ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.104.2005
sp. zn. 5 Afs 104/2005 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: P., spol. s r. o., zast. JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou, Arnoštova 97, 413 01
Roudnice nad Labem, proti žalovanému: Celní ředitelství Praha, Washingtonova 11, 113 54
Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4.
2005, č. j. 6 Ca 21/2004 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Celní úřad Mělník platebním výměrem č. 26/2003 rozhodl tak, že vyměřil společnosti
P. spol. s r. o., pohledávku celního dluhu v celkové výši 271 557 Kč, z toho výše cla 19 575
Kč a výše DPH 251 982 Kč; Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne 12. 11. 2003 č. j.
10927/03-21/PV26 zamítlo odvolání žalobce. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
28. 4. 2005, č. j. 6 Ca 21/2004 – 43 byla žaloba zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku byla podána včas kasační stížnost. V ní stěžovatel uvádí,
že jako hlavní povinný navrhl, aby bylo konkrétní zboží propuštěno do režimu tranzitu. Celní
úřad vyhověl, zboží do tohoto tranzitu propustil a současně stanovil lhůtu pro dodání zboží
celnímu úřadu určení. K dopravě zboží do místa určení (Slovensko) bylo užito dopravce,
se kterým stěžovatel dosud nespolupracoval, ale z jeho strany byly předloženy potřebné
doklady a sděleno jméno řidiče, číslo jeho občanského průkazu, telefonní číslo, SPZ a další
údaje k vozidlu. Po ověření těchto údajů z originálních dokladů předložených řidičem neměl
stěžovatel důvod pochybovat o jejich pravdivosti a řidiči předali náklad zboží včetně
souvisejících dokladů. Protože zboží do místa určení ve stanovenou dobu nedorazilo, zahájili
se spediční firmou, přes kterou dopravu objednávali, pátrání po zboží. Po zjištění, že kamion
ještě nemohl překročit hranice, byla záležitost předána Policii ČR. Následným šetřením
policie zjistila, že pan L. J. před dvěma lety ztratil svůj občanský průkaz, na který údajný řidič
J. řídil uvedenou soupravu. On sám žádnou jízdu nevykonal. Kamion byl po několika dnech
nalezen na odstavném parkovišti v obci H. L., bez nákladu a poškozený. Byly v něm i celní
doklady. Vzhledem k tomu, že se policii nepodařilo nalézt osobu pachatele uvedeného
trestného činu podvodu, vyšetřovatel věc odložil. Stěžovatel je přesvědčen, že při plnění
svých povinností postupoval se vší možnou opatrností a pokud nemohl splnit povinnost dodat
zboží ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení, pak může být maximálně přičítána nedbalost,
když přepravu svěřili osobě, se kterou předtím nespolupracovali. Údajný řidič se s falešnými
doklady pohyboval minimálně na území České republiky a Slovenska, překračoval
s kamionem hranice a ani při kontrole při přestupování hranic žádný z pracovníků orgánů
státní správy nedokázal odhalit jeho pravou identitu. Pokud by státní správa řádně plnila své
úkoly, tato osoba by se na odcizené doklady vůbec nemohla na naše území dostat a případ by
nemusel vzniknout. Proto se jeví jako nespravedlivé, aby byl stěžovatel trestán za pochybení
orgánu státní správy. Jako hlavní argument pro nemožnost vzniku celního dluhu dle §241
odst. 1 písm. a) celního zákona uvádí, že podle tohoto ustanovení může celní dluh vzniknout
pouze nesplněním některé povinnosti vyplývající z režimu tranzitu, ovšem jedině v případě,
že nedostatky mají zásadní vliv na správné provádění tohoto režimu. V daném případě došlo
k naplnění §241a písm. b) celního zákona, kdy na straně stěžovatele k porušení povinnosti
dodat zboží ve stanovené lhůtě celnímu úřadu došlo z nedbalosti. Stěžovatel má zato, že názor
městského soudu, že nedbalost může být dána pouze u fyzické osoby nikoliv u osoby
právnické je v rozporu s platným právem. Vznik celního dluhu dle §241 odst. 1 písm. a)
celního zákona je však vyloučen, pokud na straně povinného subjektu je ve vztahu
k nesplnění povinnosti vyplývající z příslušného režimu možno dospět k závěru o nedbalosti
této osoby. Pokud by zákonodárce chtěl odlišit podmínky pro vznik celního dluhu podle
citovaného ustanovení pro fyzické a pro právnické osoby, jistě by tak učinil. Tak tomu není a
proto je nutno dospět k závěru, že i na právnickou osobu se vztahuje ustanovení §241a
písm. b) celního zákona. Nedbalost je námi předloženými důkazy prokazována a nelze
přisvědčit soudu, že tyto důkazy jsou irelevantní, když u právnické osoby nepřichází
nedbalost v úvahu. S ohledem na ust. §241 odst. 1 písm. a) celního zákona, zákonodárce toto
ustanovení zařadil vědom si existujících, byť výjimečných situací, kdy deklarant (hlavní
povinný) při vší opatrnosti a úsilí nemůže zabránit nemožnosti splnit stanovené povinnosti a
přesto by mu právě takovým nesplněním povinnosti měla vzniknout povinnost uhradit celní
dluh. Pro takové případy je nutné nevykládat uvedené ustanovení extenzivně, ale dospět
k závěru, že v takových případech povinnému nevzniká celní dluh. Zboží bylo i přes opatrnost
stěžovatele odcizeno a následně proto ani nemohlo být dále prodáno, přesto by vznikala
povinnost hradit clo a daň z přidané hodnoty.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že okolnosti vylučující vznik
celního dluhu podle §240 celního zákona, jak jsou uvedeny v ust. §241a celního zákona, lze
aplikovat v případě, že tyto nemají zásadní vliv na správné provedení příslušného režimu.
Skutečnost, kdy v důsledku jednání stěžovatele, který svěří přepravu jinému subjektu, nejsou
dodrženy podmínky stanovené pro zboží propuštěné do režimu tranzitu, kdy hlavní povinný,
stěžovatel, je odpovědný zejména za zajištění předložení zboží za podmínek stanovených
celním úřadem odeslání dopraveno a ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném
stavu, nelze zhodnotit jako okolnost, která nemá vliv na správné provedení příslušného
režimu. Celní dluh vznikl právě v důsledku nesplnění povinnosti hlavního povinného, a to
v rozsahu, jak je již uvedeno. Svěření přepravy osobě odlišné od hlavního povinného
je okolností, která nemá vliv na správné provedení příslušného režimu a nemá za následek
vliv na vznik celního dluhu. Správné provedené příslušného režimu hlavním povinným
zajištěno nebylo a podmínky režimu splněny nebyly, v důsledku čehož vznikl celní dluh.
Stěžovatel je dlužníkem podle §241 odst. 3 celního zákona.
Z obsahu správního a soudního spisu vyplynuly tyto rozhodující skutečnosti. Celní
úřad v Mělníku platebním výměrem shora uvedeným vyměřil stěžovateli pohledávku celního
dluhu v celkové výši 271 557 Kč, kterou odůvodnil tím, že Celní úřad Mělník propustil výše
uvedené zboží dne 6. 6. 2002 společnosti P., spol. s r. o., do režimu tranzit na základě
tranzitního dokladu pod evidenčním číslem a zároveň schválil navrženou lhůtu dodání
Celnímu úřadu Břeclav – dálnice ve lhůtě do 13. 6. 2002. Stěžovatel jako hlavní povinný je
celnímu úřadu odpovědný za splnění povinnosti vyplývající z tohoto režimu a je povinen
zajistit, aby bylo zboží za podmínek stanovených celním úřadem odeslání dopraveno ve
stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu s neporušenou celní závěrou a s
připojenými doklady. Povinností tedy bylo dodat zboží ve lhůtě Celnímu úřadu Břeclav –
dálnice. Celní úřad Mělník však zjistil, že toto zboží nebylo dodáno. Dále pak je uveden
výpočet celního dluhu s přílohou. Celní ředitelství v Praze pak rozhodnutí o odvolání
stěžovatele zamítlo (zde se jednalo o rozhlasové přijímače, CD přehrávače, diktafony, rádia
s budíkem, sluchátka elektronická, mikrofony do automobilů, rádio s laserovým snímacím
systémem) bylo propuštěno do režimu tranzitu rozhodnutím Celního úřadu Mělník
č. 31773562-00929-4 se lhůtou dodání Celnímu úřadu Břeclav – dálnice do 13. 6. 2002.
V odst. 50 uvedeného rozhodnutí je jako hlavní povinný uvedená společnost P. s. r. o., která
je celnímu úřadu odpovědná za splnění povinnosti vyplývajících z režimu tranzitu podle §140
odst. 2 celního zákona platného v době propuštění zboží do režimu tranzit. Hlavní povinný je
povinen zajistit, aby zboží bylo za podmínek stanovených celním úřadem odeslání dopraveno
ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a
s připojenými doklady. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že zboží mělo být na
místo určení dopraveno dopravcem O. T. s. r. o. P. Hlavní povinný se nezprostil odpovědnosti
vyplývající z jeho podnikatelské činnosti, když přepravu zboží svěřil jinému podnikatelskému
subjektu. Stát nenese odpovědnost za rizika vyplývající z podnikání soukromého sektoru.
Podání trestního oznámení a následné šetření věci Policií ČR nelze kvalifikovat jako zbavení
odpovědnosti hlavního povinného v režimu tranzit, neboť pro toto tvrzení není opora
v zákoně. Prvoinstanční orgán při své rozhodovací činnosti využil všech důkazů relevantních
pro vydání rozhodnutí v rámci daňového řízení, které zhodnotil každý jednotlivě a všechny ve
vzájemné souvislosti. V rámci daňového řízení vedeného v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, o správě daní a poplatků proběhlo ústní jednání dne 26. 5.
2003. Do protokolu o tomto ústním jednání uvedl zástupce stěžovatele, že podle předložených
protokolů od policie je zřejmé, že firma přes veškerou bdělost nemůže ovlivnit ani zabránit
odcizení kamionu a že společnost nemohla zabránit vzniku celního dluhu. Celní úřad
o dokladech, které existovaly v souvislosti s učiněným trestním oznámení, byl informován.
Pro posouzení zda vznikl celní dluh a kdo je dlužníkem ve smyslu ustanovení celního zákona
zhodnotil relevantní důkazy, jak je shora uvedeno. Povinnosti vyplývající z režimu tranzit
plynou hlavnímu povinnému, jímž byl stěžovatel. Skutečnost, že přepravu svěřil jinému
soukromému subjektu jej odpovědnosti v souladu s §140 odst. 2 celního zákona nezbavuje.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák.]
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák.],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel
Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu důvodů kasační stížnosti uplatněných dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnosti nelze vyhovět.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak,
že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Podle §133 odst. 1 písm. a) celního zákona se režimem s podmíněným osvobozením
od cla se rozumí také tranzit.
Podle §139 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon ve znění k 31. 12. 2003, se tranzitem
rozumí režim, kterému podléhá zboží dopravované pod celním dohledem od jednoho celního
úřadu k celnímu úřadu druhému. Tranzitní operací se rozumí doprava zboží v tranzitu
od celního úřadu odeslání k celnímu úřadu určení.
Podle §140 celního zákona v režimu tranzitu je deklarant nazýván hlavním povinným,
který je prvního odstavce písm. a) odpovědný za splnění povinností vyplývajících z režimu
tranzitu; zejména je povinen zajistit, aby bylo zboží za podmínek stanovených celním úřadem
odeslání dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu,
s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady.
Podle §241 odst. 1 písm. a) celního zákona v jiných případech, než jsou uvedeny
v §240, mají-li nedostatky zásadní vliv na správné provádění příslušného režimu, celní dluh
při dovozu zboží podléhajícího clu vzniká nesplněním některé povinnosti vyplývající
z dočasného uskladnění zboží, které podléhá dovoznímu clu, nebo z režimu, do něhož bylo
toto zboží propuštěno. Podle druhého odstavce celní dluh vzniká buď v okamžiku,
kdy povinnost, jejímž nesplněním celní dluh vzniká, přestává být plněna nebo v okamžiku,
kdy je zboží propuštěno do příslušného režimu, zjistí-li se dodatečně, že podmínky stanovené
pro propuštění do tohoto režimu nebo pro úplné nebo částečné osvobození od dovozního cla
v důsledku konečného použití zboží nebyly ve skutečnosti splněny. Podle třetího odstavce
dlužníkem je ten, kdo má plnit povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží
podléhajícího dovoznímu clu nebo povinnosti stanovené pro použití režimu, do něhož bylo
toto zboží propuštěno anebo má plnit podmínky stanovené při propuštění tohoto zboží
do příslušného režimu.
Podle §241a cit. zákona za nedostatky, které mají zásadní vliv na dočasné uskladnění
nebo příslušný celní režim podle §241, se nepovažuje mimo jiné nedbalost příslušné osoby.
Ustanovení §298 uvádí, že celního deliktu se dopustí právnická osoba, která porušila
nebo ohrozila zájem společnosti způsobem uvedeným v §293.
V daném případě neobstojí námitka, že stěžovatel postupoval s maximální opatrností
při předávání zboží konkrétnímu řidiči společnosti O. T. s. r. o. Právně významná je ta
skutečnost, že zboží propuštěné do režimu tranzitu Celním úřadem Mělník nebylo řádně
dodáno celnímu úřadu určení, zde Celnímu úřadu Břeclav-dálnice. Deklarant, který podal
návrh na propuštění zboží do režimu tranzitu, je celnímu úřadu odpovědný za splnění
povinností vyplývajících z režimu tranzitu a je povinen zejména zajistit, aby zboží bylo
za podmínek stanovených celním úřadem jemu předloženo v nezměněném stavu
a s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady. Celní dluh při dovozu zboží
podléhajícímu dovoznímu clu vzniká jeho nezákonným odnětím celnímu dohledu (ustanovení
§240 odst. 1 a 2 citovaného zákona). Dlužníkem je osoba, která zboží odňala celnímu
dohledu, a také osoba, která měla plnit povinnosti, vyplývající z režimu, do kterého bylo
zboží propuštěno [§240 odst. 3 písm. a), d) citovaného zákona]. V daném případě zboží
nepochybně bylo odňato celnímu dohledu v rozporu se zákonem, když nebylo předloženo
celnímu úřadu určení, čímž vznikl celní dluh. Dlužníkem byl stěžovatel, protože nesplnil
povinnosti vyplývající z režimu tranzitu a nepředložil zboží celnímu úřadu. Proto krajský
soud správně shledal napadená rozhodnutí v souladu se zákonem a podanou žalobu
stěžovatele zamítl. Nejvyšší správní soud vyjadřuje souhlas s názorem krajského soudu,
že odpovědnost stěžovatele za porušení celního zákona je založena na principu objektivní
odpovědnosti bez ohledu na zavinění, které lze vztáhnout výhradně k osobě fyzické. Celní
úřad Mělník tedy nepochybil, když z pravomoci dané mu ustanovením §3 odst. 2 celního
zákona uložil povinnost uhradit celní dluh (§32 odst. 1, 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků).
Nejvyšší správní soud tedy dospěl z hlediska právního posouzení ke stejnému závěru
jako Městský soud v Praze a posoudil, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. října 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu