o ustanovení právního zástupce a navrhly,
aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2005, č. j. 56 Az 56/2005 – 58,
ustanovil zástupkyní stěžovatelek pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Dobroslavu
Zavadilovou, advokátku.
Podáním ze dne 13. 1. 2006 stěžovatelky prostřednictvím své zástupkyně na výzvu
soudu doplnily kasační stížnost. Stěžovatelky namítaly, že nebyly podrobně vyšetřeny důvody
jejich žádosti o azyl, žalovaný se nevypořádal s existencí hlubokých náboženských
a společenských předsudků, které by stěžovatelky na Ukrajině přivedly na okraj společnosti.
V širokém okolí vesnice, kde na Ukrajině žije rodina stěžovatelek, neexistuje zařízení
pro svobodné matky. Stěžovatelky v těchto skutečnostech spatřovaly kasační důvod
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a znovu zdůraznily, že v České republice
našly laskavý domov.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal
stěžovatelky na instituty zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný neshledal důvody pro přiznání odkladného účinku
a navrhl zamítnout kasační stížnost pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelky uplatnily
ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li
se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v ustanovení §103 téhož zákona, nebo o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel (zde stěžovatelky) v kasační stížnosti uplatňoval
jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení
§109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané
rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační
soud při svém rozhodování nepřihlíží (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 – 49, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 419/2004, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud proto považuje za nepřípustné ve smyslu ustanovení §104
odst. 4 in fine s. ř. s. námitky procesních pochybení žalovaného, včetně vad pohovoru
a neseznámení stěžovatelky sub a) s jejími zákonnými možnostmi. Nepřípustná
je dále námitka rozporu rozhodnutí žalovaného s interpretací definice uprchlíka
podle Ženevské úmluvy a námitka odůvodněného strachu z pronásledování stěžovatelek
rodinou a komunitou vesnice. Tyto námitky stěžovatelky neuplatnily v žalobě, ani v doplnění
žaloby, ačkoliv tak učinit mohly. Svým postupem tak podle citovaného ustanovení omezily
rovněž rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelky podaly z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Brně neshledal. Kasační stížnost proto není důvodná.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka sub a) v žádosti
o udělení azylu E. č. x ze dne 9. 3. 2005 uvedla, že Ukrajinu opustila z rodinných důvodů. Do
České republiky přijela poprvé v roce 1999, chtěla zde studovat, což se nepodařilo.
V červenci 2002 se kvůli nemoci matky vrátila na Ukrajinu, kde přišla do jiného stavu
s mladším klukem, kterému o těhotenství neřekla. Stěžovatelka sub a) by podle svého
vyjádření měla velké problémy s rodinou, proto v listopadu 2004 opět odjela do České
republiky, kde se jí dne 1. 1. 2005 narodila dcera. Společně s dcerou žádají o azyl, aby si
legalizovaly pobyt. V případě návratu na Ukrajinu se stěžovatelka sub a) obává svého otce.
Písemně stěžovatelka sub a) označila jako důvod žádosti skutečnost, že v roce 2004
otěhotněla, nebyla vdaná a kvůli tomu mohla mít velké problémy se svou rodinou. Při
pohovoru k žádosti o udělení azylu, konaném dne 29. 3. 2005, stěžovatelka sub a) doplnila, že
v souvislosti s návratem na Ukrajinu v roce 2002 neměla žádné potíže. Odchodem z vlasti
chtěla utajit své těhotenství před svými rodiči. O azyl požádala, když jí vypršela platnost víza.
Na otázku, co bylo bezprostřední příčinou jejího odchodu z vlasti, stěžovatelka sub a)
odpověděla, že se jí nic na Ukrajině nestalo a neměla jiný důvod k odchodu, než své
těhotenství a obavu z reakce otce na tuto situaci. Do České republiky přicestovala s úmyslem
porodit dítě a zůstat zde. Stěžovatelka sub a) vypověděla, že neměla žádné potíže, když
opakovaně opouštěla svou vlast. Neměla ani žádné problémy s tamními státními orgány. Svou
situaci neřešila přestěhováním v rámci Ukrajiny, protože nevěděla, kam by šla, ani zda na
Ukrajině existují nějaká zařízení, kde by mohla pobývat. Stěžovatelka sub a) se domnívá, že
by je v případě návratu její otec vyhodil, a neví, kdo by jim pomáhal a kde by žily. Pro svou
dceru stěžovatelka sub a) nevidí na Ukrajině žádnou perspektivu. Stěžovatelka sub a) uvedla,
že pokud by se měla s dcerou vrátit na Ukrajinu, určitě by to nějak vyřešila. Stěžovatelka sub
a) nežádala žádné doplnění pohovoru.
Z takto zjištěného skutkového stavu, tj. především z informací poskytnutých
přímo stěžovatelkou sub a), vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud. Oba shodně
dospěly k tomu, že stěžovatelka sub a) neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno
dovodit, že by stěžovatelky mohly být vystaveny pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 téhož zákona.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu neuvádí-li žadatel o azyl
(zde stěžovatelky) skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 – 48, www.nssoud.cz).
Stěžovatelkami uvedené důvody, t.j. potenciální rodinné a ekonomické problémy
a legalizace pobytu na území České republiky, nelze podřadit pod ustanovení §12 zákona
o azylu, proto nejsou z hlediska českého práva azylově relevantní.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu obtíže žadatele o azyl
(zde potenciální obtíže stěžovatelek) stran obživy či možností seberealizace
nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak,
nežli jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ze znění zákona č. 2/2002 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 – 54, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud s ohledem na tyto skutečnosti konstatuje, že stěžovatelky
neuvedly, že byly nebo mohly být v zemi původu pronásledovány za uplatňování politických
práv a svobod, nebo mají odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Neuvedly tedy žádný azylově relevantní důvod, proto Nejvyšší správní soud považuje
rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí jejich žádosti o udělení azylu podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu za správné a příhodné.
Stěžovatelky v kasační stížnosti dále poukazovaly na důvody zvláštního zřetele hodné
pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle ustanovení §14 zákona o azylu.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu správní orgán pochybil,
jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu,
přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14
(humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení
azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní
orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost.
Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu
z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod
při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu
o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona do logického rozporu s výrokem
o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 – 90, www.nssoud.cz).
V souladu s citovanou judikaturou Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě
zamítnutí žádosti o udělení azylu pro její zjevnou nedůvodnost je nadbytečné posuzovat,
zda stěžovatelky splňují důvody pro udělení humanitárního azylu. Předpokladem pro udělení
azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je totiž skutečnost, že v řízení o udělení azylu
nebyl zjištěn důvod pro udělení azylu podle ustanovení §12 téhož zákona, což znamená,
že správní orgán věcně posuzoval splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. V případě stěžovatelek však tento předpoklad naplněn nebyl, když jejich žádost
byla zamítnuta a ustanovení §12 zákona o azylu nebylo užito.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona.
Za takové lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení
azylu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14
téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. Rozhodne-li
Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek
vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 – 41, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 409/2004, www.nssoud.cz).
Citovaná judikatura koresponduje s posuzovaným případem, proto není pochyb o tom,
že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud nehodnotil překážky vycestování
stěžovatelek.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelek, že krajský soud
vycházel jen z nedostatečných a vadných podkladů žalovaného. Krajský soud přezkoumal
napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, v postupu žalovaného neshledal
žádná pochybení a konstatoval, že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě
se zákonem, což potvrzují i výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu.
Nad rámec odůvodnění je třeba poznamenat, že rovněž nepřípustné námitky porušení
procesních předpisů jsou liché, neboť z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu
nevyplývá, že by tento pohovor byl veden v neprospěch stěžovatelek prostřednictvím
kapciózních a sugestivních otázek. Naopak rozhodující skutečnosti stěžovatelka sub a) uvedla
sama, aniž by k tomu byla jakkoliv naváděna. Žalovaný ji náležitě upozornil na možnost
doplnění výpovědi a sama stěžovatelka sub a) konstatovala, že uvedla veškeré důvody
svého odchodu z vlasti a veškeré důvody své žádosti o udělení azylu. Později namítané
pronásledování, které sama v žalobě popřela, je proto nepochybně účelovou námitkou.
Podobně nemělo smysl posuzovat strach a jeho odůvodněnost, když stěžovatelka sub a)
neuvedla, že byla nebo mohla být pronásledována z azylově relevantních důvodů.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že nezjistil žádná pochybení v postupu a rozhodnutí
žalovaného, ani krajského soudu. Kasační důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d)
s. ř. s. tedy nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelky podaly současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že o tomto návrhu není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti
rozhodováno přednostně a stěžovatelky chrání před důsledky rozsudku Krajského soudu
v Brně režim pobytu za účelem strpění podle ustanovení §78b odst. 1 a 2 zákona o azylu.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné jemu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelky s podanou
kasační stížností úspěch neměly.
Odměna zástupkyni stěžovatelek JUDr. Dobroslavě Zavadilové, advokátce,
která byla stěžovatelkám ustanovena usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2005,
č. j. 56 Az 56/2005 – 58, byla stanovena za dva úkony právní služby ve výši 1000 Kč
podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
ve znění účinném do 1. 9. 2006, [převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu
týkající se věci samé podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky] a režijní
paušál podle ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč za každý úkon. Nejvyšší
správní soud nepřiznal zástupkyni stěžovatelek odměnu za sepsání původní kasační stížnosti
nevyhovující požadavkům zákona, neboť zástupkyně stěžovatelek kasační stížnost sepsala
dříve, než byla soudem ustanovena, a obdrží odměnu za doplnění kasační stížnosti.
Zástupkyni stěžovatelek bude vyplacena částka ve výši 2150 Kč, a to z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu