ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.8.2006
sp. zn. 4 Azs 8/2006 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: N. T. O.,
zast. Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, nám. I. P. Pavlova 3,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 5. 9. 2005, č. j. 11 Az 12/2005 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyně stěžovatele, Mgr. Liliany Vochalové, advokátky, se u r č u j e
částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 6. 4. 2005, č. j. OAM-189/LE-03-07-2005.
Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13
odst. 1, 2, a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a současně bylo vysloveno,
že na cizince se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona.
Navazujícím podáním stěžovatel požádal o ustanovení advokáta a odkladný účinek
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, stěžovatel namítal
porušení §3 odst. 3, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád) a §12, §14, resp. §91 zákona o azylu. Uvedl, že Vietnamu panují poměry,
které žalobci nedovolují se navrátit a dovozoval tak překážku vycestování. Doplnil,
že žalovaný se nezabýval podmínkami ve vietnamských věznicích ani tím, zda stěžovateli
po návratu do země nehrozí mučení, nelidské či ponižující zacházení při výkonu trestu,
jehož uložení je podle něj pravděpodobné vzhledem k tomu, že porušil povinnost nastoupit
základní vojenskou službu. Většina humanitárních organizací zabývajících se ochranou
lidských práv hodnotí podle stěžovatele podmínky ve vietnamských věznicích jako extrémně
tvrdé, vězni bývají náhodně přemísťováni do samovazby, kde jsou zbaveni možnosti čtení,
psaní či jakékoli jiné činnosti, a to až na několik měsíců. Požadoval, aby napadané rozhodnutí
bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Městský soud v Praze, obdobně jako žalovaný správní
orgán, k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
tj. v důsledku pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu).
Stěžovatelem uváděné důvody – nevůli nastoupit do armády, psychické problémy
způsobené rodiči – nelze podle soudu pod důvody vymezené §12 zákona o azylu podřadit.
K naplnění §14 zákona o azylu pak soud uvedl, že rozhodnutí o neudělení humanitárního
azylu je na volné správní úvaze, přičemž stěžovatel ani neuváděl žádné důvody,
pro které by tento typ azylu měl být stěžovateli udělen. K překážce vycestování pak soud
uvedl, že v případě odsouzení za nenastoupení vojenské služby hrozí žalobci pobyt
v nevazebním nápravném zařízení nebo trest odnětí svobody až do výše tří let. Ze zprávy
Ministerstva vnitra Velké Británie z října 2004 podle soudu vyplývá, že podmínky
ve věznicích jsou tvrdé, avšak nenaplňují pojem mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení; zpráva přitom čerpá ze zpráv Ministerstva zahraničních věcí USA i ze zpráv
nevládních organizací. Soud doplnil, že ke stejným závěrům dospěl i Nejvyšší správní soud
v rozsudku sp. zn. 2 Azs 12/2004 ze dne 3. 3. 2004. Soud dále uvedl, že žalovaný se otázkou
existence překážky vycestování zabýval, opatřil si pro posouzení této otázky dostatečné
podklady; při posouzení rozhodných skutečností z různých informací, ze kterých jednoznačně
vyplývá, že každý občan Vietnamské socialistické republiky se může do své země vrátit,
aniž by byl postihován za její předchozí opuštění, a že vietnamské orgány samy aktivně
nezjišťují, zda byl navrátilec v jiné zemi účastníkem azylového řízení. Správní orgán
podle soudu tak při svém rozhodnutí vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a opatřil
si potřebné podklady pro rozhodnutí, které pak náležitým způsobem zhodnotil. Stejně
tak soud neshledal žádného porušení správního řádu. Městský soud se tak zcela ztotožnil
s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu, v uváděných námitkách
stěžovateli nepřisvědčil a žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
V podané kasační stížnosti se stěžovatel dovolává porušení ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje
zejména v té části odůvodnění, kde se soud zabývá námitkou existence překážky
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Konkrétně poznamenal,
že soud ve svém rozhodnutí uvedl, že si žalovaný stran překážky vycestování obstaral
dostatečné podklady. Podle stěžovatele však z těchto informací toliko vyplývá způsob trestu
a žalovaný se nijak nezabýval podmínkami ve vietnamských věznicích, tedy se nezabýval tím,
zda stěžovateli nehrozí nelidské či ponižující zacházení. Odkázal na zprávy mezinárodních
organizacích, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Doplnil,
že v žalobě navrhl provedení dvou důkazů – Zprávy MZV USA z února 2005 a Human Rights
Watch z ledna 2005, avšak soud je s odkazem na znění §75 s. ř. s. a s odkazem na výpověď
stěžovatele o tom, že nechce dokazování doplnit, odmítl provést. K tomuto stěžovatel uvedl,
že v té době neměl dostatek informací, přičemž navíc dle §32 odst. 1 správního řádu
je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a opatřit si potřebné
podklady pro rozhodnutí, přičemž není vázán jen návrhy účastníků. Dovozoval,
že soud měl tyto důkazy použít.
Dále stěžovatel brojil proti neudělení azylu dle §14 zákona o azylu.
Uvedl, že důvodem zvláštního zřetele hodným je skutečnost, že se nachází v Zařízení pro děti
– cizince, byl přijat ke studiu, v České republice je integrován, ovládá český jazyk
a rád by zde dokončil přípravu na budoucí povolání. Dovozoval, že z vzhledem k tomu,
že se správní orgán těmito skutečnostmi nevypořádal, není zřejmé jakými úvahami byl veden
a na základě kterých rozhodoval, došlo k porušení procesních předpisů. S odkazem
na výše uvedené pak požadoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
k dalšímu řízení.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, č. j. 11 Az 12/2005 - 45
byl stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce – Mgr. Liliana Vochalová,
advokátka, se sídlem v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku městského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel kasační stížností uplatňuje
důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých důvodů.
Význam prvního z uvedených důvodů, tj. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy „nesprávného posouzení právní otázky soudem“, spočívá podle Nejvyššího správního
soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit i k významu druhého označeného písmene citovaného
zákonného ustanovení, tj. písm. d) §103 odst. 1 s. ř. s. První, tam upravený důvod
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího
správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky,
že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí,
nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci
podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí
neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad
je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně posledně
jmenovaný důvod, tedy, že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení
před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat
jako důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu pouze za předpokladu splnění věty
navazující, tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ani takto vymezené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
však podle Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn
důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Podle ustanovení §91 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt neplatí:
a) pokud by byl cizinec nucen vycestovat 1. do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda
z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro politické přesvědčení, nebo 2. do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného
konfliktu, nebo 3. do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti, anebo b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky, nebo c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout
nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí
a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti.
Nejvyšší správní soud rovněž konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení
je udělit azyl toliko za pronásledovaní pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů.
Azylové zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu
v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo
na nezbytnou ochranu před výše uvedeným, což však v souzené věci nenastalo.
Z předloženého správního spisu (zejména z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 4. 3. 2005 a z protokolu k pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne
25. 3. 2005) Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel jako důvod opuštění země původu
a žádosti o azyl v průběhu azylového řízení uváděl, že nechtěl nastoupit k výkonu vojenské
služby, a má psychický problém způsobený rozvedenými rodiči (neví, s kterým z rodičů
má bydlet). Z protokolu vyplynulo, že žádné jiné (azylově relevantní) problémy ve Vietnamu
neměl. K dotazu, jaké by mu v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí, odpověděl,
že by jej státní orgány patrně zadržely, zda by byl uvězněn, neví. Stěžovatel byl rovněž
dotazován, zda by chtěl doplnit skutečnosti, které nebyly během pohovoru objasněny,
k čemuž výslovně uvedl, že nechtěl. Na závěr výše označeného protokolu pak stěžovatel
podepsal, že byl seznámen s obsahem protokolu (vedeného za přítomnosti tlumočníka),
souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel žalovaný správní orgán, jakož i Městský soud v Praze, a jejich závěr o tom,
že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného
v průběhu správního řízení. Stěžovatelem uváděné problémy nelze ani podle názoru
Nejvyššího správního soudu podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu, spočívající
v pronásledování v zemi původu či v odůvodněném strachu před takovým pronásledováním.
K tomu Nejvyšší správní soud podpůrně odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu,
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 5 Azs 4/2004,
ze kterého vyplývá, že odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě
původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání
spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.
Stěžovatel kasační stížnosti brojí zejména proti nevypořádání se s překážkou
vycestování (§91 zákona o azylu). K tomuto doplnil, že soud v rozsudku uvedl,
že si žalovaný stran překážky vycestování obstaral dostatečné podklady, avšak žalovaný
se nijak nezabýval podmínkami ve vietnamských věznicích, tedy se nezabýval tím,
zda stěžovateli nehrozí nelidské či ponižující zacházení. Nejvyšší správní soud přezkoumal
závěry soudu a žalovaného, avšak neshledal, že by se soud, či žalovaný překážkou
vycestování nezabývaly. Jak z rozhodnutí žalovaného, tak soudu vyplývá, že se touto otázkou
podrobně zabývaly a neshledaly naplnění podmínek překážky vycestování. S jejich závěry
se přitom ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a odkazuje na ně. Stejně tak z informací,
které měl žalovaný a potažmo i soud k dispozici stran této otázky nevyplývá, že by podmínky
ve věznicích prokazovaly stěžovatelem uváděné mučení, nelidské či ponižující zacházení.
Navíc tato otázka se jeví v současnosti značně hypotetickou, neb stěžovatel odsouzen k trestu
odnětí svobody dosud nebyl. Rovněž tak podle Nejvyššího správního soudu nedošlo
ani k porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv, jak tvrdil stěžovatel. Nad rámec
uvedeného je třeba současně uvést, že v případě, že by měl institut azylu sloužit obraně
před nastoupením do vězení, byl by popřen jeho hlavní účel, tedy sloužit obraně
před pronásledováním z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu či odůvodněným strachem
před takovým pronásledováním. Nejvyšší správní soud stejně tak souhlasí se závěry soudu
o nemožnosti použít navrhované důkazy a stěžovateli v této námitce nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci
a že by si správní orgán neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního
orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný
vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají
z provedených důkazů, přičemž městský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil
byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nedošlo tak k nesprávnému
právnímu posouzení, či dokonce nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani porušení ustanovení §32 odst. 1 správního řádu.
K údajnému naplnění §14 zákona o azylu Nejvyšší správní soud uvádí, že správní
soudy mohou přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení
§14 zákona o azylu pouze omezeně, a to z hlediska jeho mezí, popř. z hlediska
jeho případného zneužití. Udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je na volné
úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný
zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení
případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), nebo z hlediska případné libovůle
ze strany správního orgánu. Nejvyššímu správnímu soudu, ani soudu krajskému (městskému),
tak nepřísluší posuzování, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního
zřetele. Nejvyšší správní soud tak k tomuto uzavírá, že úkolem správního soudnictví,
ač v takzvané plné jurisdikci, je přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního
uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním
uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu. Ani v námitkách stran humanitárního
azylu tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil.
Lze tak shrnout, že Nejvyšší správní soud ani v jedné z tvrzených skutečností
stěžovateli nepřisvědčil.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s, ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný, který v řízení úspěch měl,
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu
nezjistil, proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele, Mgr. Liliana Vochalová,
byla ustanovena soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 v návaznosti
na §120 s. ř. s. označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu,
a to v celkové výši 1075 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
za jeden úkon právní služby [á 1000 Kč - §11 odst. 1 písm. b), ve spojení s §9 odst. 3
písm. f) cit. vyhlášky] a jednoho režijního paušálu (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu