ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.9.2006
sp. zn. 4 Azs 9/2006 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: O. A.,
zast. Mgr. Alešem Hájovským, advokátem, se sídlem Tachov, nám. Republiky 57, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 22. 9. 2005, č. j. 28 Az 130/2004 - 20, a o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 9. 2004, č. j. OAM-2463/VL-19-K01-2004, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na cizince nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Citované rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu žalobou, v níž namítal, zejména
že před vydáním rozhodnutí nebyl přesně a úplně zjištěn skutkový stav věci, neboť správní
orgán si neopatřil potřebné podklady pro rozhodování, nevypořádal se se všemi provedenými
důkazy a rozhodnutí tak není v souladu se zákony. Namítal tak porušení §3, 32, 46 a 47
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a dále i §12 a 91 zákona o azylu,
jejichž podmínky dle vlastního přesvědčení splňuje. Ve skutkových důvodech pak uvedl,
že byl na Ukrajině pronásledován pro svou politickou činnost. Správní orgán mu vytýkal
nedostatečné hájení svých práv v zemi původu, čemuž musí oponovat, neboť policie a soudy
na Ukrajině nefungují, jak by měly. Mezinárodní zprávy, kterých využil žalovaný, neodrážejí
dostatečně objektivně skutečnost, neboť v zemi jeho původu instituce na ochranu práv
člověka dostatečně nefungují, v policejních složkách, na soudech a úřadech vládne korupce.
Z toho vyplývá, že žádost o pomoc na policii by měla zcela opačný výsledek. Žalobce
na základě těchto skutečností žádal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 28 Az 130/2004 - 20, ze dne
22. 9. 2005, žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když konstatoval,
že žalobcem uvedené skutečnosti nemohly být posuzovány jako pronásledování,
které má na mysli právní úprava azylového institutu v zákoně o azylu, správní orgán
pak nepochybil, pokud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že mezinárodní ochrana
může být žadateli poskytnuta teprve v případě, jestliže mu byla odepřena ochrana země
jeho státní příslušnosti, nebo případně tato ochrana nebyla účinná. Žalobce evidentně všech
prostředků, které právní řád jeho země původu k ochraně práva svobod jednotlivce poskytuje,
nevyužil. Správní orgán shromáždil za účelem posouzení situace žalobce v zemi původu
řadu podkladových zpráv, které hodnotí situaci v oblasti dodržování lidských práv
na Ukrajině z období r. 2003, z nichž čerpal i při posouzení další námitky žalobce,
a to že byl diskriminován z důvodu své ruské národnosti. Skutečnosti, které žalobce
v této souvislosti uvedl však nelze označit za diskriminaci z důvodu národnosti, tak,
jak má na mysli §12 zákona o azylu, když jediným momentem, který k takové úvaze
mohl vést, byl v daném případě moment ukončení pracovního poměru, k němuž však nedošlo
ze strany zaměstnavatele, ale žalobce tento pracovní poměr ukončil sám. Jeho tvrzení
o přehnaných nárocích zaměstnavatele nelze dle přesvědčení soudu pod výše uvedené
ustanovení podřadit. Soud pak nespatřil v žalobcem uváděných skutečnostech ani žádnou
ze zákonem upravených překážek vycestování. Správní orgán se dle přesvědčení soudu
zabýval případnou existencí překážky vycestování žalobce velmi podrobně a soud
v odůvodnění její neexistence v dané věci nespatřil žádného pochybení. Za takto zjištěného
skutkového stavu věci soudu nezbylo než považovat žalobu a její jednotlivé body
za nedůvodnou, neboť soud nezjistil po přezkoumání věci žádnou z žalobcem tvrzených
nezákonností napadeného rozhodnutí žalovaného.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce
(dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost. V ní uvádí, že prvoinstanční orgán stěžovateli
vyčítal, že nepostupoval v souladu se zákony na Ukrajině a nedožadoval se soudní
ochrany proti policii, proti čemuž se stěžovatel ohrazuje, neboť nemá záruku v soudech,
a to v tom smyslu, že by soud chránil jeho zájmy proti policii a že v jeho vlasti existuje
prorůstání korupce ze strany policie a orgánů soudů. Zároveň uvádí, že chtěl vstoupit
do Strany za jednotnou Ukrajinu, poněvadž její politické zaměření bylo stanoveno pro mladé
lidi a na jejich budoucí uplatnění. Tato politická strana slibovala zvýšení životní úrovně,
zavedení nových zákonů, zlepšení postavení slabších skupin obyvatelstva, nový daňový
systém a boj s korupcí. Stěžovatel uvádí, že do činnosti této politické organizace se nemohl
plně zapojit, neboť by následně přišel o práci a o výdělek. Taktéž poukazuje na to,
že byl několikráte donucován orgány policie k podpisu prohlášení, že roznášel letáky
za peníze, což by poškodilo stranu, která usilovala o získání politické moci na Ukrajině,
a tudíž došlo ze strany policie k oznámení jeho jednání na školu a do zaměstnání. Na základě
těchto skutečností mu byly kráceny odměny a byl zařazen na nižší úroveň přidělování práce,
zároveň byl neustále posílán na různá školení a přezkoušení, která probíhala v ukrajinštině,
ačkoliv bylo všem známo, že je Rus. Do té doby žádné problémy neměl a dovozuje,
že „právě z jeho politického přesvědčení a z jeho politické činnosti byl vytvářen nepřímý
nátlak na jeho osobu“. Stěžovatel má za to, že předložil prvoinstančnímu orgánu dostatek
argumentů k tomu, aby byl posouzen jako osoba pronásledovaná za své politické přesvědčení
a za porušování svobod vůči jeho osobě. Zároveň poukazuje na §14 zákona o azylu
z humanitárních důvodů. I když je mu zřejmé, že na tento druh azylu není právní nárok,
mohl jak správní orgán, tak prvoinstanční soud vzít veškeré skutečnosti uváděné
v jeho žádosti za pravdivá tvrzení, odpovídající i skutečnému stavu na Ukrajině,
který dle stěžovatele je zcela odlišný od obecně známých zpráv uváděných ve veřejných
médiích i sdělovacích prostředcích o postavení národnostních menšin i vlastních občanů
Ukrajiny v rámci daného politického zřízení a tento druh azylu přiznat. Dále stěžovatel uvádí,
že v případě neudělení azylu bude po překročení hranic na Ukrajině zatčen příslušnou policií
a budou mu vykonstruovány důvody jeho zatčení, které mu mohou vést k jeho odsouzení
pro spáchání trestné činnosti.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byly vydány v souladu s právními předpisy.
Správní orgán i ve věci řízení o podané kasační stížnosti plně odkazuje na správní spis,
zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení. S rozsudkem
soudu plně souhlasí. K námitkám stěžovatele v podané kasační stížnosti správní orgán
sděluje, že v jeho případě neshledal existenci žádného z taxativně vymezených důvodů
udělení azylu podle §12 zákona o azylu, ani žádný důvod zvláštního zřetele hodný
pro udělení azylu podle §14 citovaného zákona. Správní orgán shromáždil všechny
dostatečné podklady na podporu svého rozhodnutí. Stěžovatel nevyužil všech prostředků,
které mu poskytoval právní řád země původu k ochraně práv a svobod; problémy stěžovatele
tak nelze přičítat státním orgánům Ukrajiny. Námitky uplatněné v kasační stížnosti
nemají opodstatnění a dostatečně se jimi zabýval již soud ve svém rozsudku,
s jehož odůvodněním se správní orgán ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o něm není třeba samostatně
rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem
pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1 a 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení
víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatel výslovně neuvedl, který z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s. je v kasační stížnosti tvrzen, z obsahu této stížnosti vyplývá, že jde o důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikováno nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno
správné právní pravidlo, ale je nesprávně interpretováno.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 22. 7. 2004
podal žádost o udělení azylu. Uvedl, že je pravoslavného vyznání, nikdy nebyl ani on,
ani jiný člen rodiny politicky organizován. Jako důvod své žádosti o azyl uvedl, že od r. 2003
byl stoupencem strany Blok Naše Ukrajina, v březnu 2003 rozdával pozvánky na schůzi
strany ve městě K.k. Byl zadržen policií, psychicky utlačován, bylo mu vyhrožováno, že
dojde oznámení do střední školy a zaměstnání. V práci mu pak nebyl vyplacen 13. plat a v
dubnu 2003 mu nebyla v nemocnici poskytnuta lékařská péče. Učitelé ho na střední škole
nutili platit úplatky za úspěšné vykonání zkoušek. Odešel ze zaměstnání a nové nemohl najít,
proto se v lednu 2004 odstěhoval do C.. Tam v dubnu 2004 rozdával letáky v předvolební
kampani prezidentských voleb, byl zatčen policií a do tašky s letáky mu byla podstrčena
narkotika, policie žádala úplatek. Rodiče zaplatili 3000 hřiven a po propuštění pak žalobce
odcestoval do ČR. Cestoval autobusem přes Polsko, Česká republika je pro něj cílovým
státem, pro případ návratu do vlasti se obává pronásledování ze strany policie. Dne 16. 8.
2004 byl před správním orgánem proveden pohovor se stěžovatelem, za přítomnosti
tlumočnice ruského jazyka. Vypověděl, že v zemi původu neměl jasnější představu o dalším
životě, odjel narychlo, v autobuse se pak doptal a jel rovnou do B. a požádal o azyl. Uvedl, že
ukončil střední školu, pracoval na železnici a v r. 2002 začal dálkově studovat techniku. Ze
zaměstnání, kde měl problémy, odešel raději na vlastní žádost, jeho vyšetřování bylo
obnoveno, neboť strana chtěla dokázat, že jeho zadržení bylo nezákonné, chodila mu domů
předvolání, on však již žil jinde. Od minulé zimy uvažoval, že do strany vstoupí, avšak
nespěchal s tím, jednalo se o seskupení různých menších subjektů, jejímž protějškem byla
Strana za jednotnou Ukrajinu, která fungovala na podobném principu. Předsedou strany byl
předseda vlády a Národní banky V. J., stěžovateli se líbilo, že strana se zajímala o mladé lidi a
jejich budoucí uplatnění. Strana byla založena v r. 1997 a v D. oblasti měla desítky tisíc členů.
Slibovala zvýšení životní úrovně, zavedení nových zákonů, zlepšení postavení slabších skupin
obyvatelstva, nový daňový systém a boj s korupcí. V K. vedla stranu V. I., jejíž příjmení
stěžovatel nezná, nikdy se s ní nesetkal, jeho úkolem bylo rozšiřovat letáky a kreslit plakáty a
pozvánky na shromáždění. Jeho problémem bylo i to, že je Rus, neboť v oblasti nyní probíhá
tvrdá ukrajinizace. Z tohoto důvodu by při problémech přišel o práci. Postup policie při
zatčení byl nezákonný, neboť stěžovatel měl při kontrole doklad a přitom byl vyslýchán a
propuštěn až ráno po zatčení, policie nenašla důvod, pro který by došlo k zadržení, nebyl ani
sepsán protokol. Na postup policie nemá, dle názoru stěžovatele, smysl si jakkoliv stěžovat,
neboť výsledek by byl nulový z důvodu vysoce rozšířené korupce; pokud nemá člověk velké
prostředky, ničeho nedosáhne. Byla snaha ho donutit k podpisu prohlášení, že roznášel letáky
za peníze, což by straně uškodilo a protože toto nepodepsal, bylo odesláno upozornění do
zaměstnání i do školy. V zaměstnání pak dostával nejhorší práci, byly mu kráceny odměny,
nebyl zařazen do kariérního žebříčku a jeho nadřízenými byli lidé s nižším vzděláním, než
měl sám. Byl posílán na různá školení a přezkušování, která probíhala v ukrajinštině, ačkoliv
bylo všem známo, že on je Rus. Předtím žádné problémy neměl, po zadržení mu však sdělili
na personálním oddělení, že toto je důvod k propuštění ze zaměstnání. Tlak byl patrný i při
studiu, bylo postupně, zejména již v r. 2003 žádáno, aby zkoušky probíhaly v ukrajinštině,
ačkoliv dříve bylo možné si jazyk vybrat. Studium žalobce oficiálně neukončil, po 1,5 roce
odjel ze země. V dubnu 2004 se žalobce s mnoha studenty zúčastnil protestu před
magistrátem, rozdával letáky, byl zadržen a v jeho tašce byly nalezeny drogy, byl na tři dny
zadržen a poté, co rodiče poskytli úplatek 3000 hřiven byl nucen podepsat prohlášení, že
neopustí Ukrajinu a byl propuštěn. Strana však žádala vyšetření tohoto nezákonného zadržení,
do místa trvalého bydliště mu chodila předvolání, která však nepřebíral, neboť se zdržoval
v C.. Nakonec na turistické vízum odjel ze země. Stížnost, podanou stranou si žalobce
vysvětlil tak, že straně nešlo ani tak o jeho osobu, jako o předvolební propagaci, myslí si, že
žádný další zájem na jeho osobě nikdo neměl a také by mu dále nikdo nepomohl. K dotazu
žalovaného na neposkytnutí lékařské péče stěžovatel sdělil, že se tak stalo v dubnu 2003, kdy
měl horečku a kdy v lékařském středisku železnic nedostal neschopenku. Úplatek při studiu
byl nucen dát při zkoušce z informatiky, neboť neznal počítač. V případě návratu do vlasti se
žalobce obává vězení, neboť důvody zadržení lze vymyslet jakékoliv. Poté by se na něho
hledělo již jako na trestaného.
Podle ustanovení §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §14 téhož zákona jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Hradci Králové řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného a své závěry
odpovídajícím způsobem odůvodnil. I Nejvyšší správní soud má za prokázané,
že stěžovatelovy důvody, pro které žádá o azyl na území ČR, nelze podřadit pod taxativní
výčet důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Opakované
zadržení policií při předvolebních akcích, při nichž stěžovatel rozdával letáky a podruhé
mu byly policií podstrčeny do tašky s letáky drogy, což mělo sloužit k tomu, aby podepsal,
že tuto činnost vyvíjel za peníze, a z toho plynoucí krácení odměn v zaměstnání a zařazení
na nižší úroveň přidělování práce, časté posílání na různá školení a přezkoušení,
která probíhala v ukrajinštině, ačkoliv bylo všem známo, že je Rus, neleze hodnotit
jako pronásledování, které má na mysli právní úprava institutu azylu v zákoně o azylu,
neboť žádost o udělení azylu může být úspěšná teprve v případě, jestliže žadateli
byla odepřena ochrana ze strany země jeho státní příslušnosti nebo případně tato ochrana
nebyla účinná. Stěžovatel se však na příslušné orgány, u nichž by se domáhal poskytnutí
ochrany proti postupu policie, vůbec neobrátil, což ostatně sám přiznává. K tomu je dále třeba
připomenout, že za pronásledování by mohlo být v souvislostech tvrzených stěžovatelem
pokládáno toliko odmítnutí ze strany veřejné moci poskytnout ochranu před prokázaným
ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci
pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Tak tomu však v souzené věci
nebylo, neboť stěžovatel vůbec nežádal o ochranu žádné kompetentní orgány domovského
státu. Stěžovatel tedy evidentně všech prostředků, které právní řád jeho země původu
k ochraně práv a svobod jednotlivce poskytuje, nevyužil a svoji situaci se rozhodl řešit
odjezdem do České republiky.
K uvedenému Nejvyšší správní soud obecně konstatuje, že nelze připustit, aby byl azyl
přiznáván z důvodů nezákonné činnosti členů orgánů veřejné moci, s jejímiž projevy
se lze setkat i v zemích s vyspělým demokratickým zřízením. Pokud by to bylo připuštěno,
institut azylu jako výjimečného prostředku ochrany osob, jimž je upírána ochrana státem
původu, by šel nad rámec účelu, pro který Česká republika zákon tohoto typu přijala.
Ke zjišťování skutkového stavu věci lze obecně konstatovat, že zásada tzv. materiální
pravdy (někdy též nazývána zásadou zjišťování stavu věci) má v řízení o udělení azylu
svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost
žadatelových tvrzení. V případě, že žadatel uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativně
vymezené důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu,
je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení,
a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova
tvrzení, anebo alespoň s takovou měrou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní
pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu. Elementární roli při zjišťování
skutkového stavu věci hrají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele.
Je-li zřejmé, že se jedná o bezpečnou zemi původu, v níž je z hlediska standardů
předpokládaných zákonem o azylu zabezpečena řádná a fungující ochrana občanů
před nežádoucími ingerencemi státu do jejich základních práv a svobod, pak lze důvodně
předpokládat, že v takové zemi sice může docházet k jednotlivým excesům, nicméně
lze se prostřednictvím správních, soudních či jiných orgánů domáhat nápravy
proti nezákonnému zásahu. Takový závěr však nelze učinit v případě, že se jedná o zemi,
ve které se státní orgány opakovaně dopouští závažných porušení lidských práv. Má-li správní
orgán za to, že stěžovatel, který přichází ze země s nedostatečnou ochranou lidských práv,
nevypovídá pravdivě o důvodech, které ho vedly k opuštění jeho země původu a podání
žádosti o azyl v ČR, musí své pochybnosti hodnověrně objasnit a prokázat. Jsou-li
dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv
a svobod žadatele o azyl došlo nebo mohlo dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů
o tom, že tomu tak nebylo, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní
nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl (obdobně např. rozsudek NSS ze dne ze dne
24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003-89). V souvislosti s uvedeným Nejvyšší správní soud
konstatuje, že Ukrajinu lze považovat za bezpečnou zemi původu, jakkoli jednotlivé excesy
nelze vyloučit. Bylo tedy na stěžovateli, aby svá tvrzení přesvědčivým způsobem prokázal,
což stěžovatel v řízení neučinil.
Ohledně případné aplikace ustanovení o překážce vycestování podle §91 zákona
o azylu souhlasí Nejvyšší správní soud s názorem krajského osudu, že správní orgán
se zabýval případnou existencí překážky vycestování velmi podrobně a v odůvodnění
její neexistence v dané věci nelze spatřovat žádné pochybení. K tomu Nejvyšší správní soud
dodává, že již opakovaně judikoval, že obava z policejního pronásledování a obava z toho,
jaké nebezpečí žadateli hrozí ze strany policie, bude-li do země původu vydán,
bez dalšího nezakládá překážku vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
(viz např. sp. zn. 4 Azs 25/2003).
K námitce stěžovatele, týkající se aplikace ustanovení o humanitárním azylu
podle §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že je uplatňována poprvé
až v kasační stížnosti, třebaže mohla být vznesena již v dřívějším řízení. Ustanovení §104
odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní
důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno,
ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. I kdyby ovšem zákon
dovoloval Nejvyššímu správnímu soudu se touto stěžovatelovou námitkou zabývat,
nemohl by jí přisvědčit. Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování podmínek pro udělení
azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu spadá do diskreční pravomoci
žalovaného a jeho smyslem je určitá volnost daná správnímu orgánu zareagovat
jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem arbitrárního postupu (libovůle), vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně postulovaného principu demokratického právního státu
(obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004).
S ohledem na skutečnosti, které stěžovatel uvedl v průběhu správního řízení, je zřejmé,
že žalovaný vyhodnotil podmínky v souladu s hledisky, které jsou oprávněny soudy
ve správním soudnictví při přezkumu zohledňovat.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností stěžovatele žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu