ECLI:CZ:NSS:2006:5.A.59.2002
sp. zn. 5 A 59/2002 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: A., a. s.,
zastoupené JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172/I, proti
žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. O
143347,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou včas podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení
rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, kterým byl zamítnut jeho
rozklad proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne
11. 3. 2002 sp. zn. O 143347 o zamítnutí přihlášky ochranné známky, neboť přihlášené
označení - prostorová ochranná známka ve tvaru láhve – je vyloučeno ze zápisu
do rejstříku ochranných známek ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. b) a e) zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění platném pro projednávanou věc (dále
jen „zákon o ochranných známkách“).
Žalobce v žalobě namítl, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, protože
žalovaný dospěl k závěru, že rozlišovací způsobilost výrobku není dána. Rozlišovací
způsobilost je nutné zkoumat vždy ve vztahu ke spotřebiteli, a to předpokládá vyjasnění
pojmu spotřebitel. Žalovaný pracoval s pojmem spotřebitele jakožto koncového
spotřebitele. Jeho posouzení přihlašované láhve je z tohoto aspektu nesprávné.
Spotřebiteli se totiž láhev nedostane v podobě, v jaké ji posuzoval žalovaný, nýbrž
až opatřená vinětou a naplněná nápojem určité barvy. Spotřebitel ji pak vnímá především
díky vinětě a barvě. Žalovaný naproti tomu posuzoval výrobek v podobě, s jakou
se spotřebitel na trhu nesetká. Přihlašované láhve nakupují a rozlišují především
obchodníci, z jejichž pohledu je nutné posuzovat rozlišovací způsobilost, neboť
pro ně má význam např. i dno láhve, jeho tvar, i opatření dna ochranným označením
žalobce a jsou rovněž schopni přesněji a citlivěji rozpoznat tvary láhve. Žalobce dále
namítl nepodloženost konstatování žalovaného, že spotřebitelé jsou na trhu zvyklí
na nápoje prodávané v láhvích, tedy skleněných obalech, které mají stejné nebo podobné
znaky jako přihlášené označení. Tento závěr žalovaného je nepřezkoumatelným, není
podložen důkazně a nejde ani o notorietu (§34 odst. 4 správního řádu). Žalovaný
na základě průzkumu hodnotil výrobek pouze pro třídu 21 „obalové sklo, zejména
nápoje“, avšak přihlášku zamítl i pro třídy 32 a 33, tj. alkoholické a nealkoholické nápoje,
aniž by se věcně touto částí přihlášky zabýval. Žalovaný argumentuje tím, že přihlášená
láhev se neliší od všeobecně známých plochých lahví (rum, vodka), avšak žalobce
upozornil na to, že tyto láhve dodává na trh dlouhodobě právě on a že tyto lahve jsou
pro přihlašovatele charakteristické. Žalovaný stran této argumentace důkazy neprovedl
a nepodloženou argumentaci použil v neprospěch žalobce. Žalobce závěrem
argumentoval i předvídatelností rozhodování, pokud Úřad zapíše prostorovou ochranou
známku P. láhev na vodu a odmítne-li zapsat předmětnou láhev, nelze hovořit
o předvídatelnosti rozhodování a právní jistotě. Žalobce na to upozornil v rozkladu
a uvedl čísla konkrétních ochranných známek, žalovaný se však touto námitkou
nezabýval. Žalobce proto navrhuje, aby soud rozsudkem rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví z 11. 3. 2002 sp. zn. O 143347 zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že z jeho rozhodnutí nevyplývá,
že by přihlašovanou známku posuzoval z pohledu spotřebitele pouze koncového.
Pod pojem průměrný spotřebitel je zahrnován relevantní okruh osob, kterým jsou
nárokované výrobky a služby určeny. Pojem spotřebitel je nutné vnímat extenzivně.
Názor žalobce, že spotřebitelé jeho výrobky rozliší, neboť se k nim dostávají označené
ještě dalšími prvky, tj. vinětou a barvou nápoje, jen podporuje závěr žalovaného,
že označení samo o sobě bez uvedených prvků postrádá rozlišovací způsobilost. Žalovaný
posuzoval označení tak, jak je uvedeno v přihlášce, a nelze mu vyčítat podobu,
jakou si jako označení zvolil žalobce. Konstatovaní žalovaného o výskytu stejných,
resp. podobných, skleněných obalů na trhu je v rozhodnutí dostatečně odůvodněno.
Z rozhodnutí je jasně patrné, že uvedené označení je tvořeno všeobecně známým
plochým tvarem láhve, který se nijak neliší od lahví při prodeji v obchodě běžně
používaných. Je v obecném zájmu, aby podobná nedistinktivní označení mohla být volně
užívána všemi, tak aby nebyla vytvořena neoprávněná soutěžní výhoda ve prospěch
jediného hospodářského subjektu viz i rozsudek Evropského soudu první instance ze dne
29. 4. 2004, E. v. OHIM (tvar pivní láhve), T-399/02 (OJ C 18, 2004), str. 83, bod 41.
Tvrzení žalobce, že právě on dodává na trh tento typ lahví a že jsou pro něj
charakteristické, je nepodstatné, neboť jak vyplývá z rozhodnutí, jde o běžný tvar láhve
nevykazující nějaké zvláštnosti a tudíž dostatečnou odlišnost, aby mohl sám o sobě plnit
základní funkci ochranné známky – tj. individualizovanost výrobku a služby jednotlivých
výrobců. Jedná se o hladkou průhlednou láhev s oválným průřezem, tedy zcela základní
typ láhve, který neobsahuje žádný odlišující prvek, jenž by byl na první pohled schopen
upoutat pozornost průměrného spotřebitele, jež není v případě výrobků denní spotřeby
jako jsou nápoje příliš vysoká, a nelze tedy očekávat, že by spotřebitel např. zkoumal,
zda je na dně láhve umístěna určitá značka. Průměrně pozorný spotřebitel se bude
v daném případě spíše orientovat pouze dle etikety. Nedůvodnou je rovněž námitka
žalobce, že Úřad hodnotil výrobek pouze pro třídu 21, avšak přihlášku zamítl i pro třídy
32 a 33. Již ve výsledku věcného průzkumu ze dne 22. 2. 2001 byl žalobce Úřadem
upozorněn na to, že přihlášené označení je vyloučeno ze zápisu, neboť postrádá
rozlišovací způsobilost jako takové, nebylo tedy nutné bližší označení předmětu
dle mezinárodního třídění výrobků a služeb a tuto skutečnost konstatoval
i v prvostupňovém rozhodnutí. Nesouhlasí taktéž s námitkou žalobce ohledně porušení
principu předvídatelnosti - žalovaný tímto rozhodnutím nevybočil ze své ustálené praxe.
Přihlašovatel nemůže argumentovat zápisem jiných ochranných známek, neboť ochrana
jim byla udělena v jiném správním řízení, které probíhalo s jiným subjektem, za jiných
podmínek a zejména pak s jiným předmětem. Žalovaný tak navrhuje, aby soud uvedenou
žalobu zamítl.
Ze správního spisu, který byl předložen žalovaným, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Žalobce podal dne 31. 5. 1999 přihlášku prostorové ochranné známky - ploché
láhve - pro výrobky třídy 21, 32 a 33 mezinárodního třídění výrobků a služeb se žádostí
o zápis do rejstříku. Přípisem ze dne 22. 2. 2001 nazvaným Přihláška ochranné
známky - výsledek věcného průzkumu oznámil Úřad žalobci, že přihlášené označení
je vyloučeno ze zápisu do rejstříku ochranných známek podle ust. §2 odst. 1 písm. b) a e)
zákona o ochranných známkách, přičemž mu stanovil lhůtu, ve které se žalobce měl
možnost k výsledkům průzkumu vyjádřit. Žalobce reagoval přípisem ze dne 17. 4. 2001,
v němž se neztotožnil se závěry Úřadu. Rozhodnutím Úřadu ze dne 19. 4. 2001,
čj. 143345, zamítl tento přihlášku žalobce s odůvodněním, že se žalobci nepodařilo
prokázat rozlišovací způsobilost přihlašovaného prostorového označení, neboť toto
je tvořeno výlučně tvarem výrobku a neumožňuje spotřebiteli plně se orientovat
na výrobky poskytované z určitého obchodního zdroje. Napadeným rozhodnutím zamítl
žalovaný rozklad žalobce, neboť navrhovaná prostorová známka je tvořena v podstatě
pouze obecným tvarem, který je běžně užíván, přičemž drobné tvarové odlišnosti jsou zde
bez zvýšené pozornosti nepostřehnutelné.
Protože věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 1. 1. 2003, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), věc byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ust. §132,
větu druhou, s. ř. s., podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto
do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním
soudům, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části třetí,
hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutím správního
orgánu.
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, čj. 5 A 59/2002 - 17,
byla žaloba odmítnuta s tím, že se jedná o tzv. soukromoprávní věc a soudem
příslušným k rozhodnutí je obecný soud v rámci občanskoprávního řízení.
Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením zvláštního senátu zřízeného dle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 24. 11. 2004,
čj. Konf 101/2003 - 15, kterým byla současně vyslovena příslušnost soudu ve správním
soudnictví vydat rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl
k závěru, že žaloba není důvodná.
Dle ust. §2 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách je ze zápisu
do rejstříku vyloučeno označení, které nemá způsobilost rozlišit výrobky nebo služby.
Dle písm. e) cit. ustanovení je ze zápisu do rejstříku vyloučeno označení tvořené
výlučně tvarem výrobku, který vyplývá z jeho povahy, nebo je nezbytný pro dosažení
technického výsledku anebo dává tomuto výrobku podstatnou užitnou hodnotu.
Žalobce v prvé řadě namítá nesprávnost závěru žalovaného o nedostatku
rozlišovací způsobilosti přihlašované prostorové ochranné známky, neboť tato
způsobilost musí být posuzována pohledem spotřebitele, tedy obchodníka, nikoliv však
konečného spotřebitele. K tomu Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní
rozhodovací praxí
1
uvádí zcela ve shodě se žalovaným, že dle současného
známkoprávního pojetí pojmu spotřebitel je nutno spotřebitele vnímat nikoliv zúženým
výkladem, jak činí žalobce, ale naopak tak, aby tento pojem zahrnoval co nejširší okruh
dotčených osob, neboť nelze odhlížet od smyslu ochranné známky jako takové,
která nepochybně představuje jeden z nejúčinnějších prostředků, jak dostat do povědomí
co největšího okruhu veřejnosti výrobky či služby daného podnikatele. „Ke stejnému
právnímu závěru došla již prvorepubliková judikatura (např. Boh. A 10.915/33-II.:
„Při posuzování podobnosti známek jest přihlížeti k možnosti omylu průměrného
konsumenta - při obyčejné pozornosti - o původu zboží označeného ochrannými
známkami vykazujícími určité charakteristické znaky“, popř. Boh. A 12.403/36,
vykládající podobnost známek ve vztahu k obyčejné pozornosti průměrného konsumenta
a dovozující, že při této míře pozornosti utkví v paměti pouze všeobecné znaky známek,
jejich celkový dojem, vytvářející tzv. pamětní obraz).“ Nejvyšší správní soud nepovažuje
za důvodné se od tohoto konstantního výkladu jakkoliv odlišovat.
Žalobce následně v žalobě poukazuje na okolnost, že na trh dlouhodobě dodává
ploché láhve podobné té, kterou přihlašuje; současně však namítá, že mu není zřejmá
úvaha žalovaného, že spotřebitelé jsou na trhu zvyklí na nápoje prodávané v lahvích, které
mají stejné či podobné znaky jako přihlášené označení. Je tedy patrné, že tyto dva žalobní
body obsahují rozpor; jinak řečeno, žalobce si v žalobě sám vyvrátil jedno ze svých
tvrzení. Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud dovozuje, že je mezi žalobcem
a žalovaným nesporné, že na trhu existují jiné ploché láhve, které jsou podobné té, kterou
přihlásil žalobce k řízení o zapsání ochranné známky. Vzhledem k okolnosti, že základní
funkcí ochranné známky je rozlišovací způsobilost, tedy taková vlastnost, která činí
předmět, jenž je chráněn, jedinečně identifikovatelným mezi výrobky či službami,
pro které je tento přihlašován, bylo na žalobci, aby prokázal, že jeho plochá láhev takové
vlastnosti má. Žalobce měl v průběhu správního řízení přinést důkazy, kterými
1
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č.j. 6 A 61/2002-52, dostupný na www.nssoud.cz
by prokázal odlišnost svého výrobku od ostatních. Nebylo tedy povinností žalovaného,
jak se žalobce mylně domnívá, dokazovat opak. Jestliže žalobce neunesl své důkazní
břemeno spočívající v prokázání, že jeho plochá láhev bude běžným spotřebitelem
odlišena od ostatních, je zcela správným právní závěr správního orgánu o vyloučení
ploché láhve v podobě, jakou ji navrhoval žalobce, ze zápisu do rejstříku.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodnou ani další námitku žalobce
poukazující na skutečnost, že Úřad na základě průzkumu hodnotil výrobek pouze
pro třídu 21, avšak přihlášku zamítl i pro třídy 32 a 33, neboť z odůvodnění napadeného
rozhodnutí je zřejmé, že tomu tak nebylo vzhledem k okolnosti, že žalobce byl
upozorněn, že jeho přihlašované označení všeobecně postrádá rozlišovací způsobilost,
a to způsobem, který ze zákona vylučuje takové označení ze zápisu do rejstříku, neboť
se jedná o tzv. absolutní překážky zápisné způsobilosti. V předmětné věci bylo tedy
irelevantní bližší označení předmětu dle mezinárodního třídění výrobků a služeb.
Žalobce v poslední řadě namítá, že nelze hovořit o předvídatelnosti rozhodování
žalovaného a tedy ani o právní jistotě, neboť Úřadem byly zapsány jiné prostorové
ochranné známky a jemu byla tato ochrana odmítnuta. Nejvyšší správní soud však
shledává tuto námitku nepatřičnou, neboť je v ní argumentováno jinými správními
řízeními, která probíhala za jiných podmínek, šlo tedy o odlišné případy, přičemž nutno
zdůraznit, že Úřad posuzuje rozlišovací způsobilost označení v každém jednotlivém
případě a jeho závěry proto nelze mechanicky přenášet na daný případ, v němž mj. právě
rozlišovací způsobilost přihlašovaného označení neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu jako
nedůvodnou, a proto ji podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl. Soud
proto rozhodl tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu